Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You're everywhere - 1. kapitola

You're everywhere - 1. kapitola

Bella se rozhodne strávit letní prázdniny ve Forks u svého otce. Pobyt ve Forks, který se zprvu zdá jako hrozná nuda, se rychle mění na zážitky plné radosti, smutku a lásky, když pozná Edwarda Cullena, podle ní dokonalého kluka. Tam, kam Bella přijde, tam je i Edward, a jí brzy dochází, že všechno není takové, jaké se to zprvu zdá.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - minimálně 1500 slov.

No, tak jsem tady, pomyslela jsem si při pohledu na dům, ve kterém jsem už víc jak dva roky nebyla.

Charlie byl úplně nadšený, když jsem mu oznámila, že u něj strávím celé prázdniny a poslední rok na střední. Doteď přesně nevím, co mě vedlo k tomu, abych opustila obrovský, zalidněný a slunný Phoenix a vyměnila ho za miniaturní, neustále zamlžené Forks. Jenom představa, že tady strávím celý rok, mi způsobovala chuť se jít někam oběsit. Bydlení ve Forks se ale přece jen zdálo jako lepší alternativa, než být neustále na cestách s mou hyperaktivní matkou a jejím manželem Philem, který hraje baseball za druhou ligu a je neustále někde na cestách.

Můj pokoj v tátově domě byl pořád stejně neosobní. Nikdy jsem se nepřiměla k tomu, abych se ho pokoušela nějak měnit. Měla jsem pocit, že to nemá cenu, když jsem sem jenom občas jezdila na prázdniny. Budu s tím zřejmě muset něco udělat. Když už tady mám být celý rok, trochu si ho upravím. Samozřejmě, že ne hned. Jediné, k čemu se dnes přinutím, je hodit někam do komory ten neuvěřitelně starý počítač. Děkovala jsem v duchu své matce za to, že byla natolik bystrá a koupila mi laptop ještě předtím, než jsem se sem přestěhovala.

„Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se mě váhavě Charlie, nebo-li můj otec. Nikdy jsem si nezvykla na to, oslovovat ho tati. Byli jsme si až příliš vzdálení. Možná to byl jeden z důvodů, který mě vedl k tomu, abych změnila své bydliště.

Překvapilo mě, že na mě vůbec promluvil. Celou cestou z letiště byl zamlklý. Položil mi pouze pár otázek ohledně mého zdraví a mamky. Asi nevěděl, co má říct, už proto, že si se mnou zřejmě naprosto nevěděl rady.

„Ne, to je dobrý, všechno zvládnu sama,“ řekla jsem mu a otočila se.

„Jo, tak dobře, kdybys něco potřebovala, budu dole,“ oznámil mi a odešel pryč.

Nějak jsem se neměla k vybalování, a tak jsem si na chvíli jenom lehla na postel a koukala do stropu. Alespoň, že budu mít celé prázdniny co na práci a nebudu tady celý den sedět. Sehnala jsem si ve Forks brigádu, jejíž náplní bylo, že budu dávat pozor na malé děti a vymýšlet jim program. Děti jsem nikdy moc nemusela, ale byla to jediná brigáda, kterou jsem ve Forks našla. Všechno je lepší, než sedět celý den v tomhle domě.

Zvedla jsem se a rozhodla se, že se tam zajedu ohlásit, ať to nemusím řešit zítra ráno. Charliemu jsem oznámila, že se jedu ohlásit do místního centra volného času a vyšla jsem ze dveří.

Překvapilo mě, že hned po mém příjezdu mi Charlie věnoval klíčky od starého náklaďáčku, kterého levně sehnal od svého známého. Auto se nezdálo moc použitelné, ale Charlie mě ujistil, že je pojízdné. To mi stačilo. Taky jsem mohla jezdit na kole jako kdysi a domů se vracet jako zmoklá slepice nebo, pokud jsem měla „štěstí“ s rozbitým loktem, či kolenem. Zkuste si jezdit na kole ve městě, kde je vozovka neustále mokrá a neuvěřitelně klouže.

Po pár minutách se mi podařilo auto nastartovat a vyjet k centru volného času, nebo jak jsem mu říkala já, k odložišti malých a křičících capartů. Asi po půl hodině jsem konečně dojela k budově, která na sobě měla jasný nápis. Málem jsem si zatancovala vítězný taneček, jelikož ještě před deseti minutami jsem ani nevěřila, že to vůbec najdu. Na to, jak je Forks malé, je tady až moc ulic. Když mi poté nějaká stará paní, kterou jsem málem přejela, ukázala cestu, byla jsem štěstím bez sebe.

Vystoupila jsem z auta a zadívala se na budovu, která stála přede mnou.

„Tak do toho, Bello, začni svoje super prázdniny,“ řekla jsem si tiše pro sebe a vstoupila dovnitř.

První, co jsem uviděla, bylo něco jako recepce. Byl tam stůl, u kterého seděla paní kolem šedesátky a sledovala malou televizi. Podle hlasů a způsobu vyjadřování mi došlo, že jde zřejmě o nějakou telenovelu. Došla jsem ke stolu zrovna ve chvíli, kdy se Juanita vyznávala ze svých citů.

„Dobrý den, jsem Bella Swanová a…“

„Pššt,“ sykla ta paní a výrazně vztyčila prst. Povzdechla jsem si a chvíli čekala. Šedesátka mě úspěšně ignorovala a dál sledovala televizi.

„Mám tady domluvenou tu práci,“ řekla jsem víc nahlas, aby mi začala věnovat pozornost.

Podívala se na mě naštvaným pohledem a ztišila televizi. Tak tohle teda začíná, pomyslela jsem si.

„Jméno?“ zeptala se mě. Nemělo cenu jí říkat, že už jsem jí ho oznámila, a tak jsem odpověděla.

„Isabella Swanová,“ řekla jsem.

„Dcera šerifa, jestli se nemýlím,“ odpověděla a napsala něco na klávesnici.

„Ano,“ řekla jsem odevzdaně a v duchu pořádně zakřičela. Tohle mě tady snad bude pronásledovat navždy. Dcera šerifa. Jinak si mě tady nikdo pamatovat nebude. Byl to důvod, proč se mnou v pozdějších letech nikdo nechtěl nikam chodit a proč mě nikam nezvali. Byla jsem považována za slušňačku, a to jen proto, že můj otec byl znám jako šerif Swan.

Paní Davisová, jak jsem hned zjistila, mi položila pár nudných otázek, poté mi věnovala průkazku, oznámila mi, že zítra nastupuju a poslala mě domů. Napadlo mě, že jsem si mohla ušetřit cestu a klidně to vyřídit i zítra.

Zrovna, když jsem vyšla ven, začalo pršet. Třeba to bylo znamení. Znamení, že můj život je na nic, anebo mám prostě jenom smůlu, alespoň, že už nemusím jezdit na kole.

Nasedla jsem do auta a vydala se zpět domů. Přes déšť jsem málem neviděla na cestu, ale nakonec se mi nějak podařilo dojet před dům a zaparkovat. Pořádně jsem si oddechla a položila si hlavu na volant, to se mi vymstilo v podobě hlasitého zatroubení, alespoň, že tohle funguje, dalo by se to použít místo rádia. Jo, budu si troubit na cestu, hezky hlasitě, aby mě slyšelo celé město. Asi mi začíná hrabat, došlo mi a vylezla jsem z auta.

I přesto, že pršelo, neměla jsem nejmenší chuť jít zpět do domu, kterému bych ode dneška měla začít říkat domov. Místo toho jsem šla za dům a vydala se do lesa. Nebyl to jeden z mých nejbystřejších nápadů, ale bylo mi to asi jedno. Za chvíli už jsem byla celá promočená. Zima mi nebyla, a tak jsem neměla nejmenší důvod vracet se zpět. Zvlášť, když jsem ani nevěděla kudy. Logicky bych se asi měla otočit a jít přímou cestou, měla jsem ale pocit, že jsem párkrát ostře zatočila do nějaké strany.

„Hlavně nepanikař,“ řekla jsem si hlasitě. Určitě najdu cestu zpět, všechno bude fajn. Chvíli jsem se dívala kolem sebe. Všude byly jen stromy. Pak jsem za sebou ovšem zaslechla hlasitý zvuk. Ne, není to, co si myslím, je to jen výplod mé fantazie. Nebudu panikařit, jenom se otočím. Pomalu jsem se otočila a zírala na medvěda před sebou. Byl hodně metrů ode mě, ale ani to mi nezbránilo v tom, abych hlasitě vyjekla. Tím jsem upoutala jeho pozornost. Podíval se přímo na mě a zařval. Neumím jazykem medvědů, ale myslím, že zpráva byla jasná. Bude večeře a tu mám představovat já.

„Tak jo, teď už můžeš panikařit,“ řekla jsem si nahlas a vzala nohy na ramena. Utíkala jsem, co nejrychleji jsem mohla. V dešti to ale nebylo zrovna ideální, párkrát jsem málem spadla.

„Do háje, do háje, do háje,“ říkala jsem si, zatímco jsem uháněla lesem před medvědem, který se zřejmě přibližoval. Určitě umřu. Medvěd mě chytí a sežere. Ještě jsem zrychlila, protože představa, že budu sežrána zaživa, se mi nijak nezamlouvala. Komu taky ano?

Najednou mě někdo prudce chytil a já zakřičela. Ten dotyčný mi zacpal pusu. Tak to medvěd nebude. V duchu jsem se hystericky zasmála. Já mám ale štěstí, nesežere mě medvěd, znásilní mě nějaký úchylný hajný, nebo kdokoliv, kdo žije v lese a chytá nebohé panny.

Přitiskl se se mnou ke stromu. Najednou mi byla hrozná zima, to je tak studený on? Ještě pořád jsem mu neviděla do tváře. Zdálo se, že čeká, až medvěd odejde. Ten mě zřejmě chvíli hledal, ale déšť rychle smýval mou pachovou stopu, a tak jsem po chvíli zaslechla, jak odbíhá druhým směrem. Člověk, který mě prvně chytil, mě teď pustil a já se na něj podívala, připravená se bránit. Těsně předtím, než jsem se rozmáchla nohou do prvního kopance do rozkroku, jsem se mu zadívala do tváře a ztuhla na místě. Tak tenhle v žádném případě násilník nebude.

Bronzové vlasy v elegantním rozcuchu, ostře řezané rysy, medové oči a to tělo. To neuvěřitelné tělo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ta otázka je směřovaná na mě. Musela jsem vypadat, jako pěkný retard.

„V naprostém,“ odpověděla jsem trochu omámeně. Mysli, Bello, je to sice nadpozemsky krásný kluk, ale musíš zachovat chladnou hlavu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě.

„Ehm, Bella, Bella Swanová,“ vymámila jsem ze sebe.

Co mě překvapilo, byl fakt, že jako další otázka nenásledovalo, jestli jsem dcera šerifa, nýbrž, kde bydlím.

Ukázala jsem směrem, kde by měl být můj dům, ale to mu zřejmě nestačilo. Tu adresu a jméno ulice jsem si nikdy nezapamatovala. Povzdychla jsem si.

„Víš, kde bydlí šerif?“ zeptala jsem se ho. 

„Jo, jasně,“ řekl.

„Tam bydlím,“ řekla jsem.

„Vezmu tě tam, mám kousek odtud auto,“ řekl.

„Asi bych neměla nastupovat do auta s neznámým cizincem,“ zauvažovala jsem nahlas.

„Promiň, že jsem se nepředstavil. Jsem Edward Cullen,“ řekl a potřásl mi rukou. Byl neuvěřitelně studený, ale nijak mi to nevadilo, pohled na něj byla pastva pro oči. Cítila jsem, že se mi z něj podlamují kolena. Poté mi došlo, že se mi podlamují doslova. Poslední, co si pamatuji, byly pevné ruce, které mě chytily kolem pasu. Stihla jsem se ještě blaženě usmát.

Když jsem se probrala, seděla jsem na sedadle v luxusním autě a na místě řidiče byl Edward Cullen. Neunáší mě někam? Třeba jsem se spletla. Možná, že je násilník a odchytává si holky v lese. Ty pak omámí svým vzhledem, ty z toho omdlí a on je unese.

„Jsi vzhůru, bezva, měl jsem trochu starost,“ řekl. On měl o mě starost? Blaženě jsem se usmála. Hned na to jsem si v duchu nafackovala. Jsem jak nějaká kvočna. Kam se podělo moje feministické já? Tipuju, že zmizelo s pohledem na něj. Tohle není správné, tohle vůbec není správné.

„Nevěděl jsem, že šerif má dceru,“ začal Edward Cullen a podíval se na mě.

„Bydlela jsem ve Phoenixu,“ odpověděla jsem.

„A co tě přimělo přijet sem?“ zeptal se mě.

„To je dlouhý příběh a my už zastavujeme u mého domu,“ řekla jsem.

Edward zastavil se svým autem a podíval se na mě.

„Děkuju za tu záchranu před medvědem a za odvoz domů,“ řekla jsem mu. Měla jsem pocit, že bych měla ještě něco dodat, ale nevěděla jsem co. Asi to navždy zůstane nevyřčeno.

„Žádný problém, těšilo mě, Bello,“ řekl a usmál se. Já snad omdlím znovu. Jak může někdo být takhle neodolatelný?

„Mě taky, Edwarde,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. Řekla bych, že z toho zřejmě vyšel spíše škleb, než cokoliv jiného. My Swanovi se moc usmívat neumíme. Raději jsem mlčky vystoupila z auta a šla do domu.

U dveří jsem se usmála. Třeba Edwarda zase potkám. Možná to nakonec nebudou tak špatné prázdniny.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek You're everywhere - 1. kapitola:

 1 2   Další »
12. Adus15
22.06.2012 [14:44]

Adus15Moc pěkný začátek, těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.06.2012 [23:52]

Petulka01Jkrasna kapitolka.. jen tak dal :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Lucka
20.06.2012 [20:15]

opravdu pěkné Emoticon Emoticon

19.06.2012 [22:05]

Mcfanmoc pěkné, vážně.. Emoticon jen tak dál! Emoticon

19.06.2012 [22:03]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.06.2012 [21:40]

Irmicka1dokonalé, úplně jsem ty slova hltala, hodně štěstí s psaním Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.06.2012 [18:02]

daslli141Super... veľmi sa mi to páči... teším sa na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Romulek
19.06.2012 [17:52]

Páni, úžasné hned od začátku, moc se těším na další díl. Emoticon

4. 1ajjka1
19.06.2012 [17:51]

nádhera Emoticon teším sa na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. lucka2010
19.06.2012 [17:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!