Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabudnutie - 9. kapitola

25.09.2010 (16:15) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1248×

„Chci, abyste mě přeměnili. Chci se stát upírem.“

Všichni na mě vyvalovali oči a já jsem čekala na odpověď.

„Ale, Bello,“ začala Rose, ale já ji zastavila.

„Jedině tak, najdu Edwarda a Alici. Přece chcete mít zase celou rodinu. Prosím, přeměňte mě,“ prosila jsem a všichni se tvářili pochybovačně.

„Určitě mi nevěříte, ale já vím, že je najdu. Že budu mít tu moc, jen mě musíte přeměnit.“

„Bello, nebudu tě měnit, když máš šanci. Nezničíme ti život jen kvůli nám,“ hlesl Carlisle a já se na něj smutně podívala. Carlisle mě teda nepřemění…

„Ale… když vám to pomůže?“ začala jsem, „chci vám pomoci. Určitě to pomůže i mě. Sice si na ně nepamatuju, ale když o nich mluvíte bodá mě u srdce. Nevím jak vypadají, ale cítím, že když je uvidím, poznám to.“

„Bello, nám už nic nepomůže. Oni jsou nejspíš, i když se mi to špatně říká, mrtví. Už snad ani nedoufáme. Ovšem doufáme, ale myslíme si, že kdyby snad žili, vrátili by se.“

„Ale, co když jim někdo vymazal paměť? Co když si vás nepamatují, tak jako já ještě před pár dny?“ ptala jsem se zničeně.

„Bello, to ti neuděláme!“ vykřikla Rosalie a já se na ni podívala.

„Nechtěla bys snad, aby se vrátili?“ přikývla. „Tak mě proměňte. Prosím,“ škemrala jsem jako malé dítě.

„Ne!“ křikl hlas, který rozhodl, „Bello, jistěže chceme, aby se vrátili, ale když to trvá tak dlouhou dobu, nejspíše se už nevrátí. A my ti kvůli tomu, abys hledala bezúspěšně, nezničíme život.“

„Hm,“ hlesla jsem. „Ten mi ničíte už tím, že mě nepřeměníte. Stejně to musíte jednou udělat. Znáte snad pravidla upířího světa.“

„To sice ano, ale neuděláme ti to, omlouvám se.“

„Dobře, teď mě omluvte. Klidně si zajděte na lov…“ Dostala jsem totiž nápad. Ďábelsky jsem se zasmála, když všichni přikývli. Esmé mě objala a vyběhla za ostatními. Jediný v domě zůstal Jasper.

Vyšla jsem po schodech nahoru a přemýšlela, kde asi bude jeho pokoj. Prošla jsem kolem prvních dveří. Ne! Druhé, třetí také ne. Otevřela jsem čtvrté a zůstala zírat na trosku v rohu pokoje. Jasper.

„Jaspere,“ špitla jsem. „To jsem já, Bella.“ Přišla jsem k němu blíže a podívala se mu do očí. V těch černých studních bylo tolik smutku, že to bylo nesnesitelné i pro mě. Temně fialové kruhy pod očima a suché bledé rty.

„Bella,“ zašeptal.

„Ano, já. Jaspere, vím, jak vám pomoci. Jak pomoci tobě! Můžu je najít, oba! Jen mě musíš kousnout a hned přestat.“ Nevěděla jsem, jestli to vyjde, ale doufala jsem. A naděje mi pomáhala k tomuto bláznivému činu. Něco mi říkalo, abych to nedělala, ale já věděla, že pokud mu chci pomoct, musím to udělat.

„To nezvládnu,“ hlesl a já měla co dělat, abych ho slyšela.

„Ale ano. Prosím.“ Klekl si na kolena a přiblížil se mi ke krku. Jemně mě na něj políbil a potom jsem cítila jak mi prokousl kůži. Pil mi krev a nemohl přestat. No tak, Jaspere, to zvládneš. Můžeš přestat. Dokážeš to… říkala jsem si v hlavě a v tu chvíli bolest přešla. Nahradila ji několikanásobně horší…

Oheň mi plul v těle a olizoval mi kůži. Bolelo to, ale já věděla, že nesmím křičet. Nechtěla jsem, aby se Jasper trápil ještě kvůli mně. Stačí, že jejich rodina má problémů dost.
Nikdy jsem podobnou bolest necítila. Ani když se mi stala ta nehoda, kterou si stejně nepamatuji. Abych pravdu řekla, nikdy jsem nedoufala, že bych někdy zjistila, co se mi doopravdy přihodilo. Ale stalo se tak. Nějakou náhodou se k nám do baru dostal můj bývalý spolužák, když oslavoval poslední den své svobody.

Mike. Ihned se mi objevila jeho tvář a všechno, co jsme spolu zažili. Ano, moc toho nebylo, vlastně skoro nic. Můj první den školy, jeho flirtování semnou, Jessičino žárlení. Pozvání na ples, moje odmítnutí…

Jessica – Mikova nynější manželka. Před očima se mi také mihla její tvář. První den ve škole, její přátelské chování. Žárlení na mě, když semnou Mike flirtoval. Ples. Svatba.

Rosalie. Ano, to díky ní jsem na všechno přišla. To ona mi pověděla můj příběh. Ukázalo se mi její chování ke mě. Nikdy mě neměla ráda, jak jsem si nyní vzpomněla. Vždycky se mě stranila a když jsem byla u nich na návštěvě, vždycky se odmítala semnou bavit. Chladná a nepříjemná Rose. Taková byla, když byla ve škole, ale když byla doma, chovala se mile a stále se usmívala.

Emmett. Její manžel. To on byl jediný, na koho jsem si vzpomněla. Byl můj nejlepší přítel a vždy mě rozesmál. Stále se choval jako malé dítě. Tak takový byl on.

Esmé. Milosrdná a mateřská. Stále se snažila všechno vyřešit tím nejjednodušším způsobem. Věřila na šťastné konce, ale v tuto chvíli nejspíš ne. Už nedoufala, že se její dvě děti vrátí.

Carlisle. Přesná kopie jeho ženy – Esmé.

Jasper. Jeho bolest, kterou nyní trpěl musela být k nepřežití. Sice je upír, ale stále cítí všechno intenzivněji než my – lidi. Vlastně oni… Teď se ze mě stává upír!

Alice. Najednou se mi objevila její tvář v hlavě. Byla nádherná. Malá, roztomilá, ale drsná. Vždycky si uměla vydupat to, co chtěla. Černé střapaté vlasy jí neposedně trčely kolem obličeje. Vypadala docela jako elf.

Edward. Moje láska, když se mi objevil jeho obličej cítila jsem neznámé mravenčení v břiše. Bolest, kterou jsem ani tak nevnímala, mě ihned přešla. Asi jsem ho opravdu milovala. A když ho teď vidím, byť jen v myšlenkách, vím jistě, že jsem se znovu zamilovala.

V myšlenkách se mi objevovalo tolik tváří a neznámých lidí, které jsem ihned poznala, že jsem myslela, že mi z toho vyletí. Hlava mě bolela a já chtěla křičet. Chtěla jsem volat, aby mi dali něco proti bolesti, ale nechtěla jsem ubližovat Jasperovi.

Oheň přešel z rukou a nohou do hrudi. Pomalu se plazil, jako mlha, k srdci. Jakmile se přiblížilo, pohltilo jej. Srdce zběsile tlouklo a bilo na poplach. Myslela jsem, že v tu chvíli vybouchne jako granát. Ozývalo se jen hlasité buch… stále rychleji a rychleji.
Najednou třikrát zabilo a konec. Dotlouklo. Otevřela jsem oči a rychle se posadila.

„Jaspere?“ zavolala jsem a ani se nepozastavovala nad svým hlasem. Zněl jako ta nejjemnější symfonie, prostě krásně.

„Bello?“ ozvalo se chraplavě z rohu pokoje.

„Jaspere, co se stalo?!“ vyhrkla jsem a rychlostí blesku jsem stála u něj.

„Nic, Bello… já… neměl jsem to dělat. Omlouvám se…“ šeptal.

„Jaspere, to není tvoje chyba. To já jsem to chtěla!“ řekla jsem tvrdě a zvedla ho. Byla jsem silnější než on a navíc se nebránil. Zatřepala jsem s ním a on konečně zvedl hlavu. Koukala jsem do jeho černých očí. Pod nimi měl tmavé kruhy.

„Jdeme okamžitě na lov!“ rozkázala jsem a on na mě stále jen koukal.

„Nekoukej se na mě a pojď!“ Vyhodila jsem ho z okna a vzápětí jsem skočila i já. Chytla jsem ho za ruku a rozběhla se. Myslela jsem, že nebude mít pořádnou sílu se rozběhnout, ale měl. Běžel kousek za mnou, a tak jsem zpomalila.

Ucítila jsem neodolatelnou vůni. Rozběhla jsem se tím směrem a Jasper mě následoval.
Všimla jsem si velkého stáda jelenů. Jednoho jsem zakousla a měla jsem co dělat, abych ho nevypila celého. Odhodila jsem ho k němu a on se ihned nakrmil. Potom byl schopný krmit se sám.

Za dva dny…

Jak mi Jazz řekl, proměna trvala jenom 1 den. Prý je to zajímavé, protože normální přeměna trvá 3 dny. Když se vrátili ostatní z lovu a viděli mě, všichni do jednoho ztuhli.

„Bello! Co jsi to udělala?“ vyhrkla Rosalie.

„Udělala jsem právě to, co jsem tolik chtěla. Chci vám pomoci a teď konečně mohu.“ Esmé se usmála a srdečně mne objala. „Děkuju,“ zašeptala. V tu chvíli jsem zaslechla hlas té ženy, která se mi objevila, když jsem omdlela. Volala mě… je čas.

„Omlouvám se, ale už musím jít.“ Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se pryč z domu.

Směr letiště…

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabudnutie - 9. kapitola: