Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 9. kapitola

26.10.2010 (20:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1793×

9. kapitola - Život je hra - hrej ji

V Seattlu jsme strávili zbytek dne. Mobil, který věčně vyzváněl, jsem nakonec vyhodila do kanálu a nechla všechny, aby mi vlezli na záda.

Alex je opravdu užasný společník. Výprávěl mi všechno. O Volturiových, o jejich pravidlech. A hlavně o jeho Ginn. Podle toho, co říkal, je to opravdu úžasná upírka se smyslem pro humor. Takový Emmett v ženském těle. Ale Alex je taky takový. Dokáže z každé maličkosti udělat velmi dobrý vtip.

Ale co mě nejvíc přikvapilo, byla Ginnina moc. Dokázala ovládat živly. Prý ze začátku to moc nešlo, ale nakonec s tím dokáže naprosto fascinující zázraky. Už z tohohle důvodu tam chci jet. Chci je všechny vidět a pokud tam budu muset zůstat? Edward si mě jednou najde. Jestli mě miluje, udělá pro to vše.

A když už jsme u Edwarda... Slíbila jsem Alexovi, že jim Cullenovi představím. Asi jsem si sama na sebe upletla bič. Tohle nedopadne dobře, už kvůli jeho rudým očím. Jakmile ho zahlédnou, bude z něj jen popel a jestli vůbec to.

Snažila jsem se ho přesvědšit, že to oravdu není moc dobrý nápad. Ale je tak svéhlavý! Prostě co si umane, to musí mít. Proto moc dobře chápu jeho hádku s Ginn. Ale je mi i líto. Neměl to ve Volteře vůbec jednoduché. A kdo to tam má? Podle toho, co mi vyprávěl, tak nikdo...

Ale prý tam jsou i takový, na které rád vzpomíná. Tak třeba malá Jane. Na první pohled chladnokrevná mrcha, ale se srdcem na pravém místě. To ona je ve vztahu podporovala a snažila se mezi nimi vždy všechno urovnat. Na ni jsem zvědavá nejvíc.

„Alexi? A co tak zavolat Jane?“ zeptala jsem se. Seděli jsme u nás v obýváku. Byl už další den a Charlie byl v práci.

„Proč jí?“ zeptal se udiveně a vzhlédl od časopisu Moderní žena, který tady určitě leží už hodně dlouho.

„Zjistit, jak na tom Ginna je. Sám jsi mi říkal, že ona jediná vás v tom podporovala, ne? Aspoň budeme vědět co a jak. Co když přijedeme do Volterry a ona tam nebude?“

„Hm... To máš nejspíš pravdu. Pujč mi mobil, zkusím to,“ řekl a já mu ho velmi ochotně předala. Alice si určitě myslí, že jsem poslušně ve škole. Ale víte jak to chodí, nemusím tam být každý den. Ještě navíc, když se pořád opakuje dokola.

Vstala jsem a nechala ho na chvíli o samotě, ať si to vyřídí sám. Stejně jsem měla hlad, tak jsem si šla něco ulovit do ledničky. Snad už to nebude dlouho trvat a já budu lovit úplně něco jiného. Ale tohle je další otázka. Když mě ve Volteře promění, co budu moct lovit? Chci být jako Cullenovi a Alex nejspíš taky, ale co když nám to nedovolí? Co pak? To budu jíst lidi? To už se nebudu moct vrátit domů a aspoň z dálky sledovat mámu nebo Charlieho? Co když se stanou mou večeří?

Sedla jsem si ke stolu a žvýkala něco neidentifikovatelného a koukala z okna. V mém životě se už stalo tolik podivností, že bych se s ničím už trápit neměla. Ale začínám mít divné tušení, že se vše brzy změní. A ta změna bude obrovská. A to nemusím ani vidět do budoucnosti.

„Jane tam teď není, vzala to jejich sekretářka. Se divím, že si tam drží člověka. Tohle bylo na nich vždy divné. Ale prý zavolá zpět, tak nos mobil u sebe, ano?“ Vytrhl mě jeho hlas z přemýšlení. Usmála jsem se na něj a jen přikývla. Vzala si mobil a schovala ho do kapsy od kalhot. Hezky do bezpečí.

„Co tak zajít na návštěvu?“ začal zase prosit. Ale zatřepala jsem hlavou.

„Nechceš si zajít na něco k snědku? Nechci, abys mě zase omylem zabil,“ usmála jsem se na něj velice mile.

„Nemám žízeň,“ zamračila jsem se.

„Nevěřím ti!“ zasmála jsem se a ukázala mu na dveře. Sklopil hlavu jako malé dítě, které posíláte do svého pokoje, protože udělalo něco, co nemělo. Vypadal tak roztomile, že mi ho bylo ihned líto. Ale lovit musí. Stajně je to zvláštní, je časová smyčka, on se nakrmí a další den ten onen člověk zase žije. Tohle můj mozek prostě nepochopí! Ale raději už chápat nechci nic.

Dožvýkala jsem to, co jsem měla v ruce a znuděně se rozhlédla okolo sebe. Alexe jsem poslala pryč a co jako teď? Ukoušu se tu nejspíš nudou.

Tak jsem zase vstala, oblékla si bundu a jela za svou snad někdy budoucí rodinkou. Když je Alex chce dnes mermomocí vidět, musím je aspoň upozornit na nově příchozího, když jsem tak perfektně obalamutila Alice. Musí být zmatená jako srnka na dálnici, ale to se jednou snad změní.

Zastavila jsem své milované autíčko před jejich domem a pomalu vystoupila. Taky jsem si nemohla nevšimnout naší jasnovidky ve dveřích. Dívala se na mě jako na přelud, až jsem se musela zasmát.

„Ahoj, Alice,“ zatrilkovala jsem a vešla v klidu dovnitř.

„Bello? Co tu děláš?“ zaptala se překvapeně.

„Ale znáš to, nechtělo se mi do školy a zaslechla jsem, že zvedáte kotvy, tak jsem se přišla rozloučit,“ usmála jsem se jako sluníčko. Dívala se na mě jako na blázna.

„Co je?“ zamračila jsem se.

„Ale nic, jen mě překvapuje tvá radost.“ Znovu jsem se usmála. Mezitím do obýváku přišli ostatní z rodiny. Jasper jediný stál co nejdál.

„Bello?“ Uslyšela jsem hlas svého anděla a podívala jsem se na něj.

„Ahoj, Edí, jakpak se vede? Přišla jsem se rozloučit, ale to už jsi zřejmě slyšel,“ zasmála jsem se a jala jsem se ho obejmout. Stál jako přimražený.

„Ale no tak, netvař se jako by ti ulítly včely!“

„Bello? Nebereš nějaké prášky?“ zasmál se Emmett.

„O žádných nevím, co je na tom špatného jít se rozloučit? Vy jsme přeci chtěli odjet bez rozloučení, tak co to pořád řešit?!“ Chtěla jsem namítnou ještě něco, ale rozdrnčel se mi mobil. Bez rozmyslu jsem ho zvedla s veselým. „Ahoj!“

„Tady Jane, měla jsem vzkaz, že mám zavolat na tohle číslo. Něco s Alexem?“ ptala se ustaraně a asi jí bylo jedno, že mluví s vlastní večeří.

„Je, ahojky, Jane. To jsem ráda, že voláš tak brzy. Alex se má fajn, zrovna šel na lov. Tedy donutila jsem ho jít na lov, přece jenom jsem se nechtěla stát jeho svačinkou. Ale asi mě neznáš, já jsem Bella. Jeho kamarádka, pomáhám mu dostat se zpět do Itálie.“

„Cože? Ty jsi člověk a kamarádiš se s Alexem? To je mi novinka. A kdy dorazíte?“ Její hlas byl poněkud zaražený.

„To ještě netuším, ale dáme vědět...“ Zase jsem chtěla něco málo dodat, ale rozrazily se dveře a v nich stál natěšený Alex.

„To je Janie?“ ptal se hned pohotově a bylo mu jedno, že kolem něj stojí sedm upírů a zmateně ho sledují.

„No tak, dej mi ji! Dej!“ začal okolo mě poskakovat jako školák před výlohou hračkářství.

„Alexi! Uklidni se!“ seřvala jsem ho jako malého kluka. Ale zase nahodil ten svůj obličej, já nic já muzikant. Raději jsem mu mobil podala.

„Ahoj, Janie!“ Protočila jsem oči a raději šla opodál. Tohle bude dlouhý rozhovor. Neviděli se celý jeden den!

„Co je!“ zavrčela jsem na Culleny, když se na mě dívali jako na svatou.

„To je upír, Bello!“ Otočila jsem se na Alexe a zamračila se.

„To jste si všimli až teď?“ zeptala jsem se opatrně a se spoustou nejistoty, jestli jsou v pořádku.

„Bello! On se živí lidmi! Odkud ho znáš! Co je zač!“ zavrčel na mě Edward a chtěl mě od něj odvést, co nejdál. Ale já se začala kroutit a nechtěla jsem mu to dovolit.

„Edwarde, pust mě!“ zanaříkala jsem a to hned spustilo několik věcí najednou. Alex se rychle rozloučil a otočil se na rodinku. Ostatní mě schovali za sebe a následovalo dlouhé vrčení.

„Alexi! Nedělej žádné hlouposti! Jestli ti ublíži, tak si mě nepřej!“ řekla jsem rázně a to vyvolalo u rodinky podivný efekt. Otočili se na mě.

„Co je zase?“ zeptala jsem se už fakt naštvaně.

„Co jsi zač a co jsi udělala z Bellou?!“ zeptal se Emmett a začal se smát. Já se musela taky usmát. Chudáci malí, vyplašení!

„To je jen Alex. Je to kamarád, potkali jsme se jen tak náhodou. Přijel z Volterry a když vy chcete odjet...“

„To nemyslíš vážně, Bells?!“ zeptal se Edík.

„A proč ne?! Chtěli jste odjet bez rozloučení a mě tu nechat jen tak na pospas Victorii a jim podobným. Alex je fajn kamarád a mám ho ráda! A vy mi nezakážete se s ním bavit!“ řekla jsem a založila si ruce v bok.

„Ale Bello...“

„Žádne ale! A žádné Bello! Já teď odcházím a Alex jde se mnou!“ řekla jsem rozhodně a opravdu jsem odcházela a Alex s úsměvem na tváři šel hned za mnou. Ještě jim zamával a když za námi práskly dveře, oba jsme se rozesmáli.

„Tak tohle je opravdu úžasná rodinka!“

Tuhle kapitolku chci věnovat své sestřičce BeSwan, protože díky ní jsem tuhle povídku vymyslela a následně napsala... A taky ji strašně děkuji, že mě nutí ji dokončit, protože jsem měla v plánu jí dát do spodního šuplete...

Ještě jednou děkuji a děkuji i všem, kterým se tahle povídka líbí a snad se Vám líbila i tahle kapitolka...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 9. kapitola: