Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 6. kapitola

11.01.2010 (08:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1821×

6. kapitola – Učitel

Stála jsem ve dveřích učebny a zírala na tu přenádhernou bytost před tabulí. Zrovinka na ni psal své jméno, ale když si uvědomil, že něco není tak úplně v pořádku, otočil se a své oči zabodl do těch mých. Na okamžik mi došel dech.

„Slečno, jste v pořádku?“ vystartoval ke mně, když viděl, že nejspíš nabírám rudou barvu. Jeho hlas byl tolik krásný, jako zpěv andělů, rajská hudba. Připadala jsem si hloupě, ale na druhou stranu jsem se ho tolik chtěla dotknout. Nechápala jsem, kde se ve mně braly takové pocity, tohle jsem nebyla já. Ale to, co jsem pocítila, když jsem spatřila tohoto muže bylo milionkrát silnější než já.

„A - ano, jen nějaká chvilková slabost…“ vykoktala jsem a za žádnou cenu jsem se nedokázala odpoutat od jeho zlatavých očí. Všichni ostatní, co na kurzu francouzštiny byli s námi se začali mírně pochichotávat a lektor si nejspíš uvědomil, že by mě měl pustit. V duchu jsem to odmítala, ale nahlas vyslovit jsem se to neodhodlala.

„Přišla jste také na kurz francouzského jazyka?“ zeptal se mě a pomohl mi vyhoupnout se zpátky na nohy.

„Ano, přišla.“ Vyhrkla jsem ze sebe a ten nádherný mužský mi pokynul, abych se šla posadit. Poslední lavice, která byla volná, byla úplně vzadu v řadě u dveří. Odtud si alespoň budu moci nepozorovaně užívat dychtivých pohledů mířených na našeho pana učitele. Zatím mi nedocházely všechny ty důsledky, se kterými se díky tomuto budu muset později vyrovnat, jenže v přítomnosti někoho jako byl on vážně nešlo soustředit se ještě na něco jného, než na jeho úžasnou prdelku.

„Takže já vás ještě jednou vítám na kurzu francouzštiny pro začátečníky. Mé jméno je Edward Cullen, a hned na začátku bych vás chtěl upozornit, že pokud byste měli jakékoliv problémy s tímto novým jazykem, stačí se mně po hodině zeptat a já vám všechno vyjasním. Dále vás musím seznámit s tím, že se nacházíte v prostorách soukromé školy, a proto vás žádám, abyste si vážili věcí okolo. No a teď bych si rád poslechl vaše jména a vaše důvody, proč jste se rozhodli věnovat se zrovna francouzštině.“ Jeho hlas by člověk mohl poslouchat věčně. Nic hezčího jsem nikdy neslyšela. A krom toho i úžasně vypadal. Byla jsem si jistá, že francouzština mi půjde jako po másle.

„Já jsem Nancy Smithová, a francouzštinu jsem si vybrala proto, protože se mi líbí, jak zní.“ Začala se představovat dívka v první lavici. Učitel Cullen se na ni jemně usmál a já pocítila zvláštní pocit náhlé závisti. Až teď jsem si všimla, že ve třídě sedí většina mladých dívek, a mou podivnou závist najednou prohloubil další pocit. Pocit strachu. Nemyslím toho obyčejného strachu, když se bojíte, když jste večer sami doma a sledujete horor. Bála jsem se konkurence. Bylo to zvláštní, ale bylo to opravdu tak.

Mezitím už odpovědělo několik dalších lidí a řada se blížila na mě. Když se tak skutečně stalo, zjistila jsem, že vlastně ani nevím, co mám říct. Cítila jsem, jak mi rudnou líce. A ke všemu všichni ostatní čekali na mou odpověď a vpíjely do mne své pohledy.

„Já jsem… jsem Isabella Swannová. A… a…“

„Opravdu vám není špatně?“ přerušil mé myšlenkové pochody zase ten krásný hlas. Vzhlédla jsem k němu a už jsem se od něj nedokázala odtrhnout očima.

„Jsem v pořádku… Já jsem sem přišla, protože… protože jsem se potřebovala odreagovat.“ Řekla jsem nakonec, a bylo mi líto, že jsem odpověděla. Možná kdybych si s odpovědí dala na čas, mohli bychom do sebe být zaklesnutí pohledy o něco déle.

Takhle jen pokýval hlavou a obrátil se k dalšímu studujícímu, lépe řečeno studující. Ani se na mě neusmál. Ale jeho oči, ach ty jeho oči! Měla jsem pocit, jako kdyby v nich říkal daleko víc než jen úsměvem. Ale nejspíš to byl jen pocit.

Když představování skončilo, mohli jsme se konečně věnovat francouzštině. Edward Cullen nás nejprve obeznámil se správnou francouzskou výslovností a pak jsme začali úplnými základními frázemi, jako jsou Ahoj, jak se máš, já jsem… a podobně. Když Edward mluvil francouzsky, znělo to snad ještě lépe, než když mluvil anglicky.

A když první lekce skončila a my se začali rozcházet zpátky domů, k mému obrovskému štěstí si mě Edward zavolal k sobě.

„Slečno Swannová, doufám, že už je vám lépe.“ Mrkl na mě a nebýt toho, že jsem byla opřená o jeho stůl, šla bych do kolen.

„Rozhodně, už je to o sto procent lepší, věřte mi.“ Řekla jsem nejistě a sledovala jeho počínání. Právě si uklízel své pracovní místo. V životě by mě nenapadlo, že bych s takovým nadšením sledovala někoho, jak si uklízí stůl.

„Tak to jsem vážně rád. Doufám, že přijdete na další hodinu.“ Řekl a tentokrát se i oslnivě usmál.

„To je samozřejmost. Budu se těšit.“

„Potěšení je na mé straně, slečno. Zatím na shledanou.“ Rozloučil se a já jen smutně sledovala dveře, kterými odešel.

Až teď, když byl pryč mi došlo, co se to vlastně dělo. Přesněji řečeno, uvědomila jsem si, jak jsem se vlastně cítila. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale samo srdce mi našeptávalo jediné – on je ten, kterého hledáš. Nechápala jsem, jak to vím, ale cítila jsem, že je to prostě tak, že musím mít pravdu, že v tomhle se nepletu. Ale co s tím?

I když jsem tohle věděla, měla jsem přesto svázané ruce. Protože to, že miluji já jeho (a já opravdu věděla, že to, co k němu cítím, je láska), neznamená, že i on miluje mne. A i kdyby tomu tak bylo, co Greg?

Mohla jsem jen slepě doufat, že by mi odpustil, že by mne nechal jít a jednoduše se mne vzdal. Ale tušila jsem, že tak jednoduché to mít nebudu. Navíc jsem si nebyla úplně jistá, že Grega chci opustit. Přesto, jak jsem si byla jistá svými city k Edwardovi, nebyla jsem si jistá tím, že se bez Grega obejdu. Neumím to správně vysvětlit, jsou to prostě mé pocity, které jsem si nedokázala nijak logicky vyložit.

 Neměla jsem to lehké, a co teprve, když jsem si vzpomněla na stále nezvětstnou malou Ellie? Bylo mi jí tolik líto, chudinky, a nemohla jsem pro ni nic udělat. Kdesi vzadu mi pořád svítilo jakési výstražné světélko a napovídalo mi, že v tom má prsty i Greg, ale s jistotou jsem to říct nemohla, a ani jsem to nechtěla. Byl to můj přítel. Mohl by to být i můj celoživotní partner. Až do dneška. Ode dneška jsem věděla, že nechci strávit zbytek života s někým, jako je on.

Ale ani tohle mne nepřinutilo okamžitě se s ním rozejít. Byla to má jistota. Nejspíš to zní zž vážně divně, možná až trochu vyšinutě, ale já sama jsem to nechápala. Jen jsem to dokázala cítit, to bylo všechno. A pocity člověk nezmění. Může se snažit sebevíc, může se snažit věci maskovat, dělat je jinými, než ve skutečnosi jsou, ale ve svém nitru je bude stále cítit pořád stejně.

Do učebny najednou vkročila překvapená uklízečka s kbelíkem v jedné ruce a mopem v ruce druhé.

„Ehm, promiňte, asi bych tu už neměla být, že? Promiňte, trochu jsem se zamyslela, už půjdu…“ vyklopila jsem ze sebe a co nejrychleji prošla kolem udivené paní. Ani jsem se nemusela dívat na hodinky, abych si domyslela, že je už víc než pozdě. Rychlostí blesku jsem si chytla taxi a uháněla domů – ke Gregovi.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byla?!“ začal řvát Greg, jen co jsem se objevila ve dveřích. V tu chvíli jsem si vzpomněla na hlas učitele Cullena, milý a přívětivý, na jeho úsměv, oči… A znovu jsem si uvědomila, že jsem na špatném místě, u špatného člověka.

„Promiň, Gregu, já se ti moc omlouvám, ale měla jsem ten kurz francouzštiny.“

„Kurz francouzštiny trval tak dlouho?! Čekám na tebe už odo odpoledne!“ řval dál a nedbal mých výmluv. Beztak byly všechny zbytečné, pokud si Greg myslí, že má pravdu, nebudu mu to upírat – i to by bylo zbytečné, a já nechtěla mít další modřinu na svém už tak dost zmodrákovaném těle.

„Promiň, ještě jsem se byla podívat po obchodech, omlouvám se, máš pravdu, měla jsem přijít brzy, nebo se ti aspoň ozvat.“ Lhala jsem. Do očí jsem se mu přitom radši ani nedívala. Ale cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled.

„Fajn, jsem rád, že chápeš, že tě chci mít tady doma. Na oběd jsem si dnes musel zajít do bufetu!“ Najednou jakoby mi docházely všechny ty ohavnosti, které po mně Greg chtěl, a já mu vždy vyhověla. Pevně jsem semkla rty a snažila se neříct, co si doopravdy myslím. Ignorace byla na místě, protože se k tomu dál nevyjadřoval. Místo toho si ke mně stoupnul blíž a zezadu mne objal.

„Gregu, co to…“ snažila jsem se mu vyprostit, ale nešlo to, byl příliš silný.

„No tak, puso, celý den tě nevidím a ty se pak ani nechceš tulit?! No tak!“ otočil si mě k sobě čelem a přinutil mne se mu podívat do tváře. V jeho očích byl chtíč, tak jako vždycky. „A něco tu pro tebe taky vlastně mám!“ řekl, když viděl, že jen tak nepolevím.

Na chvíli odešel a vrátil se až s tajemným balíčkem schovaným za zády. Napjatě jsem čekala, co to bude. Nebyla jsem zvyklá od něj dostávat dárky.

„Zavři oči.“ Řekl a já poslechla. Byla jsem z toho celá zmatená, takovéhle chování mu nebylo podobné.

„Tys něco provedl?!“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Musí muž něco provádět, aby směl dat ženě dárek?“ zeptal se tím nejnevinějším hlasem, jaký svedl. Poté jsem uslyšela šustění papíru a hned na to jsem na své hrudi ucítila něco studeného a těžkého. Okamžitě jsem otevřela oči, ačkoliv mi to Greg ještě nedovolil.

Vrhla jsem se k zrcadlu a hodlala zjistit, jestli se mi to jen nezdá. Nezdálo. Na mém krku byl připnutý ohromný diamantový náhrdelník. Jeho záře skoro až oslepila mé oči. Byl impozantní, dokonalý a úžasný. Ale neviděla jsem jediný důvod, proč bych ho měla zrovna dnes a zrovna já dostat.

„Je překrásný, ale… proč mi ho dáváš?“ zeptala jsem se opatrně. Greg se tvářil jako měsíček na hnoji. Se svým dárkem byl nejspíš opravdu spokojený.

„Protože se ti bude skvěle hodit, do těch nových šatů, co máš nahoře.“ O žádných takových jsem neměla ponětí.

„Šatů? Do jakých šatů?“

„Ty jsem ti taky koupil já. Plus ještě kabelku a boty. A taky nějaké spodní prádélko. Víš, jeden můj velmi dobrý známý bude brzy konat večírek. Pozval nás tam a já chci, abys vypadala nejlépe ze všech přítomných. Chci, aby mi tě záviděli, chápeš?“ Nemohla jsem tomu uvěřit, koupil mi to jen proto, abych v ostatních vyvolala závist? Copak jsem byla nějaká trofej, kterou vyhrál?!

„Večírek?“

„Ano, večírek. A ty tam půjdeš se mnou. Vše už je domluvené, ale s tím si zatím nemusíš dělat starosti. Co kdybychom se nyní věnovaly takové menší módní přehlídce?“ navrhl a já byla znovu v šoku, nechápala jsem, jak to myslí.

„Copak jsi mi kromě těch věcí na večírek koupil i nový šatník?“ vyhrkla jsem ironicky, a byla jsem ráda, když zakroutil hlavou.

„To zrovna ne, ale říkal jsem si, že to nové spodní prádlo by stálo za zkoušku nemyslíš?“ Chvíli jsem na něj zírala jako pitomec a pak jsem vyběhla po schodech nahoru do naší ložnice, podívat se, které spodní prádlo mi koupil. Možná, že kdybych to nedělala a jen se ho na to zeptala, neriskovala bych zkolabování.

Greg mi totiž koupil nejen sexistické a výstřední spodní prádlo, které prakticky nic nezakrývalo, ale snad celý arsenál erotických pomůcek, které se teď ledabyle válely po posteli.

„No tak, obleč si to!“ křikl Greg zezdola a mně nezbývalo nic jiného, než to opravdu udělat. Byla jsem natolik omámená jeho požadavky a nápady, že v této chvíli bych udělala cokoli by mi řekl, jak jsem byla z toho všeho v šoku.

Nasoukala jsem se do toho průhledného hadříku, který si říkal spodní prádlo a prohlížela se v zrcadle. Až teď jsem si uvědomila, žese mi po tvářích kutálí slzy, které mi naprosto rozmazaly make-up a řasenku. Když jsem se na sebe tak dívala, opravdu jsem vypadala jako nějaká sexuchtivá dračice, připravená vyhovět i ďáblu.

Skoro jsem si ani nevšimla, že se ke mně blíží Greg, už svlečený do naha. Rukou mi přejel od stehna až po ruce, které mi přivázal k rámu postele vyzývavými pouty, které ještě před chvílí ležely na posteli.

Greg si to užíval a nevšímal si mě, která jsem tišše plakala a polykala vzlyky. A i když jsem tu teď ležela pod Gregem a trpěla, uvnitř sebe jsem byla s Edwardem Cullenem.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 6. kapitola: