Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 13. kapitola

23.02.2012 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 84× • zobrazeno 11955×

Edward

„Vypadni!“ zavrčel jsem, když se rozzářil jako otravné slunce a zahýbal obočím.

„Tak co se tu děje? Máš štěstí, že máš tak zkušeného bratra, který ti poradí,“ nadhodil se sebevědomým úšklebkem.

„Pravda. Jasper mi velmi pomohl,“ utrousil jsem suše a začal ho vystrkávat ze svého pokoje.

„Měl bych to specifikovat na toho hezčího, silnější, rychlejšího, inteligentnějšího…“

„Já mám ještě třetího bratra? Carlisle se nezmínil o tom, že proměnil někoho dalšího,“ odsekl jsem a konečně se mi podařilo za ním zabouchnout, s obtížemi, dveře. Otočil jsem k nim zády a hodlal vyletět oknem, dokud jsem nezaslechl jeho rozhodné myšlenky s tím, že jde znovu dovnitř. Otevřel dveře a já je chytil za rám. Přibouchl jsem a na podlahu dopadl velký kus dřeva ve tvaru Emmettovy siluety.

„Tak, a teď už nemáš ani dveře,“ řekl Emmett a kopnul do toho zbytku, co visel na jednom pantu. Rezignovaně jsem stál a čekal.

„Kde je?“ zeptal se a čichal ve vzduchu. Hledal Tanyu.

„Tanya tu není,“ řekl jsem a Emmett se zatvářil zmateně.

„Ale vždyť Jasper říkal, že jsi zasunul!“ namítnul a já zakroutil očima nad těmi jeho výrazy. I když pravda byla, že od té doby, co mám za nejlepšího kamaráda lidského středoškoláka, jsem svůj slovník taky obohatil.

„Když to říkal Jasper, tak to asi bude pravda,“ šeptl jsem ledabyle a zíral do stropu. V Emmettovi se vařil jed. Chtěl všechno vědět a můj laxní přístup ho rozčiloval.

„Tak kde je? Žádného upíra tu necítím a ani z tebe… Já to chci vědět! A hned!“ zabručel s prosíkem. Chtěl jsem mu to říct – pochlubit se, ale nejdřív jsem ho hodlal povařit ve vlastní šťávě.

„Jak bylo v Evropě?“ zeptal jsem se tiše, bez velkého zájmu.

„Super! Ta chatrná Eiffelovka měla štěstí, že trávník vypadal tak lákavě…  Hele! Řekni mi to! Jsem tvůj bratr – měl bych vědět, s kým provozuješ sex, a protože si nezkušený, tak ti taky poradit.“ Přesně toho jsem se bál… Emmettova pomoc nebyla zrovna dvakrát to, o co by upír stál.

„Tak na to zkus přijít sám. Budu odpovídat - ano a ne,“ navrhnul jsem, protože ten hry miloval. Kdokoliv jiný by vás poslal do hajzlu, ale o to se ti jiní liší od toho velkého dítěte přede mnou.

„Dobře. Takže… Znám ji?“ Před dvěma lety tu s námi on a Rose žili, dokud jsme neudělali referendum a nevyhodili je, takže měl tu čest.

„Ano.“ Emmett si oddechnul, že na to za chvíli přijde… Plete se, chlapec. Ten mezi lidmi hledat tu správnou hledat nebude. Kdo by taky hledal…

„Je to blondýna?“

„Ne,“ odpověděl jsem pyšně a Rosalie si dole v patře odfrkla. Emmett si vyhodil z hlavy naše sestřenice.

„A není to náhodou nazrzlá blondýna?“ vrátil se ještě k Tanye.

„Ne!“

„Fajn, fajn. Nenabrnkl sis náhodou někoho z Volturiů?“ zeptal se s podezřením.

„Jistě. Jane je skvělá partie,“ namítnul jsem posměšně.

„Vždyť jsi říkal, že to není blondýna!“

„Já si dělal legraci,“ vydechl jsem, protože mně to přišlo dost jasné. Kromě toho, že byla proměněna kolem dvanácti let, taky chodí s Demetrim… Navíc o jejím duševním zdraví se dá taky polemizovat.

„Aha. Jasně. Já taky… No, takže je hodně stará?“

„Kolik je podle tebe hodně stará?“

„Nevím. Nad pět set?“

„Ne.“

„Čtyři sta?“

„Ne.“

„Tři sta?“

„Ne?“

„Dvě stě?“

„Ne.“

„Pod sto?“

„Ano.“ Pod stovkou to tedy bylo.

„Je pěkná?“

„Nádherná,“ šeptl jsem samolibě. Emmett si pomyslel, že jsem se zatvářil zamilovaně.

„Hele! Já nejsem zamilovaný!“ štěkl jsem podrážděně. Emmett se uvelebil v mém křesle a důkladně mě zkoumal, jako tehdy Carlisle.

„Musí být výjimečná, když tě připravila o tvůj stoletý věneček.“

„Věnečky měly ženy!“

„Ten tvůj už trochu usychal… Trochu víc.“

„Fajn! Chceš vědět, s kým jsem si to třikrát rozdal?“ zaprskal jsem, protože mě unavoval a taky jsem chtěl pohladit svoje ego, protože Bella mu dala řádně na prdel.

„O to se tu celou dobu snažím!“ Založil jsem si ruce vbok a narovnal hlavu.

„S Bellou Swanovou,“ oznámil jsem pyšně, ale nevyvolalo to takovou reakci, jakou jsem čekal.

„Hmmm. A to je kdo?“ zeptal se a obviňoval mě, že jsem tvrdil, že ji zná. To jméno znal a myslí mu prolétla Bellina tvář v patnácti letech, když ji potkal v obchodě a vymýšlel si, že to kuře, co kupuje, má ptačí chřipku. Ihned tu vzpomínku opustil.

„Je to člověk,“ dodal jsem na vysvětlenou o něco tišeji. Rosalii se v hlavě rozezvučel alarm a Emmett se dal po chvíli do smíchu.

„Brácho, jsem na tebe hrdý. Po sto letech s tebou konečně začíná být zábava. To tvoje nakrčené čelo a obočí nikomu na náladě nepři…“

„Já si to nevymyslel! Čichni si!“ nařídil jsem mu a přišel k němu blíž. Nejdřív se jen usmíval jako blbeček, ale pak se mu nozdry rozšířily. Rosalie se zjevila vedle mě a chytila mě za límec košile. Nasála Bellinu vůni a oba dva zůstali nevěřícně zírat. Byl jsem jako zatraceně nebezpečná atrakce na pouti…

„Ty vole! Ty jsi přetáhnul člověka?“ dostal ze sebe Emmett obdivně.

„Mluv slušně,“ hlesl jsem a odvrátil tvář, abych si z tváře smazal samolibý úsměv.

„Neškleb se, ty idiote!“ zasyčela Rosalie a zacloumala se mnou. Viděla mě v okně. „Jsi normální? Tolik upírů se ti snažilo dostat do postele a ty si tam nakonec přitáhneš člověka?“

„Upírů… Ona je jiná,“ zamumlal jsem na svoji obranu. Ona je úžasná…

„Takže se zase můžeme stěhovat, co? Předpokládám, že jsi ji sbíral z postele se smetáčkem a lopatkou,“ nadhodil Emmett a myslel na to, že si ani nebude vybalovat.

„Nikam se nestěhujeme. Já ji nezabil!“

„Tak je na vozíčku?“

„Ne!“

„Má berle?“ Začínal jsem z nich být unavený – po psychické stránce. Rose mě toužila zabít, Emmett chtěl znát detaily a zbytek domu napjatě poslouchal. Tolik k mé rodině.

„Ona žije! A momentálně mě naprosto ignoruje a nejspíš nenávidí. Stačí vám to?“ vyprskl jsem a odkráčel pryč. Emmett běžel za mnou až na moje oblíbené místo v lese.

„Počkej, počkej. Nejdůležitější událost za poslední desítky let a ty mi k tomu řekneš jen tohle? Měl by si být víc sdílný vzhledem k tomu, že o nás víš i to, co nevíme my sami,“ stěžoval si a vyskočil na strom. Uvažoval jsem. Stejně mu Jasper všechno řekne a třeba mi poradí… Podíval jsem se na něj, jak vrčí na veverku… No, ten asi ne.

„Nemluvíme spolu. Tedy, ona nemluví se mnou,“ šeptl jsem se stopou zoufalství. Veverka se dala na zběsilý úprk a Emmett začal věnovat svoji pozornost mně.

„Cos jí udělal, ty parchante?“ zeptal se se smíchem. Probodl jsem ho pohledem a on si urovnal ústa do zdvořilého úsměvu.

„Nechci se do ní zamilovat a je to celkem těžké, víš. Ona je… Červená se, je krásná… A navíc neslyším její myšlenky.“

„Ta se má.“

„A tak jsem ji ignoroval. Poslal jsem i Chrise, aby jí řekl, že se má ode mě držet dál a všechno jsem to jen zhoršoval… Když je v mojí blízkosti, tak… Něco se ve mně prostě stane… Chci jen ji a nedokážu se ovládat…,“ popisoval jsem to a pořád se zadrhával, protože jsem nevěděl, jak to vysvětlit. Já sám se v tom ztrácel.

„No, to se nedivím. Byl jsi panic sto let… Vždyť ty by si mohl provozovat tantrický…“

„Emmette!“

„Jasně. Už mlčím. A v čem je tedy jádro problému?“ zeptal se věcně.

„Chci se jí omluvit a nějak to všechno napravit, ale nevím jak. Přinesl jsem jí růže, ale to mi zabouchla před nosem…“

„Ts! Růže!“ zasyčel opovržlivě a mávnul rukou.

„Co je na růžích špatného?“ zeptal jsem se zmateně. Uznávám, že teď měl Emmett navrch, protože on už strávil desítky let s Rose a jejich vztah je na hádky bohatý – i když je to kvůli pitomostem – takže má v omlouvaní praxi.

„Brácho, růže jsou pro lidi. Jsi upír!“ osvětlil mi moji situaci a dodal tomu dramatický podtón.

„A to znamená?“ Emmett seskočil z větve a chytil mě za ramena.

„Můžeš jí dát cokoliv na světě! Skoč si do oceánu a přines jí klidně velrybu! Chápeš?“

„Velrybu?“

„Dobře. Vynechej ohrožené druhy a radši se zaměř na to, co se jí vejde do pokoje a nebude to tak páchnout,“ dodal.

„Myslíš, že to zabere? Ona je vážně jiná,“ zamumlal jsem pochybovačně.

„Věř mi. Pokud jde o dárky – jsou všechny stejné.“

Bella

Pokoušela jsem se učit na závěrečky. Byly vážně skoro za dveřmi a vypadalo to se mnou bledě. A upřímně řečeno – nemiluju střední školu tak, abych na ní chtěla strávit další rok. Stačí mi maturita příští rok, které se děsím už od druháku, protože ta svině se blíží světelnou rychlostí.

„Broučku!“ zavolala matka a zaklepala, což ji šlechtilo.

„Co je?“ vydechla jsem unaveně s notebookem na prsou. Zápisy se mi už rozplývaly před očima.

„Já jen, že příští týden je to setkání na úřadě,“ upozornila mě. No, to je skvělé. Setkání na úřadě byl jakýsi neoficiální název pro akci lidí, kteří se posadí do řad a diskutují o výšce plotu, zdemolovaných chodníčcích, graffitech na zdech… A pak se všichni ztřískají do němoty.

„A já tam musím jít?“ zeptala jsem se s pramalou nadějí.

„Samozřejmě. A navíc tam bude rodina doktora Cullena! Mají v radě důležité slovo… Což znamená, že tam bude i Edward Cullen…“

„Mami, já a Edward Cullen spolu nic nemáme a nikdy mít nebudeme,“ usadila jsem ji, no, bylo to jako mluvit do zdi.

„Nekaž mi tu představu,“ zamumlala s rozšířenýma očima a hleděla kamsi do dáli – pravděpodobně do kostela. Vyrobila jsem na své tváři kyselý ksicht… Byl víkend a Edwarda jsem neviděla čtyři božské dny, protože jeli údajně někam na dovolenou. To dělali pokaždé, když bylo ve Forks celkem pěkně – žehnejme slunci. Oči mi občas zaběhly k růžím na mém stole, které tak provoněly pokoj, že byla slast bydlet v něm. Ale tohle žádné kytky nespraví. Tohle už nespraví nic…

V deset večer mě od počítače vytáhlo zvonění. Táta byl v práci a matka jela pařit s Violinou mámou. Doufám, že opět proberou každý detail mého života. Vysoukala jsem se z postele a zabalila se do županu. Se zíváním jsem seběhla dolů a hodlala poslat příchozího slušně do hajzlu, protože v deset večer, a ještě k tomu v neděli, žádné návštěvy přijímat nebudu.

„Co tu děláš?“ vyblekotala jsem zmateně, když stál na prahu Edward a tvářil se smrtelně vážně. To zlato v jeho očích dnes přímo zářilo. Beru zpět můj plán – jeho do hajzlu nepošlu, tedy pošlu, ale rozhodně ne slušně.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Sbohem,“ odvětila jsem a chystala se zavřít dveře, které ovšem zastavila jeho nastavená noha. Sakra! Moji techniku už znal a byl připravený.

„Než mi zabouchneš před nosem, chtěl jsem ti něco říct.“ Neměla jsem na výběr… Možná bych si mohla do uší nacpat ponožky, jako to jednou udělal Mr. Bean. Ale mlčela jsem.

„Takže… Bello, nechci, aby si mi odpustila. Já vím, že si to nezasloužím, ale chci, abys věděla, že tě mám rád a nevyužil jsem tě. Jenom… Bojím se, víš. Já na vztahy zrovna moc nejsem,“ dodal a já ho začala se zájmem poslouchat. Přiznávám, že na ponožky v uších už jsem neměla myšlenky. Řekl, že mě má rád… No, to pořád dost málo vzhledem k tomu, že já se do něj zamilovala. Ale zahřálo mě to jako mandlová čokoláda z automatu ve druhém patře. Dokonce ještě víc… Ale to nemělo. Nemám si dělat plané naděje.

„Takže ty se bojíš,“ konstatovala jsem suše. „A proto ze mě děláš idiota,“ uzavřela jsem to nevrle.

„V podstatě?“ vyslovil to jako otázku. Zdál se nervózní… To u něj nebylo zvykem. Byl to pan sebevědomí na bodu varu. „Navíc dělám idiota spíš sám ze sebe. Já chtěl, aby sis myslela, že jsem parchant.“

„Co?“

„To je složité.“ Nenávidím, když chlapi říkají, že to je složité a můj ženský mozek by to nepochopil. Ne, že by mi to říkali nějak často, ale romantické seriály mé matky u mě vzaly za své.

„Já nejsem kluk pro tebe. Ty si zasloužíš někoho… lepšího.“ Nejoblíbenější, nejhezčí, nejbohatší a nejinteligentnější kluk na celé škole… Jo, lepšího určitě najdu. Já mám přímo nos na takové kluky, kteří na mě ještě stojí frontu, takže vlastně ani hledat nemusím.

„Takže se ti ještě jednou omlouvám a něco… Něco jsem ti přivezl z dovolené. Našel jsem to, když jsem si byl zaplavat. Rád se potápím,“ vysvětlil a natáhnul bílou ruku. V dlani mu ležela černá mušle.

„Co to je?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Nevypadalo to vábně.

„To je perlorodka. Uvnitř je… No, to ti asi došlo,“ řekl a rozevřel ten černý útvar. Uvnitř ležela drobná perla, která byla naprosto nádherná. Když jsem byla malá, tak jsme si s Violou hrály na princezny a falešné perly nosily ověšené kolem krku. Byly to ošklivé, malé kouličky, ale tohle byla ryzí krása. Vypadala tak roztomile, když tam ležela uprostřed té lastury.

„Já… To jsi našel?“ vypadlo ze mě a on mi celé to balení vložil do ruky a u toho se mě jemně dotknul. Naběhla mi husí kůže.

„Líbí se ti?“ zeptal se se strachem.

„Moc,“ hlesla jsem a podívala se na něj. Prostě jsem roztála… On mi přinesl perlu. „Děkuju,“ šeptla jsem rozpačitě.

„Nemáš zač,“ odpověděl s úsměvem. Neodolala jsem a taky se usmála – tedy spíš na tu perlu.

„Tak zítra ve škole?“ nadhodil a naše konverzace byla poprvé naprosto obyčejná a bez napětí. A to už jsme spolu třikrát spali… Bereme to vážně z jiného konce.

„Jasně.“

Holky, moc děkuju za podporu, kterou mi neustále projevujete. Vážně jsem nečekala, že si tuhle povídku tak oblíbíte. Ještě teď mám v živé paměti, když jsem se nudila a do počítače naťukala, co mě napadlo, a pak si to uložila do jednodílných povídek, které nikdy neplánuju vydat... A nějak se to stalo. :D

Kapitoly už nepřibývají každý den, protože se přiznám, že teď bojuju s Edwardem. Ten hajzl se pořád nechce zamilovat a dělá si, co chce. :D A Bella mi se svým práskáním dveřmi taky zrovna nepomáhá. A navíc naše veleoblíbená škola...

Takže děkuju ještě jednou. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 13. kapitola: