Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 16. kapitola

28.10.2009 (14:15) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1326×

„Tak to by bylo, co?“ poznamenal Embry spokojeně, když jsme se s ostatními rozloučili a zamířili k Jakovi domů. Teď je na řadě moje část smečky.

„Šlo to překvapivě dobře,“ potvrdila jsem a stiskla mu ruku. Jen si nejsem jistá těmi důsledky. Ale to se uvidí časem.

„Něco tě trápí?“ zeptal se, protože jsem se asi netvářila zrovna šťastně.

Zašklebila jsem se a odvrátila pohled. Nechtěla jsem mu na tohle odpovídat. Byla to ode mě malichernost.

„Leah,“ povzdechl si Embry a pomocí své pravé ruky, kterou mi položil na tvář, mě otočil čelem k sobě tak, aby mi viděl do očí.

Jeho pohled byl propalující a devastující; devastoval mi odhodlání zachovat se dospěle. „Snaž se udržet svoje myšlenky na uzdě,“ poprosila jsem ho tedy tiše s pohledem upřeným do jeho očí. „Nemusí vidět všechno.“

Určitě mu bylo jasné o kom mluvím, protože se najednou zachmuřil. „Myslím, že už mu to teď bude jedno. Jsi šťastná, odpustila jsi mu. Řekl bych, že teď už je to pro něj uzavřená kapitola. Nebo bys to chtěla jinak?“

„Ani náhodou,“ řekla jsem razantně. „Jsem ráda, že jsi mě z toho dostal, Embry.“

Na důkaz své vděčnosti a lásky jsem se k němu přitiskla a vášnivě ho políbila. Byli jsme už zase za hranicí stromů, k Jakovi domů jsme se chtěli dostat z druhé strany La Push, a tak jsem se nebránila, když mě popadl a položil do mechu. Chvíli jsme se líbali a pak jsme se s povzdechem od sebe odtáhli. Přece jen mohl někdo přijít…

„Jak víš, že jsem Samovi odpustila?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem ho rozesmutnit hovorem o mém bývalém příteli.

Embry chvíli neodpovídal. Myslela jsem si, že už ani neodpoví, že prostě chce tohle téma uzavřít. Pak ale promluvil. „Samozřejmě to nemůžu brát z jeho pohledu, protože ten může být dost zkreslený,“ začal.

Zarazilo mě to, protože jsem počítala s tím, že bude chtít vědět, proč se o to tolik zajímám. Jenže mně nešlo ani tak o Sama, jako spíš o ujištění, že jsem mu opravdu odpustila. Na tomhle jsem totiž chtěla stavět svůj vztah s Embrym. Na tom, že Sam je uzavřená kapitola. Byla jsem si na devadesát devět celých devět desetin procenta jistá, že už je to uzavřená kapitola, ale ta jedna pitomá desetina nevědomosti mi působila hotové peklo. A právě to jsem chtěla po Embrym – aby mi jí přidal k těm zbylým procentům a já tak měla sto procent jistoty, že je to všechno za mnou. Vědomě jsem se rozhodla. Ale udělala jsem to i podvědomě?

Embry se nadzvedl na lokti a zastínil mi pohled na nebe nade mnou, které už zase začínalo mít černou barvu. Bude pršet, cítila jsem to ve vzduchu.

„Koukni, Leah, když jsem si poprvé uvědomil, že moje pocity k tobě se změnily z – nechci říct nenávisti, protože něco tak silného jsem k tobě na rozdíl od někoho vůbec nikdy nepociťoval, ale řekněme z ne příliš přátelských pocitů – na čím dál silnější sympatie, děsil jsem se toho. Nemyslím to, že jsem se neotiskl, ale asi zamiloval, a navíc do vlka… vlčice,“ usmál se a pohladil mě po lícní kosti.

Úsměv jsem mu opětovala, pak jsem se zvedla a opřela se o nejbližší strom, abychom si lépe viděli do očí.

„Vyděsilo mě to proto, že jsem nevěděl, jak na to bude Sam reagovat. Jak se ke mně bude chovat, jak to vezmeš ty, a hlavně – jestli to někomu z vás neublíží. Že tě miluju jsem si uvědomil až mnohem později. Bylo to pár týdnů potom, v okamžiku, kdy jsem byl u Emily v kuchyni jen já, a ona vařila a švitořila... Zadíval jsem se na ní a snažil se pochopit, co k ní Sama táhne,“ řekl tiše a střelil po mně pohledem.

Nechtěl mě rozrušit, ale tohle už mi bylo vcelku ukradené. Chtěla jsem slyšet zbytek. Kývla jsem na znamení, že jsem v pořádku.

Přikývl si pro sebe a pak znovu spustil. „Došlo mi to. Všechny pocity, které jsem kdy viděl v jeho hlavě, týkající se Emily, nebo…“ zarazil se.

„Nebo?“ zašeptala jsem smutně. Tušila jsem, co teď přijde.

„Nebo tebe,“ dokončil pomalu, pak zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl dostat nepříjemné myšlenky, a smutně pokračoval: „Všechny tyhle pocity jsem konečně pochopil. Nikdy jsem je nechtěl chápat, nechtěl jsem se otisknout, zamilovat ani se jinak svázat… ale když jsem to tehdy v té kuchyni všechno vstřebal a porozuměl tomu, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že tě musím vidět. Do té doby měli všichni vlci příkaz vyhýbat se La Push, aby na tebe některý z nich nenarazil… Sam nechtěl riskovat hysterické scény,“ vysvětlil, protože jsem se zamračila; nechápala jsem.

„Hysterické scény,“ zamumlala jsem. „Ještě že jsem na vlastní kůži nezakusila, jaká jsem byla megera. Musela to být hrůza.“

Kromě toho mi došlo, proč jsme tak dlouho žádného z vlků neviděli v blízkosti La Push. Tím důvodem jsem byla já.

Ignoroval moje nařčení a mluvil dál. Teď už mluvil hodně rychle, měla jsem dojem, že to chce mít rychle za sebou. Sice jsem nevěděla, jak to souvisí s mou původní otázkou, ale nevadilo mi to. Chtěla jsem slyšet, co má na srdci.

„Snažil jsem se neměnit, jenže při... řekněme nevyhnutelné proměně Sam uviděl moje pocity. Sice přetrvával příkaz, že já se k tobě dál nesmím přiblížit, ale došlo mu, že takhle už to nejde.

Trápilo mě, že nejsem s tebou, ale Sam viděl, že to není přímo otisk. Má o tom svou teorii… dost se podobá Jakově. No prostě Sam viděl, že se trápím, jenže se obával tvé reakce, a tak se rozhodl tě vyhledat a pomalu nenápadně ti to osobně sdělit. Když jsem se ho ptal, proč to nemůžu udělat sám, odpověděl mi, že si nezasloužím, abys… no… na mě řvala, že prý si to odnese on, když to všechno zavinil.“

„Cože?“ zašeptala jsem užasle. „Proč?“

„Tvrdí, že se takhle chováš – teda chovala – kvůli tomu, že tě opustil.“

„Což měl pravdu,“ potvrdila jsem. „Jenže to nebyla jeho vina, teď už to vidím a chápu to… tehdy jsem to nechápala.“

Zavřela jsem oči ve snaze oprostit se od viny, která mě spalovala… co jsem mu to způsobila?

Pak jsem pocítila, jak mi Embry svírá ruku a pevně jsem mu ji taky stiskla. Stále jsem měla zavřené oči, ale cítila jsem, jak mi tečou slzy. Embry je mlčky setřel a odhodlaně pokračoval.

„Takže si s sebou vzal Paula a Quila, kterej naléhal, že u toho musí bejt… když tam nemůžu bejt já. Nebyl si jistej, že Paul se Samem budou hájit moje zájmy. Tys je potkala, hned když poprvé vyšli mezi lidi, aby tě našli. Mluvili jste o mně – vím to, viděl jsem to pak v jejich myšlenkách – a ty sis myslela, že problém je v tom, že chci přestoupit k Jakovi do smečky,“ hlas mu klesl a on utichl.

„Myslela jsem si to. Dokonce jsem o tom byla přesvědčená. Pravé vysvětlení by mě nikdy ani nenapadlo,“ potvrdila jsem s očima stále zavřenýma a hlavu jsem sklonila do dlaní, které jsem si opřela o pokrčená kolena.

„Byl to jeden z problémů, které jsem v tu dobu řešil,“ připustil. „Takže jsi v podstatě měla pravdu. Znáš mě dobře, znala jsi dokonce ještě v dobách, kdy jsme se neměli moc rádi,“ řekl tiše a já jsem zvedla hlavu.

„Ale Sam tě vůbec nezná. Neznal tě předtím, neznal tě, když jsme se proměnili, a nezná tě ani teď. Byl úplně vedle. Tvoje reakce byla úplně opačná, než jakou celá smečka včetně něj očekávala.“

Na chvíli se odmlčel a díval se do dálky. Já jsem z něj ale stejně nemohla odtrhnout oči.

„Když jsem viděl jejich myšlenky, a uviděl jsem, že jsi… úplně jiná, vyděsilo mě to. Nevěděl jsem, jestli jsi to jenom nepředstírala, abys je uklidnila, a navíc vůbec nedošlo na jádro problému. Sam byl totiž tak vykolejenej, že na to skoro zapomněl. Ale pak dospěl k závěru, že když už jste domluvili ten společnej lov, tak že se já a ty budeme moct setkat při něm. Jenže tak dlouho jsem odmítl čekat, i když jsem to tajil. Nechtěl jsem dát Samovi šanci, aby pojal podezření a jakožto alpha mi v tom zabránil. Tak jsem oznámil, že se mi chce spát, proměnil se v člověka a našel jsem Jaka. Trochu jsme si promluvili, už víš o čem. Mluvili jsme o tom spolu, pamatuješ?“

Jen jsem přikývla, a tak znovu pokračoval: „Pak jsem se ještě opravdu pár hodin vyspal, protože Jake říkal něco o Cullenových a navíc o Charliem, takže jsem ti chtěl nechat čas. Pak jsem se změnil zase ve vlka a doběhl do lesa, který obklopuje Charlieho dům. Tam jsi mě viděla… a zbytek znáš.“

Chvíli bylo ticho, ale bylo mi jasné, že ještě neskončil.

„A teď k tvojí otázce. Z tohohle snad dokážeš vydedukovat, že mám dojem, že tě teď už znám mnohem líp, než jsem tě kdy znal v minulosti, a dokonce si myslím, že líp než Sam… Předpokládám ale, že Jacob je ti ještě bližší, i když jiným způsobem.

Každopádně z tvých reakcí na různé věci, týkající se tohohle tématu… a taky jestli jsou tvoje reakce na mě takový, jaký se zdají, a není to jen pečlivá maska… pak bych řekl, že jsi mu odpustila.“

Tohle ticho bylo ještě delší než to předešlé. Trvalo několik dlouhých minut, kdy jsem mu ustavičně zírala do očí. Jeho pohled ale směřoval někam mezi stromy a byl smutný.

„Embry,“ zašeptala jsem a čekala, než se na mě podívá. Nakonec hlavu otočil, ale jeho pohled byl zoufalý. „Já tě miluju víc než si umíš představit. Nechci, aby ses bál, že... jsem se ještě neoprostila od Sama. Je minulost. Ty jsi přítomnost.“

O budoucnosti jsem se nezmiňovala, nechtěla jsem jí řešit. Pak jsem mu položila prsty na rty a zadívala se mu do očí planoucím pohledem.

„Kdybys věděla, jak jsi krásná…“ zašeptal přes moje prsty.

Krátce mi položil svůj ukazováček na moje rty, vzápětí se ke mně přiblížil a políbil mě. Mezitím jsem svou ruku přesunula do jeho vlasů, takže nám v polibku nic nebránilo.

Chvíli mě líbal, pak mě objal a pevně k sobě přitiskl. Udělala jsem totéž a pevně jsem mu obtočila ruce kolem krku, zatímco jeho ruce mi objímaly pas. Zůstali jsme v tomhle sousoší hodně dlouho. Pak jsme se od sebe vzdálili na pár centimetrů a já jsem s pohledem do jeho očí zašeptala: „Měli bychom jít za Jakem.“

„Jo, měli,“ řekl s povzdechem. Pomohl mi vstát a pak jsme se ruku v ruce rozběhli za Jacobem.

Doběhli jsme k němu domů, ale nikdo tam nebyl. Billy tam taky nebyl, což u něj pravděpodobně znamenalo, že bude u Charlieho. Podívala jsem se na Embryho s tázavým pohledem v očích.

„Proměníš se?“ zeptal se mě.

„Mám zjistit, kde je?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Nemusí se tu ukázat dny… chtělo by to nějak zjistit,“ přikývl.

„Tak fajn,“ povzdechla jsem si. Poodstoupila jsem o pár metrů a sundala si boty. Pak jsem se svlékla. Nechala jsem teplo, aby mi prostoupilo tělo až ke konečkům prstů a cítila jsem, jak jsem vybouchla do velkého vlka.

Leah? ozvalo se mi v hlavě.

Nebyl to ten, kterého jsem sháněla, nicméně by mi mohl aspoň trochu poradit. A navíc… on se to taky jednou musí dozvědět. Ale má se to dozvědět takhle? Rychle jsem nasadila apatii a očima vyhledala Embryho. Kývla jsem hlavou na znamení, že někoho mám v hlavě.

Pochopil rychle. „Jake?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Seth?“

Kývla jsem. Pak jsem pokrčila rameny – co mám teď dělat?

„Co to znamená?“ zeptal se a viděla jsem mu na očích, že rychle uvažuje.

Co se děje, Leah? přilétla mi mezitím do mysli otázka od Setha.

Vydrž moment, jen si něco vyřídím, poprosila jsem o chvíli strpení.

Cítila jsem, že kývá hlavou a zamyšleně přeskakuje hromadu suchých větví.

Embry se mezitím snažil rozluštit, na co jsem se ho ptala.

„Řekla jsi mu to?“ zeptal se nakonec.

Znovu jsem zakývala rameny nahoru a dolů. Na to se ho přesně ptám.

„Co je? Ty nevíš?“

No tentokrát se projevuje dost zabedněně. Seth nebude čekat do smrti. Znovu jsem mocně zakývala rameny a v očích jsem měla otazníky.

„Nevíš, jestli mu to říct?“ dovtípil se konečně s pohledem upřeným do mých očí.

Kývla jsem.

„Chceš mu to říct?“ položil mi zdánlivě jednoduchou otázku. Tedy otázku, na kterou by měla být jednoznačná odpověď. Jenže když je odpověď složitější, zkuste odpovědět pravdivě, když nemůžete mluvit.

Dupla jsem přední nohou do hlíny a zavrtěla hlavou.

„Ne teď?“ zeptal se.

Zvedla jsem nohu, kterou jsem předtím dupala do hlíny, a ukázala na něj.

Chvíli uvažoval, a pak se mu rozsvítilo. „Ne sama?“

Znovu jsem kývla.

„Tak mu to pak řekneme spolu, teď jen zjisti, kde je Jake, pokud už to nevíš…“ usmál se.

Sethe? oslovila jsem ho.

Jsem tu.

Nevíš, kde je Jacob?

Mám dojem, že Nessie měla chuť s ním lovit. Asi budou někde okolo Cullenovic domku.

Můžeš tam taky přijít? Věděla jsem, že ho zajímá, co před ním skrývám, a doufala jsem, že ho to bude zajímat natolik, aby doběhl až tam.

Kdy?

Dej nám půl hodiny.

Nám?

Buď tam, Sethe.

Jsi s Embrym?

Počkej až tam, prosila jsem a chystala se proměnit zpátky.

Cítila jsem jeho povzdech a změnila jsem se akorát tak, že jsem se stihla postavit na nohy a stát vzpřímeně.

„Tak co?“ zeptal se nedočkavě.

„Je u Cullenových. Seth tam přijde taky,“ oznámila jsem novinky. „Pro příště si budeme muset domluvit nějaká znamení, tahle jednostranná komunikace je strašná.“

„No to jo,“ souhlasil a zamyšleně koukal mezi stromy.

„Máme tam bejt za půl hodiny,“ dodala jsem.

„Tak to už abychom běželi, co?“

„Ale jako člověk,“ vymínila jsem si.

„S tím jsem počítal,“ zasmál se vesele a chytil mě za ruku. Přitiskl si mě k tělu a letmo mě políbil.

Sehnula jsem se pro své oblečení, rychle ho na sebe navlékla a znovu chytila Embryho za ruku. „Tak jdeme. Teď už to budou vědět všichni… vlastně všichni kromě mámy a Charlieho… a vašich,“ poznamenala jsem ještě.

Zastavil se. „Nemyslím, že je nutné ji o tom hned zpravovat… Mojí matku, myslím.“

„Jak chceš. Ale Charlie se to určitě dozví od Belly nebo Jaka, takže to bude vědět i moje máma…“

„A to vadí?“

„Mně ne,“ zdůraznila jsem svoje stanovisko.

„Mně taky ne.“

„Embry.“ Pocítila jsem nutkání ho oslovit, ale pak jsem nevěděla, co říct dál.

„Bude to dobrý, Leah, uvidíš,“ řekl povzbudivě a usmál se na mě.

Zadívala jsem se mu do očí a uvěřila mu.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 16. kapitola: