Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 8. kapitola - Překvapení

08.10.2011 (07:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4150×

Byla jsem uprostřed zvláštního snu. Kolem mě nebylo nic jiného než černočerná tma, ze které se přibližoval pár jantarových očí. Už zbýval nepatrný kousek vzdálenosti a já bych se těch očí mohla dotknout, když se z dáli ozvalo zvonění telefonu, které bylo slyšet hlasitěji a hlasitěji.

Nahmatala jsem sluchátko toho otravného telefonu, aniž bych se namáhala zvednout víčka. Kdo to může být, že mi volá na hotelový pokoj? Mám přece mobil! Ano, teď je sice vypnutý, ale ráno bych určitě zavolala zpátky.

„Haló?“ zamumlala jsem rozespale. Tak moc jsem chtěla toho dotyčného na druhém konci seřvat za rušení nočního klidu, ale můj mozek ne a ne spolupracovat.

„Dobré ráno. Tady hotelová recepce, objednala jste si budíček.“

„Nic jsem si neobjednala,“ oznámila jsem a vrátila sluchátko na své místo. Deku jsem si přitáhla více k tělu a hlavu otočila na druhou stranu. Prý, objednala jste si budíček. To je nějaký hloupý místní zvyk budit lidi uprostřed noci? Kolik je vůbec hodin? Nepatrně jsem otevřela jedno oko a podívala se na budík na nočním stolku. Všude byla tma a jasně červená čísla na hodinách hlásila čtyři hodiny ráno. Vstávat ve čtyři hodiny ráno? Pche! Nikdo mě z této vyhřáté postele nedostane - ani párem volů.

Zavrtala jsem se hlouběji do deky a čekala na očekávaný spánek. Už jsem pomalu usínala, když se ozvalo ťukání na dveře. Rozhodla jsem nevšímat si toho a pokračovala v dřívější činnosti.

Znovu ten ťukot.

Jen si klepej, však tebe to přestane bavit. Uběhlo tak pět minut a tentokrát se někdo rozhodl vylomit ty dveře z pantu, jak do nich bušil. Tohle už se nedalo ignorovat. Přehodila jsem přes sebe župan a podle hmatu se snažila najít dveře.

Pootevřela jsem dveře a do očí mě udeřilo ostré světlo z chodby. Oslepená tou září jsem sklopila hlavu a musela několikrát zamrkat, abych odehnala ty mžitky před očima.

Polobotky. Pánské polobotky – to bylo to první, co upoutalo mou pozornost. Pomalu jsem jela pohledem výš a výš přes pánské rifle, černou, a jistě velmi drahou, košili až po obličej narušitele mého spánku. Bez jakéhokoliv dalšího rozmýšlení jsem dveře okamžitě zabouchla. Opřela jsem se o ně a s vykulenýma očima lapala po dechu.

Zavřela jsem oči a snažila se samu sebe přesvědčit, že to není pravda. Určitě ještě spím a tohle všechno se mi zdá.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a rozešla se zpátky k posteli. Zbývaly poslední tři kroky, když se opět ozvalo ťukání. Nezdá se mi to. Opravdu tam stojí a čeká, až mu otevřu. Ve čtyři ráno!

Místo ke dveřím jsem přešla k posteli. Sedla jsem si a rozsvítila lampičku, abych alespoň něco viděla. Pohledem jsem zavadila o zrcadlo a zhrozila se. Vlasy mi na hlavě vytvářely dokonalé bydlení pro vrabce, pod očima jsem měla obrovské kruhy… Celkově jsem vypadala děsně. Ale co, je ráno a po ránu nikdo nevypadá jako ze škatulky.

Plánovala jsem si, jak ho rychle odpálkuju a znovu zalezu do postele. Omyl! Ani jsem nestačila pořád otevřít a dveře se rozletěly. Jen tak tak jsem stihla uskočit, když se kolem mě protáhl Edward s nadšeným úsměvem.

„Ahoj,“ pronesl velice potichu, „ty ještě spíš?“ zeptal se, když se posadil na rozházenou postel a nepřestal se tvářit jako neviňátko.

„Jsou čtyři hodiny ráno,“ řekla jsem a ukázala k budíku. Nepodíval se, jen lhostejně pokrčil rameny. „V tu dobu normální člověk spí.“

Znovu jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle, a pak pohledem střelila k Edwardovi. On narozdíl nevypadal, že by před chvílí vstal. Za tu krátkou dobu už jsem si mohla zvyknout, že mu to kdykoli a kdekoli sluší, přesto jsem si zase musela povzdechnout nad svou obyčejností.

„Mám pro tebe překvapení.“ Prstem ukázal k zataženým závěsům.

„Venku?“

„Venku,“ kývl a očima začal putovat po mém, županem zahaleném, těle. „Ten župan ti sluší, ale vezmi si něco pohodlnějšího, prosím.“

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a červenou tváří, když řekl, že mi to v tom županu sluší. Čekala jsem, kdy vybuchne od smíchu, že si dělal srandu, ale pořád se tvářil tak vážně. Jen po chvíli trapného ticha si nervózně odkašlal, aby mi dal jasně najevo, že pořád stojím na jednom místě.

Rychle jsem přešla ke skříni, vytáhla první kalhoty a triko, co mi padly pod ruku, a utíkala do koupelny. V rekordním čase jsem se oblékla a vlasy stáhla do gumičky, když se mi kartáč rozlomil na dvě půlky.

Nervózně jsem vyšla z koupelny a našla Edwarda, jak zkoumá můj pokoj. Když mě spatřil, uznale pokýval hlavou a otevřel dveře na chodbu.

Na chodbě svítilo tlumené světlo a bylo tam nezvyklé ticho. Jak by taky ne, když všichni ještě spokojeně oddechují ve svých postelích. To jen já jdu právě neznámo kam. Jedinou výhodu to mělo – Edwarda. Snažila jsem se tvářit normálně, ale ten přitroublý úsměv nešel vymazat. Po očku jsem sledovala Edwarda. Díval se na zem pod svýma nohama a spokojeně se usmíval.

Bok po boku jsme vešli do hlavní haly. První, co upoutalo mou pozornost, byla ta blonďatá recepční, která zrovna zvedla svůj zrak od počítače. Když nás spatřila, vydala dávivý zvuk. Mě sjela opět tím povrchním pohledem a na Edwarda se koketně usmála.

Začalo to ve mně vřít. Zpod řas jsem koukla na Edwarda, zda jí ten úsměv oplatil, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost a místo toho se usmíval na mě. Tak, aby to Edward neviděl, jsem se zašklebila na tu blondýnu.

Venku ještě vládla tma a svítilo jen pár lamp. Poslušně jsem následovala Edwarda, a když se před námi vynořil les, přepadl mě strach.

Prudce jsem zabrzdila a couvala dozadu. Vše se vrátilo.

„Hvězdo?“ Edward se na mě zaraženě podíval a než jsem stihla uhnout, chytil mě za ruku. Jen, co se jeho prsty propletly s mými, projel mnou elektrický šok. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, ale něco mezi mnou a Edwardem bylo jinak. Bylo mi to tak extrémně příjemné, že jsem musela rukou ucuknout. Nebylo to fér. Fér vůči Jacobovi.

Ačkoli byla všude tma, ten zklamaný výraz v Edwardově dokonalé tváři nešel přehlédnout. Tohle bylo zrovna to, co jsem nechtěla. Proto jsem se to rozhodla zachránit.

„Tak, kde je to překvapení?“ Vrhla jsem se k Edwardovi a zavěsila se mu za rámě. Ten se nepatrně usmál a kývl směrem do lesa. S nastaveným úsměvem jsem nás společně zatáhla dovnitř, kde byla snad ještě větší tma, než minule. Byla jsem vyděšená k smrti a vědělo to i mé srdce, které zběsile uhánělo vpřed. Nedala jsem na sobě nic znát a šla rovnou za nosem. Netrvalo dlouho a já zakopla o nějakou větev. Když se to opakovalo už poněkolikáté a Edward už se rozchechtal naplno, zastavili jsme.

Naštvaně jsem se k němu otočila zády, alespoň si myslím, že to bylo zády, a podupávala si nohou. Zničehonic mi zmizela zem pod nohama a já se ocitla v tvrdém a chladném náručí.

Edwardův obličej se nacházel jen pár centimetrů od mého. Ovál mě jeho sladký dech, až se mi zatočila hlava.

„Co to děláš?“ pípla jsem mu do mikiny. Děkovala jsem bohu, že je tu taková tma, jinak by viděl mou tvář, která se okamžitě zbarvila doruda.

„Nenechám tě se zmrzačit,“ řekl pevně, aniž by se na mě podíval.

Snažila jsem se najít nějaký záchytný bod, kam bych se mohla dívat. Jediné, co jsem našla, byla Edwardova tvář. Zatímco on se díval před sebe, jakoby tam něco mohl vidět, já jsem skenovala každý kousek jeho pokožky.

Největší pozornost jsem věnovala jeho očím. To tekuté zlato se nedalo přehlédnout ani v té nejčernější tmě. Zničehonic se ty zlaté kroužky zadívaly na mě a srdce mi vylétlo až do krku. Aniž by přerušil náš oční kontakt, mě Edward opatrně postavil na zem a jemně natočil tak, že jsem stála zády k němu.

Za tu dobu, co jsme šli lesem, se nepatrně rozšeřilo. Stále jsme byli v lese, jen před námi chybělo pár stromů, a tak se nám naskytl pohled na klidnou mořskou hladinu.

„Co tu děláme?“

„Všechno nejlepší, hvězdo,“ zašeptal mi vedle ucha.

Neměla jsem absolutně ponětí, co tím ten chlap za mnou myslí. Odpověď ovšem přišla dřív, než jsem se stihla zeptat.

Nebe začalo postupně měnit barvu z temně šedé na světle oranžovou, která dostávala postupně sytější odstín. Netrvalo to dlouho a mě oslepila ohromující záře právě vycházejícího slunce. Vypadalo to, jakoby se vynořovalo přímo ze samotného moře, jehož hladina se ve slunečních paprscích začala třpytit.

„Neuvěřitelné!“ šeptla jsem nevěřícně. Odtrhla jsem pohled od zářící hladiny a otočila se čelem k Edwardovi, který zůstal ve stínu, částečně schovaný za mohutným kmenem a na hlavě měl naraženou kapuci. Skoro to vypadalo, jakoby se toho slunce bál a snažil před ním schovat.

„Jak víš, že mám narozeniny?“ přihopsala jsem k němu nadšeně.

„Řekněme, že umím být velmi přesvědčivý,“ tajemně zamrkal, „snad jsem ti udělal radost a ten budíček už jsi mi dopustila.“

Nad poznámkou o budíku jsem jen mávla rukou. Teď jsem byla příjemně vyvedená z míry, že si zjistil, kdy mám narozeniny. Udělalo to na mě dojem.

„Je to ten nejlepší dárek, jaký jsem dostala.“ Objala jsem ho a automaticky ho políbila na tvář. „Děkuju,“ vykoktala jsem a okamžitě se vzdálila od Edwarda zpátky k vycházejícímu slunci, aby neviděl tu červenou, hrnoucí se mi do tváří.

Prsty jsem se dotkla mých rtů. Přestože jeho tvář byla chladná jako led, mé rty byly v jednom ohni. Nepamatuji si, že bych něco podobného cítila s Jacobem.

„Chodíš sem často?“ přerušila jsem to zvláštní ticho, které mezi námi vládlo. Přesunula jsem se blíž k Edwardovi a posadila se na spadlý strom.

„Ano,“ potvrdil mou domněnku. Při představě, že sem chodí často v doprovodu jiných dívek, mě zaplavil smutek. Jak jinak zjistit pravdu, než že se ho na to zeptám. Oklikou samozřejmě.

„Vsadím se, že na tohle už si sbalil dost holek,“ nadhodila jsem jen tak nezaujatě, ale uvnitř jsem doufala, že se pletu.

„Prosím?“ zeptal se šokovaně. „Mrzí mě, že si tohle myslíš.“ Zklamaně pokýval hlavou a odvrátil se. Tak tohle jsi nedomyslela, Bello. Už jsem se mu chtěla omluvit, když se mi znovu zadíval do očí. „Jsi první, na kterou to zkouším.“

„Takže testovací jezdec.“

S úšklebkem se posadil o malý kousek vedle a nepatrně se naklonil ke mně.

„Funguje to?“ vydechl mi omamně do tváře a přitom hypnotizoval mé rty, které se jako na povel otevřely. Edward se začal sklánět a já si snažila vzpomenout, jak se dýchá a přitom kmitala pohledem mezi jeho očima a ústy.

„Já-já mám přítele.“ Nešťastně jsem semkla víčka a zatřásla hlavou. Tohle jsem nechtěla. „Asi bys to měl vědět.“ Cítila jsem, jak se Edward odtáhl a odsedl si. Neměla jsem odvahu se mu teď podívat do očí. Nejradši bych si nafackovala.

„Vím to.“ Nepřítomně se díval před sebe.

„Odkud to víš, kruci?“ To jeho všechno vím a všechno znám, mně začínalo vadit.

„Alice mi to řekla.“ Se zvednutým obočím mě pozoroval, co řeknu na tohle. Měl pravdu, vyprávěla jsem to Alice. Přikrčila jsem se a nezapomněla zrudnout.

„Promiň. Když to víš, proč tohle všechno děláš?“ zachraptěla jsem.

„Co?“ Pobaveně mě sledoval. „Vždyť neděláme nic špatného a mimo jiné mi nepřijde, že by se ti to příčilo.“

Na to už jsem nic neřekla. Proč taky, když měl opět pravdu. Jen jsme si spolu povídali, třeba mě ani nechtěl políbit. Sama sobě jsem se snažila navykládat, že tohle všechno nic neznamená. Nebyla to pravda. Jeho společnost se mi líbila víc, než by správně měla. Tohle se musí změnit.

Z jeho strany se ozvalo hlasité povzdechnutí a následně se postavil na nohy. „Osm hodin,“ oznámil. „Obávám se, že už to tu budeme muset ukončit. Musím si skočit něco zařídit a vrátím se zítra večer.“

„Až zítra večer?“ vyhrkla jsem a doufala, že nepoznal, jak moc mě to mrzí. „Ehm, tak tedy už půjdeme.“ Rychle jsem změnila téma. Udělala jsem několik kroků směrem, který byl podle mě správný, ale Edward zůstal na svém místě a sklesle mě sledoval.

„Stalo se něco?“

„Já s tebou k hotelu nepůjdu. Jdu opačným směrem,“ rukou ukázal za svá záda, „tam bydlím.“

„Já nemůžu jít sama. Já se ztratím… Nebo co když mě něco napadne?“ Potom, co mi oznámil, že se mnou zpátky nepůjde, jsem začala zmatkovat a v hlavě se mi opět začal přehrávat můj nedávný výlet do tohoto lesa.

Aniž bych to postřehla, stála jsem těsně u Edwarda, pevně držela jeho rukáv a nepřetržitě vrtěla hlavou v náznaku, že to tak nepůjde.

„Hvězdo, klid. Nic se ti nestane,“ šeptal konejšivým hlasem a hladil mě po vlasech. „Pojď.“ Pevně chytil mou ruku.

Už jsem si myslela, že si to rozmyslel a přece jen se mnou půjde, ale popošli jsme jen pár metrů. Edward zastavil u nějakého starého stromu, kolem kterého byla uvázaná modrá stužka s živou lilií uprostřed.

„Stačí, když se budeš držet stromů s těmito stužkami a dostaneš se bez problémů zpátky,“ vysvětloval mi, co mám dělat, jako malému dítěti. Neochotně jsem pustila jeho ruku, když se rozešel k tomu stromu. Opatrně vyndal květinu a vložil mi ji do dlaně. „Je to jasné?“

Budu následovat stromy se stužkami – to snad zvládnu. Přikývla jsem a na znamení, že jsem to pochopila, se usmála. „Myslím, že to zvládnu.“

„Dobře. Přesto na sebe dávej pozor.“

Cestu zpátky do hotelu jsem opravdu zvládala bez obtíží a nesla si plnou náruč květin. Postupně začalo stromů ubývat a dokonce i nějaké sluneční paprsky prosvítaly skrz koruny.

Když jsem vyšla z lesa, slunce už vesele vyhřívalo. Konečně se objevilo to správné počasí.

S úsměvem přes celou tvář a myšlenkami u dnešního rána jsem vlítla do pokoje. Rozhodla jsem se využít úžasného počasí a zavítat k moři. Nejdříve jsem našla vázu pro mé kytičky a poté jsem, jako velká voda, přelítla ke skříni, hodila na sebe plavky a do tašky naházela osušku a krém.

Cestou na pláž jsem si vesele pobrukovala a házela úsměvy na každého kolemjdoucího. Našla jsem si perfektní místo blízko vody, kam jsem umístila svou osušku a rozpleskla se na ni jako žába. Zavřela jsem oči a snažila se na nic myslet. Jenže tu bledou tvář s měděnými vlasy ne a ne odehnat.

Pomalu jsem začala usínat, když se někdo postavil vedle mé osušky tak, že jeho stín dopadl přímo na mě.

„Mohl bys laskavě uhnout?“ prskla jsem naštvaně a posadila se. Když se můj pohled setkal s člověkem přede mnou, málem jsem sebou sekla o zem.

Pokračování příště...

7. kapitola - 9. kapitola

Další kapitolu máme zasebou.

Vyhlašuji tipovací soutěž! Kdo si myslíte, že překvapil Bellu? :)

Moc vám děkuju za komentáře.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 8. kapitola - Překvapení :