Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 1. kapitola

25.04.2010 (14:15) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3492×

Věštba Quileutů

Přijdou bledé tváře, rozvrátí a zničí zemi našich předků. Jedinou spásu nalezneme v jednotě a oddanosti našemu kmeni, abychom nalezli sílu zastavit nepřítele, ne však pobít. Z jejich lůna se narodí dívka, která naplní svůj osud a zachrání náš národ před vymřením. Musí najít cestu samotným peklem, aby poznala netušené a okusila nepoznané. Její přítomnost otevře oči našim válečníkům a poskytne jim sílu nevídaných rozměrů. Jen tehdy budou rovnocennými soupeři našim vrahům. Pokud se tak nestane, budeme vyhlazeni naším osudovým nepřítelem. S nikým nebude mít slitování, zemřou muži, ženy, děti. Náš národ zanikne a zavládne temnota. 

A když si myslíte, že jste šťastní, minulost vás dostihne. 

Už zase to prokletý stěhování, jak já ho nesnáším. Carlisle nás svolal do jídelny, abychom se dohodli, kam to bude tentokrát.

Debata byla v plném proudu, když Emmett vykřikl: „A co takhle vyzkoušet něco nového, pojedeme do Afriky.“ Nejspíš se inspiroval nedávnou návštěvou Petera a Charlotte. Vyprávěli nám o svém několika měsíčním pobytu v Africe. Emmett už tehdy byl jejich vyprávěním nadšený. Při představě tamějšího jídelníčku mu ani býložravci v podobě žiraf či slonů nepřipadali odpuzující. Dokonce byl ochoten na nějaký čas oželet medvědy a vyměnit je za lvy.

 Carlisle začal o jeho nápadu dokonce i vážně uvažovat. Jeho povolání by v Africe jistě mělo uplatnění. A co teprve ta příležitost léčit nemoci, se kterými se v civilizovaném světě téměř nesetká. Jistě by tam našel spoustu podnětů k bádání. Na druhou stranu si byl vědom svazujícího sluníčka, které by nás příliš omezovalo.

Než ale stačil svůj názor vyslovit nahlas, ozvala se Rose: „To nemyslíš vážně! Snažíme se zapadnout do společnosti a ty se chceš stěhovat někam, kde se ani lidi nechovají jako lidi?! To se rovnou můžu zakopat pod zem!“

„A co takhle Francie, tam nebude tolik sluníčka a do Afriky to máš kousek,“ navrhla Alice, v hlavě si už však představovala nákupní centra plná značkového oblečení. Nad tím jsem si jen povzdechl.

Všichni začali zapáleně debatovat o jednotlivých výhodách a nevýhodách. Esme taky navrhla pár možností, ale odtrhnout Alici a Emmetta od jejich představ bylo téměř nemožné.

Jasper byl v pěkně svízelné situaci, nechtěl být proti své manželce, ale představa pouště, kde nebude ani živáčka, pro něj byla lákavější než přeplněné ulice Paříže. Vytušil, že pravý důvod, proč navrhla Alice Francii, nebude právě její „blízkost“ Africe.

V místnosti začala panovat hádavá nálada a to Jasperovi moc nepomohlo.

Já jsem se stále do diskuze nezapojoval. Ani jedna z možností se mi nezamlouvala. Moc mě nelákala vidina stěhování, zvláště na místa, kde zatím nemáme vybudované zázemí a to jsme v Africe ani Francii neměli. Většinou zůstáváme v Americe, i když párkrát jsme zkusili i Evropu, ale jenom severnější státy.

Seděl jsem ponořen v křesle a přemýšlel o místě, kam by přemístění nezabralo moc času a nemuselo by se všechno zařizovat od začátku.

Do Denali se mi opravdu nechtělo. Tanya si stále nikoho nenašla a dokud se tak nestane, nemám v plánu se tam dobrovolně objevit. Můj poslední odjezd byl dosti narychlo a mně už docházely verze „slušného odmítání“. V tom mě to napadlo.

„Edwarde nééé!!!“ ozvalo se mi v hlavě, ale já už jsem nahlas oznamoval svůj návrh: „A co takhle Forks, tam jsme už dlouho nebyli.“ Otočil jsem se na Alici, která na mě v myšlenkách křičela, ale už bylo pozdě. V hlavě teď měla vymeteno a s hrůzou v očích těkala mezi Carlislem a Esme.

Carlisle se zarazil a v hlavě mu probíhala spousta obrazů, které mi nedávaly žádný smysl. Vše naráz ustalo, jakmile si uvědomil, že ho se zaujetím pozoruji. Nasadil soustředěný výraz a jeho myšlenky se stočily jiným směrem, přemýšlel o své práci v nemocnici.

Pohledem jsem sjel ostatní. Skoro všichni měli ve tvářích nechápavý výraz, až na Esme. Její obličej byl stažen bolestí, ani jsem se nepotřeboval podívat Jasperovi do hlavy, abych pochopil, že ji něco velmi rozhodilo. Omluvně se na nás podívala a najednou se po ní slehla zem. Jen dovírající domovní dveře mi napověděly, kam se poděla.

Snažil jsem se zjistit, co se stalo. Všichni mí sourozenci měli v hlavě zmatek jako já, ani jeden z nich nedokázal vysvětlit scénu, která se právě odehrála. Jediný, kdo zřejmě něco tušil, byl Carlisle a ten očividně nechtěl, abych to zjistil.

Neuběhla ani minuta od Esmeina úprku a Carlisle ji následoval. V myšlenkách jsem jen zahlédl, že jde za Esme. Zbytek rodiny zůstal zírat na zavírající se dveře. Mohlo uběhnout několik minut, kdy jsme tam ztuhle seděli a snažili si utřídit myšlenky, které by nám pomohly vysvětlit, co se právě odehrálo. V naději jsem se obrátil na Alici, ale i její výraz napovídal, že nic neví. Neustále se snažila prohrabávat budoucnost, ale žádná její vize nevysvětlovala, co se právě odehrálo.

„Co to mělo znamenat?“ ozval se Emmett a otočil se na Alici stejně, jako zbytek rodiny.

„Já… já nevím. Byla jsem zabraná do debaty. Když Edwarda napadlo Forks, viděla jsem, jak to Esme rozhodí, ale nestihla jsem ho zastavit.“ Najednou se její vylekaný obličej změnil na zvědavý a otočila se na mě.

„Co je ve Forks? Nikdy jsme tam nebyli.“ Ostatní její pohled následovali.

Co je ve Forks? Až teď jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím. Sám jsem tam osobně nikdy nebyl, jen vím, že tam Carlisle s Esme nějakou dobu žili. Beze mě.

Všichni na mě s napětím zírali, tak jsem se rozhodl, že jim aspoň řeknu to, co vím.

 „No, já vlastně ani přesně nevím, co je ve Forks. Carlisle s Esme tam bydleli, když jsem se rozhodl nějaký čas žít sám. Vím to, protože, než jsem odešel, tak Esme renovovala polorozpadlý dům v tamějších lesích, byla to její první práce.

Dost se na tom vyřádila, ale jak to dopadlo, jsem nikdy neviděl. Nepobyli tam dlouho, když jsem se rozhodl k nim vrátit, byli v Denali.“

Všichni ponoření ve svých vlastních myšlenkách jsme stále seděli v jídelně a čekali, až se Carlisle s Esme vrátí.

Začalo se stmívat a Emmetta čekání už nebavilo. Říkal si, že přece nic nezkazí, když „počká“ s Rosalie v ložnici, a tak se po chvíli vypařili. Nakonec i Alice usoudila, že se jen tak nevrátí a i ona odešla s Jasperem do své ložnice. Já jsem se nakonec také odporoučel do svého pokoje. Určitě jsou v pořádku. Doufal jsem, že si pouze užívají trochu soukromí, než se vrhneme na stěhování, i když se mi trochu příčilo, že nás takto nechali tápat. Přece jenom mě Esmeino chování vyděsilo.

Vzal jsem si z knihovny nějakou knihu a začal číst. Zpočátku se mé myšlenky stále točily kolem toho, co se stalo, ale po chvíli jsem se ponořil do děje.

Už týden měla Alice stále stejnou vizi. Esme sedící kdesi v lese. Nepřítomný pohled střídala se vzlyky. Carlisle tam byl s ní. Snažil se jí nejspíše utišit.

Rose jednou napadlo, že bychom je měli jít hledat, ale Alice nám řekla, že to není dobrý nápad. Věděli jsme, že jsou v rámci možností v pořádku, proto jsme čekali, až se sami rozhodnou se vrátit.

Začal jsem litovat, že jsem Esme zarmoutil, i když nechtěně. Forks se mi zdálo jako skvělý nápad. Pamatuji si plány vily, kterou chtěla Esme renovovat. Měla obrovská okna, kterými do pokojů proudilo velké množství světla. Kolem se rozprostíral hluboký les, chránící před nechtěnou lidskou pozorností a zároveň nabízel velmi rozmanitý jídelníček.

Počasí ve Forks bylo pro upíry jako stvořené - po většinu roku pod mrakem. Sluníčko vysvitlo jen ve vzácných chvílích. Tehdy s námi nebyla ještě Alice, která by nás předem s jistotou varovala před slunečními paprsky, proto pro nás bylo bezpečnější vybírat si místa, kde slunce svítí výjimečně. A navíc lidí tam žilo jen minimum.

„Proč tak reagovala. Co ji tak zarmoutilo?“ ptal jsem se sám sebe v myšlenkách. Nechtěl jsem si připustit, že za to nejspíš můžu já. Do Forks se přeci přestěhovali hned poté, co jsem je opustil. Vím, že to Esme hodně ranilo, ale takhle silnou reakci po téměř sto letech, jsem nečekal.

Všechno jsem tehdy zahodil. Až dnes si uvědomuji, jaká to byla blbost. Těch pět let „svobody“ a následování mých instinktů v podobě lidské krve, pro mě nebylo osvobození, jak jsem se původně domníval. Pár vteřin blaha při pití lidské krve nikdy plně nevyvážily peklo, co jsem prožíval.

Myšlenky mých obětí mě doháněly k šílenství. Jediným východiskem bylo nemyslet. Cítil jsem se jako smyslů zbavený. Veškerá lidskost ze mě vyprchala, stal se ze mě krvelačný predátor. Už jsem se ani neobtěžoval svou oběť předem zabít. Držel jsem chabě se vzpouzející tělo své večeře, která při tom kvičela jak podsvinče. Nijak jsem nespěchal, chtěl jsem tu lahodnou tekutinu ve svých ústech cítit co nejdéle.

Ve výklenku domu se schovávala dívka. S hrůzou v očích se tiskla ke zdi.

Viděla netvora, který před ní chladnokrevně zabil člověka. Když jsem ten obraz uviděl v její mysli, zarazil jsem se. Nepoznával jsem se. Nevěřil jsem. Utekl jsem co nejdál od civilizace. V lese jsem ulehl na chladnou zem a po dlouhé době začal přemýšlet nad svým životem.

Z mého bloumání mě probrala Alice. Její vize se změnila, nabrala úplně opačný směr. Nebyla statická jako dosud. Problikávaly obrazy různých míst, některé z nich jsem znal, ale nic konkrétního.

„Alice, co to…,“ nevydržel jsem a zeptal se.

„Rozhodují se, kam pojedeme,“ odpověděla. Alespoň trochu změna k lepšímu.

Necelé dva týdny, co Carlisle s Esme odešli, nás Alice svolala do obýváku. Věděl jsem, co bude následovat. Do dveří vešel Carlisle. Esme s ním nebyla.

„Rozhodli jsme se nějaký čas pobýt na ostrově Esme. Slibujeme, že tam nebudeme moc dlouho. Bude to něco jako dovolená. Potřebujeme si něco urovnat v hlavě…, “ na chvíli se odmlčel, „vy byste si taky měli někam vyrazit, než se budeme stěhovat. Nebylo by dobré se tu déle zdržovat, jsme zde už moc dlouho a nezapomínejte na Emmettův úlet.“ Tím zakončil svůj dlouhý monolog. Očividně ho měl předem natrénovaný, aby nemusel na nic myslet. Povedlo se mu to a já sám jsem se od něj nic víc nedozvěděl.

„Půjdu vám zabalit!“ vykřikla Alice a už byla pryč. Měla radost, že se Carlisle s Esme rozhodli jet na dovolenou. Podle ní jim prospěje.

Carlisle odešel do pracovny. Emmettovi se zaleskly v očích jiskřičky.

„Rose, co kdybychom si my udělali dovolenou v Africe? Bude to jenom na pár dní, to vydržíš.“ Šrotovalo mu v hlavě. Snažil se vymyslet, na co by Rosalie nalákal, ale byl bezradný.

Rose nebyla úplně proti. Nový jídelníček ji také lákal, ale nehodlala dát Emmettovi nic zadarmo, zvláště potom co provedl. Sice se už pár dní velmi hlasitě udobřovali, ale ať se chlapec snaží. Uraženě se otočila na podpatku a odcházela do svého pokoje. Emmett ji následoval a vymýšlel plán, jak ji přesvědčit.

Nechápal jsem, jak v takovéto situaci může být stále tak nad věcí a přemýšlet nad takovýma blbostma. Jasper šel za Alicí. Přemýšlel, kam pojedou oni.

V obýváku jsem osiřel. V hlavě jsem si promítal vše, co se v posledních dnech odehrálo. Carlisle očividně nechtěl mluvit o tom, co Esme rozhodilo, ale má zvědavost a zlé tušení mě užírala. Z jeho myšlenek jsem stále nic nezjistil. Ani nevím jak, ale najednou jsem stál před dveřmi do jeho pracovny.

Slyšel jsem hlasitý povzdech: „Pojď dál.“ Poslechl jsem a vešel.

Carlisle si balil knihy.

 „Co potřebuješ?“ zeptal se nepřerušující svou činnost.

Myšlenkami byl stále u knih. Nevěděl jsem, jak se zeptat. Když mé otálení bylo příliš dlouhé, rozhoupal jsem se.

„Carlisle, omlouvám se. Nechtěl jsem se Esme nijak dotknout. Nenapadlo mě, že by mohla na Forks takto reagovat.“

 „Nemáš se za co omlouvat. Je pro nás trochu těžké vzpomínat na dobu, kdy jsme žili ve Forks. Je to však už téměř století, takže bychom se přes to měli přenést. Nejspíš se tam i přestěhujeme, ale potřebujeme se s Esme na to připravit,“ odpověděl Carlisle a chystal se odejít. Ve dveřích se ještě otočil.

„Dejte nám čas.“

 Alice už v garáži dávala kufry do auta. Na místě spolujezdce seděla Esme s nepřítomným výrazem.

V myšlenkách měla jeden jediný obraz. Zavřené dveře. Nepoznával jsem je. Carlisle se s námi rozloučil, nasedl do auta a odjížděl s Esme na letiště.

***

Zbloudilé myšlenky:

Nesmrtelnost, taková zdánlivě nesplnitelná věc.

V minulosti a možná i současnosti (co já vím…) po ní mnoho lidí prahlo.

Je ale nesmrtelnost právě to, po čem tak touží? Co to znamená žít život věčný?

Pro ty, kdo po ní dychtí, je nejspíš neomezeným časem, který jim umožní mít vše, co chtějí, protože je čas už nemůže omezit.

Co je ale to, co všichni chtějí?

Zdánlivě to jsou velmi rozmanité věci, teď si ale uvědomuji, že je to lež.

Všichni „chceme“ to samé. Vždy prahneme po tom, co nemůžeme mít. Když dosáhneme našeho vytouženého cíle, po chvíli se ho dostatečně nabažíme a omrzí nás. Následně si najdeme jinou věc a zase se na ní upneme, někteří více, jiní méně. Záleží na naší vůli a odhodlání.

Jsou i tací, kteří jsou schopni jít i přes mrtvoly. A tak pořád dokola…

Celý život se za něčím ženeme. I když se to nezdá, je tento nekonečný hon za štěstím to, co nás naplňuje a dává smysl našemu životu.

Náš život má smysl díky tomu, že je konečný.

Co se stane, když čas přestane mít svůj význam.

Zprvu si řeknete, že je to dokonalé. Stihnete vše, po čem toužíte. Odpadne jedno z hlavních omezení.

Není kam spěchat. Budeme nadšení?

Čas však ubíhá dál, i když pro nesmrtelné už nic neznamená.

Je však fantazie dostatečná, abychom po zbytek věčnosti nacházeli naše touhy?

Či je více na místě použít místo nacházeli, slovo vymýšleli?

Jsou naše touhy stálé, nebo se mohou časem měnit?

Zprvu bych řekla: „Jistě, mění se!“, ale je to pravda?

Na čem závisí, že se mění?

Není to náhodou tím, že stárneme?

Není to tím, že se s věkem naše touhy mění?

A jestli ano, co se stane, když přestaneme stárnout?

Nebo stárneme i přes to, že jsme nesmrtelní?

Jistě, fyzicky přestaneme stárnout, ale co psychicky?

Psychicky vyspíváme stále, i když podle vzhledu jsme stále stejní.

Proč?

I smrtelníci stejného věku jsou různě psychicky vyspělí.

Naše psychické stáří se nepočítá na roky.

Stárneme podle toho, v jakém prostředí se vyskytujeme a jak to daná situace vyžaduje.

>