Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_22. kapitola

01.09.2010 (18:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4175×

„Tys jí to řekl?!“ zakřičel Edward na Jaspera, který se pod jeho hlasem hned přikrčil.

Musela jsem zasáhnout. Určitě by se dokázali porvat a to jsem určitě nechtěla. Ještě by se prozradili, a tak jsem si stoupla mezi ně a rozpřáhla na každou stranu ruce.

„Neřekl mi to! Zjistila jsem to sama!“ obhajovala jsem ho nakvašeně. Když chce Edward mermomocí někoho vinit, tak jedině a pouze mě!

Můj vztek se projevil i na teplotě těla. Zkoušela jsem se uklidnit hlubokým dýcháním. Ruce jsem měla zatnuté v pěsti tak, že by je ani upír neroztáhl.

„Nechte toho,“ okřikla nás Bella. Měla velké právo vědět o tom, co je Edward zač. Miluje ho. On miluje ji. Musí to vědět. On toho ví o nás také dost.

„Nepleť se do toho!“ zařval na ni Jazz. Podívala jsem se na ni, jak na tom je. Poté jsem vrátila svou pozornost Edwardovi a naší hádce společně s Jasperem.

„Neřvěte na ni, ona s tím nemá nic společného,“ bránil ji zákonitě Edward a snažil se to všechno ututlat. To mu neprojde.

„Má. Zaprvé je to moje sestra a zadruhé tě miluje. On je v tom zapletená víc než dost,“ osvětila jsem mu fakta, která se asi přehlížela.

Bells se podívala na Edwarda a doufala, že změkne. Neudělal to.

„Bells, mohla bys nás, prosím, nechat o samotě?“ poprosil ji klidně Edward, ale Bells vyletěla. Jo, je to prostě moje dvojče. Reagovala bych stejně.

Bells důrazně zavrtěla hlavou.

„Ani omylem. Ať se děje cokoliv, my čtyři jsme v tom společně. Můžete mi říct, co se děje, prosím?“ poprosila Bells, nahodila svůj štěněčí pohled a prosící úsměv, ale ani to nevyšlo. Byla ublížená.

„Nejsme v tom spolu? Alice, jsme dvojčata a ty víš, jak miluji tajemství. Ať mi tajíte cokoliv, řekněte mi to, prosím,“ prosila opět a házela po nás všech pohledy, ale my všichni mlčeli. Jazz s Edwardem, protože museli a já… Měla na to právo, ale ať jí to řekne Edward, ne já.

„Dobře. Jak chcete. Sežerte si to, ať je to cokoliv!“ vyštěkla a vyběhla rovnou ze dveří s bundou v ruce.

Edward chvíli ztuhle stál, tak jako já a Jasper a koukal na místo, kde před chvíli byla. Bylo zvláštní to, že nevybouchla, když byla jistě naštvaná.

Najednou jsme byli v místnosti jenom já a Jasper. Edward stál před domem a volal hlasitě za Bellou, ať se vrátí. Samozřejmě neuposlechla a zmizela s autem v zatáčce.

„Musím jet za ní,“ šeptl udýchaně Edward a u Jazze se dožadoval klíčků od auta, ale ten mu je nedal.

„Dej je sem!“ zakřičel Edward. Nechápala jsem, proč mu je nedal. Měl by za ní jet, když ona je rozrušená a může nabourat.

„Nemůžeš, Edwarde, svítí slunce, zkus jí zavolat a vše jí vysvětlit, jak to je,“ zkoušel ho uklidnit Jasper jak slovy, tak svou mocí.

„Tak já za ní pojedu. Vy tu zatím počkejte. Zavolám vám,“ navrhla jsem. „A ty to zkoušej dál!“ dodala jsem rychle. Najednou se mi v ruce objevily klíčky od Edwardova auta, které stojí mimořádně u nás v garáži.

„Dík,“ usmála jsem se na Jaspera, otočila jsem se a šla do garáže, kde jsem o chvíli později už nasedala do auta.

„Hlavně ať se ti nic nestane,“ ozvalo se mi u ucha a já jsem se lekla, i když jsem ten hlas bezpečně poznala.

„Neboj se,“ řekla jsem a rukou si Jaspera přitáhla na krátký polibek.

Nastartovala jsem a vyjela jsem z garáže velkou rychlostí.

Napadlo mne, že by mohla jet směr Seattle. Na nákupy. Nákupy nás obě vždy pohltily a relativně uklidnily. Potřebovala uklidnit a také ztratit mezi lidmi, abychom ji nenašli tak rychle nebo ještě lépe – vůbec.

I když jsem se divila, že nehořela, a že ani já nebyla kus ledu. Přišlo mi to, jakoby se mělo stát něco důležitého a moje tělo to cítilo, a právě proto mi zakázalo se proměnit.

Musela jsem Bellu najít. Sice jsem byla mírně přesvědčená, že šla do nákupního centra, ale taky jsem tušila, že se šla uklidnit alkoholem… A pak by mohla nabourat a byla by…

„Ne,“ vzdychla jsem. Nemohla jsem na to ani pomyslet.

Když v tom mi přes cestu přeběhla srnka. Okamžitě jsem strhla volant doleva, kde byla svodidla.

Srdce jsem měla zaražené až v krku a bylo za těžko dýchat.

Nabourala jsem do svodidel. Auto se vymrštilo do výšky a já neměla zapnuté pásy.

Raději jsem zavřela oči, kdyby se roztříštilo sklo. Nechtěla jsem přijít o oči, i když jsem cítila, že tohle je můj konec.

Ale i přes zavřené oči jsem cítila, věděla jsem, že se auto podle zákonů fyziky otáčelo/kutálelo po asfaltové silnici, a dokud mu nedojde energie – což já jsem jela rychle - nebo dokud nenabourá do stromu, nezastaví se.

Byla jsem sama sebou překvapená, že dokážu takhle racionálně přemýšlet. Myslela jsem, že budu panikařit, že budu ječet, ale já jsem byla v klidu. Avšak jsem se toužila přeměnit. Třeba by mě to ochránilo. Třeba by mi to zachránilo život, ale nešlo mi to.

Jak se auto točilo, snažila jsem se držet všeho, co šlo. Jenže spíš se mi povedlo se bránit akorát končetinami. Strkala jsem před sebe nohy, ruce a pociťovala jsem bolest v mém těle.

Ucítila jsem na hlavě tupou ránu. Věděla jsem, že se auto zastavilo o něco a teď leží na střeše, neboť jsem už necítila podivný tlak v hrudníku. Nicméně jsem měla nohu zaseklou pod volantem. Na noze jsem měla jistě tržnou ránu. Cítila jsem tam tepající bolest z krve, jež mi tekla v žilách a pálení z nečistot, které se tam dostaly.

Pootočila jsem hlavu a uviděla svou přeraženou ruku. Z ruky mi koukala přelomená kost. Dřív bych začala ječet, utíkat od krve, ale teď to nešlo.

Zvedla jsem svou zdravější ruku, na které jsem měla jenom menší oděrky, zaražené střepy a podlitiny, a šáhla jsem si na hlavu – na svůj spánek, ze kterého vytékal pramínek krve.

Myslela jsem si, že horší to být nemůže, ale mýlila jsem se. Náhlá bolest hlavy z mého doteku oslepila vše, co jsem dosud vnímala. Kdyby mi teď řezaly nohu – od čehož jsem nebyla daleko -, necítila bych to.

Po těch pár sekundách jsem si konečně uvědomila, že tohle nepřežiji. Do očí mi vyhrkly slzy bezmoci a smutku. Odsud se dostanu jedině v igelitovém pytli a povezou mě do márnice a ne do nemocnice.

Oči se mi pomalu zavíraly únavou a bolestí a já jim nebránila. Vše musí někdy skončit.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem z posledních sil Jasperovi, Belle, Abby a všem Cullenům. Mé poslední myšlenky patřily právě jim, právě jemu!

Začala jsem čekat na tmu se světlem na konci tunelu, ale…

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí_22. kapitola: