Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_16. kapitola

07.06.2010 (07:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3560×

Další část proroctví

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem ho, když ke mě přiběhl.

„Ahoj, lásko,“ opáčil mi mile. Jen jsem v duchu zírala na to, jak vzal Abby do rukou, jako kdyby nevážila ani jednu setinu gramu. Pak ji položil v obýváku na pohovku a já jsem jí rychle donesla mokrý kapesník, aby se probrala.

Asi po deseti minutách napjatého čekání jsme to vzdali. Kluci si sedli do křesel a já s Bellou jsme se šly umýt a převlíknout. Nemusí nás vidět ještě takhle. Bude stačit, až se probere, ale co když nás už tady nebude chtít? Co když nás vyžene a my nebudeme moct ani ceknout? Přece jenom je to její dům.

Právě když jsme došly dolů, Abby se probírala. Mírně pohnula hlavou a pak zamrkala. Načež se otočila na nás dvě, na Bellu a mě, pohledem, ve kterém se odrážel strach a šok z toho, co jsme. Hbitě si sundala kapesník z čela a posadila.

„Já… Vy… Co to… Páni,“ vykoktávala zděšeně ze sebe a s každým slovem hýbala prsten mezi mnou a Bellou.

„Abby, nech si to vysvětlit. Ve Phoenixu se nám stala menší… nehoda a tohle se z nás stalo. Chtěly jsme se přestěhovat do města, kde nás nikdo nezná a kde není tolik lidí. Táta se zmínil o tobě, tak ti zavolal a jsme tu. Omlouváme se, měly jsme ti to říct, ale bály jsme se,“ řekla rychle ve zkratce Bella. Abby přikývla na to, že rozumí.

„Já… Musím jít na vzduch. Nechte mě na chvíli samotnou, ano?“ zašeptala, následně se zvedla a rychle odešla z domu.

Bella se zhroutila na sedačku, když jí došlo, co se naše teta musela dozvědět. Stejně by to jednou prasklo a je lepší jí to říct rovnou, než kdyby nás viděla dělat třeba horší pokusy než teď.

Došlo mi to taky, že by to Abby nemusela vzít dobře, ztěžka jsem se posadila vedle Belly a vzala ji kolem ramen, aby mi i jí bylo dobře. Na oplátku se o mě opřela a já zavřela oči.

„Tak to bychom měly,“ zamumlala Bella.

Chviličku bylo ticho a já se probírala vzpomínkami, jenže mě z nich vyrušilo něčí odkašlání. Otevřela jsem oči a přejela místnost pohledem, že by se teta vrátila, ale nic. Nevrátila se.

Zrak se mi samovolně zastavil na Jasperovi, který se mírně usmíval. Potřebovala jsem se mu vypovídat, utěšit. Beze slova jsem vstala od Belly, významně jsem se podívala na Jaspera a šla jsem ven. Do lesa.

Věděla jsem, cítila jsem, že jde Jasper za mnou, ale neměla jsem odvahu se otočit. Prozatím.

Od našeho domu vedla vyšlapaná cestička někam do lesa, a tak jsem ji následovala. Pomalu jsem našlapovala, abych náhodou nespadla. Po nějaké době, asi pět minut, jsem došla na vážně malou louku, hodně malou asi o velikosti devíti metrů čtverečních.

Zastavila jsem se ve středu a pozorovala zem, na které byly krásně rozkvetlé kytičky. Pomalu jsem se otočila a chtěla mu něco říct, ale to už mě mačkal v náručí a já se nechala. Nepatrně se mi mokřily oči a po chvíli slzy brázdily mé tváře.

„Co když se s ní něco stane? Co když nás tu nebude chtít? Co když…“ začala jsem koktat.

„Neboj, bude to dobrý,“ utěšoval mě. Věřila jsem mu, byl to nějaký vnitřní pocit, ale já jsem mu stoprocentně věřila, uklidňovala mě jeho přítomnost.

„Ale-„ chtěla jsem něco namítat, ale umlčel mě.

„Abby akorát potřebuje čas, potřebuje si to v hlavě uspořádat. Vážně se neboj, vrátí se a bude všechno jako dřív. Neměj strach,“ šeptal mi do vlasů, do kterých mi každou vteřinu vtiskl polibek.

„Díky,“ zašeptala jsem snad to nejlepší, co mi přišlo na mysl. Otočila jsem hlavu a zlehka jsem ho políbila.

„Měli bychom jít,“ řekl a se mnou v náručí se zvedl.

„Dej mě dolů, jsem těžká!“ zakřičela jsem okamžitě, ale jemu to bylo jedno.

„Ne,“ odpověděl lhostejně a šel dál.

„Pusť mě!“ zakřičela jsem znova.

„Fajn,“ řekl a vážně mě pustil a já spadla na zadek. Začal se smát, ale pomohl mi na nohy.

„Takhle jsem to nemyslela!“ osočila jsem se a šla dál a jeho jsem naprosto ignorovala. Po chvíli jsem se ocitla opět na naší zahradě a sedla jsem si na zem v rohu zahrady.

„Ale Alice,“ šeptl mi do ucha.

„Žádný ale,“ napomenula jsem ho. Nedal se a začal slíbávat můj krk. Bylo mi to tak příjemné, že jsem vrněla jako kočka, ale nehodlala jsem mu tak snadno odpustit.

„Zlato?“ zeptal se po chvíli, když právě zkousával můj ušní lalůček a já tiše sténala, přestože nedělal skoro nic. Moje tělesná teplota byla celkem v klidu, takže zatím nehrozilo, že bych mohla být kus ledu, ale myslela jsem, že moje břicho praskne a vyletí z něj miliony a miliony žluťásků.

„Hm,“ zabručela jsem.

„Promiň,“ zašeptal a pokračoval s polibky níž, až na můj dekolt.

„Hm,“ zabručela jsem znova a už se k němu otočila. Nemohla jsem vydržet nepolíbit ho. Naklonila jsem se k němu blíž, ale on mi uhnul.

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně.

„Odpouštíš mi?“ ptal se s ďábelským úsměvem na rtech.

„Jasně,“ odpověděla jsem pro jeho klid. Naklonila jsem se k němu opět a mým tělem projel elektrický proud, moje myšlenky se rozutekly všemi možnými směry a vnímala jsem jenom jeho. Svým jazykem mi přejel přes spodní ret a já pootevřela ústa.

Naštěstí moje tělo si pořád udržovalo slušnou teplotu třiceti pěti stupňů, takže nehrozilo, že bych byla led.

Líbali jsme se tak, že by to snad mělo být zakázáno a tiskla jsem se k němu tak, že jsme byli snad jedno tělo. Jeho ruce bloudily pod mým trikem a vytahovaly lem mého trika výš a výš. I moje ruce nebyly  zahanbeny, ale přejížděly po jeho dokonalém břiše a pevných zádech.

„Jaspere,“ zasténala jsem, když se jeho ruce dostaly na můj zadeček, kde si nebezpečně začaly hrát. Ještě víc jsem se natiskla na jeho pas, kde jsem ucítila jeho zřetelnou touhu. Proto jsem se přitiskla ještě víc a teď zasténal i on, jenže se potom odtáhl.

„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala jsem se zadýchaně.

„Neudržím se, nebezpečně mě přitahuješ,“ zašeptal sklesle.

„To ti vadí, že tě přitahuju?“ ptala jsem se ho s povytaženým obočím.

„To ne, ty můj blázínku. Mě vadí to, že…“ odmlčel se.

„Že?“ popohnala jsem ho.

„Bella,“ zašeptal. I hned jsem se od něj odtáhla. On toužil po mé sestře? To…

„Co?“ vykoktala jsem a on ukázal do lesa, kde jsem viděla mizející záda mé sestry. Kruci, Alice, ty máš ale myšlenky.

„Proč jde pryč?“ zeptala jsem se ho a otočila jsem se k němu. O mi rychle stáhl triko dolů a otočil se na… Edwarda? Co tu dělal? Co udělal mé sestře?

„Co si jí udělal?“ vyjela jsem na něj hned.

„Řekl jsem jí, že ji miluju,“ odpověděl a já ztuhla. Co? On… Vždyť… Sakra, on to neřekl mě, ale mé sestře. Tak proč jsem tak zmatená?

„Co dál,“ ptal se klidně Jasper.

„Utekla, řekla, že se za půl hodiny vrátí.“ Když domluvil, sedl si na trávník a dal hlavu do dlaní. Bylo mi ho líto, ale vím, co jí k tomu vedlo.

„Neboj se, vrátí se,“ uklidňovala jsem ho a dala mu ruku na rameno. Slyšela jsem, jak Jasper zavrčel, takže jsem ji dala dolů.

„Vrátí se, to vím, ale co když… co když mě odmítne. Co si počnu? Co bez ní budu dělat?“ šeptal potichu do rukou. V tom mi hlavou mihla vzpomínka na její první lásku.

„Edwarde, je něco, co bys asi měl vědět a čemu se vyvarovat,“ začala jsem opatrně a on zvedl hlavu. Upíral na mě svůj prosebný výraz a já nemohla jinak, než mu to všechno říct.

Pohodlně jsem se opřela o Jaspera a začala vyprávět.

„Bella měla jednoho kluka. Luke, tak se jmenoval. Bylo nám čtrnáct. Ona ho milovala a on ji. Slibovali si lásku za hory doly. Často se jí o něm zdálo. Vím to proto, že mě budila…“

„Co se stalo?“ ptal se nedočkavě Edward.

„Počkej!“ napomenula jsem ho. „Milovali se, i když jejich cit byl daleko silnější než láska. Byla to nerozlučná dvojka, trávili spolu každý den. V tu dobu jsme já a Bella nebyly tak nerozlučné. Ona měla Luka, já kamarády. Chodila s ním asi už rok, když se to stalo. Zrovna jsme se spolu po dlouhé době dobře bavily, když zazvonil telefon. Rychle tam odběhla a za minutu se vrátila s očima naplněnýma slzami.

Pak si sedla zpátky a zírala do blba. Děsilo mě to. Bála jsem se o ní, a tak jsem s ní zatřepala. Akorát z ní vypadlo, že Luke je v nemocnici. Co nejrychleji jsme se sebraly a jely do nemocnice. Ona se celou tu dobu klepala, hrozně se klepala. Možná si to ani neuvědomovala, ale jakmile jsme dojely do nemocnice, tak se uklidnila, ale stále brečela.

Zeptaly jsme se sestřiček, kde leží a ona se tam vydala hlava nehlava. Ta sestřička na ni křičela, že tam nemůže, ale jí to bylo jedno. Tak jsem tam počkala aspoň já a řekla mi to nejdůležitější.

Prý byl na nějakém baseballovém zápase, kde se strhla rvačka mezi fanoušky těch klubů a on se tam náhodou připletl. Prý byl ve špatnou dobu na špatném místě. Zmlátili ho tak, že měl vnitřní poranění a prý ještě něco, ale to jsem už taky nevnímala.

Šla jsem za svou sestrou, která právě vycházela z toho pokoje. Oči rudě napuchlé a i po takové krátké době vypadala jako duch. Jeho matka na nás ještě volala, ale já jsem se jí omluvila a jely jsme domů.

Cestou se už neklepala, ale zírala do blba, vypadala jako blázen. Snažila jsem se jí utěšit, ale nemluvila se mnou. Dívala se před sebe a ani se nehnula. Když jsme přijely domů, zalezla si do koupelny a tam brečela, křičela na celý dům a já jí nemohla pomoct. Tu noc měla noční můru. Křičela, mlátila kolem sebe a budila se každou chvíli. Ještě víc mě vyděsilo to, že se další den probrala úplně svěží a celá nadšená. Přišlo mi, že na Luka úplně zapomněla, ale další noc mě utvrdila v tom, že to není pravda.

Ještě týden se budila s křikem a další den byla jako rybička.  Rodiče v tu dobu byli na jedné ze svých výprach a já se o Bellu bála. Zavolala jsem jim, oni mi jen dali číslo na psychiatra. Jakmile jsem o to řekla Belle, změnila se.

Ještě měsíc se převalovala, ale už se nebudila. Od té doby měla spoustu kluků, ale nikdy do nich netahala city, tak jako já. Poučila se z vlastních chyb a já se poučila z chyb jejích.

Edwarde, rozhodil jsi celý její život, proto utekla…“ odmlčela jsem se a čekala, co se bude dít, co udělá. Ale on tady seděl pořád ve stejné poloze a měl vykulené oči.

„Alice,“ promluvil na mě Jasper a ukázal opět na les, odkud vycházela Abby s Bellou. Jaká náhoda, že se potkají zrovna v lese, který je tak obrovský.

Kluci se postavili a se slovy, že raději půjdou, zmizeli. Teda Jasper mi pošeptal, že se v noci staví, ale jak? Prozatím jsem to nechala plavat, neboť jsme potřebovaly vyřešit Abby.

„Tak?“ začala jsem nervózně.

„Pojďte dovnitř,“ vypálila a my nechtěly protestovat. Šly jsme poslušně za ní, až jsme došly do obýváku, kde jsme se posadily.

Po nekonečných pěti minutách mého sledování hodin se teta zhluboka nadechla.

„Holky, víte… To, co jsem viděla není normální, ale… myslela jsem si to.“

„Cože?“ vyjekly jsme obě najednou.

„Někde jsem to tady měla,“ řekla tiše a zvedla se a šla nahoru. Rychle jsme se na sebe podívaly a šly jsme za ní. Došly jsme za ní na půdu, kde došla k velké dřevěné bedně. Vyndala odtamtud nějaký papír. Na tom papíře jsme viděla slova, ale ty slova jsem přece znala.

Nahoře bylo napsáno: ,Lidská pochodeň a chodící led.‘ Pokračovalo to.

Magická síla červená… Oheň. Síla azurová… Aqua. Síla bílá… Moc.

Jen dva lidé tak rozdílní, ale zároveň stejní, mohou okusit, jaké to je být mocný.

Dva lidé. Na venek rozdílní, v nitru stejní. Dva lidé budou mít tu čest a poznají, jaké to je být silný, nebezpečný, ale zároveň důležitý pro toho druhého.

Dvojčata.

To jsem znala, ale pak tam bylo napsáno něco dalšího. To, co naši rodiče neměli.

Tito lidé budou se pozornosti bát. Ostatním se stranit chtějí.

Nové prostředí naleznou, svou schopnost zdokonalí.

A nakonec nepříjemné tajemství odhalí.

„Oh,“ uteklo mi ze rtů.

„Sakra!“ uteklo ze rtů zase Belle.

„Tys… to celou dobu věděla, že jsme… TO a nic si neřekla?“ ptala se zmateně Bella.

„Tušila jsem to, ale dnešek mě přesvědčil, že je to pravda. Jenže jsem netušila, že moje tělo na to tak zareaguje. Omdlela jsem, ale pak jsem si to musela rozmyslet. Potřebovala jsem si utřídit hlavu… co a jak.“ Tím nás, teda aspoň mě dokonale zaskočila.

„Takže se asi půjdem balit,“ navrhla jsem a otáčela se, že půjdu.

„Nikam nechoďte, můžete zůstat tady. Mě to vážně nevadí,“ chytla mě za paži a mě se na tváři rozlil úsměv.

„Díky,“ skočila po ní Bella a já nakonec taky.

„Nemáte zač, je radost mít doma takový poklad jako jste vy,“ řekla s úsměvem.

„Takže,“ pokračovala, „dneska vaříte a myjete nádobí,“ začaly jí cukat koutky, ale my jsme zasalutovaly a šly udělat něco k jídlu a umýt nádobí.

Já jsem si vzala vaření, protože Bella moc vařit neumí, ale já taky ne, i když těstoviny s kečupem zvládnu, a ona myla nádobí.

Najednou nějaké auto zatroubilo před domem a Abby vyletěla z domu.

„Tak já mizím na večeři s Esme a Carlislem,“ zakřičela a už jsem slyšela jenom prásknutí dveří.

„Pro koho jsme teda vařily?“ zeptala se uraženě Bella a práskla utěrkou o linku.

„Pro sebe?“ opáčila jsem jí a ochutnala to bílý, co jsem měla v hrnci.

„Dá se to jíst, ale to černý, co je dole, bych nejedla,“ poradila jsem jí a šla jsem scedit ty těstoviny, které jsem nepřivařila.

„Ten hrnec si umyješ!“ bránila se Bella, když jsem jí řekla, aby to umyla.

„Ne! Ty jsi měla na starost mytí nádobí,“ odvětila jsem jí.

„Ale ty jsi ten hrnec přivařila,“ řekla. Chtěla jsem něco namítat, ale někdo zazvonil a Bella šla rychle otevřít. Povzdechla jsem si a vrhla se do mytí hrnce.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal mi někdo do ucha, až jsem vyjekla. Rychle jsem se otočila a stál tam rozesmátý Jasper a za ním Edward s Bellou a nějaký svalovec s blondýnou.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a utřela ten hrnec, který byl stejně ještě černý. Nešlo mi to, tak jsem to nechala být.

„Tak jedem?“ zeptal se Jasper.

„Kam?“ zeptala jsem se, protože jsem to vážně nevěděla. Vždyť říkal, že se staví v noci, ale je mi to jedno, hlavně, že je teď tady.

„Do klubu,“ odpověděl ten svalovec s úsměvem na rtech a všimla jsem si, že Bella utíkala po schodech nahoru.

„Počkej! Ty potvoro!“ zakřičela jsem za ní a utíkala nahoru taky. Naštěstí jsem se na schodech nenamázla. To by byl trapas, zase!

„Kdo bude poslední… večer netrénuje,“ vykřikla Bella nadšeně a já se rychle vrhla ke skříni, kde jsem ke svému znechucení musela vytáhnout to první, co mi přišlo pod ruku. Rychle jsem si namalovala slabé stíny, tužku a řasenku. Lesk jsem si nechala nakonec a ještě si čapla první boty, co jsem viděla.

Na schodech jsme se s Bellou ještě předháněly, ale vyhrály-prohrály jsme obě.

„Sluší ti to,“ pochválil mě Jasper, když jsme šly do aut. My jsme jely nějakým černým Mercedesem s tou blondýnou a svalovcem a oni Astonem. Mají nějak luxusní auta.