Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 38. kapitola

19.09.2010 (13:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1484×

„Ehm,“ odkašlal si po chvilce Sam.

Leah se ode mě odtrhla a vzdychla. Podíval jsem se na Sama, jeho tvář byla zamračená, přestože se v ní jasně zračila i úleva.

„Nerad vás přerušuju, jsem šťastnej, že jsi v pořádku, Leah, ale máme problém.“

„Tak co se zase děje?“ zeptala se odevzdaně.

„Ta upírka, o které jsem ti říkal,“ řekl a podíval se zase na mě.

Došlo mi, na co naráží. „Co je s ní?“ obrátil jsem pohled na Carlisla a hledal v jeho tváři známky obav.

„Rosalie s Emmettem ji identifikovali. Je to naše -“ zarazil se, nevědíc, jak správně vyjádřit, co myslí, ale hned zase pokračoval: „stará známá. Už dlouho se tady neukázala a ani jsme nepředpokládali, že by mohla, protože jsme ji velice důrazně žádali, aby se odtud držela dál, ale přesto je znova tady. Dalo by se čekat, že bude lovit a že může ztropit i nějaké scény. Vyřídili bychom to sami, ale jak jistě víte, náš počet je dočasně trochu zredukovaný, nehledě na to, že osoba, za kterou tahle upírka přišla, je teď v Jižní Americe. Nás zřejmě ani nebude poslouchat a mohlo by to skončit špatně.“

„Chcete pomoct chytit tu upírku?“ zeptala se Leah nejistě.

„Ano,“ přikývl rázně Carlisle. „Nesmíte to ale podcenit, je stovky let stará a má velké zkušenosti s bojem, velkou část života prožila v jižanských válkách. Také je velice odhodlaná.“

Pozorně jsem Carlisla poslouchal, ale díval jsem se na Sama. Když Carlisle domluvil, Sam jen přikývl. „Proto jsem chtěl požádat i o podporu Jacobovy smečky, nechci do tohohle nasazovat Bradyho ani Collina a Paul je momentálně na druhém konci Států,“ zašklebil se na mě, jako by to byla moje vina. Pak mi došlo, že vlastně je – požádal jsem Paula o vrácení auta, které jsem si musel vypůjčit.

„Promiň,“ zahuhlal jsem omluvně.

„Teď už s tím nic neudělám. Spíš bych to měl vyčítat jemu, to on se nezeptal, jestli teď může odjet. Prostě sebere Rachel a odjede si na rande na druhý konec země, jako by se nechumelilo. Přitom moc dobře věděl, že tahle situace by mohla nastat a –“

„Same!“ zakročil jsem, protože tohle by mohlo trvat ještě nějakou dobu. „Teď ne.“

Zdál se být dost rozhozený a pochybuju, že to bylo jenom tou upírkou. Tohle nebylo poprvé, co jsme měli v rajonu upíra. Určitě to nebylo ani Leahiným záhadným uzdravením, otěhotněním a potratem, protože Sam zvládal hodně. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Pak se obrátil k Leah. „Mohla by ses na to Jacoba zeptat?“

„Jistě,“ odpověděla zadumaně. Na co myslela? „Pojďme hned,“ pobídla mě.

„Neměl bych zůstat, abychom domluvili strategii?“ zeptal jsem se Sama nejistě.

„Potřebuju všechny členy, kteří se toho budou účastnit,“ přikývl Sam s omluvným pohledem.

Nechtěl jsem Leah opouštět, ale věděl jsem, že tohle je nutná záležitost. Ta upírka by mohla ohrozit každého člověka v La Push, ve Forks i jinde. To nesmíme připustit.

Leah se zatvářila zmučeně, ale kývla. Pustila mou ruku a rychle se rozběhla do lesa, aniž by se zdržovala dalším mluvením.

Smutně jsem se za ní díval, ale Sam mi nedal šanci nad tím moc uvažovat. Rozběhl se na opačnou stranu a očekával, že ho budu následovat. „Díky, Carlisle,“ rozloučil jsem se s doktorem.

„Počkej moment, Embry,“ zarazil mě.

Věděl jsem, že Sam to slyšel, a taky jsem zaregistroval, že odběhl ještě kus dál a pak se zastavil, aby na mě počkal.

„Leah je fyzicky naprosto zdravá,“ začal Carlisle pomalu a zadíval se mi do očí pohledem plným strachu. Na upíra tak nezvyklé...

„Ale?“

„Ale to neznamená, že jí to pomůže s psychickým uzdravením. Nedokážu ani vyjádřit, jak moc je mi líto, že to dítě nezvládla donosit,“ řekl s bolestí v hlase i v očích. „Tebe to musí ničit, kdysi... jsem prošel něčím podobným, vím, jak se cítíš. Přesto musíš s tím vším Leah pomoct. Ona sama to nezvládne, potřebuje tě.“

„To vím sám, doktore,“ přerušil jsem ho. „Věř mi, že na tohle Leah nebude sama.“

„Dobře,“ přikývl. „Jen jsem ti chtěl říct, abys na ni dával pozor. Mohla by se chovat nezodpovědně, zbrkle... mohla by být nebezpečná sama sobě.“

„Budu na to pamatovat,“ řekl jsem suše. „Řekni mi ještě něco...“

„Ano?“

„Kdy se vrátí ostatní Cullenovi?“ zeptal jsem se na něco jiného, než jsem původně chtěl.

Carlisle pečlivě studoval můj výraz, než odpověděl. „Za tři dny.“

„Fajn.“

V dalším okamžiku jsem se rozběhl za Samem. Doběhl jsem mezi stromy a uviděl, že už na sebe vzal vlčí podobu. Ani jsem si nevšiml, že by se měnil, byl jsem myšlenkami u Leah. Prudce jsem zabrzdil, vyklouzl z oblečení, smotal ho do ruličky a přivázal k noze a proměnil se.

Ve vlčím těle je to vždycky jednodušší. Byl jsem vděčný, že tu není Paul, jehož myšlenky by mě obtěžovaly, ani Brady, jehož otisk se nikomu z nás dvakrát nezamlouval, což vyvolávalo zbytečné hádky. Stejně tak chyběl Collin, kterému Sam přikázal zůstat doma. Místo něj a Bradyho teď hlídali všichni ostatní – Sam, Jared, Quil a teď i já. Opravdu nás bylo málo a i když jsem se zpočátku bál a nechtěl Leah pouštět do akce tak brzy potom, co byla zraněná, byl jsem Samovi nakonec vděčný, že požádal Jakovu smečku o spolupráci. Bude daleko jednodušší chytit tu upírku, když nás bude sedm, než kdybychom byli čtyři. Pak mě něco napadlo...

Nebude nás náhodou jen šest? zeptal jsem se opatrně. Totiž... Co Seth? Myslíš, že ho Jake nechá se toho zúčastnit?

To ti řekne Leah, až se s nimi domluví, odtušil Sam. Ale řekl bych, že jo.

Quil a Jared spolu diskutovali o strategii, ale moc jsem je nevnímal. Leah mi nešla z hlavy a i když jsem se opravdu snažil nemyslet na naše mrtvé dítě, nešlo mi to moc dobře. Teď bych měl být někde s Leah, dodávat jí sílu, a ne ji nutit do boje.

Víš, že je to nutný, pomyslel si jemně Sam. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Ale potřebujeme ji. Je jedna z nejlepších a nejrychlejších. Stejně jako Jacob, dodal neochotně.

Jared s Quilem zmlkli, smutek prostoupil každou jejich myšlenku. Uvědomovali si mou bolest, jen ji nekomentovali. Věděli, že teď se toho moc říct nedá.

Zaplašil jsem svoje morbidní myšlenky a přeladil se na skupinové myšlení před bojem. Ostatní se připojili a začali jsme plánovat strategii útoku na tu upírku, která nám teď tak nevhodně vpadla do života.

Slunce svítilo neobyčejně jasně a bylo i celkem teplo. Ne, že by nás to mělo moc zajímat, bylo nám teplo pořád. Přesto bylo milé být na chvíli na slunci po době, kterou jsem strávila v některých o dost oblačnějších oblastech Kanady. Hádka obou kluků už trvala nějakou dobu a nevypadalo to, že brzy skončí. Řvali na sebe jako děti, i když měli dobrý důvod.

„Jdu taky!“

„Ne, to tedy nejdeš!“

„Už jsem to zažil, víš dobře, že můžu pomoct. Navíc mám v hlavě zkušenosti všech ostatních. Bude nás tam hodně, nemůže se mi nic stát. Budeš tam ty i Leah.“

„To neznamená, že až ty se dostaneš do průšvihu, budeme někdo v postavení ti pomoct!“

„Chceš mi snad tvrdit, že se zčistajasna objeví další upír? Že tahle upírka zaměstná šest vlků a další se objeví jen proto, aby mohl dostat mě? No tak, Jaku, uznej, že to zní praštěně. Leah, řekni něco!“

Nebyla jsem si úplně jistá, na čí straně vlastně stojím. Vyřídila jsem Jakovi Samův vzkaz a od té doby jsem přemýšlela, jestli by bylo lepší, aby tam Seth byl, nebo ne. Mohl se jí připlést do cesty a ona by ho zabila stejně snadno, jako by mohla zlomit větvičku. Byl příliš mladý. Přesto jsem si jasně uvědomovala, že sedm je lepší než šest. Čím víc, tím líp. Mohla by zase utéct, to by situaci moc nevylepšilo. Spousta nevinných lidí by mohla přijít k úhoně.

Dalo mi to zabrat, ale přiklonila jsem se k rozumnějšímu řešení. „Seth to zvládne.“

„Děkuju!“ oddychl si Seth a vyčítavě pohlédl na Jaka. „Vidíš? I Leah tomu věří.“

Jacob se na mě vztekle podíval, oplácela jsem mu jeho pohled velice klidně. Teď mě může rozzuřit jen málo věcí. Byla jsem smutná, že se tohohle Seth musí účastnit, ale věděla jsem, že to opravdu může zvládnout.

„Nelíbí se mi to stejně jako tobě, ale má pravdu. Bez něj by nám mohla utéct. Nedívej se na mě takhle,“ ohradila jsem se, ale v mém hlase se neobjevil žádný život.

„Můžu s tebou minutku mluvit o samotě, Leah?“ požádal Jacob se zaťatými zuby a šlehl pohledem po Sethovi.

„Jestli chceš mluvit o mně, můžeš to dělat i přede mnou,“ zahučel Seth ukřivděně, ale pak dodal: „Půjdu na chvíli za Moise. Budeme u nás doma, kdybys mě náhodou hledal.“

Sledovali jsme, jak odchází. Ve vteřině, kdy Sethovy kroky utichly, obrátil se Jacob na mě.

„Leah, tohle přeháníš,“ řekl tiše, ale rázně.

„Přeháním? Co podle tebe přeháním?“ zeptala jsem se a propíchla ho očima.

„Seth se tohohle nemůže účastnit a ty to víš. Proč mu dáváš naděje?“

„Pokud ho tam nechceš, proč se s ním vůbec hádáš? Dej mu jeden jednoduchý příkaz a on bude muset zůstat v La Push.“

Jeho pohled značil přesně to, co jsem nechtěla. Ublížila jsem mu – věděla jsem dobře, že nesnáší, když mu připomínám jeho funkci ve smečce, ale neměla jsem náladu na dohady. „Promiň, ale je to pravda. Tohle nikam nevede a jestli mu nevěříš, že to zvládne, a nechceš poslouchat ani moje názory, prostě mu dej příkaz a víc to neřeš.“

„Tvoje názory jsou pro mě důležité, Leah, to víš moc dobře,“ řekl a zadíval se mi do očí. Bezděčně udělal pár kroků ke mně, doteď jsme byli od sebe několik metrů. Na hádku akorát, ale na normální rozhovor trochu velká vzdálenost. „Ale v tomhle případě si myslím, že tvůj úsudek není objektivní.“

Sklopila jsem oči, protože jsem tušila, co přijde, a nechtěla jsem znova začít brečet. To by se mohlo stát velice jednoduše, pokud bych se nevymanila z Jacobova pohledu plného lítosti.

„Co tím chceš říct?“ zašeptala jsem se zavřenýma očima. Otočila jsem se k němu zády, což mi dovolilo otevřít oči. Zeleň, která nás obklopovala, mi dodávala útěchu. Mnohem líp by mi v tomhle pomohla přítomnost Embryho, ale věděla jsem, že teď prostě musím zatnout zuby a postarat se s ostatními bratry o bezpečnost La Push.

„Ty víš co,“ řekl opatrně. „Bylo toho na tebe moc a máš zamlženej úsudek. Nechceš přece, aby se stalo něco i Sethovi, že ne?“

„I Sethovi?“ zopakovala jsem po něm výsměšným tónem. „Doteď se přece nikomu nic nestalo. Až na mě. A to není podstatný. Kromě toho nechci, aby se Sethovi něco stalo. Dáme na něj přece pozor.“

„O to teď nejde, jde o to, že bych nikdy nečekal, že zrovna ty, jeho ochranářská sestra, se budeš přimlouvat za to, aby se mohl zúčastnit honu na upíra!“ odsekl a obešel mě, takže jsme k sobě byli zase čelem. Stoupl si těsně ke mně a popadl mě za ramena, abych se nemohla zase vykroutit z jeho pohledu.

„Prostě už si myslím, že je dostatečně schopnej, to není hřích.“ Zamračila jsem se na něj.

Chvíli si mě měřil pohledem, než si povzdychl a pustil mě. „Pokud se teď znovu zamyslíš nad tím, co jsi mi říkala, a budeš trvat na tom, že Seth je dostatečně schopnej jít do toho s námi, budu ti věřit a nechám ho jít. Pokud se nad tím ale skutečně zamyslíš.“

Zírali jsme si do očí a mně v hlavě zuřil boj. Opravdu chci poslat Setha do boje jen proto, že jsem najednou lehkomyslná a nic mě nezajímá? Ne, tomu jsem nevěřila. Je to můj bratr a já upřímně věřím, že to zvládne. Už je velký a zaslouží si, abychom mu věřili. Tohle nemělo s mým momentálním psychickým stavem nic společného.

„Věřím tomu, že Seth to zvládne,“ řekla jsem po chvíli. Myslela jsem to naprosto vážně.

„Dobře,“ přikývl si pro sebe. „Řeknu mu to, bude štěstím bez sebe. Ale ještě než to udělám... chci mluvit o tobě.“

„Jaku...“ Nechtěla jsem to teď rozebírat, ale věděla jsem, že jednou to přijít musí.

„Vidím to na tobě, Leah. Jak jsi zničená. Nerad bych tě zase ztratil. Nechci, abys zase zmizela na několik měsíců do Kanady,“ řekl tiše.

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Nehodlám znovu zmizet. Nepomohlo by mi to. Jen by mi to připomínalo, co se stalo. A nemusíš mít strach, časem se s tím vyrovnám,“ řekla jsem tvrdě.

„Ale nemusíš se s tím vyrovnávat sama, to přece víš.“

„Vím,“ souhlasila jsem. Taky to byla jediná věc, co mě zatím držela při životě. Jinak by se ze mě brzy stala chodící mrtvola bez jediného zájmu o cokoli. Zamrkala jsem a snažila se zahnat slzy, deroucí se mi do očí. „Já jen že jsem nečekala, že by... že by se mi tohle mohlo stát.“

Jacobův soucitný pohled mluvil za vše, nemusel říct jediné slovo. Znovu jsem se na něj podívala a byla vděčná, že je mým přítelem. Dokázal mi dodat podporu jen svou přítomností. Pomáhal mi držet se nad vodou, když jsem u sebe neměla Embryho. Přesto jsem si přísahala, že musím dokázat být sama. Nemůžu se pořád na někoho spoléhat. Až se mi příště něco stane, zvládnu to sama, bez pomoci. Chci být samostatná

„Víš, je těžký se vyrovanat s některými věcmi. Ale je to možný, protože v duchu jsi připravenej, že by se to mohlo stát. Nechceš si to připustit, ale v koutku mysli s tím počítáš.“

Jake se na mě zamyšleně díval, snažil se odhadnout, kam to bude směřovat. Spíš se dalo říct, že jsem uvažovala nahlas, než že bych se úmyslně svěřovala.

„Rozchod se Samem bych v životě nečekala, ale přesto jsem věděla, že se to může stát. Stálo to dost času, ale vyrovanala jsem se s tím. Když jsem se stala vlkem, bylo to horší. Věděla jsem o naší existenci, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla přidat ke smečce. Vyrovnat se s tímhle bylo o něco horší.“

Odmlčela jsem se, přičemž mi po tváři tekly tiché slzy. Statečně jsem oplácela Jakův pohled.

„Ale tohle... byla jsem přesvědčená, že je to fyzicky nemožný a ono se to přesto stalo. Nestihla jsem si to ještě ani pořádně uvědomit a už jsem to ztratila. To, co jsem nikdy ani neměla mít. Málem mě to zabilo a přitom jsem to nemohla nemilovat, přestože jsem to ve skutečnosti nepoznala.“

Ztrácela jsem sílu a tak jsem pohledem vyhledala první větší kámen a sedla si na něj. First Beach jich byla plná a tak to nedalo moc práce. Přesto jsem měla co dělat, abych k němu došla a sedla si na něj.

„Chápeš, jak mi je?“ zeptala jsem se tiše a zvedla k němu oči. „Jak se mám vyrovnat se ztrátou něčeho, co jsem milovala?“

„Víš...“ začal a svezl se přede mě na kolena, takže jsme se vzájemně dívali do očí, „možná mi neuvěříš, ale chápu tě perfektně. Je mi vážně líto, čím sis prošla, ale nemůžeš na to myslet. Zničí tě to, Leah.“

„Nemůžu s tím nic dělat, nemůžu se přes to jen tak přenést. Možná už vím, že to nebyla moje vina, ale to nezmenší tu bolest z toho, že jsem o to dítě přišla. Je pryč a –“ Nemohla jsem pokračovat.

Jake mě beze slova objal. Stáhl mě k sobě na zem a pevně k sobě přitiskl. Schoulila jsem se mu v náručí a brečela jsem, než mi došly slzy. Nebylo to stejné, jako když mě objímal Embry. Tohle bylo uklidňující bratrské objetí. Pomohlo mi to seřadit si priority a zapomenout na svou bolest.

„Jsem vážně ráda, že jsem součástí tvojí malý smečky,“ řekla jsem po chvíli o něco veseleji, zvedla jsem hlavu a usmála se na něj.

„A já jsem rád, že jsi mě tehdy neposlechla a nevrátila se k Samovi, když jsem tě posílal pryč.“

Smutně jsem se na něj usmála s nadějí, že se přes tohle všechno možná nakonec přece jen dostanu.

„Tak pojď,“ pobídl mě, zvedl se a vytáhl mě za sebou. „Jdeme se postarat o tu upírku.“

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 38. kapitola: