Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 15. kapitola (epilog)

29.03.2011 (11:45) • Stefka22 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1605×

15. kapitola - Vím, co jsi zač.

Lilien:

Po schodech jsem doslova letěla. Ani jsem nepozdravila členy rodiny, zabouchla se v pokoji a zapnula notebook. Než obrazovka naskočila, napsala jsem Jessice smsku, že jsem dojela bez nehody. Když konečně naběhly všechny ikonky, ihned jsem klikla na internet a čekala. Google se mi ukázal skoro hned a já zadala jen jediné slovo, slovo, o kterém jsem četla a slyšela ho jen v hororových filmech. Slovo, kterým se vysvětloval zvláštní tvor jménem Alec. Slovo, které mi k němu nejvíce sedělo. Slovo, kterého jsem se děsila. Slovo, které nemohlo být pravdivé, ač tomu vše nasvědčovalo. Slovo upír.
Vyhledávač mi zobrazil spousta stránek. Knihy, báje - i fotky z filmů, nejeden z nich jsem viděla. Ale nic jsem nenašla. Nic, co bych potřebovala. Vypnula jsem počítač a vydala se do malé knihovničky na druhé straně pokoje - měla jsem spoustu knih o mýtických postavách. Upoutala mne jen jedna kniha, kterou jsem také otevřela.
Přečetla jsem si celý obsah a vyhledala kapitolu Jak poznat upíra. Přečetla jsem si celou kapitolu, na papír si však vypsala jen několik slov, které jsem u Aleca zpozorovala.
Když jsem si pak pročítala list papíru znovu a znovu, nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to tak věrohodné a přesto jsem tomu nedokázala uvěřit.
Řekl, že je padouch. V knize se píše, že upíři jsou zlé bytosti.
Ledová kůže. V knize se píše, že upíří bledá studená kůže pomáhá rozlišit rozdíl mezi nimi a námi.
Nikdy neukazuje zuby, když se směje. V knize se píše, že mají velké špičáky, pomocí nich se prý krmí.
Straní se od ostatních. Kniha říká, že upíři se živí lidskou krví.
Jen jednu věc jsem nedokázala pochopit... Autor knihy napsal, že upíři mají oči rudě červené, když jsou "najezení", ale když mají žízeň/hlad (nevím, jak tomu mám říkat), oči jsou černé. Barva se tedy mění podle toho, jak jsou nasyceni. Alecovy oči se také měnily, ale ze světle hnědé do černé...
Zaklapla jsem knihu, papír přeložila na půl a strčila ho do nejspodnějšího šuplíku, pod všechny věci, co v něm byly. Tohle nemůže být pravda. Copak jsem se totálně zbláznila? Sedím na posteli, listuju knížkou o mýtických bytostech a fakta si vypisuji na papír. Co když třeba Alecovi byla jen zima? Co když nosí kontaktní čočky? Co když prostě nemá rád ostatní? A co když se prostě nerad směje? Ne, tolik otázek a já si na ně nedokázala odpovědět. Prostě je to nadpřirizená bytost a hotovo. I když... Upíři přece neexistují! S tím, že jsem uvažovala nad možností s upíry, jsem také usnula.
Zdál se mi nemožný sen. Alec stál ve škole v jídelně před oknem, ze kterého na něj svítilo slunce. Viděla jsem jeho zničeného výrazu a také toho, že celý září. Stála jsem naproti němu, ruce v pěst, až jsem si všimla, že začíná hořet. Oheň ho spaloval od kotníků a on mizel před očima. Byla jsem jediná, kdo si ho všímal. Všichni ostatní stáli ve frontě a dávali si něco k obědu a okolo Aleca procházelli tak, jako by vůbec neexistoval. Pak jsem se otočila, ve snaze najít ještě někoho, kdo mi pomůže. Ale když jsem nikoho nenacházela a otočila se zpět, na místě, kde před několika sekundami stál Alec, byla jen hrouda popela.

„Áááá!" Vzbudila jsem se s křikem. A tehdy jsem si uvědomila, jak moc ho miluju.

„Co se děje?" Do mého pokoje vtrhlo snad všechno obyvatelstvo tohoto domu. Obě dvě babičky, děda Charlie - Carlisle má službu v nemocnici - máma, táta, Alice, Jasper i Bella. Ness, raubíři (jak jsem v poslední době dvojčata přezdívala), Amélie i Mandy. Bylo mi hrozně trapně, zvláště před dospěláky. Řekla jsem, že jsem měla noční můru, což byla ostatně pravda. Rozespalé obecenstvo okolo mé postele se rozprchlo zpět do svých pokojů a já zabořila obličej do polštáře, abych mohla plakat.
Ráno, když zazvonil budík, ležela jsem na polštáři, který byl od slz celý mokrý. Rychle jsem se převlékla do věcí do školy, vyčistila si zuby, učesala vlasy a namalovala si řasy. Seběhla jsem dolů na snídani - byla vajíčka. Mňam! Snažila jsem se nemyslet na to, co mě ve škole čeká, ale nějak to nešlo. Proto jsem si ani ta vajíčka nedokázala pořádně vychutnat...
Když táta volal, aby nás odvezl, ještě jsem dojídala. Babi se na mě ale káravě podívala, a tak jsem rychle běžela do auta. Neubránila jsem se smíchu, tátovi to sako vůbec neslušelo.

„To sako ti fakt moc sluší, tatí," zkusila jsem svou fintu.

„Co potřebuješ?" Jo, už dávno mě má prokouknutou.

„Víš, všichni ze školy už dávno mají auto, jsem jediná, kdo jezdí s rodiči..."

„Tak se rozhlídni po garáži, Lily. Myslel jsem, že si toho všimneš, ale ono ne." Oči se mi rozzářily a samy začaly pátrat po místnosti, až narazily na bílou plachtu. Najednou se táta začal smát. Zvedla jsem obočí a on jen přikývl. Je to moje fáro.

„Mercedes? Oktávka? Volvo? Cabriolet?" Jen se uchechtl. Rychle jsem vyskočila z auta a běžela ke svému fáru, i když Mandy už protestovala, že přijde pozdě.
Odkryla jsem plachtu a spatřila mé autíčko. V první chvíli jsem byla zklamaná, že to není třeba Porsche 911 Turbo, pak překvapená a nakonec šťastná. Přede mnou stálo - na první pohled staré - auto. Moje auto. Značku neznám, nejspíše nějaká stará Škodovka, ale bylo to moje auto. Moje první auto. Slovíčka moje auto mi zněla tak krásně, jako bych už opravud byla normální, stejná jako ostatní.

„Lily, honem, nebo změškáš školu. Pojedeš se mnou, nebo svým?" řekl, ale i když jsem ho slyšela, neotočila jsem se. Pak začal troubit. Mávla jsem na něj, ať jede, a sama si sedla do svého auta. Do svého auta... Znělo to tak sladce, říci své auto...
Když jsem vyjela z garáže, zmocnil se mě pocit štěstí. Štěstí v neštěstí, pomyslela jsem si. Jak to jen Alecovi řeknu? Mám ho obvinit z něčeho, za co nemůže? Mám mu vůbec říkat to, co vím? Co když se jen hloupě ztrapním a on se mi vysměje? A co budu dělat, když budu mít pravdu? Jak budu reagovat? A jak bude reagovat on? Zase přišla vlna otázek, na které nebyla odpověď. Zatím...
Do školy jsem přijela mezi posledními, stále ale docela včas. Rychle jsem pospíchala na hodinu biologie. Seděl tam. Na svém obvyklém místě. Vedle mě. Dýchala jsem velmi zhluboka a snažila se udržet si tlukot srdce v normální rychlosti. Jakmile jsem si sedla, ucítila jsem jeho zkoumavý pohled, jako by se snažil uhodnout mé myšlenky. Překonala jsem svůj strach a pošeptala mu:

„Musím si... S tebou promluvit, Alecu... Já... Víš, já, asi mám další teorii," řekla jsem to ale tak tiše, že jsem pochybovala o tom, jestli to vůbec slyšel. Ale pak se jeho čelo zkrabatilo a v očích měl smutný výraz.

„Po škole nejezdi domů, vezmu tě do parku. Tam mi to povíš, ano?" Z jeho úst zněl přátelský tón, v očích měl však strach a utrpení. A já už si uvědomila, že mám vážně pravdu. Nechtěla jsem do parku. Chtěla jsem jít domů a plakat. Plakat tak dlouho, až bych zapomněla, proč si vlastně máčím polštáře. Jenom plakat. Dokonce i teď se mi hrnuly slzy do očí, ale já je, naštěstí, dokázala potlačit. Už jsem horší jak Mandy, malej uřvánek...
Den byl dlouhý, ale nakonec jsem se dočkala. Počkala jsem na Mandy, Nessie a kluky před školou - Amelie byla s Mikem - a pak se jim omluvila, že s nimi dnes nepojedu.

„Hej, Lily, vezměš nás s sebou autem? Určitě řídíš jako naše babi," popichoval mě Andrew a s Georgem se vzájemně strkali lokty. Jen jsem protočila panenky a sedla si do auta. Čekala jsem, až všichni odejdou. Ne, nečekala. Musím si přestat namlouvat věci tak, jak nejsou. Musím si přiznat pravdu. Čekala jsem na Aleca.
Když se parkoviště vyprázdnilo, přišel. Kráčel ladným krokem přímo ke mně. Otevřel dveře řidiče a pobídl mi, abych šla za ním. Vystoupila jsem z bezpečí svého autíčka a poslušně šla za Alecem. I když jsem si byla jistá, že do parku nejdeme, zeptala jsem se.

„Kam to jdeme? Tohle není cesta do parku..."

„Ne. To není. Vezmu tě na jednu louku, tam budeme mít více soukromí. Ale jestli chceš, tak -"

„Ne!" zastavila jsem ho až moc rychle. „Já chci... Totiž nechci do parku. Klidně mě vezmi na tu louku, Alecu..." Pokračovali jsme dál po cestě, až jsme se zastavili na velkém čtvercovém území.

„Řekni svou teorii," pobízel mne. Mlčela jsem. Ač jsem věděla, že je to pravda, nechtělo se mi tomu věřit.

„Myslím, že víš, co si myslím..." použila jsem na něj svou logiku, se kterou jsem doufala, že mě nepochopí, jako většina lidí a nechá mne ve svém dumání. Ale on to pochopil a já se ztratila ve své vlastní psychologii...

„Myslím, že si myslíš to, co si myslím já. A myslím, že máme pravdu."

„Ty víš, co si myslím? Ty mi dokážeš číst myšlenky?"

„Ne. Ale chtěl bych. Pověz mi, co si myslíme. Jestli si myslíme to samé..."

„Nechce se mi to říkat. Co když je to pravda?"

„Právě proto to musíš říct," naléhal.

„Víš toho víc, než bych chtěl."

„Vím, co jsi zač."

„Ano. Řekni mi to, Lilien, prosím. Řekni mi to," pronesl opět přátelsky, i když v jeho očích zůstala úzkost. Zadívala jsem se do barvy karamelu a pronesla svou odpověď.

„Upír."

Líbí se vám povídka? Mám pokračovat druhou řadou? Napište...

Autor: Stefka22 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 15. kapitola (epilog):