Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 5. kapitola

23.06.2009 (11:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1841×

O Embrym? Jeho tón byl extrémně udivený a v hlavě mu probleskla vzpomínka na jeho někdejšího kamaráda. Proč o něm? Nechtěla jsi se mnou mluvit o Samovi? Potkala jsi ho, nebo ne? V tvých očích bylo něco –

Nejen jeho, přerušila jsem ho.

Kdo tam tedy ještě byl?

Asi jsem své vzpomínky důkladně skrývala, když se musel takhle ptát. Quil a Paul.

A co s tím má společného Embry?

Víš, že někdy jsi mimořádně zabedněnej? zeptala jsem se ho rozčileně a smykem jsem zastavila.

Mohl pokračovat, ale neudělal to. Také zabrzdil a vrátil se ke mně. Připomnělo mi to opačnou situaci, kterou jsme zažili v době Bellina těhotenství. Zadíval se mi přímo do očí a než stihl něco říct, oba jsme ucítili další vědomí, které se k nám v tu chvíli připojilo.

Co jsem propásl? Sethova otázka byla spíš pro jistotu, než že by něco tušil.

Normálně bych mu všechno řekla, stejně jako Jakovi, jenže jsme měli moc nevyřešených problémů, které jsem s Jacobem chtěla probrat o samotě, a zatím jsem se necítila na nějaké dvojí vysvětlování. Kývla jsem na Jaka, který mé myšlenkové pochody dokonale pochopil, a chystal se proměnit.

Tělo toho druhého jsme dokonale znali už dávno, a vzhledem k tomu, že jsme sdíleli jedno vědomí (aspoň po většinu doby), nebylo tohle až tak intimní, jak by si někdo mohl myslet. Byli jsme jako bratr a sestra, možná spíš dva bratři. Tohle ještě podpořila skutečnost, že jsme oba milovali někoho jiného.

Abychom si přesto prokázali aspoň trošku soukromí, otočili jsme se k sobě zády těsně před tím, než jsme se proměnili. Slyšela jsem, jak se obléká, a sama jsem udělala totéž. Byla to nezbytná součást našim proměn, a my jsme ji už ani nevnímali. Protože mně trvá oblékání déle kvůli tomu zatracenému tričku, hned jak jsem s ním byla hotová, otočila jsem se s vědomím, že už je určitě připravený na konzultaci se mnou.

„Vysvětlíme mu to později,“ řekla jsem zahanbeně a mrzelo mě, že jsme ho tak vyšachovali. Na tohle jsem ovšem nechtěla žádné publikum.

Jacob se otočil s pronikavým výrazem v očích. „Chtěla jsi být se mnou o samotě. Tak mluv. Co je s Embrym?“

„Myslím,“ řekla jsem opatrně, protože ačkoli jsem si tím byla jistá, nechtěla jsem to na Jaka vybalit jako hotovou věc, „že Embry by rád... změnil působiště.“

Jake na mě vyvalil oči, vzápětí se zatvářil bolestně a nakonec nasadil roztrpčený výraz.

Začínalo se stmívat. Byli jsme uprostřed lesů někde na sever od La Push, zastavili jsme v hustém podrostu stromů, kde bylo sotva vidět. Nechápala jsem, jak jsme se tam mohli vejít v pětinásobné velikosti jakožto vlci, když i teď jsem měla nutkání zakrýt si obličej rukama, jak se mi do něj pořád draly nějaké větve. Obešla jsem Jaka a zamířila k blízké mýtince, vědoma si toho, že si brzy vypíchnu oko. Ušla jsem nějakých padesát metrů; celou dobu jsem se soustředila jen na to, abych tam došla celá. Slyšela jsem, jak se za mnou prodírá Jacob.

Zastavila jsem na prvním volném prostranství, které se mi naskytlo, a otočila jsem se k němu čelem.

„Pamatuješ si, jak jsme byli onehdy v lese, kde jsme se sešli s Jaredem, Quilem a Collinem, a ty ses divil, proč Sam použil jako posla zrovna Collina a nenechal jít s Quilem Embryho?“ začala jsem mírně a sledovala, jak mu všechno dochází. Mírné tušení měl, řekla bych, už když jsem vyslovila tu první větu, ale teď jsem mu to potvrdila.

„Embry se chce přidat k nám?“

„Řekla bych, že jo,“ potvrdila jsem domněnku, kterou jsem získala dnes odpoledne při rozhovoru s ostatními vlky ve městě.

„Proč mu v tom Sam brání?“ rozzuřil se Jake. Tak prudkou reakci jsem nečekala.

„Vždyť jsi nechtěl další členy do smečky,“ namítla jsem tiše.

Já jsem ho chtěla doprovázet. Seth by také rád, jenom jsme si nebyli jisti, zda by dokázal opustit La Push. A protože to nebylo nutné, rozhodl se Jake, že s sebou Setha nevezme. On to ještě nevěděl, protože jestli tu byl někdo mistr ve skrývání pocitů, byl to právě Jacob. Mně to ovšem neuniklo. „Chtěl jsi odejít sám.“

Takhle překvapený pohled už jsem na jeho tváři neviděla dlouho. A ve mně se zase začala hromadit ona stará bolest. Tenhle pocit, že mě všichni nenávidí, jsem nesnášela. Právě z toho důvodu jsem se začala chovat tak hnusně, jak jsem se dřív chovala. Jake tu bolest na mém obličeji zahlédl.

„Nechtěl jsem tobě ani Sethovi zasahovat do života,“ pronesl omluvným tónem a já jsem si ke svému zděšení uvědomila, že se mi v očích hromadí slzy. Hlavní důvod, proč jsem chtěla s Jakem mluvit bez Sethovy přítomnosti, byl ten, že jsem nechtěla, aby Seth viděl některé mé pocity. S tím ovšem souvisela i skutečnost, že jsem nechtěla, aby je viděl Jake. Mohlo by to mezi námi otevřít staré sváry a zničit naše přátelství. Chtěla jsem se s tím vyrovnat sama, jediná ve svém vědomí.

Otočila jsem se k němu zády a mrkáním se snažila ty protivné slzy zahnat, než je uvidí. Stál na místě, nechal mi volnost. Aspoň že to nepopíral. Přiznal, co jsem už věděla; že mě ani Setha dál ve své smečce nechce. Když jsem se před Samem bila za Embryho, tak jsem to věděla taky. Přesto jsem chtěla, aby mu to Jake řekl sám, aby Embry neměl pocit, že musí se Samem zůstávat. Sam tohle věděl stejně dobře jako já, i když netuším, kde k tomu přišel, a tak Embrymu bránil za každou cenu se s Jakem setkat. Nechtěl mu přivodit další zklamání.

„Nechtěl jsem vám ublížit. Ani jednomu. Jenže já a Nessie jsme chtěli cestovat. Ani Bella s Edwardem s námi nepůjdou. Budeme se sem několikrát za rok vracet, ale chceme toho co nejvíc poznat. Ty jsi ještě mladá, Seth ještě víc. S námi byste nešli – Seth musí zůstat v La Push a tobě by jistě nebylo příjemné být sama se mnou a Nessie, a zůstali byste tu sami dva, s občasným mým vědomím ve své hlavě. Nechtěl bych vás k sobě takhle připoutat. Už jsi to všechno překonala, věřím, že bys byla schopná existovat se Samem v jedné smečce bez neshod.“

„Tohle si vážně myslíš?“ V mém hlase nebyl skoro žádný život. I když jsem to věděla, pořád jsem doufala.

„Jsi krásná mladá žena. Tohle není konec tvého života, Leah.“ Tentokrát už na místě nezůstal. Došel až ke mně, vzal mě za ramena a otočil tak, aby mi viděl do očí. Naštěstí se mi už podařilo slzy zahnat. Přesto jsem se necítila dobře, když na mě tak zíral a snažil se vyčíst pocity, které mnou zmítaly.

„Jaku, je mi dvacet a...“ nedokázala jsem větu dokončit. Tenhle rozhovor už jsme vedli a mně opravdu nedělalo dobře znovu to rozebírat.

„Je ti dvacet, a bude ti dvacet ještě dlouho. Já taky nebudu odcházet hned, Nessie nejdřív musí povyrůst. Nebo myslíš, že si Bella s Edwardem nechají ujít její dospívání? Ty bys teď měla udělat jednu věc – najít si něco, co tě zaměstná. Někoho, kdo tě zaujme. Někoho, s kým bys chtěla být.“

Jeho přesvědčovací tón na mě ovšem nezabíral. Snad to bylo tím, že jsem už věděla, s kým bych chtěla být, nebo tím, že byla skoro tma a na mě se podepisovaly měsíce samoty, ale najednou jsem cítila touhu se sesunout na zem a dlouho se nezvednout. Neměla jsem jediný důvod tu touhu potlačovat, a proto jsem jí podlehla. Podlomily se mi nohy a sedla jsem si do trávy. Nedávno pršelo, takže ta tráva nebyla plná prachu, a neměla jsem tudíž obavu, že si zašpiním své jediné oblečení, pokud jsem nechtěla jít domů. Jenže v tu chvíli jsem si prostě jen potřebovala sednout, a i kdyby pode mnou bylo bláto, udělala bych to.

Jake se vyděsil, ale když viděl, že jsem neomdlela, ale jen se posadila, sesul se na zem ke mně.

Pocítila jsem náhlé nutkání se od něj odtáhnout, a proto jsem se nadzvedla na chabých rukou a odsunula jsem se asi metr od něj. Potom jsem zkroutila nohy pod sebe, ruce si položila do klína a zadívala se kamsi do dálky. Potřebovala jsem přemýšlet. I když jsme nebyli myšlenkově propojeni, Jake to poznal. Nechal mě. Jen seděl a čekal.

Háček byl v tom, že jsem sice potřebovala přemýšlet, ale nechtěla jsem to udělat. Chtěla jsem s ním nejdřív mluvit o Embrym. Kvůli tomu jsme sem přece přišli, ne? Správně, budu se držet tématu a nad sebou nebudu uvažovat. Můžu přece vždycky být ještě v Samově smečce a sdílet myšlenky s nimi... ne! Zapomeň na to, teď je na řadě Embry.

„Jacobe,“ oslovila jsem ho, zatímco on trpělivě vyčkával. „Ty víš stejně dobře jako já, že já nemám šanci se otisknout.“

„To je nesmysl. Jsi stejně dobrá jako kdokoli jiný z bratrů, Leah!“

„Přestaň!“ vyjela jsem ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Bylo to ode mě nemístné a uvědomila jsem si to. „Promiň,“ řekla jsem jen o vteřinku později.

Jake kývl hlavou, jakože to chápe, ale na druhou stranu pokračoval ve svém proslovu. „Leah,“ řekl. „Nech mě to dokončit,“ prohlásil rychle, než jsem stihla něco namítnout. „Ty nejsi genetická abnormalita. My vlastně ani nejsme vlkodlaci, slyšela jsi to, když tady byl Aro – jsme měniči, a žádná genetická abnormalita mezi námi nemůže být, když nikdo neví, jak to má být správně, nemyslíš? Skutečnost, že se do tebe neotiskl Sam ani nikdo jiný ze smečky, dokazuje jenom to, že je třeba, aby v našem rodě pokračovalo co nejvíc různých genů, a kdyby se spojili dva z jedné smečky, tak by se ten počet zmenšil. Tohle je logické vysvětlení, kterému věří můj táta a já taky, mám-li být upřímný. A i ty bys měla. Ty jsi až moc dobrá na to, aby se do tebe otiskl někdo ze smečky, Leah.“

Chvíli na mě koukal, jako by mi chtěl dokázat svou pravdu, ale mě nepřesvědčil.

„Leah, poslouchej mě,“ jeho hlas byl naléhavý, ačkoli zůstal stát pořád na svém místě. „Když nebudeš trvat na téhle hlouposti, které věříš už strašně dlouho, tak najdeš někoho, kdo ti za to bude stát, a do koho se otiskneš. Já se nechtěl otisknout, ale neměl jsem na vybranou. A teď bych Nessie za nic nedal. Když se otiskneš, přestaneš všechno tohle řešit a budeš šťastná.“

„Jaku, ty poslouchej mě. Já tady nechci řešit sebe. Chtěla jsem s tebou mluvit o Embrym, tak se drž tématu,“ požádala jsem ho a můj hlas už byl silnější. Svou slabou chvilku jsem si už prožila a nehodlala jsem ji v nejbližší době opakovat.

„Embry má pocit, že ho Sam u sebe ve smečce drží pod tlakem. Chce k tobě! Vidí, že jsme s tebou spokojení, a věří, že to ty jsi ten pravý Alpha. Ne, teď mluvím já, ty už jsi svůj proslov měl,“ zastavila jsem ho rychle, protože se mi chystal zase odporovat.

Zatvářil se znechuceně, ale pusu zavřel.

„Myslí si to, a já si to myslím taky. Ty jsi ten jediný Alpha. Táhne to k tobě všechny. Postupně přijdou všichni. Ne hned, ale za několik let. Možná desítek let,“ připustila jsem neochotně, ale byla jsem odhodlaná to ze sebe vysypat najednou, protože v hloubce už jsem cítila, že se mi zase vrací ten slabý pocit. „Ale jednou přijdou. Sam ti vůdcovství nabízel hned, jak ses proměnil. Vím to, slyšela jsem to ve vašich myšlenkách. A tys odmítl. Možná, že v tu chvíli ses necítil na to, stát se pravým vůdcem kompletní quileutské smečky, ale teď už jsi připravený. A to, že chceš trávit čas s Nessie, je úplně normální. Podívej se na Quila, Jareda nebo Sama. Všichni, kdo se otiskli, tráví čas s objekty svých otisků. Ty také. Ale to tě neopravňuje k tomu, abys nás všechny nechal napospas Samovi. Jestli se k tobě Embry chce přidat, měl bys mu dát tu možnost.“

„Leah, přestaň. Přestaň! Já nechci nikoho vést, nikdo se ke mně nepřidá a nikdo nemá právo mi říkat, co mám dělat. Kromě toho – napospas Samovi – to zní, jako by byl strašnej tyran. Byl to on, kdo nám ze začátku tolik pomáhal, pamatuješ?“

Aniž jsme si to uvědomili, oba jsme se postavili.

„Já ti neříkám, co máš dělat, jenom co by na tvém místě každý měl udělat. Ty si dělej, co chceš. Už několikrát jsem ti říkala, že když mě necháš ve svojí smečce, nebudu ti překážet. Ohledně Sama jsem použila špatný výraz, to přiznávám. Ale nemůžeš popřít, že každý by měl mít právo zvolit si svou smečku sám, má-li na výběr.“

„To nepopírám, ale přesto se mýlíš. Sam je tady ten jediný Alpha. Já jsem se mu vzepřel, protože jsem neměl na výběr, musel jsem chránit Bellu, když ji smečka chtěla pro jistotu zabít.“ Pronesl ta slova s opovržením. „Pak se ke mně přidal Seth, a pak ty. S nikým jsem nepočítal, a rozhodl jsem se vás nechat, kde chcete být, protože nechci dávat nikomu žádné příkazy, to už jsem ti řekl několikrát.“

„A já jsem ti několikrát říkala, že jedinej Alpha jsi ty. Sam je jen dočasná náhražka.“

„Přestaň z něj dělat –“ nedokončil větu.

„Já z něj nic nedělám. Jenom ti rekapituluju tvojí situaci a říkám, že bys měl Embrymu co nejdřív říct, že ho ve své smečce nechceš. Ostatně tomu se snažil Sam zabránit, jestli ti to uniklo.“

Několik minut se na mě jen díval pohledem, který neprozrazoval vůbec žádné emoce, než se otočil a velmi pomalým krokem odcházel.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 5. kapitola: