Bude usmíření? Příjemné počtení přeje rezule. ;)
04.07.2012 (16:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3101×
Edward
Seděl jsem se sklopenou hlavou a uvažoval, zda jsem opravdu udělal správně. Přestože mě o tom myšlenky neustále přesvědčovaly, nebyl jsem si nijak jistý. Mé srdce splašeně bilo a čím víc jsem se od Belly dostával dál a dál, bilo víc na poplach. Jako by mě chtělo zastavit, na to už však bylo pozdě.
Nestála o mě, určitě ne. Vlastnila tolik šancí mne oslovit, ale nevyužila ani jedné. Nechtěla mě. Bylo to něco za tolik let nepoznaného, že mě to zjištění zasáhlo do srdce jako pěst. Bolelo to, cítil jsem se, jako bych se vrátil na střední, kde mě holky odmítaly jako na běžícím páse. Ale snadno jsem si odvykl, když jsem vyšel z bieberovského období. Až moc snadno.
Teď mi Bellino nejasné odmítnutí neustále vrtalo hlavou. Jak se to všechno mohlo tak vymknout kontrole, že se z dokonalého vztahu stalo něco nepopsatelně hrozného? Zničehonic jsme se odcizili a neměli si co říct, že jsme se raději navzájem vyhýbali...
Musel jsem se odstěhovat. Museli jsme si dát očividně mnohem větší pauzu, než by si jeden z nás myslel. Musel jsem jí dát prostor, klid, ale zároveň bych nedokázal být od ní příliš daleko. Alespoň prozatím ne.
Dokonce jsem z toho byl natolik vykolejený, že má mysl vytvořila dokonalou iluzi jejího hedvábného hlasu, jak volá moje jméno. Mumlala ještě něco, ale nešlo jí rozumět. Jen jedno mi do hlavy nešlo - proč její hlas nevábí, ale je naléhavý? Něměla by být iluze jedině sladká? Zmateně jsem přitiskl víčka k sobě. Tady přece jasně něco nehrálo.
„Edwarde, no tak, zlato, prosím! Podívej se sem. Sem!" Otočit se za tím hlasem? Ale proč?
Uvnitř mě se cosi dohadovalo, jestli tu záhadnou a skvělou iluzi poslechnout nebo ne, nakonec jsem však udělal to, co chtěla a žádala.
Bella! Je to vůbec možné? Usnul jsem snad? Jak by jinak mohla...? Zato já se nezmohl na nic lepšího, než ji jen udiveně pozorovat a přitom hbitě mrkat, abych se ujistil, že není jen představou, protože se nikdy nerozplynula.
Bella
Otočil se a pohled jeho smaragdů byl plný pochybností.
Prosím, zastav. Prosím, prosím! snažila jsem ho svým výrazem v obličeji zavézt tam, kam jsem potřebovala.
Pak už mi však nezbyl čas a přece jen jsem auto, kde seděl, musela předjet. Ale ne nadlouho – okamžitě jsem zpomalila a zajela k okraji silnice. Měla jsem trochu strach, aby řidič taxíku zareagoval brzy a nezajel mě, ale nakonec byly mé obavy zbytečné. Taxík přibrzdil, i když...
Nezastavil. Do očí mi vyhrkly slzy. Bylo to marné, on už mě očividně nechtěl ani vidět. Celá tahle bláznivá cesta byla k ničemu. Nechtěl mě, náš vztah jsem zazdila.
„Bello! Jsi v pohodě?“ To nemohlo být možné. On byl přece pryč. Má láska života mi zdrhla.
„Vnímáš mě? Potřebuješ vodu? Ty pláčeš?“ Ale ten hlas tu pořád byl... Zmateně jsem zvedla hlavu a ten pohled, co se mi naskytl pak, byl k nezaplacení. On tam stál. Skutečný Edward se ke mně každou vteřinou přibližoval a starostlivě si mě prohlížel.
„Edwarde? Jsi to skutečně ty?“ zaskuhrala jsem cizím hlasem, který vytvořilo časté plakání, jenž mě dneškem provázelo. Těhotenské hormony pravděpodobně přicházely a prosazovaly si většinu účasti na mém chování. Vážně skvělé.
„Samozřejmě. Ale co tu děláš? Neměla jsi být ve Forks? Jak jsi věděla, kde mě najít?“ vyptával se sametovým hlasem, které mi dokázalo ze sekundy na sekundu rozbušit srdce, až jsem ho cítila v krku.
„Alice,“ připomněla jsem mu dar jeho sestry, přestože to bylo tolik očividné. Byl v pořádku, když mu to nedošlo hned? Tentokrát jsem na něj starostlivý pohled upřela já a vyděšeně si všimla, že tohle není ten Edward, jakého znám.
Byl jiný. Měl znatelné kruhy pod očima stejně jako já, protože jsem stále dlouho do noci nemohla usnout, a když se mi to přece jen podařilo, zdály se mi sny o nás dvou, které většinou končily tak, že jsem se probudila a tiše plakala, abych náhodou neprobudila Kaylu. Byl pobledlý, až jsem se na malou chvíli lekla, že ho jeho rodina nakonec proměnila. Ale ne, na to by mě jistě Jake upozornil. Navíc jeho stále zelené oči dokazovaly, že je člověk.
„To jsem si mohl myslet,“ přitakal a začal kopat špičkou bot do jednoho z malých kamínků, které se válely na okraji silnice.
„Kde jsi nechal ten taxík?“ zeptala jsem se na první věc, co mě napadla, abych ten důležitý rohovor oddálila. Bylo až podivné, že přestože jsem teď před ním konečně stála, nemohla jsem se k tomu dokopat. Začínala jsem se bát, že dítě i se mnou odmítne, že nás nebude chtít.
„Někde támhle zastavil,“ mávl za sebe bez jediného pohledu na mě. Raději ho věnoval kamínku.
„Edwarde?“ Nevydžela jsem to. Musela jsem mu to říct. On to měl právo vědět, a tak by zatloukání stejně k ničemu nevedlo.
Konečně zvedl hlavu a svůj pohled zase věnoval mně, jako by se snažil vyčíst mé myšlenky. Tu moc však neměl, a tak mi visel na rtech a očekával, co řeknu.
„Edwarde... Udělala jsem chybu. Já...“ Znovu jsem se odmlčela a dál hleděla do jeho očí, přestože bych se raději dívala někam jinam. Jeho smaragdy mě však uvěznily v zeleni a očividně nehodlaly pustit.
„Co?“ pobízel mě a vypadalo to, že je nedočkavý. Měla jsem snad ještě stále nějakou šanci, že bychom spolu mohli být?
„Milovala jsem tě a vždycky milovat budu. Hrozně mě mrzí, že se to mezi námi tolik zpřetrhalo.“ V tu chvíli už jsem hlasitě popotahovala nové slzy i hlasitý vzlyk.
Přes záplavy potůčků jsem neviděla, jak na má slova zareagoval, ale poté, co jsem se náhle ocitla místo odpovědi v jeho náručí... rozplakala jsem se ještě víc, i když se smutek mávnutím kouzelné hůlky proměnil v naději.
„Neplakej, Bell,“ snažil se na chvíli odtáhnout, aby mi nejspíš utřel slzy. Já se ale nenechala, přestože byl o hodně silnější. Nedokázala a ani jsem nemohla ho pustit. Vychutnávala jsem si objetí jeho silné paže – tu druhou měl přece v sádře – jako kdyby to bylo naposled. Protože přece jen ještě mohl říct, že toho lituje, ale už mě nechce...
„Ale co ten vlkodlak?“ připomněl situaci, kdy se ti dva poprali. O mě. Jak komické.
„Co by? Edwarde, je to můj kamarád. Jeho mám ráda, zatímco tebe miluju,“ vysvětlovala jsem mezi vzlyky, které mě jen tak nechtěly opustit.
„Vážně?“ vypadlo z něj.
„Samozřejmě,“ odsekla jsem, přestože to moc nešlo. Dělal si ze mě snad srandu? Proč mu to nestačilo říct jen jednou? Chtěl mé přiznání slyšet rovnou několikrát, aby pohladil své ego a teprve pak mě mohl poslat do háje?
„Proč nám to tedy tak dlouho trvalo? Všechno jsme to oba vážně pokazili,“ povzdechl si a mně znovu poskočilo srdce. Myslel to tak, že je krize konečně zažehnána?
„Takže... Odpouštíš mi, že jsem tolik vyváděla a neodpustila ti dřív?“ vyhrkla jsem a přitulila se k němu ještě blíž, kdyby se náhodou odhodlal říct ne, abych si jeho objetí mohla užít alespoň naposledy.
„Že vůbec váháš, Bell. Vždyť i já udělal hroznou chybu.“ Z jeho hlasu čišela radost. Ucítila jsem jeho rty v mých vlasech a na okamžitk přestala dýchat. Byli jsme jen my dva. Edward a já. Právě jsme se spojili a já věděla, že už ho nikdy nenechám odejít. Budu ho milovat do konce života, on bude mě a budeme vést ten nejlepší život, jaký si kdo dokáže představit.
„Bello? Sundej ten snubák,“ vytrhl mě najednou z přemýšlení nad dokonalou budoucností jeho hlas. Trhla jsem sebou a několikrát si znovu jeho slova přehrála v hlavě. Sundat? Ale proč? Vytřeštěně jsem se od něj odtáhla a hledala v jeho výrazu v tváři nějaký důvod, proč ta příšerná slova řekl a pokazil nám tak tu dokonalou chvíli.
„Ale já nechci,“ fňukla jsem okamžitě. „Já si ho oblíbila.“
„Zlato, hned se uklidni, nebo pravděpodobně chytneš infarkt,“ upozorňoval mě a párkrát se mnou zatřepal, abych jeho slova co nejdřív pochytala a můj mozek na ně patřičně zareagoval. „Chci ti ho znovu navléknout, aby to znovuzrození našeho páru bylo oficiálnější,“ vysvětloval s pokřiveným úsměvem a já se nezmohla na nic víc, než jen připitoměle přikývnout. Byla jsem oslepena jeho úsměvem, protože to přece jen už bylo tak dávno, kdy jsem měla možnost ho vidět naposledy...
„Isabello Marie Swanová, jsi a – jsem si stoprocentně jistý, že i navždy budeš – ženou, se kterou chci strávit zbytek svého života. Miluju tě a vždycky budu. Vezmeš si mě – a tentokrát doopravdy? Staneš se v nejlepší den mého života nejpřekrásnější nevěstou a nenecháš mě před oltářem samotného?“ odříkával s pohledem plným očekávání, zatímco klečel a držel v prstech ten obrovský prsten s překrásným kamenem, který můj prsteníček už moc dobře znal.
„Strašně ráda,“ přikývla jsem a do očí se mi už zase vrhaly slzy. Tentokrát to však byly kapky štěstí. „Patříme k sobě stejně jako Kateřina a Heatcliff, Jana Eyrová a pan Rochester, Romeo a Julie -“ Chtěla jsem pokračovat ve výčtu mých nejoblíbenějších knižních párů, ale Edward mě zastavil.
„Lásko, vůbec nevím, o kom to mluvíš,“ namítl se smíchem, „tak už mě radši polib, ano?“
Co na tom, že nečte a nerozumí knihám mého srdce? Víc jak devadesát devět celých devět procent ho stejně vlastnil on...
S radostí jsem vyhověla jeho přání, a tak jsem se vyšplhala na špičky a přilepila se na jeho tolik známé rty, abych je spojila s těmi mými.
Čas nám však moc nedopřál, protože už za pár sekund jsme se od sebe museli odtrhnout. Doteď nás auta objížděla, přestože po nás řidiči házeli nechápavé a tak trochu naštvané pohledy. To se teď pravděpodobně mělo změnit – přijíždělo k nám policejní auto. Služební, ve kterém policista doopravdy seděl.
Sakra.
„Dobrý den, jsem Dereck Dadsy a jsem strážník městské policie v Seattlu. Projíždím kolem a všiml jsem si vás a vašeho auta,“ poukázal na Charlieho policejní. Co jsem však nechápala víc, bylo to, že to byl Dereck a přesto mě nepoznával.
Dereck Dadsy byl otcův velmi blízký přítel. Nebo alespoň kdysi býval. Bydlel ve Forks, byl policistou právě tam. Jednoho dne se ale uvolnilo místo šéfa celého oddělení a Charlie i Dereck po něm šli. Vyhrál táta, Derecka přeložili do Seattlu, a tak jejich přátelství získalo trhliny, které už nikdy nespravili a ani se o to nepokusili. Znávala jsem ho jako toho hodného strýčka Derecka, co k nám často chodíval na návštěvu a nosil mi bonbóny.
Jenže on mě očividně nepoznával. A nebo nechtěl.
„Pane Dadsy? Já se moc omlouvám, pokud by bylo lepší zavolat mému otci, pak to klidně udělám. Je to jeho auto. Pamatujete si na něj? Jsem Isabella Swanová a můj otec se jmenuje Charlie Swan. Říká vám to příjmení něco?“ snažila jsem se ho navést k naší rodině, aby si vzpomněl – ať se mu to líbilo nebo ne – na to, že je Charlie policista.
„A k čemu by vám otec byl? Pletl by se nám do spolupráce, tahal by do zákonů rodinu. Ne, pěkně pojedete se mnou, slečno Swanová, a ten mladík s vámi,“ oznámil chladně.
Nasucho jsem polkla a snažila se alespoň v Edwardově výrazu vyhledat nějakou naději, že bychom z této prekérní situace mohli nějak vyváznout. Jenže ten jen vykuleně civěl a bylo nad slunce jasné, že nijak nezakročí. Proti zákonům se prostě bál.
„Pojedete se mnou na stanici, tam už nějak vymyslíme, co dál. Auto nechte tady, kolegové ho odvezou tam, kam patří,“ dával další pokyny Dadsy a nám tedy nezbývalo nic jiného, než poslechnout. Přesto jsem byla přesvědčená, že je to všechno jen nedorozumění. Pravděpodobně si myslel, že jsme auto ukradli a chtěli v něm utéct. Nebo to spíš chtěl použít jako zástěrku na svou obhajobu, proč nás chce zatknout, aby se mohl Charliemu pomstít za nevyřízené účty.
Sedli jsme si na zadní sedadla jeho auta, které se moc nelišilo od toho Charlieho, a mlčky přihlíželi cestě. Edward mě objal okolo ramen a já se o něj odevzdaně opřela.
Tohle byl přůšvih. A pořádný.
Jak zaplatíme taxík, který na Edwarda ještě stále čekal opodál? Kdo nás vysvobodí z vězení pomystichtivého Derecka? Co bude dál?
„Alice, pokud to vidíš... Pomoz nám, budoucí švagrová, prosím,“ zaskuhrala jsem nejtišším šeptem, který jsem svedla.
A to mi teprve v té chvíli docvaklo, že jsem ještě Edwardovi ani neřekla, že jsem těhotná. V té opojné náladě, že jsme zase spolu, se mi to nepochopitelně vytratilo z hlavy...
Já vím, já vím! 
Už zase je tu nějaký zvrat... Já si prostě a jednoduše nemůžu pomoct. Byla by to velká nuda, kdyby vše klapalo jako po drátcích celou jednu kapitolu. 
Moc děkuju za všechny komentáře, co pod kapitolami nacházím. Dodávají mi sílu a další přívaly múzy. 
Momentálně zrovna moc nestíhám - vzala jsem si velké sousto v podobě tří rozepsaných kapitolových povídek, ale i tak doufám, že se mi další kapitolu podaří poslat k publikaci, ještě než odjedu na tábor (10. - 20.7.). 
Hrozně moc děkuju za hlasy v povídce měsíce a za krásné sedmé místo. Ještě teď nemám slov.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 28. kapitola:
rezul, konečně se dobelhávám ke čtení... 
Kapitola byla krásná, to bezpochyby. Jsem ráda, že ti dva už jsou spolu, i když jsem to čekala takové víc... pompéznější? 
Ne, že by se mi to nelíbilo, ale nějak se mi to úplně nezdálo. To setkání s Edwardem jsem čekala víc romantické, něco, co by mi úplně rozbušilo srdce, takže to, že se ho tam Bella několikrát ptala, jestli je skutečně on, nebo Edward, který se ptal Belly, jestli nepotřebuje vodu, mi, promiň, přišlo zmatené, nereálné a to se mi moc nelíbilo... Přišlo mi to trošku zrychlené a tak nějak neúplné. Policejní zásah se mi líbil, vyjadřovalo to, že asi nikdy nebudou žít úplně normální, bezproblémový život. A to s tím těhotenstvím mi furt nějak nepasuje. Jo, už jsem se smířila s tím, že budou mít miminko, ale ta poslední věta kapitoly, že se jí to nějak vypařilo z hlavy je pro mě naprosto komická. Nevím, komu by se vypařilo těhotenství z hlavy, navíc jsem čekala, že to bude to první, co mu vpálí do obličeje, něco, čím by ho udržela při sobě. Zkrátka když už je těhotná, tak by se to nemělo brát jako událost, která bude v ději na okraji. Teď bych to udávala za prioritu, víc bych vyjadřovala její pocity v tomto období...
No, s kritikou by to snad stačilo, že. 
Promiň, jestli jsem vypichovala pro tebe nedůležité věci, ale tak to na mě prostě působilo... Jdu na další! 
Ale píšeš pěkně, to už víš, jenom tady mi to nějak pokulhávalo... 
Opět další překrásná kapitola. Docela by mě zajímalo, jak to děláš.
Edwardův pohled se ti podařilo absolutně perfektně vystihnout. Nevím, jestli to tak přišlo pouze mně, o čemž silně pochybuji, ale mezi Edwardovým nářkem kvůli Belle se ozvalo i jeho raněné mužské ego. A přesně to se mi líbí, že to celé podáváš jako příběh o lásce, která ale nevypadá tak šíleně neskutečně a pohádkově, že necháváš svoje postavy procházet běžnými (i neběžnými :D) problémy a že jim jejich myšlenkovými pohody, popsanými pocity a především jejich vlastnosti dodáváš lidskosti. Prostě tu nepopisuješ typicky dokonalé charaktery, ale lidský pár, který také dělá chyby.
Opět jsem poněkud odbočila od tématu. Tak zpátky: Edwardova "truchlící" část byla popsána dost výstižně, k tomu už nemám co víc dodat. Stejně tak se ti povedlo celkem trefně popsat i pocity Belly, když nevěděla na čem vlastně doopravdy je, její obavy o to, že udělala příliš mnoho chyb a že už to nepůjde vzít zpátky. Edward měl ale pravdu - oba dva udělaly chyby, ať už větší nebo menší, ale každý chybuje. 
Jsem neskutečně ráda, že si to konečně vyříkali a vyřešili, ta část byla opravdu krásně napsaná. To opětovné požádání o ruku absolutně nemělo chybu a já přemýšlela, jestli se nad tím vším sladkým nerozteču.
Ale ty jim prostě nedáš pokoj, to snad ani není možný. Takže dcera policajta a skončí někde na záchytce? To bude ještě zajímavý. 
Ale musím říct, že jako nápad min to přijde absolutně perfektní. Myslím, že tam budou mít dost času prořešit i všechno nedořešené a doufám, že konečně přijde řeč i na Bellino těhotenství, jsem totiž velice zvědavá na Edwardovo reakci.
Perfektní kapitola, mažu na další. 
Konečně zase spolu! 
Jsem ráda, že všechno zvládli a opět si k sobě našli cestu. Stálo je to hodně úsilí, ale vyplatilo se. Ze začátku jsem si mysela, že to edwardovi bude jedno, že už to pro něj nebude mít cenu. Jse ráda, že jsem se pletla. 
Taky bych chtěla pochválit skvělý výběr písničky! neskutečně se tam hodila a jak ji do toho ještě znovu požádal o ruku, měla jsem slzy v očích. 
Teď už jen aby mu řekla o tom dítěti a snad už to bude všechno jenom dobré.
Moc bych tě chtěla pochválit! 
Už se těším na další kapitolu, i když vím, že každou kapitolou se blížíme ke konci. Až to všechno skončí, myslím, že mi tahkle kapitolovka bude chybět.
konečně jsou zase spolu moc se těším na další díl!
Ááá, som tu!
Ale no ták, jasné, to len chlapí sú takí nevšímaví, že si nevšimnú kričiacu bláznivú ženské vedľa v aute. Bella si šla pomaly hlasivky vykričať, ale až keď zavrieska to sladké slovíčko „zlato“, až vtedy sa otočí. Typický chlap, vážne, keď sa po nich niečo chce, poteš prdel akože.
Musím sa otvorene priznať, že tento kúsok, keď Bella prekvapene pozerá za odchádzajúcim taxíkom a až potom jej vlastne dôjde, že Edward tam skutočne stojí a tak ďalej...
Mno, príšlo mi to až také moc Pilcherovské? Neviem, také skreslené, typické, moc sladké. Vieš jak.
Tiež ma prekvapilo, že Edward len mlčal a čakal čo z Bells vypadne. Tomu sa hovorí džentlmen, hej? Ach jo!
Nemôžem si pomôcť, ale celá tá scéna je ako vystruhnutá z nechutne romantického filmu. Oni dvaja, pritisnutí k sebe v objatí, okolo nich prechádzajú autá a on ju tam ešte znovu požiada o ruku. Nie, mňa to teda moc nechytilo, ale neber to zle! Každý má na romantiku a romantika iný názor, šak ma poznáš.
Síce mi to stretnutie s policajným strážnikom prišlo vcelku zvláštne, hodilo sa mi to tam a som rada, že vznikla ďalšia malá zápletka a neponáhľaš sa tak rýchlo na koniec celej poviedky. Bella, ako sa prihovára svojej budúcej švagrovej ma dostala! Chudáci, meno Dereck je neskutočné, ale tu bol chlapec mierne mimo. To on ťahá do práce súkromné, teda skôr osobné, problémy. Toto si u mňa posral, Dereck neDereck!
Cítim v kostiach, že sme na konci, sama si to aj prezradila, a tiež sa mi ťažko lúči, no raz to muselo prísť. Som zvedavá, ako sa to vyrieši medzi policajtmi, vsádzam na Happy End a oni dvaja sa zase uzmieria a nájdu k sebe cestu. 
Tak šup, ty veľké sústo, len tak ďalej!
naozaj skvelá kapitolka...
už sa strašne teším na pokračovanie...
Ja nemám slov k tejto kapitole, Rezulka. Oni sú konečne spolu! Ani nevieš, aká som z toho nadšená! Po dosť dlhej dobe sa na nich šťastie trochu usmialo a mne táto kapitola veľmi spríjemnila deň. Musím povedať, že tá hudba sa k tomu strašne hodila a dodala tomu dokonalú atmosféru. Veľmi dobrý výber Zvláštne, čím všetkým si museli prejsť, aby mohli byť znovu spolu. No teraz je to zase všetko v pohode, teda až na ten koniec, ktorým si ma veľmi nepotešila. Ja už som sa tešila na oddychové kapitoly a tak... No, nevadí. Snáď to nebude také vážne.
Rezul, nechce sa mi veriť, že už mám za sebou 28. kapitolu tejto poviedky. Pokojne by som ich brala aj ďalších 50, pretože ma táto poviedočka stále baví A ty sa stále zlepšuješ.
Ospravedlňujem sa za krátky komentár, no teraz nestíham. Budem sa tešiť na ďalšiu kapitolu.
Krásne!
uzasny
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!