Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 8. kapitola

27.01.2010 (08:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1852×

8. kapitola – Nutkání

Mé nohy trpěly, jelikož ty uzoučké a nestabilní jehly přidělané k mým botičkám, které si rádoby říkaly podpatky, terorizovaly má chodidla pod neustále narůstajícím náporem puchýřů. V několika chvílích jsem to už chtěla vzdát, ale nakonec jsem si to vždycky přece jen rozmyslela. Nemohla jsem toho jen tak nechat, musela jsem to zvládnout, musela jsem tam doběhnout. V tuto chvíli se mi to místo, kam jsem běžela, zdálo jako jediné možné útočiště.

Jenže v těch příšerných lodičkách jsem se už jen stěží držela na nohou, tak jsem si je nakonec zula a bez jakéhokoliv přemýšlení jsem je odhodila co nejdál od sebe. Bylo mi jedno, že půjdu bosá, alespoň že jsem byla chůze schopná. I když by možná bylo vhodnější použít slovo pokulhávání. Musela jsem vypadat opravdu směšně.

Cesta přede mnou byla dlouhá a místy až nebezpečná, poněvadž v těchto pozdních nočních hodinách se po ulicích mohl potulovat ledakdo. Ani jsem se zatím nezamyslela nad otázkou, co asi bude dělat Greg, až zjistí, že jsem utekla – navíc v roztrhaných šatech. Ale byla jsem si jistá, že tam, kam běžím (ehm, pardon, kulhám) mě nenajde. A i kdyby, nebudu se mu z ničeho zodpovídat. Copak jsem za to mohla? Já jsem Daniela otravovat nezačala, já jsem mu nedělala neslušné návrhy. Nikdo mě nemohl z ničeho vinit, maximálně tak možná z Danielovy neplodnosti, protože rána, kterou jsem mu uštědřila do jeho nejchoulostivějších míst mohla být více než ochromující.

Na okamžik jsem se zastavila, uvědomila jsem si, že vlastně ani pořádně nevím, jak se dostat tam, kam potřebuji. Měla bych si sehnat taxíka, ale bylo hodně pozdě na to, aby mi to zabralo méně jak pět minut. Vlastně jsem ani neviděla projíždět okolo žádné auto. Nebyla jsem si tím tak úplně jistá, ale připadalo mi, že to možná není až tak normální.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a teprve teď si se zděšením uvědomila, že jsem se do svých myšlenek ponořila natolik hluboko, že jsem si vlastně nevšimla, kam jdu. Mířila jsem si to přímo do jedné z těch nebezpečně vypadajících ulic, které si určitě umíte všichni dobře představit z televize. Ale na téhle bylo něco jiného. Tahle nebezpečně jen nevypadala – tahle nebezpečná byla. Táhl se odtamtud smrad z popelnic a zkaženého masa. Musela jsem zadržet dech, aby se mi neudělalo znovu špatně.

Bylo tam plno kouře a člověk, který tam vešel nemohl vidět na krok. Také se odtamtud ozývaly hlasy, kterým jsem nerozuměla, ale určitě patřily mužům. Chtěla jsem se od té uličky odvrátit, ale nějak jsem nemohla. Jako bych byla předurčena k tomu, abych tam šla. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsem svému nutkání přece jen podlehla a popošla o krůček kupředu. Nohy mne pálily, puchýře praskaly a bolelo to jako čert, ale ani tentokrát jsem se nedala na zběsilý úprk pryč, i když by to určitě bylo rozumnější.

Hlasy mužů se trošku rozjasnily, upřesnily. Zatím jsem sice nikoho neviděla, ale kdybych se přiblížila ještě o kousek blíž, mohla bych poslouchat o čem si povídají. Našlapování po špičkách bylo zbytečné, jen jsem ještě víc týrala své nohy, protože podle vážnosti těch hlasů by si mě zřejmě vůbec nevšimly, ani kdybych prošla těsně kolem nich. Schovala jsem se za jednu starou a obzvlášť páchnoucí popelnici a napínala sluch.

„Hele, Jerry, mně se tohle nelíbí, nerad bych se do toho zapletl,“ říkal jeden z nich.

„Ty to prostě vůbec nechápeš! Tohle je kšeft století, kámo! Víš, kolik je ten chlápek ochotnej nám za to zaplatit?! Tolik už v životě nevyděláš!“ oponoval mu druhý.

„Ale vůbec ho neznáme, co když je to jen nějaká levota, co když je to zkouška, past? Ten chlap může bejt od fízlů!“

„Měl bys přestat sledovat kriminálky, hochu! Podívej se na to jinak, jestli to já přijmu a ty ne, budeš nás ohrožovat, protože o tom budeš vědět. A teprve potom by bylo lepší se tě zbavit, chápeš?“ jejich rozhovor mě začínal unavovat, tohle vypadalo na dva obyčejný podvodníčky, kteří si neumí peníze slušně vydělat.

„Já vím, ale když mu to odmítnem společně, nemůže nic namítat.“

„Ne, máš pravdu, to nás můžeš rovnou postavit ke zdi a odprásknout! Copak ti úplně přeskočilo?! Takhle nás zabije oba dva!“

„Ale jde v tom vo malý děcko, který ještě pořád hledá policie! Něco se podělá a jdem na křeslo!“ 

Najednou jsem znovu zpozorněla. Mluvili o málem děcku, které hledá policie? Nemohlo jít třeba čirou náhodou o Ellie?! Srdce se mi rozbušilo jako splašené a já nevěděla na co mám myslet dřív. Měla jsem vystoupit ze svého úkrytu a postavit se jim čelem, vytáhnout z nich informace? Ne, to by byla nejspíš sebevražda. Tak jsem měla počkat, až odejdou a hned potom je jít udat policii? To byla taky hloupost, protože jsem vůbec nevěděla o koho jde, pro koho pracují a co mají v plánu. Jediné co vím je, že jeden z nich se jmenuje Jerry. Tak co jiného můžu dělat? Hrát si na slečnu odvážnou a snažit se vystopovat a zničit jejich ďábelské plány? To asi těžko, nejsem totiž Superman. Zbyly mi jen oči pro pláč a… a jediná poslední možná naděje, že Ellie je zatím stále naživu a vyhne se všem číhajícím nebezpečím.

„Víš co? Měli bysme odsud vypadnout, vyspím se na to a zítra se domluvíme, ano?“ mezitím, co jsem já byla ponořená do svých úvah, jejich rozhovor pokračoval. Lépe řečeno právě skončil.

Poslouchala jsem jejich kroky, které se pomalu vzdalovaly a když jsem usoudila, že je tu na chvíli zase bezpečno, vyšla jsem ze své skrýše a hodlala pokračovat ve své cestě. Tohle, co jsem si právě vyslechla, se musí dozvědět Greg, ale až poté, co se uklidní situace po tom zkaženém večírku. Byla jsem na sebe naštvaná, že nemůžu nic dělat, jen čekat co bude dál, ale ani silou vůle jsem tohle nedokázala změnit, tak jsem radši pokračovala v cestě za svým původním cílem.

Když jsem se dostala do trochu frekventovanější čtvrti, zastavila jsem si taxíka a ujížděla tam, kam jsem potřebovala – do mé školy kde jsem se učila francouzštinu. Bylo mi jasné, že bude už dávno zavřená, ale já naštěstí znala pár triků, jak se tam bez problémů dostat. Už jako mladá slečna jsem se často v těžkých chvílích uchylovala právě do tichých nočních prostor školy, protože jsem tam mohla v klidu přemýšlet o sobě a svých problémech a navíc mě tu nikdy nikdo nenašel. A proto i dnes jsem si zvolila právě školu, protože mé svědomí tížila spousta nedořešených, ale přitom závažných situací, které si žádaly rychlé rozřešení. Ale tohle místo mělo ještě jednu výhodu – učil tady Edward.

Bylo to hloupé, možná až dětinské, ale chodila jsem po chodbách a snažila se nasát jeho vůni jak nejvíce to šlo. Představovala jsem si ho, jak prochází chodbami plnými studentů, až jsem nakonec došla k naší učebně. Dveře byly otevřené, tak jsem bez zaváhání vstoupila dovnitř. Ale něco tu nesedělo. Tedy spíš sedělo – v zadu, v rohu místnosti se na židli krčil tmavý stín.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 8. kapitola: