Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za pět minut dvanáct - 4. kapitola

Taylor


Za pět minut dvanáct - 4. kapitolaJak se bude Belle žít v upíří kůži? Co dalšího se o ní dozvíte? Tohle bude kapitola o splněných a nesplněných přáních. A hlavně o pocitech.

4. kapitola

Již uběhlo několik týdnů od té doby, co mě Carlisle našel a proměnil v upíra. Přes den spolu běháme po lese a on mne učí všechno, co zná. Je hrozně chytrý, nevěřila bych, kolik poznatků a vědomostí si dokáže zapamatovat.

Také spolu lovíme. Potom, co jsem málem zabila tu nebohou dívku, jsem měla potíže i s tím ulovit jednu malou veverku.

„Vždyť je tak roztomilá,“ řekla jsem a upřela jsem pohled na veverčin huňatý ocásek.

Najednou sebou ta zrzavá veveruška trhla a zmizela v korunách stromů. Zmateně jsem přemýšlela, čím jsem způsobila hluk a tím jí vyděsila. Ale nebyla jsem to já, kdo se pohyboval hlučně.

Skrčila jsem se za kmen stromu a pozorovala tři chlapce, kteří kolem nás proběhli a hlučně se smáli. Tahle scéna mi připomněla moje dětství s mými sestrami Alex a Sar. Jak jsme hodiny dováděly v lese, schovávaly se, a jak nás to nikdy neomrzelo. Hryzalo mne svědomí, že jsem si na ně do teď ani jednou nevzpomněla. Moje tvář posmutněla a já stále vzpomínala.

Z mého zamyšlení mě vytáhl až Carlisleův hlas.

„Stále obdivuji tvé sebeovládání. Jsi úžasná Bello.“ Jeho hlas byl prosycený úctou, která patřila mě.

Chtěla jsem se na oplátku uklonit jako princezna, ale pak jsem si řekla, že by to bylo nejspíše nevhodné vzhledem k dnešní době. Potom mi došlo, že Carlisle je vlastně ze středověku a tak jsem se uklonila na znamení díků.

Zářivě se na mě usmál, bylo vidět, že ho to pobavilo.

Potom ale jeho tvář potemněla a on řekl: „Stále děkuji bohu, že je tvé odolávání krvi tak silné, protože kdyby ne, tak bys tu dívku v lese zabila mojí vinou. To já jsem měl vědět, že tam je. To já jsem tě měl…“

Zarazila jsem ho uprostřed věty: „Takhle nesmíš mluvit!“

Chytila jsem jeho tvář do dlaní a něžně na něj pohlédla.

„To nebyla tvoje vina. Je to jasné?!“

„Ale…,“ chtěl protestovat.

„Žádné ale. Nic se nestalo, tak proč to řešíš? Prosím, neužírej se tím,“ žádala jsem ho.

On se na mně podíval s novou nadějí v očích. A já ho objala. Na chvíli strnul, ale potom mě objal též.

Když jsem ho pustila z objetí, řekla jsem: „Víš, jsi pro mě jako otec, o kterého jsem přišla, když odešel do války.“

„A ty jsi pro mě jako dcera, kterou jsem nikdy neměl,“ oplatil mi to on.

„Tak co? Jdeš zkusit ulovit něco, co pro tebe nebude dost roztomilé?“ ptal se mě se smíchem.

Když jsme se nasytili, začalo se stmívat. A my si našli útulné místečko mezi stromy, kde bylo slyšet zurčení potůčku.

Dlouho jsme jenom tak seděli a každý se zaobíral nějakou vlastní myšlenkou, ale potom mě něco napadlo. Rozhlédla jsem se kolem. Hbitě vyskočila a sesbírala nějaká suchá dřívka. Carlisle mě nechápavě a zvědavě pozoroval. Dříví jsem naskládala na hromádku a začala ho třít. Za pár sekund mi to chytlo. Oheň se rozhořel, dříví zapraskalo a já si zase připadala jako malá.

„Na co jsi rozdělala oheň?“ ptal se mě Carlisle.

„Vrací mě to do mého dětství. A připadám si lidštější,“ odpověděla jsem.

„Co je tvým snem?“ zeptal se mě najednou.

Tuhle otázku jsem nečekala. Nevěděla jsem, co mám říct. A tak jsem odpověděla po pravdě.

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Víš, mojí hlavní prioritou bylo to, aby nás nedostalo Gestapo a aby byly mé sestry v pořádku.“

Smutně se na mě zadíval.

„To je mi líto,“ řekl upřímně. Z jeho hlasu, jsem poznala, že to myslí doopravdy.

„No, ale když už ses zeptal, tak ti odpovím. Vždycky jsem toužila si užít život co nejvíc. Chtěla jsem dělat a umět úplně všechno,“ pronesla jsem zasněně a bylo na mě vidět, že jsem někde úplně jinde a představuji si svůj život. „Přála jsem si stát se tanečnicí, chtěla jsem malovat, miluji koně, takže bych chtěla jezdit. Přeji si poznat svět,“

„Páni,“ žasl. „To je úžasné. Máš tolik snů a všechny se ti mohou nyní splnit.“

„Jak to myslíš? Na to bych musela mít několik životů,“ namítla jsem.

Pobaveně se usmál.

„Buď to anebo být upír,“ řekl.

„Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, že jsi nyní nesmrtelná,“ odpověděl a čekal, jak budu reagovat.

Úžasem jsem přestala dýchat a otevřela pusu.

„Takže - já nemůžu nijak zemřít?“ ptala jsem se s údivem.

Zavrtěl hlavou.

„Zemřeš jenom, když tě roztrhá jiný upír a tvé tělo spálí.“

Zachvěla jsem se nad tou představou.

Pak už ani jeden z nás nepromluvil. Tiše jsme seděli a dívali se do ohně, poslouchali, jak praská a odlétají z něj jiskry. 


 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Za pět minut dvanáct - 4. kapitola:

 1
1. Rusallicka
07.10.2018 [13:08]

Nadherne napsany. Jsem zvedava, kam se posune dej. Jen tak dal.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!