Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 25. kapitola

14.06.2012 (21:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2935×

„Edwarde!“ vyjekla jsem hlasem, který měl znít překvapeně, ale zradil mě a dokonce i mně došlo, že zněl nadšeně. Jako bych se radovala z toho, že nás Edward s Jacobem načapal.

Sakra.

„Koukej z něj, doprdele, ty ruce sundat!“ zavrčel hrůzostrašně Edward. Nemohla jsem pochopit, kde se to v něm tak náhle vzalo, takhle běsnit jsem ho ještě nikdy neviděla. Ze strachu jsem se nezmohla ani na jeden pohyb, zatuhla jsem na místě, a tak jsem nemohla splnit ani jeho výzvu. Což ho samozřejmě vykolejilo ještě o sto procent víc.

„Kdyby sis za mě našla alespoň ucházející náhradu! Ale ty se tiskneš k chlupatému indiánovi, který má pravděpodobně i vlčí geny!“ hulákal urážlivě a zlobně si měřil Jacoba.

Moc dobře jsem cítila, jak na ta slova Jake reagoval. Celý se třásl vzteky, shodil ze sebe mé ruce, které ho teď držely spíš kvůli strachu, co by se mohlo stát. „Co jsi to řekl, ty šampóne? Podívej se na sebe! Pečuješ o sebe viditelně víc, než je zdrávo, cukrouši přesladkej,“ vyplivl útočně Jacob.

Začali se k sobě přibližovat a mně začínalo být jasné, že u slov to neskončí. Z toho vznikne něco mnohem horšího...

„Běžte od sebe!“ Vyděšeně jsem se hodlala dostat k nim a na malou chvíli se mi to i podařilo. Jenže než jsem si stihla stoupnout mezi ně, zastavila mě Edwardova ruka. Prsty mi obmotal paži a mnou projela ta stará známá elektřina, když jeho doteky ještě bývaly na denním pořádku.

„Vypadni od nás, Bell,“ varoval mě jeho sametový hlas podbarvený nebezpečím. A já místo toho, abych odporovala, jsem jen jako nána stála a překvapeně na něj hleděla. Právě mě oslovil zdrobnělinou mého jména, kterou používal jen on a přitom se nečertil. Vyslovil to tak citlivě, až se mi rozbušilo srdce rychleji, než bylo zdrávo a já nedokázala chytře uvažovat.

Vzdálili se ode mě asi tři metry. Nejspíš se báli, že by mi mohli ublížit. Hloupě a stále ještě omámeně jsem je sledovala, jako bych byla sjetá a nedokázala jsem udělat ani jeden krok vpřed, abych jejich plány přetrhla dřív, než se někomu stane něco vážnějšího, než jen újma na ješitném chlapském egu, když se navzájem uráželi.

Ani nevím, kdo komu uštědřil první ránu. V krku jsem měla tak obrovitánský knedlík úzkosti a strachu, že jsem si ničeho jiného pár minut ani nedokázala všímat. A upřímně, měla jsem větší strach o Edwarda, Jacob moji starost nepotřeboval. V jeho krvi byl i vlčí původ, a tak se mu nemohlo nic stát. I kdyby dostal sebevětší ránu, zahojí se mu do pár sekund. Člověkem byl takřka neporazitelný. To spíš člověk se vydával dobrovolně na popravu, pokud se chtěl s vlkodlakem prát.

Začínalo se mi dělat slabo z představy, že možná již brzy bude poblíž minimálně kapka krve. Sesunula jsem se k zemi, mé nohy přestaly reagovat na povely mozku. Ucítila jsem studený pot, který mi náhle zničehonic vyrašil na zádech i tvářích.

Obličej se mi přitiskl na štěrkovou příjezdovou cestu, drobné kamínky a písek mi vytvořily pár ranek, které štípaly. Do očí mi vyhrkly slzy. Takhle to všechno dopadnout nemělo. Jacob se se mnou měl rozloučit, já se měla připravit a čekat na Edwarda, který by dřív nebo později přece jen přijel domů, a měli jsme se udobřit. Řekla bych mu, že jsem těhotná a on to měl nějak vzít.

Místo toho se tu teď oba rvali, usoudila jsem, že bitka už určitě začala, protože se někde opodál ozývaly dusavé kroky a hlasité žuchnutí. Dávali si do zubů a já tu ležela bezmocná místo toho, abych se je pokoušela od sebe roztrhnout. Oni mě zase měli tak rádi, že si ani nevšimli, že je jejich milovaná Bella na zemi. Hlavně, že právě bránili svou ješitnost.

Musím se vzchopit, proběhla mi hlavou rozhořčená myšlenka, nemůžu je jen tak nechat.

Nohy se mi slabošsky třásly z obavy, co se mi už za chvíli může zjevit za podívanou, ale přesto jsem se odhodlaně škrábala vzhůru.

Jedna roztřepená noha, druhá... Zbaběle, abych přece jen tu chvíli oddálila nejdéle, jak to šlo, jsem si otřepala ruce od štěrku, ale dál jsem si je neprohlížela. Bylo dost pravděpodobné, že je na nich víc než dost krvavých škrábanců a já momentálně neměla čas na to, abych kvůli tomu mohla omdlít. Potřebovali mě ti dva, přestože si to neuvědomovali.

Má intuice nelhala, pohled na ně byl hrozný. Edward měl kupodivu jen natržené obočí. Nebo to alespoň vypadalo, že nic jiného vážného se mu nestalo. Zato Jacob to schytal o hodně víc. Nohy se mu motaly, nemohl najít rovnováhu. Přiblble se usmíval a hned na první pohled bylo jasné, že není v pořádku.

„Bože, co jsi mu to udělal?“ vyjekla jsem na Edwarda a rozběhla se k Jakeovi. „Je to kamarád. Ka-ma-rád, rozumíš?! Co tě to popadlo?“ řvala jsem dál jako smyslů zbavená.

Stačila jsem jen tak tak přiběhnout k Jacobovi, než se stihl sesunout na zem a ještě tak zhoršit svůj stav. Podepřela jsem ho celým svým tělem, jak jen to šlo nejvíc a pomalým krokem jsem se s ním hodlala dostat zpátky k náklaďáčku. Musel do nemocnice.

„Bells?“ zachroptěl. Vyděšeně jsem na něj upřela oči. Vypadal ještě víc zuboženě než před malou chvílí, z nosu mu začínala v širokých potůčcích stékat krev. Naštěstí jsem v té chvíli však nedokázala přemýšlet nad ničím jiným, než jak ho dostat co nejdřív pryč, aby byl zase v pořádku, že jsem ani jednu myšlenku nedokázala věnovat krvi.

„Ano? Už to bude dobré, Jakeu,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Zavez mě do La Push,“ prosil žalostně. Sice bych ho v té chvíli nejraději poslala do nemocnice, ale nedokázala jsem mu odporovat.

„Dobře,“ slíbila jsem, zatímco jsem ho už posazovala na sedadlo spolujezdce.

„Uvidíme se večer,“ broukla jsem k Edwardovi, který ještě stále stál na místě jako opařený a nejspíš nemohl pochopit, jak Jacoba mohl takhle zřídit.

To jsme teda byli dva.

„Jsme od něj daleko?“ ozval se Jake, když jsme byli na polovině cesty z Forks do La Push.

„Jo,“ přisvědčila jsem.

„Fajn,“ řekl klidným hlasem, ve kterém dokonce zazněl úsměv. Úsměv?!

„Jak to, že se směješ, ty pako?“ vyhrkla jsem popuzeně. Je celý zřízený a ještě se uculuje? To musela být do té hlavy ale pěkná rána...

„Už jsem v pohodě,“ oznámil a spustil ruce, kterými si ještě před chvílí zakrýval obličej, podél těla.

Překvapeně jsem vyjekla. Z nosu už mu neprýštila žádná čerstvá krev, zorničky byly tak velké, jak měly být, a koordinace jeho pohybů se zdála být v pořádku. Jak se tak rychle mohl uzdravit?

„No co tak zíráš?“ utahoval si ze mě.

„Ty... t-ty jsi v pořádku!“ obvinila jsem ho bezmyšlenkovitě.

„Jojo, vlčí geny prostě dělají zázraky,“ zasmál se a vyplázl jazyk.

„Cože?“ vyhrkla jsem ještě stále celá vyjevená. To přece nemohlo být skutečné!

Pokrčil rameny. „Tak zajeď k okraji silnice a sama se podívej.“

Poslechla jsem a okamžitě si ho začala pozorně prohlížet. Nešlo si nepovšimnout jeho úšklebku, kterým se vysmíval mé péči, ale jinak byl opravdu v pořádku, jako kdyby se s Edwardem nikdy neporvali.

„To jsou ale blbé fóry, že ti je zle!“ vyhrkla jsem popuzeně.

„Ale on mě tak vážně zřídil! Ten chlap má vážně páru,“ obhajoval se hned Jacob.

