Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabudnutie - 5. kapitola

01.07.2010 (15:30) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1346×

Vše vycházelo tak, jak mělo, jenže já jsem skoro ztratila dech, když jsem v publiku uviděla kluka, který mi byl velice povědomý. Blond vlasy v ležérním rozcuchu, modré oči, křivý nos, úsměv na rtech.

Určitě ho odněkud znám. Vím to stoprocentně. Najednou do mě vrazila Mishel loktem.

„Bello, jsi na řadě.“

„Jasně...,“ zašeptala jsem jí zpátky a začala zpívat.

 Konečně dohrála písnička a já mohla odejít pryč. Musela jsem za tím klukem.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a sledovala ho přihmouřenýma očima.

„Promiň, my se... Bello?“ zeptal se mě. Bello? Moje jméno? Jmenuju se Bella?

„Promiň, jak jsi mi to řekl?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Bello... Ty asi nevíš, kdo jsem,“ odpověděl s úsměvem.

„Ne... To opravdu nevím, protože jsem asi ztratila paměť.“ Pokrčila jsem rameny a chtělo se mi plakat.

„Já jsem Mike. Mike Newton.“ Podal mi ruku, a tak jsem ji přijala.

„Leila. Nebo spíš Bella?“ zašeptala jsem.

„Fajn, jak ti mám říkat?“ zeptal se mě, ale to už na mě volala Fren, která se mnou zpívala.

„Promiň, už musím jít...“ Otočila jsem se a utíkala za Fren.

„Leilo, kdo to byl?“ vyzvídala, když jsem přišla.

„Nevím. Jmenuje se Mike... Odněkud ho znám, ale nevím odkud.“

„To je jedno, teď už jdeme.“

Grace, čtvrtá a poslední dívka, se kterou jsem zpívala, začala mluvit do mikrofonu: „A teď věnujeme písničku našemu naposledy svobodnému Mikovi.“

Jakmile začala hrát hudba, Mike se zvednul ze židle a začal tleskat do rytmu. Přezpívávaly jsme Superstar od Jamelie...

**

Písnička dohrála a já slézala z pódia. Potřebovala jsem jít na toaletu, ale vyrušil mě Mike.

„Bello! Leilo!“ Nevěděl jak mi říkat, tak to vyřešil tak, že mi řekl oběma jmény.

„Miku?“ Zastavila jsem se a otočila se na něj.

„Takže už to asi víš. Budu se ženit,“ řekl a přidal k tomu úsměv.

„Fajn.“ Nevěděla jsem, proč mi to říká, když stejně jeho budoucí manželku neznám.

„No a beru si Jessicu,“ pověděl mi ještě, ale já se tvářila nechápavě. Ale to jméno mi něco říkalo...

„Jessicu Stanleyovou, chodila jsi s ní do školy,“ vysvětlil a mě se před očima objevila dívka se špinavě blonďatými vlasy.

„Myslíš tu dívku, která má špinavě blond vlasy?“ zeptala jsem se ještě.

„Ano, přesně tu. Chtěl bych tě pozvat na naši svatbu. Víš, už je to celkem dlouho, co jsme se neviděli. Všichni tě hledali po tom zemětřesení. Ztratila jsi se v obchoďáku.“ Zářivě se usmál a potom se zatvářil sklesle.

„Aha... Po tom zemětřesení jsem ztratila paměť, ale to už jsem ti říkala. Takže nevím, co bych na té svatbě dělala...“ pronesla jsem do ztracena a chystala se odejít. Mike mě ale ještě chytnul za ruku.

„Bello, Leilo, nebo, jak ti mám řikat. Prosím přijď na naši svatbu. Budu rád, když příjdeš.“ Pustil mě a odešel. Ještě mi něco zastrčil do kapsy. Vytáhla jsem to a všimla si svatebního oznámení.

Až do nebe a potom navěky...

Jessica Stanleyová

&

Mike Newton

Oznamují všemu světu,

jednu krásnou prostou větu:

„Budeme se brát!“

dne 31.3. 2010 ve 12:00 hod

ve Forkském kostele U sv. Alberta.

Když jsem to tak četla uvědomovala jsem si, že pokud bych tam šla, mohla bych tam potkat lidi, kteří by mi pomohli si vzpomenout na moji skrytou minulost... Sakra! To je to už zítra? Jak to mám stihnout do Forks, když ani nevím, kde je? A jak to mám stihnout, když nemám šaty?

Zeptám se holek, třeba budou mít, ale napřed se musím zeptat Marka.

Rozhodla jsem se, že se ho půjdu zeptat hned. Přešla jsem z baru do domu a vydala se k Markové kanceláři.

„Dále,“ ozvalo se poté, co jsem zaklepala.

„Marku, mám na tebe prosbu.“ Vešla jsem dovnitř a začala mluvit.

„Jakou, Leilo?“

„Chtěla bych zítra jít na svatbu jednoho svého starého známého... Prosím,“ škemrala jsem, když jsem si všimla jeho pohledu.

„No... Ještě si to rozmyslím.“

„Ne, musím to vědět už teď. Ta svatba je už zítra,“ špitla jsem potichu.

„Zítra? A kdy jsi mi to hodlala sdělit?“ vykřikl.

„Právě jsem to zjistila. Prosím, můžu tam jít?“ zeptala jsem se zase a s radostí sledovala, jak přikyvuje. „Děkuju!“ Vyběhla jsem ze dveří a utíkala do svého pokoje. Musím si nachystat oblečení, které stejně nemám. Sakra, proč už tu není Britney?

Jakmile jsem si vzpomněla na její jméno, začala jsem brečet. Musím odsud utéct! Začala jsem si balit veškeré svoje věci, které jsem tu měla. Byly zabalené hned, protože jsem tu skoro nic neměla.

Pomalu jsem vylezla z pokoje a utíkala do pokoje, do kterého nesmíme chodit. Byly tam totiž peníze, a ty jsem potřebovala, pokud jsem chtěla chvíli vydržet sama naživu. Vzala jsem si pár tisícovek a utekla pryč. Zastavila jsem se až před bránou a podívala se na dům, ve kterém jsem prožila 4 měsíce, a ve kterém mi zemřela nejlepší kamarádka, kterou jsem měla od té osudné nehody v obchoďáku.

Zastavila jsem si taxíka a nastoupila.

„Dovezte mě do Forks, prosím.“ Překvapivě jsem se podívala na řidiče a zjistila, že je to žena.

Zastavila na kraji Forks a já s radostí vystoupila.

„Děkuji, zbytek si nechte.“ Dala jsem jí peníze a zavřela dveře. Otočila jsem se a vyběhla směrem hotel.

„Dobrý den, potřebuji se zde ubytovat asi na týden,“ hlesla jsem u recepce. Recepční se na mě mile usmála a začala něco ťukat do počítače.

„Buď tu mám se dvěmi postelemi, nebo velké apartmány s jenou postelí, ale to bude dražší.“ Pořád koukala do počítače a já se rozmýšlela. Nejspíš půjdu do toho dvojlůžkového. Sice na co dvě postele, ale je určitě levnejší.

„Tak ten dvojlůžkový, prosím,“ odpověděla jsem jí a ona mi podávala klíček a vydávala pokyny, kde pokoj je atd...

„Přeji pěkný pobyt,“ slyšela jsem ještě, ale to už jsem vybíhala po schodech do svého pokoje.

**

Sedím v taxíku a jedu ke kostelu na tu svatbu. Docela se těším. Ještě ráno jsem si byla koupit šaty.

„Mladá slečno, jaký že to byl kostel?“ zeptal se taxikář.

„Eeh... U svatého Alberta.“

„Tak to už jsme tady.“ Podala jsem mu bankovku a on odjel. Fajn, teď jdu na svatbu. Došla jsem ke dveřím kostela a před tím, než jsem vstoupila, jsem se zhluboka nadechla. Otevřela jsem dveře a vstoupila. Chovala jsem se nenápadně, ale někdo si mě stejně všimnul. Všude jsem jen slyšela moje jméno. Bella. Opravdu se tak jmenuju? Nejspíše ano. Všichni se se mnou chtěli bavit, ale Mike mě před tím zachránil.

„Vážení a milí hosté, prosím o to, abyste se všichni posadili na svá místa. Obřad začíná,“ promluvil do mikrofonu nějaký pán. Nevěděla jsem, kam se mám posadit, tak jsem šla dozadu.

Posadila jsem se vedle dokonalé blondýnky. Nevěnovala mi pozornost, ale potom, co se na mě otočila vykulila oči a vyhrkla: „Bello! Myslela jsem, že jsi mrtvá!“ Začala mě horlivě objímat. Připadala mi povědomá, ale nevzpoměla jsem si.

„Bello, to jsem já...

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabudnutie - 5. kapitola :