Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 8. část

01.12.2009 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4227×

8. část

Probudilo mě hlasité bouchnutí nějakých dveří. Trhla jsem sebou a nejen já.

„Já vím, ani vyspat nás nenechají,“ zamumlala jsem a pohladila si bříško… Asi jsem zase přibrala… Ach jo… S takovou se nevydám do ničeho…

Odhodila jsem ze sebe peřinu, vylezla z postele a popadla župan. Natáhla jsem ho na sebe a pak se koukla na hodiny. Devět hodin ráno. No super, dřív mě probudit nemohli… Prohrábla jsem si vlasy (byl to můj zlozvyk), abych si je trochu poupravila a pomalu se vydala dolů do kuchyně.

Nešla jsem však rovnou dolů, ale zastavila jsem před schody. Shlédla jsem dolů. Spatřila jsem pět nových upírů… Vlastně čtyři. Jednoho jsem docela dobře znala. Nervózně jsem polkla.

„Člověk?“ zasyčela ta překrásná blondýna, klidně by mohla být topmodelka. Rychle jsem zalezla, aby mě neviděli. Stejně už slyšeli moje srdce… A toho prcka možná taky. Martin ani Carlisle zatím neumí vysvětlit, proč neslyší i jeho srdíčko…

„Klid, Rosalie, potřebuje naší pomoc,“ uklidňoval ji Martin. Takže ta blondýna je Rosalie.

„Proč ji potřebuje?“ zeptal se kluk s blonďatými vlasy, vysoký a štíhlý.

„Má menší problém, který… který je neobvyklý a jedině my ji můžeme pomoct.“ Tiše jsem si odfrkla. Prý menší problém. Moje dítě není žádný problém.

„Ty jsi nic neviděla Alice?“ zeptal se Martin jedné dívky. Dívky, která byla extrémně malá, krátké rozježené černé vlasy. Musela to být Alice, protože jak mi říkal Martin, podobá se elfce a tahle dívka fakt jo. I ona byla krásná. Stála těsně vedle toho blonďáka a tak jsem usoudila, že to bude Jasper. Takže ten veliký, silný, černé krátké vlasy a už od pohledu sympatický bude Emmett.

Dívka, tedy Alice, zavrtěla hlavou. „Proto jsme se radši vrátili dřív… A cestou narazili na Edwarda.“

Martin se otočil na Carlislea. „To jsem tím myslel… Blokuje ostatní a ani o tom nevím. Kdyby se to naučila ovládat…“

Na chvíli bylo ticho.

„Můžete nám říct, co se tu vlastně děje? Jsme na pár dní pryč, ty se tu objevíš… ne sám, ale s člověkem, ne že by mi to vadilo…“

Rosalie šlehla pohledem po Emmettovi.

„Meleš o tom, že má problém, pak že ostatní blokuje… Jestli má problém, neměl by se řešit?“ Přikývla jsem. Měl pravdu.

„Dobře… dobře, hlavně klid… Díky Jaspere,“ zvedl jednu ruku Martin, aby si sjednal klid. Po chvíli jsem ucítila vlnu klidu. Zřejmě Jasperova schopnost ovládat pocity… Je to dobrý, líbí se mi to…

Možná už bych taky mohla zakročit… Hádají se kvůli mně.

„Hlídáte si myšlenky… takže je to něco, co nás může naštvat… nebo jenom mě,“ zašeptal Edward tak, že jsem ho sotva slyšela. Kruciš, ti jsou chytří…

„No víš, Edwarde, brácha… Vážně to chce klid.“ Martin začínal být nervózní. Ucítila jsem další vlnu klidu.

„Dobře… Byl jsem…,“ začal, ale já se rozhodla do toho už taky vkročit.

„V New Yorku, kde potkal mě,“ řekla jsem a všichni se koukli na mě. Zadívala jsem se Edwardovi do očí. Nemohla jsem poznat, co právě pociťuje, bylo toho tam moc…

„Jak dlouho jsi poslouchala?“ zeptal se mě Martin. Pousmála jsem se.

„Nějakou chvíli, abych z toho vyvodila, že tu vážně nemám být,“ zavrtěla jsem mírně hlavou. Martin si povzdechl.

„Bello, nezačínej zase.“

„Proč?“

„Ty moc dobře víš, proč jsi tady! Nebo snad ne?“

„Jo, vím, ale nechci být někde, kdy překážím a kde nejsem vítaná… táta mě naučil, že radši vyklidit pole, než se dát do boje,“ zašeptala jsem a při té větě mě bodlo u srdce. Táta… „Bude lepší, když se vrátím do New Yorku,“ dodala jsem a chtěla se vrátit do pokoje.

„Ta věc tě může zabít Bello!“ zakřičel Martin. Zatnula jsem ruce v pěsti. Prudce jsem se otočila, až se mi z toho zamotala hlava, ale stále jsem stála na svých…

„Není to věc, to už jsem ti jednou vysvětlovala, ne? Nebudeš nazývat moje dítě věcí! Na to si nezvykej!“ zakřičela jsem na něj a on sklonil hlavu…. Řekla jsem něco, co jsem neměla…

Sklonila jsem hlavu a odešla zpátky do svého pokoje. Zamkla jsem za sebou, našla svoje kufry a začala v rychlosti balit. Převlékla jsem se.

Při tom jsem se koukla v šatně do zrcadla. Jo, měla jsem pravdu, zase jsem asi trochu přibrala. Neměla jsem čas se s tím skládat a tak jsem vše do kufru házela. Vážně nevím, jak jsem si mohla myslet, že najdu někdy rodinu, do které budu patřit.

Nevšimla jsem si, že bych začala brečet. Uvědomila jsem si to, až jsem ucítila něco studeného a mokrého na své tváři. Rychle jsem je setřela. Nevím po jaké době, ale ozvalo se zaťukání. Zastavila jsem se v půli pohybu. Tušila jsem, že ta těmi dveřmi je Martin. Hodila jsem do kufry ponožky, které jsem držela v rukou a šla otevřít. Stál tam opravdu Martin. Sklonila jsem hlavu.

„Můžu dál?“

Neodpověděla jsem a uhnula mu, aby mohl vejít dovnitř.

„Bello,“ oslovil mě a já jsem zvedla hlavu. Zavřel za sebou dveře a pak se koukl na mě. „Zůstaň… Slibuji, že do New Yorku se podíváš… Ale ne teď…“

„Nejde mi o New York, ale o to, kde se cítím doma… Tady bych se možná jednou cítila, ale ostatní nejsou pro…“

„Rosalie si nevšímej… Až uvidí to malý, bude ráda, že tu jsi,“ pousmál se a já se mu koukla do očí. Měl omluvný a prosebný pohled…

„A ostatní?“

„Emmett je rád, Alice taky, aspoň bude mít koho oblékat a Jasper se přizpůsobí…“

„A… Ed…on?“

Odtrhl pohled od toho mého. Na tuhle otázku mi neodpověděl…

„Aha… Dobře… Zůstanu… Pod dvěma podmínkami,“ přikývla jsem a on se usmál.

„Povídej.“

„Za prvé… Až budu schopna, pojedu na pár dní do New Yorku…“

„S někým s rodiny,“ doplnil mě. Protočila jsem oči.

„Dobře, ale musí to být dřív, než budu mít břicho,“ připustila jsem. Očima projel moji postavu.

„Zase jsi přibrala…“

„Jo,“ pousmála jsem se.  „Ale dál… A za druhé… Dáte mi snídani.“

Martin se rozesmál.

„To beru… Tak se převleč, řeknu Esme, ať ti něco udělá,“ řekl Martin, ale stále se smál.

Přikývla jsem a zase začala vybalovat…

...

O půl hodiny později jsem už scházela dolů, v šedých teplácích a volném triku.

„Bello, tohle je Alice, Jasper, Emmett a Rosalie… Vy čtyři, tohle je Bella,“ představil mě těm čtyřem a naopak. Než jsem se nadála, tak mě Alice objala.

„Těší mě Bello.“

„Jo… Mě taky, Alice,“ vysoukala jsem ze sebe. Potom, co mě pustila Alice, mě objal Emmett.

„Nemysli si, že sem nepatříš… Potřebujeme člověka, ze kterého si můžu dělat srandu,“ zazubil se a já se pousmála.

„No tak, musí se najíst,“ uslyšela jsem ode dveří do kuchyně. Emmett mě pustil a jeho úsměv se ještě víc roztáhl.

Až teď jsem si všimla Edwarda, který stál opodál. Naše pohledy se na chvíli spojily.

Zamířila jsem do jídelny, kde už na mě čekala moje snídaně. „Díky Esme.“ „Nemáš zač… Přeji dobrou chuť,“ popřála mi a já se s chutí pustila do omelet, které mi udělala.

Bylo to skvělé…

Vážně…

Jen tomu malému to nechutnalo.

Měla jsem v sobě už celou jednu omeletu, když se mi zvedl žaludek. Rychle jsem se zvedla a běžela do kuchyně. Do koupelny bych to asi nestihla. Sklonila jsem hlavu k umyvadlu a vyhodila do něj svoji snídani plus nějaké žaludeční šťávy. Bylo mi z toho ještě víc blbě.

Uvědomila jsem si, že mi někdo drží vlasy za krkem, aby mi nespadly do tváře. Zvedla jsem trochu hlavu a spatřila Martina, pak ostatní, kteří se na mě ustaraně dívali.

„Jděte pryč,“ požádala jsem je šeptem a pustila si vodu.

„To ani omylem… Je ti zase špatně?“

Opláchla jsem si obličej a vypláchla pusu. „Jo… Ale bude to dobrý… Jen mu nechutnají ty vynikají omelety,“ zamumlala jsem a narovnala se. Na chvíli jsem zavřela oči.

„Vážně jsi těhotná?“ uslyšela jsem za sebou zvonkový hlas, který patřil Alici. Ještě pevněji jsem stiskla víčka a pomalu přikývla.

„Už to tak bude.“

„Proto tu je,“ vysvětlil Martin a objal mě kolem ramen.

„No a? Tak je těhotná? Děláš mi to naschvál, nebo ne? Proč nezůstala v New Yorku? Tolik lidí je těhotných!“ Sklonila jsem hlavu. Rosalie. Bude to těžší, než jsem si myslela. Martin se zhluboka nadechl i vydechl.

„Bude lepší, když si na to sedneme… Do obýváku, prosím“ rozhodl se nakonec. Stále mě držel kolem ramen. Ještě jednou jsem si opláchla obličej.

„Esme?“ Můj hlas byl tichý a trochu jsem se zadrhávala.

„Ano?“

„Uděláš mi černý čaj a dáš mi suchý rohlík?“ poprosila jsem potichu a koukla se na ni. Mile se na mě usmála.

„Ale jistě, zlato… Přinesu ti to do obýváku… Teď raději jděte a vše jim vysvětlete… Dlužíme jim to,“ přikývla. Martin přikývl a my se vydali do obýváku. Musel mě držet, abych náhodou nespadla, přeci.

Všichni, až na Esme a nás dva tam už všichni byli – Emmett se rozvaloval na sedačce, Rosalie naopak stála u prosklené stěny a mračila se, Jasper si sedl do jednoho z křesel a Alici měl na klíně v náručí (vypadali vážně šťastně), Carlisle právě scházel ze schodů, v rukou jakousi knihu a Edward seděl u klavíru, zády k němu, tváří k nám. Ten klavír se mi hned zalíbil. Řekla bych, že je jeho… Nebo aspoň on hlavně hraje.

Sedla jsem si do rohu sedačky, kde se rozvaloval Emmett. Po chvíli ticha vešla do pokoje Esme, která nesla hrnek, ze kterého se kouřilo a jeden suchý rohlík.

„Ještě je horký, tak opatrně,“ upozornila mě, když pokládala hrnek na stolek a já se krátce zasmála. Rohlík jsem si vzala do ruky a trhala ho na kousky.

„Jasně… Díky, Esme.“ Usmála jsem se na ni a úsměv mi s radostí oplatila a stoupla si vedle Carlislea. Z druhé strany stál Martin.

„Proč je tedy tady?“ zeptala se Rosalie.

„Jak pro ni, tak dítě je to lepší,“ vysvětlil Martin.

„Slyším jen jedno srdce… Kdyby byl těhotná, tak tu slyšíme dvě,“ připomněla mu.

„A právě proto tu je… Ani Carlisle neumí vysvětlit a neví, proč srdíčko toho malého neslyšíme,“ nedal se jen tak Martin.

„Mohla si to vymyslet.“

„O tom pochybuji, Rosalie,“ přidal se k Martinovi i Carlisle.

„A to jako proč?“

„Za prvé… Vyšetřil jsem ji a za druhé…“

„Mě kope,“ doplnila jsem ho a všichni se na mě překvapeně podívali. „Klidně mi nevěřte, ale Esme s Martinem se o tom už sami přesvědčili!“ bránila jsem se a prstem ukázala na zmiňované.

„Bella má pravdu,“ přikývla Esme.

Rosalie už neměla ruce zkřížené na prsou a nedívala se nenávistivě, ale vystřídal ho jiný pohled, který jsem nebyla schopna nazvat. Sklonila jsem hlavu.

„Jak je to možné?“ zeptala se Alice.

„To dítě není obyčejné…“

„Proč bude jiné?“ zeptal se Edward, který do té doby vše tiše sledoval a poslouchal. Otočila jsem se na něj a naše pohledy se spojily.

Na sucho jsem polkla.

Nadechla jsem se na odpověď…

„Protože jsi otec Edwarde…“