Dál jsem si ho měřila nedůvěřivými pohledy. „No tak dobře, trochu jsem to hrál...“ přiznal, „ale jen maličko! Musel jsem, abys mě odvezla co nejdřív, než se zase uzdravím, aby mě neviděl. Možná má podezření, ale nepotvrzené. A tak to i musí zůstat.“ 

Přikývla jsem, ale stejně jsem dál byla tak trochu naštvaná. To nemohl ani nic naznačit?

„Promiň mi to, Bells,“ rozpoznal moji náladu Jake a pohladil mě povzbudivě po rameni. Zhluboka jsem se nadechla a znovu přikývla. Vlastně jsem ani neměla důvod být naštvaná. Ta nálada ale přišla tak nějak sama od sebe. Měla jsem dost všeho okolo sebe. Chtěla jsem Edwarda a chtěla jsem ho hned.

„Bude ti vadit, když tě tu vyhodím a ty budeš muset domů už doběhnout?“ dostala jsem ze sebe bezmyšlenkovitě otázku, co mě svrběla na jazyku.

„To je v pohodě,“ pokrčil rameny a chápavě se usmál. „Doběhnu to po čtyřech. Hlavně ať vám to dobře dopadne.“ Vyskočil z auta dřív, než jsem mu stihla poděkovat. 

Cesta ubíhala hrozivě rychle, protože jsem si ani nestihla připravit nějakou řeč. Hlavu jsem měla plnou Edwarda a toho, co mi asi řekne na překvapivé těhotenství.

Před příjezdovou cestou mě však čekal nemilý šok. Mercedes tu nestál, a tak bylo naprosto jasné, že ani Edward nebyl doma.

Zklamaně jsem vydechla. Bylo to zbytečné. Byl pryč.

Pomalými pohyby jsem se vydala k domu. Ještě stále ve mně doutnala malá naděje, že alespoň v domě zanechal vzkaz, že se brzy vrátí a já bych se na naše setkání mohla připravit.

Jenže nikde nic.

Z očí mi vytryskly slzy zklamání. Já ho chtěla a zároveň i potřebovala hned. Kde se toulal? Proč mám špatný pocit, že není pryč jen tak? Co se děje?

Najednou jsem zaslechla zvonit svůj mobil.

Bez zaváhání jsem to zvedla, byl to zrovna ten člověk, kterého jsem potřebovala slyšet. „Alice?“

„Bello! Já vím, já vím, chtěla jsi mi volat a vyzvědět, co se děje. Ale kvůli tomu ti volám. Edward tu byl, nechal se přivézt taxíkem. Má zlomenou ruku, nechal si ji od Carlislea ošetřit. Taky si ode mě vzal ty boty, co se ti tehdy tak líbily. Vecpala jsem mu je, aby ti je dal na usmířenou, ale on si to na poslední chvíli rozmyslel. Měl s sebou nějakou větší tašku plnou nejspíš oblečení a najednou se rozhodl jinak. Nechal se odvézt do Seattlu,“ mluvila naléhavě. Já však nemohla. Nebo spíš ani nechtěla najít pointu, proč by někam odjížděl.

„Proč do Seattlu?“ vyjekla jsem, přestože mi všechno už pomalu začalo do sebe až nechutně zapadat.

„Pronajal si tam dům, Bello. Už dlouho něco sháněl, aby ti dal čas, a teď, když tě viděl s tím... ehm klukem, tak... Myslí si, že už tě nadobro ztratil.“

Jestli jsem doteď plakala, tak teď už jsem přímo řvala. Proč se to všechno tolik pokazilo?

„Uklidni se, Bello,“ snažila se chlácholivě mluvit Alice.

„Jenže c-co teď?“ vycházela mi jen útržkovitě slova z úst.

„Pokud ho nechceš ztratit, tak by ses co nejdřív měla vydat za ním.“

Troufnu si tvrdit, že většina z vás rozhodně nečekala, že by se to mohlo ještě tolik zamotat... Obstojí Bella v této zkoušce a přiveze si Edwarda domů? Jsem zvědavá na vaše názory, přestože všechno už mám vlastně vymyšlené... 

Moc děkuji stálicím, které komentují každou kapitolu. Moc si vás vážím.  Kapitolu bych chtěla věnovat těm, jejichž komentáře mi pokaždé vykouzlí úsměv na tváři - Jessy, 77Alex77, kikuska, Satu, budiška, DarkFireflies, NatyCullen a Myfate, bez které byste povídku neměli vůbec možnost číst. Jen díky její ochotě jsou články bez mých chyb a můžete je tedy číst dříve, než by to jinak šlo. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 25. kapitola: