Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadný obraz 3. kapitola

Máme tu další kapitolku. Ano, vidíte dobře. Není to část, ale kapitola. Bohužel jsem si to špatně rozpočítala a rozepisovala se stále víc a víc, až to dopadlo tak, že jsem z toho musela udělat kapitolovku. Snad Vás to neodradí. Nejspíš se ještě dočkáte jednoho, či dvou dílů. Jeden z nich bude ten finálový, tudíž konečný. Dnes se dozvíte, co by Bella musela podstoupit, kdyby se rozhodla Edwarda vysvobodit. Bella také přijde na to, jak moc se zamilovala, a že možná Edward je ten, který bude jednou po jejím boku. Příjemné počtení.

„Co-co-cože? To jsem jako slyšela dobře?“ zmateně jsem rozhazovala rukama všude možně. Marně a hlavně snažně jsem  přemlouvala své srdce, aby se náhodou nerozhodlo skočit mu do obličeje. Připadala jsem si jako po běžeckém maratonu. Buď tu nejsem normální já, a nebo můj, od teď chodící, obraz.

„Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se znovu.

Snad jsem chtěla uslyšet něco zcela jiného, ač jsem moc dobře věděla, jak šeredně se pletu. Můj mozek se domníval, že takový člověk jako je on, se jen tak nepřeřekne. Či dokonce neplácne nějakou blbost. Na to vypadal až moc dokonale.

I když mi připadalo, že mé oči viděly už spoustu zajímavých a divných věcí, jsem stále překvapená. Něčím nebo někým novým a zajímavým.

Jenže k čemu mám přiřadit Edwarda? Příjde mi to spíše děsivé než zajímavé. Pokud se mi to opravdu zdá, měla bych se probudit, jít se podívat k obrazu a říct mu, že o takové sny nestojím. Já nejsem ta pravá, která by měla zachraňovat životy, když neuhlídá ani sama sebe. Lidé by měli zachraňovat mne, ne já je.

On to teď vidí naopak. Jak si to může dovolit... Obrázek nejspíš netuší, jaké nemehlo jsem, a jak se každý den marně snažím nezakopnout o své vlastní nohy. Teď by na mě rád hodil odpovědnost, ale to já přece nemůžu... A hlavně, nemůžu tomu uvěřit!

Zbrkle jsem těkala očima všude po místnosti, po jeho dokonalém obličeji a čekala na chvíli, kdy otevře ústa a odpoví. Ale on jen seděl a skoro nepřítomným výrazem sledoval můj obličej. Mé grimasy a mé neviditelné obrazy, které vytvářely ruce.

„Omlouvám se,“ zašeptal.

„Jsem v koncích, Edwarde. Nechápu jedinou věc, kterou se mi tu snažíš naznačit,“ obhajovala jsem se, ale k čemu mi to bylo?

Jeho tvář byla zlomená na miliony kousků a v očích se mu odrážela samotná bolest a zoufalství. V momentě jsem si uvědomila pár důležitých věcí.

Za prvé, nejspíš jeho život záleží na Belle Swanové.

Za druhé, jedině ona mu může pomoci.

A za třetí, když to neudělá, bude navždy tím „zakletým“.

V obraze, nebo snad odejde na onen svět? Kruci, proč zrovna já?! Takovej krásnej kluk a místo toho, aby mě pozval na rande, mi oznámí, že já jsem ta, která jeho život může obrátit na ruby. K lepšímu, ale i k horšímu. To si zatím bohužel neuvědomuje.

Chtěla jsem promluvit, začít se omlouvat za svoje neomalené chování a možná naprosto přiblbé otázky, ale co jsem měla dělat?

Ještě je tu jedna možnost. Má někde schovanou kameru a natáčí si moje zbrklé a naprosto nepochopitelné chování. Ihned jsem tuto možnost vyloučila, nebyl by toho schopný.

Mluvím o něm, jako bych ho znala a přitom pravda je úplně jiná. Ach... prokletá dokonalost!

„Budu stručný, Bello. Za pár minut se začne stmívat a já se budu muset vrátit,“ rozmluvil se a já čekala, co se bude dít dál.

„Je tu jedna důležitá věc, kterou bys měla vědět. A já hlavně absolutně nevím, jak ti to oznámit,“ strnul a pro změnu vyčkával on, ale na co?

„Nebojím se. Ne o sebe,“ vydala jsem ze sebe. A měla jsem pravdu. Už mi nezáleží na tom, jestli já budu v pořádku, ale na tom, aby v pořádku byl on. Aby se netrápil, a aby mohl začít žít normálně.

„Já... Bello já nejsem obyčejný člověk. Jsem daleko odlišnější, než kdokoliv jiný. Jak sis mohla na obraze všimnout, byl namalován roku 1942,“ sklopil hlavu a zvedl oči k těm mým.

Bože, vážně byl namalován před tolika lety?

„Ale tobě není 68 let,“ podala jsem řečnickou otázku. Jak je to sakra možný?

„Tušíš něco?“

„Jsi mimozemšťan?“ Místo odpovědi se pokojem rozezněl příjemný smích.

„Já se ptám vážně, Bello.“

„Dobře, tak ufon tedy ne,“ zamýšlela jsem se, až se mi začala klepat jedna ruka a mé tělo polila husí kůže. Takové otázky a dát je zrovna mně.

„Nechám se podat,“ rezignovala jsem.

Na chvíli se odmlčel. Svůj zrak upnul na dění venku. Za chvíli se setmí, proběhlo mi hlavou.

„Jsem něco, co hubí vaši existenci. Ale já nelovím lidi, Bello. A právě proto jsem byl uvrhnut do zakletí.“

Začalo mi to docházet. Jako kdyby někdo rozstvítil lampičku v mé hlavě. Plno světla naznačovalo, že vím, oč se jedná.

Edward Masen je upír.

Bože. Sedím tu s mýtickou bytostí. Bože, bože, bože... Ještě chvíli a začala bych hysterčit. Raději jsem se uklidnila a dál se věnovala výkladu.

„Bude se ti to zdát hloupé a já pochopím, když nevyhovíš mé prosbě. Nedokážeš si představit, jak moc ovládám své smysly, abych se po tobě nevrhl a nevysál tě. Opravdu nemůžeš vědět, jaké to je. Ano, já moc dobře vím, že jsi přišla na to, kdo jsem. K tomu mi stačilo pár mých upírských smyslů. Ale zpět k věci.

Byl jsem zaklet díky tomu, že nelovím lidi, ale zvířata. Náš druh by se dle zákonů měl živit pouze vaší krví, ale já si nechtěl připadat jako zrůda. Proto jsem lovil zvířata se svou rodinou, která se bohužel nachází na druhém konci světa a má za to, že jsem se díky pár nesporům od nich distancoval a žiji sám. Jenže od té doby se jisté věci změnily. Ponechal jsem si své pravé jméno a odjel daleko od nich. Má rodina netuší, kde jsem a ani, co se mi stalo.

Kletba byla jasná. Musel jsem z obrazu sledovat svět okolo, dokud nezahlédnu dívku mého života. Bello, tvoje červenání mě znervózňuje,“ pousmál se nad mým nebezpečným manévrem, který si jako obvykle dělal, co chtěl.

Omluvně jsem se na něho povídala a zaposlouchala se dál. Jeho příběh byl zajímavý a já věděla, že mu musím pomoci.

Bude se to zdát divné, ale láska na první pohled existuje. Musí, protože já se do obrazu zamilovala prvně, co jsem měla tu čest ho spatřit. Teď sedí se mnou v pokoji v celé své kráse a dokonce živý. Nemůžu tomu uvěřit, pořád mi to nezcvaklo...

„Pokračuj,“ prosila jsem.

„Nevím, jak to říct. Když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že se dočkám. Že jsem našel tu, na kterou jsem tak dlouho čekal. Jsi krásná, Bells,“ znovu se pokřiveně usmál a já věděla, že kdybych byla ve stoje, kolena by se podlomila a já se skácela rovnou k zemi.

Červeň se nahrnula zpátky na místo, za což bych jí nejradši a s radostí nafackovala.

„Co mám udělat?“

„Podmínkou je... Podmínkou je napít se lidské krve."

Snad to není moc ulítlý :D. Příjmu smajlíky, komentáře a i kritiku. Jen do mě :D

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadný obraz 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: