Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - Prolog + 1. kapitola - Odjezd

06.09.2011 (19:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 7291×

Prolog

Z očí mi tekly slané potůčky slz a na mé tváři zanechávaly černou stopu od rozmazané řasenky. S každým novým pokusem o otření přicházely další a další slzy. Vzdala jsem to.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se ocitnu v situaci, jako byla tato. Že jednomu člověku dám nevědomky pocit radosti a vítězství a tomu druhému naopak pocit zklamání, porážky a nenávisti. Nenáviděla jsem sama sebe.

Bylo to jako stát na kraji útesu a mít pouze dvě možnosti. Buď se otočit, nemyslet na následky a jít za srdcem, nebo poslechnout rozum, udělat pouhý krok vpřed a skočit do temné propasti.

Přistoupila jsem blíž a vzala jeho nešťastnou tvář do dlaní. Brečela jsem. Opět.

„Promiň. Nemůžu. Nejde to. Odpusť.“

Skočila jsem.

1. kapitola

O několik měsíců dříve…

„Zlato, nevíš, kde mám ty zelené plavky?“

Klečela jsem na zemi s hlavou strčenou někde v kufru. Z před chvíli ještě úhledně uspořádaného oblečení jsem vyhazovala postupně jeden kus za druhým někam za mě. Na mou duši mohu odpřísáhnout, že ještě včera večer jsem je dovnitř ukládala. A pro jistotu hned na vrch. Tedy myslím, že na vrch.

Když na dně zůstaly pouze knížky, zarazila jsem se v půli pohybu. Snad nejsem až tak blbá, abych si dala plavky do knížky? Jistota je jistota. A tak ke kupě hadrů za mnou přibyla nová kupa knížek. Zjistila jsem, že blbá opravdu nejsem, jelikož ten, jednou ročně používaný, kus prádla - dva kusy - tam nebyl.

Bezva, tak mladá a už mám sklerózu. Zvedla jsem se ze země, zamračila se na ještě nepoužitý kufr a vztekle do něj kopla.

Zatímco já jsem se snažila vybít si vztek na všem, co mi přišlo na oči, Jacob se, s rukama za zády a pobaveným úsměvem na rtech, ležérně opíral o komodu pod oknem a sledoval svou přítelkyni na pomalé, ale jisté cestě do blázince.

„Co?!“ vyjela jsem na něj, ruce si založila na prsou a naštvaně začala podupávat nohou. Bohužel byl Jake jediná osoba zúčastněná na mém závěrečném balení, tím pádem ho můj výbuch hněvu neminul.

„Jsem ráda, že se tak královsky bavíš, ale byl byste laskav Výsosti a šel mi pomoct hledat?“ To už Jacob nevydržel, začal se smát a nevěřícně kroutil hlavou. Fajn, jak chceš, hošánku. Nafoukla jsem se jak bublina, sedla si na okraj postel daleko od toho bordelu, ruce založila na prsou a hlavu natočila opačným směrem, než stál Jake.

Ložnicí se rozneslo ticho přerušované cinkáním příborů z vedlejší místnosti. Už jsem se chtěla otočit a zjistit, co dělá Jacob, když se dotyčný objevil u naší postele. Nohou na stranu odsunul pár ponožek a mé žabky a klekl si přede mě. Hlavu jsem chtěla otočit zpátky ke dveřím a hrát uraženou, ale Jake byl jiného názoru - pravým ukazováčkem a palcem pomalu otočil můj obličej na něj. Ruce mi stáhl do klína a uvěznil ve své dlani. Pohled jsem upřela do jeho hnědých očí, ve kterých poskakovaly jiskřičky pobavení. Zvědavě jsem natočila hlavu na stranu, zvedla obočí a čekala, co z mého drahého vypadne. Ve tváři nasadil vážný výraz a našpulil pusu.

„Víš, že když se takhle rozzuříš, jsi děsně sexy?“ vypadlo z něj po chvilce zíraní z očí do očí a chtěl mě políbit. Tak on se ze mě nepřestane dělat legraci. Úspěšně jsem osvobodila své ruce ze zajetí, ze všech sil strčila Jakeovi do hrudníku a shodila ho do vyházeného oblečení. Začala jsem se smát a rychle se posouvala na posteli dozadu, protože bylo jasné, že jen co se vyhrabe na nohy, nezůstane mi nic dlužen.

Když si konečně vymotal nohy z mého spodního prádla, skočil za mnou na postel a uvěznil mé tělo pod svým. Celým domem se rozezněl můj ječák, a pokud lidé v Seattlu nebyli hluší, tak to slyšelo celé město. Ječela jsem v domnění, že přiběhnou rodiče a zachrání svou milovanou dceru zpod prstů toho mučitele, které mě nepříjemně lechtaly.

Žádná záchranná akce se nekonala, tak jsem si musela pomoct sama. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.

„Doost… přestaň… prosím…“ dostávala jsem ze sebe přes záchvat smíchu, „počkej… au… au, to bolí!“ Šimrání přestalo a Jake se trochu nadzvedl, aby se ujistil, že mi nic neudělal.

„Nestalo se ti nic, Bells, omlouvám se jes-“

Přišla moje chvíle. Sebrala jsem veškerou sílu, co mi zůstala, zvedla jednu nohu a opřela se do Jacoba. Jak nejrychleji to šlo, jsem vyskočila z postele a stoupla si na její opačnou stranu, než byl Jake.

„Počkej,“ natáhla jsem ruce před sebe a tím ho zastavila v pohybu, „já na žádné hraní nemám čas. Ani ne za dvě hodiny musím být na letišti a já pořád nemám ty plavky. A už ani vlastně sbaleno.“ Hodila jsem zoufalý pohled na kufr, poté na hodinky a přešla k prázdnému a převrácenému kufru. Jake mi ho přes jeho stálé brblání pomohl vytáhnout na postel a se svěšenou hlavou přešel k šatní skříni.

„A tady jsi hledala?“ Hlavou pohodil směrem ke skříni a nohou kopl do první zásuvky. Pak se přesunul ke komodě, o kterou se předtím opíral. Protočila jsem oči.

„Ano, dívala… a do té komody taky,“ řekla jsem zády k němu, když už se nadechoval k další poznámce.

„No, když nejsou tady, tak musejí být jedině…“ Větu nedopověděl, tak jsem se na něj otočila.

Zabiju ho! Opravdu ho zabiju.

Plavky, které hledám už od rána, se mu vesele houpaly na prstě.

„Ty!“ Přeskočila jsem Everest z hadrů a skočila po plavkách. To by ale nebyl Jake, kdyby mi je dal hned a ruku s plavkami natáhl nad hlavu. Skákala jsem tam jako gazela a začínala mít všech jeho vtípků po krk.

„Chováš se jak malej! Celý den lítám po tomhle blbým bytě jako husa a hledám ty zatracený plavky. Já věděla, že jsem je do toho hnusnýho kufru dávala, ale ty jsi ze mě toho blbce udělat prostě musel, že?!“ prskala jsem do Jakeovy barvy měnící tváře a prstem mu šťouchala do prsou.

Plavky jsem mu vytrhla z ruky, naštvaně dodupala ke kufru a mrskla je dovnitř. Jenže Jake je Jake. Jen co se vzpamatoval, přišel ke kufru a opět mi je sebral. Už jsem neměla sílu se s ním prát a pokračovala v balení.

„Nejezdi nikam, prosím.“ Objal mě kolem pasu a začal mi krk zasypávat drobnými polibky. Chtěla jsem být silná a odstrčit ho, ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo hlasité zavzdychání. Otočila jsem se k němu a jemně ho políbila. Než jsem se stihla otočit zpátky ke kufru, ležela jsem opět pod Jacobem, který mi okamžitě začal rozepínat jednotlivé knoflíčky na halence.

„Jacobe, ne,“ zašeptala jsem vzrušeně, ale přesto se ho snažila zastavit. Musela jsem se hodně přemáhat.

„Proč?“ zabručel mi do rtů.

„Vedle jsou naši.“

„No a?“ zamumlal a usmál se. Plácla jsem ho do ramene. „Měsíc tě neuvidím. Měsíc,“ zopakoval a tvářil se u toho, jako kdyby měl umřít.

„Aspoň se na mě budeš víc těšit, anebo bys mohl přijet za mnou,“ mrkla jsem na něj.

„Nebo zůstaneš doma a nikam nepojedeš,“ mrkl na mě zase on.

„Ten zájezd jsem dostala k narozeninám od rodičů, co mám podle tebe dělat? Nechat ho propadnout?“ zeptala jsem se ho vyčítavě.

„To jsem neřekl. Já jen že narozeniny máš až za týden. Když budeš tisíc kilometrů daleko, těžko je spolu oslavíme.“ Jake si nešťastně povzdychl a překulil se na druhou stranu postele.

„Jaku, nech toho. Jsou to jen narozeniny - těch ještě budu mít.“ Mávla jsem nad tím rukou. „A víš moc dobře, že ten zájezd je pro dva a původně jsi se mnou měl letět, jenže práce je pro tebe důležitější, takže tu na mě nic nehraj!“

„Bells, už jsme to probírali milionkrát,“ zafuněl Jake.

„Omlouvám se. Já vím, ale stejně mě to štve,“ hlesla jsem. Zvedla jsem se z postele, pozapínala jsem si knoflíky na halence a přešla k zavazadlu. „A vrať mi ty plavky.“ Než jsem to stačila doříct, přistály mi na obličeji. „Děkuju.“ Hodila jsem je zpátky do kufru a rychle na ně začala skládat další prádlo, než si to Jake rozmyslí.

„Stejně jsou ty plavky hrozný.“ Sedl si, ruce překřížil na prsou a pohledem skenoval místo, kam jsem je hodila. „Víc toho odhalují, než zakrývají.“

„Kdybych tě neznala, řekla bych, že žárlíš,“ zašklebila jsem se.

„Pche! Já jen nechci, abys nastydla,“ odsekl. „A okukovat tě zrovna taky nikdo nemusí,“ zamumlal sám pro sebe a ušklíbl se.

„Takže žárlíš,“ konstatovala jsem a náramně se bavila. „Nikdo mě okukovat nebude. Jelikož tam budu sama - bez tebe, tak budu zalezlá v pokoji, kde si budu číst nebo se učit. To znamená, že na plavky ani nedojde,“ snažila jsem se ho přesvědčit o opaku. Páni, jak já se těším! Moře, písek, palmy…

„Jo, to určitě,“ odfrkl si a začal mi věci sbírat z podlahy. „Tohle taky musíš mít s sebou?“ Otočila jsem se za jeho hlasem a kousla se do rtu. V rukou držel mou noční košilku a tvářil se jako bůh pomsty. Nasadila jsem nevinný úsměv.

„V něčem spát musím, ale když se ti to nelíbí, nechám to doma a budu spát nahá,“ pokrčila jsem rameny, jako by o nic nešlo, a otočila se zpátky ke kufru.

„Bells,“ zavyl nešťastně Jacob za mými zády a já se jen vítězně usmála.

Dál už nic nestihl namítnout, protože se ozvalo tiché zaťukání a vzápětí se ve dveřích objevila zvědavá tvář mamky.

„Už máš sbaleno, Bells? Taxi tu bude tak za patnáct minut,“ oznámila a chtěla vejít do pokoje. Hned na prahu se však zarazila. Pohledem přejela celý pokoj a zamračila se. Ano, je tu bordel. Měla jsem obrovskou chuť zahrát si na žalobníčka a prstem ukázat na Jakea, že to on může za ten nepořádek.

„To už je tolik hodin?“ Měla pravdu. Byla skoro jedna hodina. „Za chvíli to bude, jen jsem… něco hledala.“ Přešla jsem k Jacobovi a z rukou mu vytrhla tu košilku, abych ji přidala k ostatním věcem. Nahá rozhodně spát nebudu.

„Dobře.“ Posadila se na kraj postele a začala si prsty nervózně ťukat do kolen. „Víš jistě, že chceš jet taxíkem? S tatínkem bychom tě na letiště klidně hodili autem.“ A je to tu. Čekala jsem, kdy to přijde.

„Mami, to je v pohodě. Už jsem velká holka a taxíkem nejedu poprvé ani naposledy.“ Hlavní důvod, proč jsem nechtěla jet s nimi, byla přednáška o tom, jak se mám chovat, jak se nemám chovat a srdceryvné loučení, jako bychom se snad už nikdy neměli vidět. Nebo aspoň tak to bylo při mém stěhování se k Jacobovi. A nakonec jsou tu na návštěvě minimálně dvakrát do týdne.

„A kde je vůbec táta?“ zeptala jsem, aniž bych se na mámu podívala a snažila se do přeplněného kufru nacpat jednu - dobře, tři knížky. Teď už to jen zavřít a hurá na letiště.

„Zlato, mohl bys, prosím?“ Jake se i přes velkou neochotu zvedl a zapnul zip.

„Někdo mě hledal?“ ozvalo se ode dveří. Na prahu stál táta ve své uniformě s rukama za zády a tajemným výrazem. Prosím, žádné překvapení, prosím. „Taxi stojí před domem.“

Už jsem se chtěla hrnout ze dveří, když mě táta zastavil.

„Bello, počkej. Myslím, že budeš potřebovat tohle.“ Do ruky mi vložil štus papírů, který obsahoval letenku a nějaké doklady ohledně ubytování. Tak tohle skrýval. A já čekala zase nějakou koninu… „A abys dobře zapadla mezi tamější obyvatele, budeš potřebovat ještě tohle,“ řekl a usmíval se jako měsíček na hnoji, když vytáhl obrovský klobouk, který byl zároveň obrovsky odporný. To snad nemyslí vážně! Začala jsem vrtět hlavou na znamení, že tohle si na sebe určitě nevezmu. On mi ho však pyšně nasadil na hlavu.

„Tati, to jsi nemusel,“ zamumlala jsem rozpačitě. Otočila jsem se na mamku a hledala u ní oporu. Ta akorát sklopila oči k zemi a dělala, že tam vůbec není.

„Náhodou je krásný. Teď už o tebe nemusím mít strach.“ Jacob přešel k tátovi a plácnul do jeho nastavené dlaně. Vlezprdelka.

Z venku se ozvalo netrpělivé zatroubení mého taxíku, které mi způsobilo nepříjemný pocit okolo žaludku. Teprve teď mi došlo, že za dvě hodiny nasednu do letadla a strávím celé tři týdny sama v divočině. Dobře, divočina to není, ale kdo ví, co se tam bude pohybovat za lidi. Zavřela jsem oči a snažila se všechny představy vyhnat z mé paranoidní hlavy. Když jsem je otevřela, táta ani Jacob už v pokoji nebyli.

Ještě než jsem překročila práh pokoje, sundala ten tátův klobouk z hlavy a hodila ho do kouta.

V tichosti jsme všichni došli k žlutému taxíku, jehož řidič musel můj kufr vytrhnout Jakeovi z ruky, jak křečovitě ho držel. To se mu povedlo -  ale jeho chytrým poznámkám o tom, jak správně moje zavazadlo do kufru uložit už ne.

„Tak,“ vydechla jsem a otočila se na rodiče. „Slavnostně přísahám, že se budu chovat tak, jak jsem byla vychována mými drahými rodiči. Tudíž aniž bych pošpinila pověst jejich i mou. Dále také slibuji, že nepožiji žádný alkohol, drogy či jiné omamné látky a neprovedu žádný trestný čin. Amen,“ sypala jsem ze sebe na jeden nádech a střílela pohledem od jednoho k druhému a zase zpátky. Táta byl pyšný, jak je jeho dceruška vychovaná, mamka naopak začala nešťastně vzlykat. Tohle mi ještě chybělo. Rychle jsem k nim přiskočila a naráz je objala. „Mám vás ráda a pozdravujte Liz.“

„Zavolej, až dorazíš,“ dodal táta, čímž mamce způsobil další příval pláče. Jen jsem přikývla, oba pohladila po tvářích a otočila se na Jakea.

„Budeš mi strašně chybět. Jak to bez tebe ty tři týdny vydržím, nechceš si to ještě rozmyslet?“ zkoušel mi to na poslední chvíli ještě rozmluvit. Na jednu stranu jsem k tomu nebyla daleko, ale když si představím, kolik to muselo stát, zavrhla jsem to. Na druhou jsem zase věděla, že jen co taxík zmizí za zatáčkou, vytáhne mobil a svolá všechny kámoše. Teprve pak Seattle pozná pravou, nefalšovanou, pánskou jízdu. Na tohle už jsem ho znala až moc dobře, takže ani ten jeho výraz á la spráskaný pes jsem mu neuvěřila.

„Za tři týdny jsem zpátky a všechno si vynahradíme, ano?“ Objal mě.

„Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“ Chystala jsem se ho políbit, když v tom Jake malinko naklonil hlavu a podíval se za mě. Otočila jsem se a nachytala rodiče, jak nás pozorují. Táta okamžitě začal předstírat, že zrovna něco děsně důležitého hledá na obloze, mamka zase začala zblízka zkoumat omítku budovy.

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a konečně políbila Jakea. Chtěla jsem si to naposledy co nejvíce užít, protože tam budu moci líbat akorát polštář. Bohužel nás přerušilo ostré zatroubení taxíku. Leknutím jsem nadskočila a věnovala nepěkný pohled určený taxikáři. Ještě proběhla rychlá pusa a muselo se do taxíku.

„Měj se hezky a všechno nám vyfoť,“ křičela máma, když jsem lezla dovnitř.

„Tati, opatruj mámu. Mami, nezapomeň krmit Jacoba,“ křikla jsem ještě.

„Jsem já snad nějakej pes?!“ To bylo to poslední, co stihly moje uši zachytit, než se za mnou definitivně zabouchly žluté dveře, a taxík se dal do pohybu.

2. kapitola

Tak co na ten začátek říkáte? Ano, nic moc se tam neděje a ano, je tam moc Jacoba. Slibuju, že v několika dalších kapitolách Jacob nebude.

V další kapitole Bella poletí letadlem a s někým se seznámí. Kdo to asi bude?

Předem chci upozornit, že tohle bude spíš oddechová povídka. ;-)

Moc mě potěšily vaše komentáře u povíkdy Rande naslepo? Nikdy! Děkuju vám! Doufám, že si přečtete i tuto povídku a zanecháte mi komentář, smajlíka, kritiku... prostě cokoli. Děkuju vám!!!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - Prolog + 1. kapitola - Odjezd: