Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 1. kapitola

20.11.2009 (20:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3198×

1. kapitola – Nová známost

Dnes jdu poprvé do nové práce. Měla bych se těšit, ale mám z toho menší depresi. Rozhodla jsem se vzít práci učitelky v mateřské školce v New Yorku. Už chápete, proč  jsem nervózní? S dětmi jsem si nikdy příliš nerozuměla. Ale když na mě začala doléhat finanční krize, nic jiného mi nezbylo.

Mé jméno je Isabella Marie Swannová, ale mám radši, když se mi říká Bello. Když jsem dostudovala střední školu a zdárně odmaturovala, hodlala jsem jít i na vysokou, ale osud to zřejmě chtěl jinak, protože jsem nedostala nikde stipendium a tím pádem byla všechna má nadějná studia zamítnuta. Nechtěla jsem zruinovat své drahé rodiče, i když jsou rozvedení. U mámy jsem bydlela do svých sedmnácti, pak jsem se přestěhovala do deštivého městečka Forks, kde jsem bydlela s tátou a navštěvovala tu nejotravnější střední školu jakou si jen umíte představit. Potom jsem se přestěhovala sem, do New Yorku, kde se mi zatím celkem dařilo žít z platu servírky. Trošku potupné, že? Ale já neměla na výběr.

Jenže jednoho dne jsem si už ani s tou trošku jakou jsem měla nevystačila a musela jsem dát výpověď. A teď, v mých třiadvaceti letech, stojím před vchodem do mého nového pracoviště, a bojím se jako malá holka.

Nedá se nic dělat, bez peněz se neobejdeš, řekla jsem si v duchu a s hlavou vztyčenou co nejvýše to šlo jsem vešla dovnitř. Na první pohled to byl takový útulný baráček, ale stačilo se na chvíli zaposlouchat a hlava mi třeštila z křiku všech těch mrňousů. Určitě budu jejich nejméně oblíbená vychovatelka.

„Dobrý den, přejete si? Jdete si někoho vyzvednout?“ Jak jsem tam tak stála, všimla si mne jedna z mých nastávajících kolegyň. Vypadala mile, na tváři měla posazený laskavý úsměv a s dětmi to určitě uměla.

„Ehm, ne, já jsem tu nová.“ podařilo se mi ze sebe vysoukat.

„Aha. Isabella Swannová, že?“

„Jen Bella, ano.“ přikývla jsem.

„Výborně, tak pojďte, já vám to tady ukážu a můžete se dát do práce. Budete pracovat s předškolními dětmi, pro začátek, ano? Mimochodem, já jsem Betty.“ Betty mě vedla do vyššího patra, odkud se předtím ozýval ten křik. Že by předškolní děti tolik vyváděly?

„Těší mě.“ řekla jsem a dál se nechala vést milou učitelkou. Provedla mě od sklepa až po půdu, přes všechny tři patra, která školka měla. Řekla bych, že jsem se tam už i trochu orientovala. V přízemí byly šatny, v prvním patře jídelna, v druhém patře si hrály nejmladší děti a v posledním třetím patře vládly předškolní děti.

„Tak, myslím, že by bylo dobré, kdybych tu dnes s tebou aspoň chvíli zůstala a upozornila tě na pár ďáblíků, které tu máme.“ Ďáblíků? Proč nemůžou být všechny děti andílci?

„No dobře, to bude fajn.“ Přišli jsme do třetího patra k mým “svěřencům“. Chaos, který tam panoval mi téměř vyrazil dech. Děti běhaly sem a tam jako splašené, řvaly a hádaly se o hračky. A tohle má příští rok nastoupit do školy?! Betty párkrát tleskla a rázem byl klid.

„Děti, chci vám někoho představit.“ Zraky všech najednou padly na mne. Myslím, že jsem se začala červenat. Červenám se už i před dětmi? No tak to je vážně gól! „Tohle je vaše nová vychovatelka, Bella.“

„Kde je paní učitelka Lisa?“ vykřiklo jedno dítě nešťastně. Ach ne, ke všemu byla moje předchůdkyně báječná, takže to určitě nebudu mít lehké.

„Slečna Lisa odešla pracovat jinam. Teď tu máte slečnu Bellu, která bude stejně skvělá jako Lisa. Uvidíte, že si ji oblíbíte a ona vás.“ Kde Betty brala takovou teorii? Zná mě jenom pár minut, ještě neví jak moc si s dětmi nerozumím.

„Ehm, ahoj.“ vykoktala jsem a mírně pozvedla ruku na pozdrav. Děti nereagovaly. Když bylo chvíli ticho, Betty se k nim otočila zády a šla se posadit do nejbližší židle. Neváhala jsem a běžela za ní.

„Nebudou mě mít rádi.“ postěžovala jsem si.

„To chce čas Bello, jsou to jenom děti. Musíš si získat jejich důvěru a bude to v pořádku. Většina tady z těch dětí má ráda, když jim někdo čte, zkus to taky.“ Jenže můj seznam oblíbených knížek se poněkud lišil od dětských pohádek. No co, nějak to budu muset zvládnout.

„Dobře, nějaké další rady? Upřímně, s dětmi jsem do styku moc nepřicházela, a tak přesně nevím co od nich očekávat.“ Betty se usmála, určitě jsem ten největší zoufalec, kterého tu mají.

„Neboj se, zvládneš to. Jen si dej na pár dětí pozor. Víš, někteří mají tendenci hrát si na hrdiny a shazovat ty slabší. Na tohle musíš dát pozor, neradi bychom, aby tu docházelo k šikaně. Jde především o tamhle toho kluka v modrém tričku, jmenuje se Mike. A nejde jen o něj, takových je tu víc.“ Paráda. Bude to něco jako krocení dravé zvěře.

„Fajn, takže Mike. Kdo dál?“ Doufala jsem, že půjde jen o tohohle nezbedu, ale dnešní děti si nejspíš potrpěli na vylomeniny. No na vylomeniny si asi potrpí každé dítě... Jak jen to mám vědět?!

„Pak taky dohlížej na tamhle toho chlapce, Alexe. Ten se rád pere. No ale  nejhorší ze všech je támhle ta holčička, jmenuje se Elle.“ Holčička? Nemají si holčičky hrát s barbínkama a vařit panenkám odpolední čaj?! „Netvař se tak zděšeně. Ano já vím, vypadá jako neviňátko v těch šatičkách, ale nenech se oklamat. Často škube ostatním děvčatům vlasy a ničí hračky. Ráda se vzteká a hádá. Nikdo si s ní už nechce hrát.“ Betty vypadala, jako by tu dívenku litovala. I mně jí přišlo líto. Možná jen potřebovala trochu pozornosti, nebo pochopení.

„Dobře, tak to je všechno?“ Prosím, prosím!

„Řekla bych, že ano. Takže já tě tu teď nechám s těmi rošťáky o samotě, ano? Kdybys cokoliv potřebovala, stačí se zastavit u mě o patro níž.“ Potom se Betty zvedla, naposled se na mě povzbudivě usmála a odešla. A já zůstala s těmi dětmi sama. Pohltil mě strach. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Ta holčička, Elle, vypadala vážně smutně. Seděla na zemi mezi rozházenými panenkami a koukala po ostatních dětech, jak si hrají. Nedalo mi to a šla jsem k ní.

„Ahoj,“ řekla jsem jí. Podezíravě se na mě podívala svýma dětskýma vykulenýma očima. Zřejmě se s ní vážně nikdo nebavil. A ona asi taky příliš netoužila po tom, povídat si se mnou. „Ty jsi Elle, viď?“ Opět žádná reakce. „Nemusíš si se mnou povídat, jestli nechceš. Ale říkala jsem si, co kdybych ti takhle upletla copánky? Ty vlasy tě musí rozčilovat, ne?“ Všimla jsem si, že do očí ji padaly prameny blonďatých kudrlinek, které si stále dokola zbytečně odhrnovala. Chytla jsem ty nádherné vlásky a pletla z nich dva husté copánky. Kupodivu sebou nijak neškubala.

„Děkuji.“ řekla, když bylo dílo dokončeno. Měla jsem z toho radost. Od té chvíle si se mnou dokonce i povídala. Vyprávěla mi o ostatních dětech ve školce, o kuchařkách, o učitelkách... Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí z pohledu pětileté holčičky. První pracovní den mi tak vcelku rychle utekl.

Ve tři hodiny odpoledne se tu pro děti začali stavovat jejich rodiče. Téměř všichni už byli pryč, jen pro Elle si pořád nikdo nešel.

„Maminka s tatínkem dlouho pracují?“ zeptala jsem se jí. S ní mi nepřišlo těžké si povídat. Oproti ostatním dětem byla na svůj věk hodně vyspělá.

„Pro mě nechodí maminka ani tatínek.“ řekla mi smutně a sklopila oči. Pohladila jsem jí po vláskách.

„A kdo pro tebe chodí?“

„Její nejmilejší strýček.“ ozvalo se za námi. Trochu jsem se lekla, ale když jsem uviděla toho sympaťáka, který se tu objevil, hned mi bylo líp.

„Promiňte, vy jste...?“

„Ano, jsem její strýc. Greg, Greg Dawson.“ řekl a usmál se na mě okouzlujícím úsměvem. Skoro jsem z toho úsměvu šla do kolen. „Ahoj zlatíčko, pojď ke strýčkovi!“ zavolal na Elle, která mu váhavě skočila do náruče. „Vy jste tu nová, ne? Tak okouzlující paní jsem tu totiž ještě neviděl.“ Hmm, lichotil mi!

„Slečna, pořád jen nezadaná slečna. Jsem Bella Swannová. Vy Elle vychováváte?“ Chtěla jsem s ním flirtovat, ale před dítětem mi to moc nešlo.

„Ne, to ne. Jen ji tu vyzvedávám. A jaktože je tak okouzlující slečna sama?“ Hodlal pokračovat v tom nenápadném laškování.

„No to víte, princ na bílém koni se ne a ne dostavit.“ Protočila jsem oči. On se mírně usmál.

„No, já jsem taky pořád sám.“ řekl trochu zkroušeně. Začala jsem rudnout.

„Nepovídejte, takový sympatický chlap. Vždyť vy musíte svým úsměvem dostat snad každou, ne?“ zachichotala jsem se. Elle mezitím odběhla do šatny. Převléknout se už uměla sama. A my s Gregem měli soukromí.

„Vážně? I vás bych svým úsměvem dostal?“ Musela jsem být rudá jako rajče, ale tomuhle chlápkovi jednoduše nešlo říct ne.

„Mě jako první!“ zašeptala jsem tajemně.

„Tak to už je důvod vás někam pozvat, ne? Máte dnes večer čas?“ Na chvíli jsem nemohla popadnout dech. Ale byla bych hloupá, kdybych takovéhle pozvání odmítla. To by byl snad i hřích!

„Hmmm... myslím, že ano.“

„Fajn, tak já vás v osm vyzvednu. Dáte mi adresu?“ S radostí jsme si vyměnili adresy a telefonní čísla. Hned na to přicupitala Elle.

„Dobře, budu se těšit.“ rozloučila jsem se s nimi ještě a pak jsem zůstala opět sama. Z dnešního dne jsem měla radost. Bylo sice trochu nerozumné, domlouvat si rande s mužským, kterého sotva znám, ale on v sobě měl takový šarm, kterému nešlo odolat, že jsem nemohla jinak. A vypadal tak božsky! Byl do bronzova opálený, černé vlasy měl střižené do střihu, který mu perfektně sedl a jeho ležérní oblečení o něm prozrazovalo, že je to pohodový kluk. Ale bylo tomu tak i ve skutečnosti? Nešlo pouze o divadélko, které hrával na naivní holky?! To jsem měla zjistit už brzy...

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 1. kapitola: