Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 29. kapitola

20.01.2013 (10:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3003×

29. kapitola

„Řeknu vám pravdu.“

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla začít povídat, ale nic ze mě nevyšlo. Já to nejsem schopna říct. Cítila jsem tlak na rameni. Byla to Alicina ruka.

Podívala jsem se jí do očí, kde jsem viděla obrovské povzbuzení, které mi dodalo odvahu, ale viděla jsem taky něco, co mi říkalo, že činím dobře, když jim řeknu o svém prokletí.

„Já…“ začala jsem pomalu. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a byla připravená vypustit ze svých úst ta strašná slova.

„Já jsem prokletá,“ řekla jsem pevným hlasem, který mi zněl až moc cize. Přišlo mi, že jsem to řekla skoro až hrdě, což je pěkná kravina. Kdo by byl hrdý na to, že je prokletý? Ale na druhou stranu to vyznělo tak, že se toho nebojím, což taky nebyla pravda.

Pěknou chvíli se nic nedělo. Čekala jsem na jakoukoli reakci, která by mi prozradila, že jsou všichni při smyslech a slyšeli má slova. Ticho protrhl až Emmettův smích. Otočila jsem se na něj a viděla, jak rudl a chytal se za břicho.

„Emmette, ráda bych se smála s tebou a řekla, že to byl žert, ale to bych lhala. Já jsem vážně prokletá,“ řekla jsem mu vážným hlasem. Ve vteřině zmlkl a stydlivě, možná i poníženě, sklopil oči.

„Bello, co nám to tady říkáš?“ zeptala se mě Esmé hlasem plným zmatení a bolesti. Podívala jsem se do jejích smutných očí a viděla v nich pěkný zmatek, ve kterém jsem se skoro ztratila. Nadechla jsem se, abych mohla pokračovat.

„Je to pravda, Esmé, hned vám to vysvětlím. Už jsem vám říkala, co mi provedl můj otec, ale co mi dělal všechny ty roky, to byla procházka růžovým sadem ve srovnání s tou kletbou, kterou na mě uvalil.“ Ze všech stran se ozvalo nevěřícné nadechnutí.

„Víte… V mém rodě se už po staletí dědí v mužské linii černá magie. Ale ta magie se dá využívat jen na kletby. Tu magii měl v krvi i Charlie a moc dobře o ní věděl, stejně tak já. Věděla jsem o ní, je i ve mně, ale já nemám to právo ji použít. Tu mají jen muži. Teď… Charlie nikdy nechtěl, abych měla vlastní život mimo jeho rodinu. Mimo Clover, Jessicu a Tanyu. Nechtěl přijít o služebnou a chtěl mi dát vyžrat matčinu smrt až do dna. Mou matku velice miloval a neunesl, že ji ztratil, i když tím získal mě. Ale já nejsem ona. Nemohla jsem mu ji nahradit. V den, kdy zemřel, na mě seslal kletbu. Tou kletbou mě připoutal k mé maceše a sestrám. Proto jsem jejich otrokyně. Kletba mě nutí je poslouchat a plnit jejich marnosti. Dodnes nevím jak, ale nějak věděl, že je ze mě upír, protože tou kletbou mě k nim připoutal navždy, bez možnosti útěku či jejich vraždy. Můj život je spojen s každým z nich. Když je zabiju, zabiju sebe. Když od nich uteču, po čase bych taky zemřela. To, co jste teď viděli, je jen část toho, co by se mi mohlo stát. Po týdnu odloučení od nich mě navštíví Charlieho duch a říká mi, abych se vrátila, jinak že zemřu. Moje duše je v tu chvíli v jiném světě, ale mé tělo trpí, stydne a utíká z něj život, proto mi Alice dávala ty horké ručníky a zabalila mě do dek, snažila se udržet mé tělo teplé. A ten čaj… To vymyslela moje předchůdkyně. Ona byla vůbec první žena v rodě, vždy se rodili jen samí muži. Ona měla sílu prvorozené, a tak určila pomeranče a brusinky, aby pomáhaly oslabit sílu kleteb, které její potomci sešlou.“ Povzdechla jsem si a složila si ruce do klína.

„To je celá pravda o mém nejtajnějším tajemství,“ povzdechla jsem si a čekala, co to způsobí. Nic se nedělo. Znervózňovalo mě to. Bylo to horší, než kdyby se mi posmívali, že jsem otrokyně lidí.

„Bello, proč jsi mi o tom neřekla dřív? Kdybych to věděl, netlačil bych tak na tebe a snažil bych se ti pomoci,“ řekl mi Edward a zněl nějak vyčítavě. Podívala jsem se mu do tváře, kde se zrcadlilo pochopení.

„Edwarde, nikdy jsem to nikomu neřekla. Neřekla bych to ani Alici, kdyby nebyla u toho, když mě Charlie proklel. A důvod je takový, že se stydím, přijde mi to trapné. Jsem upír a jsem otrokem lidí, kteří jsou má potrava? Tak promiň, ale pochybuju, že ty bys na mém místě poskakoval radostí a dmul se pýchou,“ vyčetla jsem mu tentokrát já a sklopila zrak.

Edward se přemístil z křesla, ve kterém celou dobu seděl, na zem k mým nohám a vzal mé ruce do svých. Pozorovala jsem ho a nechápala, co dělá. Překvapil mě tím, nečekala jsem to.

„Takhle jsem to nemyslel, nechtěl jsem se tě nijak dotknout. Jen… Uvědomil jsem si, jakým peklem sis musela projít a jakým i teď procházíš. A už mi všechno dává smysl. Tvůj strach z tvých sester, tvé reakce, když jsem mluvil o tom, že bych tě od nich odvedl,“ mluvil s takovou vinou v hlase. Ne, z toho se nesmí vinit.

„Edwarde, věř mi, že bych od nich víc než ráda odešla, dříve jsem to měla i v plánu, smrt by mi tehdy přišla vhod, ale nemohla jsem. Mé svědomí mi to nedovolilo. A nedávej si nic za vinu, rodinu si člověk nevybere a minulost už stejně nezměníš,“ snažila jsem se ho uchlácholit.

Vytáhla jsem Edwarda k sobě na pohovku a stulila se mu na hruď. Potřebovala jsem jeho objetí. Až pak jsem si všimla, že je tady ještě někdo, že tu nejsme sami. Podívala jsem se kolem a viděla ve všech tvářích pochopení, ale i lítost. Prosím, jen tu ne.

„Je mi líto a proti srsti, že to musím říct, ale budeme se muset vrátit.“ Ozvalo se překvapené vzdechnutí.

„Věřte mi, že to neříkám ráda a strašně bych tady chtěla zůstat, ale viděli jste, co se mi stalo. Po týdnu odloučení mě pohltí touha se vrátit, a když nadále vzdoruju, po dalším týdnu mě začne pohlcovat smrt.“ Tentokrát se ozvalo vyděšené vzdechnutí.

„I když to zní děsivě, je to pravda. Sice se mi to ještě nestalo, ale nechtěla bych to zažít. Obzvláště ne teď, když mám pro co žít,“ řekla jsem a přitiskla se ještě více k Edwardovi, který mě objal.

„Bello, my ti to nezazlíváme. I když je nám líto, že budete muset odjet, jsme rádi, že ses nám svěřila se svým tajemstvím. A velmi mě potěšilo, že se ti od nás nechce,“ řekla mi Esmé a mě tím neskonale potěšila.

„A Clover o té kletbě ví?“ zeptal se Edward. Otočila jsem se na něj, abych mu viděla do očí.

„Šílíš? Kdyby o ní věděla, byla bych v háji. Jasně, že o ní neví, ani mé sestry o ní neví. Nikdy jsem o ní nikomu neřekla, a jestli jsi mě před chvílí poslouchal, tak bys to už mohl vědět,“ škádlila jsem ho.

„Jak vůbec funguje ta kletba a magie v tvých žilách?“ ozval se Carlisleův zvědavý hlas. Copak nečetl…? Ta kniha! Jak jsem na ni mohla zapomenout? Co nejrychleji jsem se zvedla a běžela do Carlisleovy pracovny pro knihu, kterou napsal můj předek.

Upíří rychlostí jsem se přemístila ke schodům, ale po nich jsem šla lidskou rychlostí. Začala jsem v ní listovat a četla názvy těch kleteb. Když jsem stála na posledním schodu, zaklapla jsem ji a podívala se do vykulených tváří všech ostatních.

„Tuhle knihu,“ zvedla jsem ji „napsal můj prapradědeček. Všechny kletby, které v ní jsou, se skutečně staly. Mí předci si každou kletbu zapisovali, protože každá je jedinečná a neopakovatelná, proto moje kletba v téhle knížce není,“ řekla jsem a mírně s ní mávala ve vzduchu. Podala jsem ji do Carlisleových rukou, které se pro ni natahovaly.

„Nikdy mě nenapadlo, že je pravdivá. Sám jsem ji dostal od jejího autora, ale nezdál se mi nebezpečný,“ řekl a koukal na tu knihu. On ji dostal od autora? A proč mě to překvapuje? Celé ty roky Carlisle asi neseděl na zadku v koutě, ale cestoval, tak ho mohl poznat.

„Tahle kniha je vlastně deník nebo tak něco. Taky jsem si ji přečetla. Myslela jsem, že nikdo z mého rodu nebyl tak zkažený jako Charlie, ale tahle kniha mě vyvedla z omylu. Všichni byli takoví, ne-li horší,“ povzdechla jsem si a dřepla si zpátky vedle Edwarda a Alice. Edward mě znovu objal.

„Mně to nevadí. Ať už máš jakýkoli rodokmen, na mých citech k tobě to nic nemění. A pokud budu muset čekat, než tvá macecha a sestry zemřou, abych mohl být s tebou, počkám, jak dlouho bude třeba, ty mi za to stojíš. Miluju tě,“ řekl a políbil mě do vlasů. Hlavu jsem natočila a políbila ho.

„Ale každá kletba má slabiny. Vždycky existuje způsob, jak ji zlomit,“ dodal, když jsem se od něj odtrhla. V tu chvíli jsem celá ztuhla. Sakra. Nenapadlo mě, že o tom začne mluvit. Ale povedlo se mi zachovat si chladnou hlavu.

„Pokud nějaký způsob existuje, tak o něm nevím. Neznám svou kletbu do detailů,“ řekla jsem a položila mu svou hlavu na hruď. Postřehla jsem Alicin výraz, který jasně říkal nesouhlas. Alice, prosím, mlč.

Vyprávěla jsem jim vše, co jsem věděla o své kletbě. I když mě to překvapilo, zajímalo je to. Chtěli mi pomoct. A hlavně se mi nevysmívali. Chtěli znát každičký detail, ale ani já jsem je neznala všechny.

Ze srdce mi spadl stotunový balvan, když už věděli o kletbě. Nechci mít před nimi tajemství a prozrazením kletby se mi ulevilo tak, jako ještě nikdy. Když jsem vše dopověděla, byla už tma. Všichni jsme se odebrali do svých pokojů a šli spát.

Ze snu mě probudilo hlasité bubnování. Otevřela jsem oči, rozkoukala se a podívala se z okna, ale v té tmě jsem nic neviděla. Opatrně jsem se vymotala z Edwardova náručí a stoupla si k oknu.

Lilo jako z konve. Usmála jsem se. Jak je to dlouho, co jsem naposledy zažila déšť? Asi tak tři roky. Na nic jsem nečekala, vytáhla kufr, který byl pod postelí, a vytáhla z tajné kapsy na jeho dně tílko a kraťasy.

Sundala jsem si saténové pyžamo a oblékla si to. Pod tohle jsem nikdy nenosila spodní prádlo. Podívala jsem se na Edwarda, který spal na břiše, poslala mu vzdušný polibek a běžela ven do deště.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 29. kapitola: