Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadný obraz 2. kapitola

17.11.2010 (08:30) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1298×

Část druhá

Pozorně jsem sledovala chlapcovy rysy obličeje, téměř jsem se ho dotýkala svým pohledem. Připadalo mi zvláštní, že se zatvářil jinak, ale mohla to být pouze moje dedukce.

Možná jsem se špatně podívala.

Po chvíli jsem se bezcílného snažení vzdala, protože jsem nepřišla na nic kloudného.

Byl to jen pouhý obraz. Malba, která se nemůže měnit, bylo by to proti přírodě.

Chlapec mě tak upoutal a zaujal, až se bojím, co uvidím příště.

Zvedla jsem se ze židle a odcházela do pokoje. Zavřela jsem za sebou a lehla si do postele, v jeho přítomnosti jsem se cítila zcela nesvá.

Zavřela jsem oči a viděla ho zpět před sebou, ale už ne jako malbu na obraze, ale jako skutečného.

Jako kdyby žil, jako kdyby se jeho rty usmívaly a on se na mě díval temným a pronikavým, ale přitom tak dokonalým, pohledem.

Byl to zvláštní pocit, který mě někde hluboko hřál a toužil po tom, abych se s tím člověkem mohla někdy setkat. Věděla jsem, že je to naprosto vyloučené. Z obrazu sálá historie, staroba a zatuchlina. Ale i přes to všechno je neodolatelně nádhrený.

Celou noc jsem se snažila usnout, a když jsem si myslela, že mé snažení se konečně projevilo a já zabrala, byl to omyl.

Neustále se do mých snů vkrádal chlapec z obrazu, až jsem si přála, aby na okamžik zmizel a nechal mě se propadnout do tajů spánku.

Když jsem se domnívala, že nespím, zahlédla jsem ho dokonce i ve svém pokoji, ale po rozsvícení lampičky jsem si uvědomila, že to byl opět jen můj sen.

Bylo to tak skutečné a zároveň neskutečné.

Sama jsem si nad celou věcí lámala hlavu. Ale proč přemýšlet o obrazu? Stejně na nic nepříjdu, to jsem věděla moc dobře.

„Bello, vstávej. Měla bys jít do školy,“ zaslechla jsem mamku z přízemí, která se snažila, stejně jako každý všední den, dostat mou osobu z postele a dostrkat ji do školy.

„Hned,“ zabručela jsem pro sebe. Neochotně jsem se zvedla z postele a položila ohřátá chodidla na ledovou podlahu. Roztřáslo mě to a měla jsem sto chutí vrátit nohy zpátky do postele a zachumlat se co nejhlouběji do peřin.

Jenže to mi nebylo přáno.

„Isabello!“ To už nebylo dobré.

„Hned jsem dole,“ odpověděla jsem.

Pohledem po pokoji jsem se snažila najít své chlupaté papuče na nohy, které se ovšem nikde neukázaly, potvory. Určitě jsem si je večer kopla pod postel, kam jinam taky, řekla jsem si.

A opravdu, lebedily si na podlaze pod postelí, jako by se nechumelilo.

Někdy bych si přála, aby se věci, které jsem nějakým nedopatřením ztratila, nebo někam zašantročila, objevily na mé písknutí. Kdo to má furt hledat?!

Velmi rychlým krokem jsem si posbírala pár věcí ze židle, vzala si čistý ručník a pokračovala do koupelny, kde na mě čekala ranní procedura.

Po několika minutovém snažení jsem to s kartáčem vzdala a raději si vlasy hodila na stranu a začala je proplétat. Na copu nebylo co zkazit, alespoň jsem si to myslela.

„Konečně. Vem si snídani,“ upozornila mě má milující matka.

„Né, díky. Já nemám hlad. Radši bych hned jela, ať to seznamování mám co nejrychleji za sebou,“ omlouvala jsem se.

Na takové věci nejsem. Seznamování s novými spolužáky a vyučujícími. Nikdo jiný to za mě bohužel neudělá.

„Vem si alespoň jablko a vodu. A měj se hezky, hlavně žádné průšvihy,“ zkoumavě si mě prohlížela, jako kdyby hledala to, co na sobě nemám.

„Ano, ahoj,“ vyřítila jsem se z kuchyně a pokračovala do chodby. Obula jsem si boty, které prahly po mé přítomnosti a vyšla ven. Náklaďáček se nemohl dočkat své první školní jízdy, takže mi nezbývalo nic jiného než nasednout, nastartovat a jet. Špatně, ještě se připoutat a pak teprve jet.

Ve škole to sice neprobíhalo podle mých představ, ale nestěžovala jsem si. Učitelé byli velice milí a spolužáci také nebyli nejhorší.

Dokonce se mě hned několik první den ujalo, aby mi mohli ukázat školu a seznámit mě s tamním děním.

„Děkuju moc. Jste hodní, že jste mi vysvětlili vše potřebné. Sama bych se v tom zmatku asi nevyznala.“

„Nemáš vůbec zač, Bello,“ odpověděla mi Angela. Moje, teď už, dobrá kamarádka.

Abych se přiznala, domů jsem se těšila jako malé dítě, na které tam čeká veliká sladkost. Na mě ale čekala daleko lepší a hodnotnější věc.

Obraz.

Nestárnoucí a udivující malba, která mi v mysli tak neskutečně utkvěla, až se tomu sama divím.

Když jsem dorazila, tak k mému údivu jsem se v domě nacházela úplně sama. Na ledničce jsem objevila vzkaz s tím, že Renné bude déle v práci a Charlie taktéž.

Musela jsem se usmát, nikdy se mi moc nepoštěstilo, abych byla sama. Rozhodla jsem si, že si udělám takové odpočinkové odpoledne strávené nad dobrým jídlem, dobrou hudbou a nejlepších knížkách.

V mrazáku jsem našla šunkovou pizzu, kterou jsem následně skoro upekla v troubě. Pustila jsem si vážnější, ale přitom tak jemnou a okouzlující hudbu a otevřela si knížku, na které se léta v New Yorku prášilo. S chutí jsem se posadila do křesla a začetla se.

Uběhla nejméně hodina a půl a má víčka se rozhodla stávkovat.

Copak mě dokáže tak moc unavit jedna knížka? A zrovna taková poutavá a napínavá?

Neochotně jsem si povzdechla nad svou únavou, která byla doslova otravná. Nechtěla jsem jít spát, ale mé tělo to vidělo jinak.

Malátně jsem se dobelhala k posteli a jedným jediným pohybem dopadla na matraci. Dalšího pohybu jsem už nebyla schopná.

Usnout se mi podařilo hned po několika minutách a kupodivu se mi nezdálo o chlapci.

Byl to spánek neprotkaný jediným snem.

Nerušeně jsem se nechala unášet daleko a ještě dál od civilizace, sice do prázdna, ale bylo to úžasné a hlavně nikým nerušené, až do chvíle, kdy mě probudilo cosi zajímavého. Slyšela jsem šramot.

Usoudila jsem, že to budou rodiče, kteří se vrátili, ale když jsem unavené oči upnula na budíku, bylo brzo na to, aby byli doma.

Bylo pořád odpoledne, takže tak dlouho jsem zase nespala. Odhodlala jsem se a zvedla se na nohy s tím, že půjdu prozkoumat důvod rachotu a v zápětí si zanadávat.

V tu chvíli jsem ani nevěděla, co znamená slovo strach. Mé odhodlání neznalo konce. To bylo nejspíš tou rozespalostí.

Otevřela jsem dveře pokoje a myslela jsem, že se mi zdá živý sen. Že bych přece jenom spala a myslela si, že bdím? Vím o pár případech, kdy se to stalo, vím, že je to možné, ale že bych to momentálně prožívala i já?

Při pohledu do jeho očí jsem si byla stoprocentně jistá, že opravdu spím. Nejradši bych mu řekla, aby mě štípl, abych si mohla tu chvíli objasnit, ale nebyla jsem schopná jediného slova. Můj rozespalý a unavený obličej se stáhl do udivené masky.

Nehybně stál na místě a sledoval moje reakce.

Opravdu tam stál?

Jsem si úplnej blázen a to jenom díky němu. Kdyby dole nevisel ten obraz, nikdy by se mi o něm nezdálo a nestřetla bych se s ním ve svém domě. Né, že by mi to vadilo, ale teď jsem byla v koncích. Co se to tu děje?

„Omluvte mou troufalost a nezdvořilost, ale asi bych vám měl něco vysvětlit,“ zašeptal skoro neslyšně tak medovým hlasem, až jsem se skoro rozplynula nad každou vyslovenou hláskou. Koutky mu jemně zacukaly, nejspíš jsem byla rudá jako rajče.

„Ty-ty-ty se mi nezdáš?“ zeptala jsem se nejsitě.

Hlas mi nepředstavitelně přeskakoval. Snad z jeho přítomnosti. Copak lidé namalovaní na plátně si vycházejí na procházky?

„Myslíte, že je to sen?“ Co na tohle mám odpovědět?

„Ano, myslím, ale na první pohled to tak nevypadá.“

„Jmenuji se Edward Masen,“ pozoroval můj zkroucený obličej s očekáváním, kdy mu prozradím své jméno já.

„Ehm, já jsem Bella, Bella Swanová. Můžeš mi vysvětlit, jak... jak jsi se dostal z toho obrazu?“ vůbec jsem nechápala, o co tu jde.

Asi vážně patřím někam do ústavu. I přes své neodvratné a ztřeštěné myšlenky, jsem nemohla odrthnout oči od těch jeho.

Tak úžasné jako tekuté zlato, které se rozlévalo do jeho zorniček.

Bylo to jako z pohádky a já si opět připadala tak neskutečně.

„Moc mě těší, Bello. Já..., asi byste se měla posadit,“ pokynul mi k židli u psacího stolu poblíž dveří.

Já byla tak dezorientovaná, že jsem chtěla jít na úplně jinou stranu pokoje. Nakonec jsem se dokázala znovu vžít do reality a najít to místo, kam mě posílal. Posadila jsem se a on naproti mně.

„Prosím, nevykej mi,“ poprosila jsem ho, protože tenhle styl konverzace nám vůbec neslušel.

Tedy hlavně mně ne. Připadala jsem si nejmíň o polovinu starší, než ve skutečnosti jsem.

„Dobře, Bello,“ usmál se a já se topila. V očích, v úsměvu, v gestech, v hlasu a... jsem blázen!

„Ten obraz... čekal na tebe,“ jeho tvář se napjala, až skoro zkameněla.

„Prosím?“ nechápala jsem.

Na mě?

„Vím, asi se ti to zdá zvláštní, ale je to tak.“

„Dobře, tohle bych možná ještě pochopila, ale jak je možné, že jsi ráno byl na obraze a teď sedíš přede mnou? Nebo máš snad bratra, který je tam dole a ty tady nahoře?“ chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou, ale jak jinak se dozvědět pravdu?

„Víš..., jak bych ti to řekl,“ mluvil nejistě a já si připadala jako z jiného světa.

„Můj život teď záleží na tobě,“ pokračoval.

„Cože? Že se mi to zdá, řekni mi to, co bych tak ráda chtěla slyšet,“ prosila jsem, ale marně.

„Bello, za chvíli zase zmizím zpět do obrazu. Můžu vyjít jen dvakrát. Prosím, vyslechni mě a udělej to, co sama budeš chtít. Do ničeho tě nenutím.“

„Edwarde!“ okřikla jsem ho, protože mi doslova naháněl strach.

„Jsem zakletý, Bello...“

**Shrnutí**

Snad se Vám to trochu líbilo a obdarujete mě komentářem nebo snad smajlíkem, který mě popostrčí k dalšímu a poslednímu dílu této povídky. Díkv všem za přečtení.

Vaše Baruu

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadný obraz 2. kapitola: