Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 35. kapitola

06.08.2010 (11:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

„Přijde,“ souhlasil jsem pomalu. „Ale nevíme, jestli s tím něco bude moct dělat.“

Sam se znovu zachmuřil.

„Ty ale nejsi rozrušenej jen kvůli Leah,“ řekl jsem, aniž bych uhnul pohledem ze stromu, na který jsem zíral. „Co se stalo?“

Už jsem byl členem jeho smečky dost dlouho, abych poznal, že je tu další problém, o kterém mi zatím nikdo neřekl, takže musí být čerstvý. V myšlenkách by to nedokázali utajit všichni.

Periferním pohledem jsem viděl, jak po mně Sam střelil očima. Vzdychl. „Objevila se tu jedna upírka,“ řekl posléze. „Zatím víc nevíme, neměli jsme kontakt, je tu jen velmi krátce. Ani Cullenovi ještě neví, kdo to je, nedostali se k její stopě, aby mohli eventuelně identifikovat její pach. Víme o ní teprve pár hodin. Zdržuje se na území Cullenových, přesto by nemusela být přátelská.“

„Jak je možný, že o ní víte, a přesto Cullenovi nebyli schopní určit její pach, navíc když je na jejich území?“ zeptal jsem se zmateně.

„Protože od tý doby, co o ní víme, se nehnuli z domu, aby byli připravení na Carlisla, kterého dost dlouho sháněli... řešit to budeme, až pokud se přiblíží ještě blíž k městu nebo k La Push,“ odpověděl kousavě.

„Co nějaký hlídky?“ navrhl jsem opatrně. Nebyl zrovna v nejvstřícnější náladě, na Leah mu muselo záležet víc, než jsem tušil.

„Brady s Collinem jsou na hlídce,“ odsekl. „Co jít za Leah? Taky bych ji chtěl vidět. Nebo chceš probrat ještě něco jinýho?“

„Chtěl jsem probrat ještě něco dalšího, ale to prozatím počká,“ usoudil jsem. Víc jsem nezaváhal a rozběhl jsem se směrem k domu, kde teď Leah ležela. Sam mě okamžitě následoval.

Probuzení mě stálo hodně sil. Nechtěla jsem se probudit. Věděla jsem, že pokud to udělám, vrátím se zpátky do světa bolesti, smutku, neporozumění a zranění. Byla jsem přesvědčená, že už se neprobudím. Připadalo mi, že uvnitř mého těla zuří obrovská bitva, přičemž obě strany prohrávaly.

Věcí, která mi dodala potřebnou sílu, byla Sethova tvář, kterou jsem si dovedla vybavit. Bál se o mě, když mě Embry nesl z auta do domu. Možná, že bál není to správné slovo, na to byl moc vyděšený a měl ve tváři příliš mnoho bolesti. Určitě bych mu ublížila, kdybych teď umřela. Nejistě jsem tedy zamrkala a snažila se něco vidět.

Nejdřív jsem se lekla. Neviděla jsem vůbec nic. Všude bylo ticho a tma a já jsem netušila, kde jsem a co tam dělám. Znovu jsem zavřela oči a vzápětí jsem uslyšela výdech, velice blízko mě. V tu chvíli se mi všechno vrátilo a já jsem si naprosto přesně uvědomila, že ležím ve svojí posteli a někdo mi svírá ruku. Po další chvilce mrkání jsem byla schopná rozlišit stíny a tvar člověka, který vedle mě seděl a držel se mě jako klíště. Tu siluetu bych poznala i za předpokladu, že bych na tom byla mnohem, mnohem hůř.

„Sethe?“ zamumlala jsem. Odpovědí mi byl jen silnější stisk prstů.

V okamžiku, kdy jsem promluvila, se něco pohnulo na druhé straně místnosti. Střelila jsem tam hlavu, ale to byla velká chyba. Roztočila se mi, jako bych seděla hodiny na kolotoči. Žaludek mi začal poskakovat sem a tam a ve chvíli, kdy jsem prudce zvedla levou ruku, abych si ji položila na čelo, mi došlo, že moje žebra ještě nejsou srostlá, když zaprotestovala bodavou bolestí, vystřelující mi napříč celým břichem sem a tam, až do srdce.

Zároveň jsem si uvědomila píchavou bolest v břiše, o které jsem vřele doufala, že někam zmizela. Nechala jsem ruku klesnout a položila si ji na podbřišek. Byla jsem přikrytá dekou, ale nestačilo mi si ruku jen dát přes peřinu. I přes bolest, kterou mi působila zlomená žebra, jsem ji vsunula pod přikrývku a pak i pod tričko. Chtěla jsem se dotýkat holé kůže, abych se ujistila, že to, co bolí, je skutečně moje část těla. Bylo těžké tomu uvěřit, a přesto to bylo nejlogičtější vysvětlení.

Špatně se mi přemýšlelo. Myšlenky byly nesouvislé a zmatené, honily se jedna přes druhou ve snaze se přihlásit ke slovu, ale žádná se neudržela dost dlouho na to, abych ji mohla víc rozvinout, nebo ji alespoň pochopit. Mozek odmítal spolupracovat, jako by už příliš dlouho běžel na plný výkon, přestože jsem ho teď dlouho nemusela používat. Vzdala jsem snahu identifikovat některou z myšlenek a znovu se soustředila jen na temný pokoj, ve kterém jsem ležela.

Vzpomněla jsem si, že jsem tam viděla i někoho jiného kromě Setha. Velice pomaličku jsem otočila hlavu, abych viděla, kdo je tam s námi. Nebyl ale proti oknu jako můj bratr, takže jsem netušila, kdo by to mohl být. Na to tam bylo příliš málo světla. Chtěla jsem je poprosit, aby rozsvítili, nechtěla jsem být v té tmě, která se tam moc podobala mojí vysněné realitě a přitom ji kazila mou bolestí v břiše. Zdálo se tak až moc jednoduché sklouznout zpátky do té lepší. Potřebovala jsem vidět někoho, koho miluju.

Setha, Embryho, Jacoba, mámu, Sama... nebo aspoň Carlisla. Ten by mi pomohl pochopit, co se se mnou děje. To mi teď připadalo jako jedna z nejdůležitějších věcí. Co se to se mnou sakra děje. Přála jsem si, aby ta temná postava byl Carlisle. Už bylo dost tajemství a záhad. Chci vysvětlení. On je zřejmě jediný, kdo mi ho může poskytnout.

Dýchala jsem mělce, abych se plícemi zase nedotkla zlomenin, a vypravila jsem ze sebe slova, která jsem teď potřebovala říct nejvíc. „Světlo,“ zachrčela jsem. „Prosím, rozsviťte... někdo...“

„Jsi si jistá?“ uslyšela jsem otázku, vyslovenou hlasem, který mi pomohl alespoň trochu se uklidnit. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem bez něj mohla vydržet tak dlouho. Jak jsem od něj mohla odejít na tolik týdnů... Pocit neuvěřitelné lásky, kterou jsem k němu cítila, mi prostupoval celým tělem a uklidňoval každou buňku, které se zrovna něco nelíbilo. Bylo to lepší než sedativum.

„Jsem, Embry,“ odpověděla jsem namáhavě a zavřela oči, abych se připravila na oslnění.

Za zavřenými víčky se mi najednou místo černé temnoty objevila rudá záře. Pomaličku jsem otevírala oči. Nerozsvítili velké světlo, ale spokojili se s lampičkou. Chytré. Lampička mi nesvítila do obličeje, protože byla natočená pryč ode mě, ale přesto se mi zdálo, jako by tam zářilo celé slunce. Proti té temnotě předtím by mi tak připadala i rozsvícená baterka.

V pokoji bylo víc lidí, než jsem čekala. Vedle mě seděl Seth, samozřejmě. Za Sethovým ramenem stál Embry, který mě pozoroval s úzkostí v očích. Na židli u stolu donedávna zřejmě seděla Moise, která teď ale také stála. Nalevo ode mě stála máma. Vidět ji bylo tak úžasné, jako už dlouho nic... A vedle ní stál Sam. Do očí mu nebylo vidět, na to stál příliš daleko od zdroje světla a byl ukryt ve stínu. Přesto jsem v jeho obličeji také vyčetla bolest.

„Ráda vás všechny vidím,“ zašeptala jsem s jemným úsměvem na rtech. Pohledem jsem je všechny postupně přejela, zastavila jsem se na mámině obličeji. „Chyběla jsi mi.“

„Holčičko moje,“ zašeptala taky a pak se rozplakala. Nemohla mě chytit za ruku, protože mou pravou odmítal pustit Seth a levou jsem držela pod dekou na břiše, takže mě alespoň opatrně pohladila po vlasech. Víc slov z ní nevyšlo, přes vzlyky nemohla vůbec mluvit.

Podívala jsem se na Sama, chtěla jsem vědět, proč tady taky je, ale stejně jako máma jsem nemohla mluvit. Nerozbrečela jsem se, na to jsem neměla dost síly. Jen se mi utvořil tak velký knedlík v krku, že to až bolelo. Můj pohled ale zřejmě říkal všechno sám o sobě, protože Sam se nejistě usmál. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl opatrně a jemně se dotkl postele. Ne přímo mě, ani přes deku. Jen kraje pelesti, jako by naznačoval, že mluví pravdu.

Věděla jsem, že za svůj otisk nemohl, ale nikdy jsem úplně nepochopila, jaký ke mně teď má vztah, kromě toho, že mě chtěl co nejdál od sebe. Nikdy jsem se nedostala přes tu touhu a přes jeho lásku k Emily, abych pochopila i to, co bylo za tím. A pak jsem se od jeho smečky konečně odtrhla. Možná že ta vzdálenost, která byla tím, co si přál, pomohla prolomit ledy a budou z nás přátelé. Oba jsme teď měli někoho svého, nebyli jsme na sebe vázáni. Přestala jsem ho nenávidět a snad i milovat jako dřív. Bylo to nové a zajímavé. Přála jsem si přežít, už jen proto, abych zjistila, jak se k sobě teď dokážeme chovat. Těch důvodů, proč přežít, bylo čím dál víc a já se zděsila okamžiku, kdy se Carlisle skutečně vrátí a vyřkne nade mnou ortel. Co když umírám?

Dvoje hlasité vytí za oknem přerušilo moje morbidní myšlenky, které se konečně začaly alespoň trochu souvisle formovat. Můj mozek si možná trochu zvykl na novou situaci a začal zase pracovat.

Sam trhl očima k oknu, stejně jako Embry a Seth. Ucítila jsem změnu ve vzduchu, jak se přímo nám před domem měnil vlk v člověka. O pět sekund později se ozvalo klepání na dveře. Sam u nich ve vteřině stál a trhnutím je otevřel.

„Leah!“

Přinutila jsem se usmát. Uvnitř mě všechno jásalo, když jsem uviděla dalšího člověka, na kterém mi záleží a který kvůli mně běžel tak daleko, i když to znamenalo, že bude bez svého otisku... Donutilo mě to i zvednou ruku, doteď ležící na břiše, abych ho mohla chytit za tu jeho.

„Jaku,“ vydechla jsem těžce.

Jacob hrubě odstrčil Sama stranou, aby na mou ruku dosáhl. Nevypadalo to, že to Samovi vadí, jenom se přesunul k mým nohám, kde teď bylo volno. Uhnul tomu, kdo měl větší nárok být mi blíž.

„Co jsi to prováděla?“ zeptal se Jake zoufale, sklonil se a jednou rukou mě pohladil po vlasech.

„Nevím,“ přiznala jsem.

Jacob se obrátil na ostatní. „Carlisle tu bude za chvíli, musel k sobě domů pro nějaké přístroje. Proč jsi ji nevzal přímo tam?“ otočil se na Embryho.

„Myslel jsem, že bude čekat tady, a pak už jsem ji nechtěl dál převážet,“ odpověděl Embry s vinou v hlase.

Obrátila jsem se na něj. „Ty za nic nemůžeš, to já jsem tady ta neschopná.“

Za okny se znovu ozvalo dvojité vytí, tentokrát hlasitější a přerušované.

„Sakra,“ zaklel Sam. Všichni jsme se na něj otočili. „To je ta upírka, dostává se blíž, musím jít,“ zatvářil se nešťastně. „Brzy se vrátím,“ slíbil s pohledem upřeným na mě, otočil se na patě a vypadl ze dveří tak rychle, že bych to ani nepokládala za možné.

Po pár vteřinách jsem ucítila ve vzduchu vibrace z jeho přeměny ve vlka a pak už jen slyšela dusot tlap. Dokázali jsme být tiší, ale dnes mu to asi bylo jedno. Byla noc, zřejmě všichni nečekali, že tady u nás nikoho nepotkají. Nebydleli jsme zrovna na hlavní třídě, takže se dalo předpokládat, že tady v noci nikdo nebude. Jake i Sam s tím asi počítali.

O pár minut později jsem uslyšela zvuk rychle jedoucího auta a vzápětí prudké brzdění na písku před naším domem. Uslyšela jsem svist a pak jsem uviděla světlou šmouhu.

„Carlisle,“ vydechli všichni najednou.

Nesmírně se mi ulevilo. I když jsem se bála diagnózy, už jsem měla těch záhad dost. „Carlisle,“ opakovala jsem jako ozvěna. „Děkuju, že jsi přišel.“

Carlisle se povzbudivě usmál, odložil všechno, co nesl, a obrátil se na ostatní v místnosti. „V autě mám víc vybavení, můžete to sem donést?“ požádal. Všichni kromě Jacoba rychle vyšli z místnosti a vraceli se s různým lékařským vybavením. Jake mi nepouštěl ruku.

„Jaku, můžeš prosím taky počkat venku?“ dostala jsem ze sebe namáhavě. „Někde daleko.“

Moje oči mluvily samy za sebe, takže Jacob neprotestoval, jen mě znovu pohladil po vlasech a vyšel za ostatními, kteří poté, co donesli veškerou Carlislovu výbavu, také zůstali venku. Pochopili, že nechci, aby slyšeli nebo viděli, cokoli se tu teď bude odehrávat. Měla jsem jisté tušení a nechtěla jsem to prodiskutovávat, dokud jsem věděla, že za dveřmi je parta lidí, kteří perfektně vidí i slyší. Snad kromě mámy.

„Tak co přesně se ti stalo? Něco mi vyřídil Jake, ale ten to měl přes Setha, kterému to vyprávěl Jared, který to měl od Embryho, a něco Emmett, ale i ten to měl z doslechu, myslím že od Sama... Musím říct, že v Amazonii je opravdu náročné sehnat telefonní signál, nepředpokládali jsme, že bude třeba satelitního telefonu, takže jsme si ho nevzali... No každopádně bych si raději vyposlechl ještě tvoji verzi,“ pobídl mě a sedl si na židli vedle mě. Odkryl deku, která mě zakrývala, aby viděl na moje zranění.

„Spadla jsem ze skály,“ začala jsem. Mluvilo se mi těžce, vyžadovalo to moc vzduchu a já jím nechtěla naplňovat plíce. Bolelo to. Musela jsem tedy dýchat mělce a proto se mi i hůř mluvilo. „Zlomila jsem si nohu a žebra, narazila si hlavu a taky mě bolí břicho.“ Přejela jsem rukou po místě, kde mě to bolelo nejvíc.

Stoupl si a podíval se na mou nohu. Velice jemně mi odmotal látku, kterou byla zavázaná, a odendal pryč dlahy. Noha mě už vůbec nebolela, začala jsem se bát, že jsem v ní ztratila cit. Upír zkoumavě přejel prsty po mojí noze. Zase nic.

„Přijdu o tu nohu?“ zeptala jsem se s pevně zavřenýma očima, očekávajíc verdikt.

Carlisle si odkašlal. Špatné znamení. „No... totiž... nepřipadá mi zlomená,“ řekl po chvíli.

Otevřela jsem oči a zadívala se dolů pod svoje koleno. Nohu jsem měla nataženou, vedle ní ležel obvaz, evidentně vytvořený z Embryho roztrhaného trička, a dvě větve, které použil namísto dlah. Přesto vypadala noha naprosto zdravě. Zmateně jsem na ni zírala.

„Přece jsem přišla o svoje schopnosti,“ řekla jsem pomalu. „Včetně schopnosti rychlé regenerace. Tohle není možné.“

„Je možné, že jsi svoje schopnosti ztratila dočasně,“ odporoval Carlisle. „Jen by mě zajímalo, proč.“

Neposlouchala jsem ho. Opatrně jsem hnula hrudníkem a pak se zhluboka nadechla. Prudká bolest mě přesvědčila o tom, že břicho mě bolí pořád stejně.

„Moje žebra jsou ale pořád zlomená,“ upozornila jsem ho.

Zamyšleně se zamračil a ledovými prsty mi jemně osahal hlavu. „Bolí tě ještě hlava?“

„Točí se mi a je mi špatně od žaludku,“ odpověděla jsem.

„Hmm. Dej ruce podél těla,“ požádal po chvilce.

Udělala jsem to. Vyhrnul mi tričko, aby viděl na moje břicho, a prohmatal mi místo, kde se nachází žebra. Necítila jsem žádnou bolest. Uvědomila jsem si, že veškerá bolest, kterou cítím, má epicentrum v podbřišku. Odtud se šířila, aniž by mi dala vědět, že změnila zdroj.

„Nemáš ani zlomená žebra,“ řekl. „Ale zřejmě máš pořád otřes mozku, stejně jako tu otevřenou ránu na hlavě.“

Otočil se ke svému kufříku a vytáhl odtud zabalenou dřevěnou tyčinku s chomáčem vaty na konci. Rozbalil ji, potom otevřel jednu z lahviček a pokapal tyčinku tekutinou, která z ní tekla. Teprve teď jsem si všimla, že má nasazené chirurgické rukavice. Přiložil mi tyčinku k ráně. Vzápětí jsem ucítila pálení, které ale po chvilce přestalo, když dřívko odložil stranou. Vytáhl čtvercový balíček, ze kterého se po rozbalení vyvinula složená gáza. Přiložil mi ji k hlavě a obmotal delším obvazem, aby čtverec držel na svém místě.

„Pořád mě bolí to břicho,“ řekla jsem tiše. Tohohle jsem se bála. „Žebra to pravděpodobně nejsou.“

„To asi ne,“ souhlasil a pak mi břicho jemně promáčkl. Vykřikla jsem bolestí. Nedal na sobě nic znát, pokračoval ve vyšetření, jen trochu opatrněji. Bolelo to jako čert, ale snažila jsem se a už znovu nezakřičela.

Trvalo to pár minut, než mě vyšetřil kompletně, odebral nějaké vzorky a pak jeden z nich v jedné ze zkumavek s čímsi smíchal. Zašpuntoval zkumavku a uložil ji do kufříku, který zavřel a znovu si sedl vedle mě. Ještě předtím mě přikryl dekou. Uvědomila jsem si, že vůbec necítím jeho pach. Žádný do nosu se deroucí přeslazený pach. Nic jsem necítila. Jako by tu stál jen člověk.

Měla jsem co dělat, abych znovu neusnula, byla jsem příšerně unavená. Zdálo se mi, že pořád jen spím a spím. Jak jsem nad tím tak uvažovala, prospala jsem většinu z uplynulých dnů.

„Leah,“ oslovil mě Carlisle pomalu a já jsem viděla, že to, co se chystá říct, pro něj není jednoduché. „Mám teorii. Zřejmě je správná, ale ještě budu muset počkat na výsledky, až tohle pošlu do nemocnice, mávl rukou ke kufříku, kde byly vzorky.“

„Nechci potvrzení, chci tu teorii,“ zanaříkala jsem zoufale. „Už to nevydržím!“

Podíval se na mě s obavou, ale přikývl. „To chápu.“

„Tvoje tělo se začíná vracet do normálu,“ začal okrajově. „Myslím si, že svoje schopnosti zase získáš zpátky. Postupně. Prodělala jsi velkou změnu, která na tebe měla obrovský vliv a tvoje tělo to nedokázalo řešit jinak než takhle. Je tedy třeba, abys mu dala čas, aby tě uzdravilo. Tvoje noha už je zdravá, stejně tak tvoje žebra. Horší zranění je otřes mozku, jehož vyléčení zabere mnohem víc času.“

Přikývla jsem. Snažila jsem se vstřebat všechno, co říká. „Jaká to ale byla změna? A proč se to teď zase vrací zpátky?“

„Tvoje břicho,“ ukázal na něj, „tě nebolí bezdůvodně.“ Zatvářil se bolestně, ale pak nasadil zpátky profesionální tvář. „Byla jsi těhotná, Leah.“

Zatočila se mi hlava, stálo mě to všechny zbývající síly, abych se udržela při vědomí. Pak jsem si uvědomila i zbytek věty, kromě slova těhotná... „Byla?“ zašeptala jsem s knedlíkem v krku. „Jak to myslíš, byla?“

Přála jsem si, aby tu teď se mnou někdo byl. Někdo, koho mám ráda. Někdo, kdo by mě držel za ruku a řekl, že to není pravda. Někdo, kdo by mi řekl něco utěšujícího. Někdo, kdo by mi vysvětlil, co to znamená. Někdo, kdo by mě dokázal odtrhnout od té agonie, která se drala na povrch a kterou jsem nedokázala potlačit, ačkoli jsem se hodně snažila. Někdo, kdo by mě té bolesti buď zbavil, nebo mě rovnou zabil.

Tvrdě jsem zírala do doktorových černých očí a nevydala ze sebe ani hlásku. Čekala jsem na jeho odpověď.

„O to dítě jsi přišla, Leah,“ řekl po chvilce.

Bolest mu zbrázdila jeho jemné rysy, díky nimž vypadal tak moc mladý na doktora... celá moje existence se mě snažila přesvědčit, že nemá pravdu, že je to jenom bláznivá teorie jednoho zženštělého a přecitlivělého upíra, ale zároveň jsem věděla víc než cokoli na světě, že je to pravda. Tušila jsem, že jsem těhotná. A jediný důvod, proč by se moje tělo zase vracelo do normálu, byl právě tohle. Hlava mi nebrala, jak je možné, že jsem v první řadě vůbec otěhotněla, ale proč jsem o to dítě přišla jsem už vůbec nedokázala pochopit.

„Proč?“ dostala jsem ze sebe po chvíli. Hysterie, kterou jsem uvnitř sebe cítila, se pomalu drala na povrch, ale ještě nevyvěrala. Musela jsem nejdřív dostat všechny odpovědi.

„Pravděpodobně to bylo tím pádem,“ usoudil smutně, ale po chvilce dodal: „Nebo na to tvoje tělo prostě nebylo připravené.“

„Tak proč jsem to nezjistila dřív?“ domáhala jsem se vysvětlení. „Už jsem přece vlkem dlouho.“

„A měla jsi od té doby šanci otěhotnět?“ zeptal se Carlisle profesionálně.

„Ne,“ připustila jsem těžce a dolehlo na mě, že má pravdu. Teď byla první šance to zjistit. Od rozchodu se Samem jsem teď poprvé s někým byla a samozřejmě jsem nepředpokládala, že by se to mohlo stát... natož, že bych mohla to dítě ztratit.

„Chceš mi říct,“ snažila jsem se zformulovat naprosto nevyvratitelné vysvětlení, „že jsem otěhotněla, ale protože to moje tělo nezvládlo, tak se s tím snažilo vyrovnat tím, že mi vzalo moje schopnosti, a protože to nestačilo, tak jsem prostě potratila?“

„Myslím, že tvoje schopnosti na krátkou dobu přebralo tvé dítě, proto v tobě dokázalo přežít tak dlouho. Nakonec to ale nezvládlo. Tvé tělo nebylo vytvořeno k tomuhle účelu. Nevím jistě, jak to u vás funguje, na to je tady moc neznámých v rovnici, ale vím, že schopnosti se ti vracejí, protože ten plod už neexistuje. Tvoje tělo teď léčí veškeré následky. Proto pořád spíš, je to součást obrany a léčby.“

Zavřela jsem pevně oči a za víčky jsem viděla jen jedinou tvář. Embryho. Ztratila jsem Embryho dítě. Přišla jsem o něj. Ruce mi bezvládně klesly na břicho. Agonie, kterou jsem pevně věznila uvnitř, se už nedokázala dál skrývat a já jsem bezmocně zakřičela. Už jsem se nebála toho, že si pochroumám žebra nebo nohu, oboje bylo naprosto zdravé, a tak jsem se mohla stulit do klubíčka a přetáhnout si deku přes hlavu.

„Nechám tě tu chvíli,“ zamumlal Carlisle. „Už ti nehrozí akutní nebezpečí, nejsem tady víc užitečný. Zajedu do nemocnice, aby to potvrdili. Myslím, že tě někdo bude chtít vidět. Chceš ty někoho vidět?“

Trvalo mi jen půl vteřiny se rozhodnout, koho teď u sebe chci nejvíc. Zklamala jsem ho, když jsem nezvládla donosit jeho dítě, ale potřebovala jsem ho mít vedle sebe.

„Embryho,“ zašeptala jsem do deky nesrozumitelně. Přes slzy jsem skoro nedokázala mluvit, ale on mi zřejmě rozuměl. „Přiveď mi Embryho.“

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 35. kapitola: