Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - 13. Fotbalista

17.05.2010 (09:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6819×

FOTBALISTA
(Bella)

Ležela jsem po krk zahrabaná v peřinách, vedle mě seděla Sofie a držela mě celou dobu za ruku. Nejspíš si to ani neuvědomuje, ale strašně mi tím pomáhá. Její teplá ruka mi dávala pocit bezpečí a domova. Přesně tohle mi tu vždycky chybělo. Někdo, kdo není ledový jak psí čumák a ví, co potřebujete.

Za těch pár minut, co ji znám, jsem si ji zamilovala jako snad ještě nikoho. O to víc mě mrzelo, co jí udělali. Unesli ji z jejího života a donutili žít tady. A i když to skrývala dobře, muselo se jí to příčit. Musela se tu cítit špatně a nervózně jako každý v přítomnosti upírů. Odmítla nesmrtelnost, sílu a věčné mládí. Přijala smrt. Nechtěla mi říct proč…

Bylo mi docela slabě a klížila se mi víčka. Navíc jsme v sobě už dlouho neudržela žádné jídlo. Byla jsem slabá a hladová, čímž jsem jistě ubližovala i dítěti.

A Aro si tu v klidu stojí, co chvíli si odkašlává, jakoby snad mohl nachladnout, a těká pohledem mezi mnou a zemí…

„Tak už to konečně vysyp!“ vyštěkla jsem na něj podrážděně. Ihned jsem svého neuváženého rozhodnutí litovala, ale hormony jsou hormony a on mě tu děsí!

„Tak fajn,“ zamumlal. Byla jsem si jistá, že tohle jsem nejspíš slyšet neměla. „Prostě a jednoduše to dítě, které v tobě rostě, není obyčejný člověk,“ odmlčel se.
„Řekneš mi něco, co nevím?“ zabrblala jsem. Hormony.
„Je napůl upír,“ řekl. Chtěla jsem zase něco odseknout, to vím přece taky, ale gestem ruky mě zastavil. „A jak jistě víš, upíři se živí krví.“

Řekl a oddychl si, jakoby to měl za sebou. Ale já stále nechápala, proč mi to říká, vždyť to všechno vím. Nechápavě jsem se na něj dívala a uvažovala o jeho duševním zdraví. On mě sledoval taky nechápavě.

Po chvíli zmateného zíráni na něj prostě a jednoduše vyštěkl: „Dítě potřebuje krev! To je ta červená tekutina, kterou z lidí vysáváme! A ty ji budeš muset vypít!

„Aha,“ vypadlo ze mě. Konečně jsem pochopila, kam tím mířil. Měla jsem chuť si nafackovat, vždyť je to naprosto jasné. A já ho chudáčka nechávám hladovět. Jsem hrozná matka!

Teprve teď jsem si všimla kelímku, který svíral v rukou. Byl bílý a prosvítala ním tmavá tekutina uvnitř.

Zděšeně jsem polkla při představě, jak ji získali a že za ani někdo zaplatil životem. A taky tím, že ji budu muset vypít. Moje dítě budu živit na úkor jiných!

A pak mnou svitla naděje. Možná je zvířecí!

„Je zvířecí?“ zeptala jsem se s nadějí. On jen záporně zakroutil hlavou. A já vzdorovitě vystrčila bradu a nehodlala se vzdát. Slíbili mi zvířecí krev a hotovo!

„Nikoho jsme kvůli ní nezabili. Jane koupila z nemocnice transfúze,“ povzdychl si.
„Aha,“ zašeptala vedle mě Sofie. „A já si říkala, na co jí bude.“

Chtěla jsem se jí zeptat, jak to myslela, ale to mi už Aro nedočkavě vrazil kelímek k ústům a očima mě přímo popoháněl, abych byla. Nebyl zrovna trpělivý.

Ale jakmile jsem se nadechla a ucítila tu nádherně vonící chuť, okamžitě jsem přisála rty k plastu a hltavě se napila. Chutnalo to ještě líp, než vypadalo. Až příliš brzo jsem však polykala pouze vzduch.

Jako prví jsem spatřila vyděšený obličej Sofie a uspokojený Ara. Byla jsem sama sebou znechucená, pila jsem krev, která mě samotné kolovala v žilách. Připadala jsem si jako kanibal. Ale bylo to pro mé děťátko.

S úlevou jsem zjistila, že se cítím rozhodně líp. Už se mi nechtělo tolik spát, ale hlad mě trápil pořád.

Než jsem stihla požádat o další příděl krve, Aro už tu nebyl. Povzdychla jsem si. Nejspíš měl něco důležitého a já budu zase o hladu. Zajela jsem zpátky do peřin…

Z omylu mě o pár minut později vytrhla šmouha, která se přede mnou zformulovala do postavy. Aro mi podával další kelímek.

Byla jsem ráda, že jsem dost silná, abych se napila sama. Kelímek jsem zase vybílila do dna.

Rozhodně mi bylo líp, ale hlad to nezahnalo. Nejspíš to bude chtít i lidské jídlo. Krev zasytí malého, ale ne mě. S prosbou na jazyku jsem se otočila na Sofii. Ale nemusela jsem nic říkat, ihned vstala a s omluvou, že mi jde připravit něco k jídlu, odešla.

Konečně jsem mohla klidně spát, oba přestaneme hladovět a bude nám líp.

Vlastně je tu ještě jedna věc, která mě trápí.

„Aro? Kde je Alec s Demetrim?“
„Jsou na misi v Gruzii. K ránu by se měli vrátit,“ odpověděl tiše.

Teď už jsem mohla být klidná a užívat si těhotenství. Snad už je vše v pořádku…

xxx

Čas plynul jako voda a já byla čím dál mrzutější. Ten malý nejspíš trénoval na kariéru fotbalistu, protože jsem co chvíli cítila pořádný kopanec. Zvracela jsem už jen tehdy, když si za míč vybral můj žaludek. Ale zjistila jsem, že v kopacích chvílích ho uklidňuje můj hlas, takže jsem to dokázala zmírnit. Ale někdy mi připadalo, jako by snad měl minimálně tři nohy, když jsem zaráz ucítila víc nárazů…

Čím dál víc mi scházel Edward. Dávala jsem to za vinu hormonům nebo tomu, že bych si pro své dítě přála otce. Ale věděla jsem, že je to úplně něčím jiným. On pro mě neznamenal to, co já pro něj. On mě považoval za denní známost a povyražení, zatímco já za něco víc. Nechtěla jsem, aby to tak bylo, ale srdci neporučíš. A tak jsem se co nejvíc zabývala rodinou a novým smyslem mého života. Tím maličkým, kterého nosím v lůně…

Ultrazvuk na něj nefungoval, jak jsme se Sofií zjistily. Vedle mého pokoje totiž moje milá rodinka vybudovala malou ordinaci, sál a kuchyni v jednom.

Bylo mi líto Sofie, protože při každém mém zafunění nebo nadávce ji někdo z mé nepřetržité ochranky běžel vzbudit, aby se na mě podívala. A nikdy nekladli ohledy na mě, že jim říkám, že to nic není. Navíc mi musela vařit, nikdo jiný to neuměl, a neustále mě hlídat.

Nikdo mě nechtěl pustit ani z pokoje, natož někam ven na procházku. Jen dvakrát se mi povedlo ukecat Marcuse a on mě tajně vzal ven do zahrad. Poseděla jsem na čerstvém vzduchu a sluníčku, než se přihnal Aro nebo Caius a hnali mě dovnitř, na moje prosby nedbaje.

Prostě takový normální těhotenství, že?

xxx

Ten den to bylo zhruba devět týdnů, co jsem otěhotněla. Převedeno na lidské těhotenství konec šestého měsíce, když se nevinné kopance zvrtly.

Seděla jsem se Sofií v posteli a sledovaly jsme televizi. Bylo dopoledne a slunce okny dopadalo do každého rohu pokoje. Vypadalo to na další krásný den. Sledovaly jsme španělské telenovely a spíš je braly jako komedie.

Povídaly jsme si a využívaly toho, že zde nemáme žádnou ochranku. Všichni jsou na nějaké důležité schůzi v hlavním sále a my máme konečně klid bez ustaraných karmínových očí na zadku. Tedy spíš na břiše…

Sofie zrovna básnila o nějakém upírovi, kterého náhodně potkala na hradě, když si byla v knihovně vypůjčit nějakou knihu. Bylo to pro ni nebezpečné, ale Marcus se nabídl a doprovodil ji tam. Prý měl krásné tmavé vlasy rozčepýřené do stran, tmavší pleť, nejspíš Ital neb Španěl a vypracovanou postavu. To bylo poprvé, co se od smrti svého manžela zajímala o někoho jiného… A já bohužel věděla, že je jí to k ničemu. Upír a člověk, kdo to kdy slyšel? Známosti na jednu noc nepočítám…

„Ah,“ hekla jsem. Tentokrát to můj brouček přehnal a kopnul mě vážně pořádně. Musela jsem si hrudník pevně chytit pažemi, ale ostrá bodavá bolest nemizela.

S panikou jsem zjistila, že dýchání je pro mě mnohem obtížnější a bolest prostě nemizí. Sofie mě doslova dotáhla do ordinace, se kterou jsem již měla pokoj spojený dveřmi a udělala mi rentgen.

Zjistila, že mám zlomené jedno žebro a druhé nalomené. Zabandážovala mi to a tvářila se vážně vyděšeně.

„Bell, jestli ti v necelých sedmi měsících zlomilo žebro, co bude dělat v devátém? Je to strašně nebezpečné,“ svěřila se mi cestou do pokoje.

„Já vím, ale musíme to zvládnout. Ono se musí narodit i za cenu mého života, rozumíš? Slib mi, že kdyby šlo do tuhého, dáš přednost dítěti. Jako prví pomůžeš mu a pak, pokud to půjde, mě. Pokud ne, postaráš se o něj. Prosím, slib mi to,“ naléhala jsem.

„Bell, to po mě nemůžeš chtít,“ zašeptala.

„Ne, já musím. Co kdyby se jednalo o tvoje dítě? Zachovala by ses stejně, to vím,“ přesvědčovala jsem ji. Věděla jsem, že to byla podpásovka. Že ona by za dítě dala cokoliv, klidně život a několikrát. Přesto jsem nemohla litovat, tohle musí zabrat.

„Dobře, slibuju,“ přikývla a sklopila pohled k zemi…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - 13. Fotbalista: