Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_15. kapitola

01.06.2010 (12:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3920×

Láska?

Stála jsem v lese a dívala se na mou nejmilejší sestřičku, jak trénovala svou schopnost. Hrála si s ledovou koulí, dělala s ní to samé, co já, hýbala s ní. Byla jsem na ni pyšná. Dokázala to.

Po chvíli jsem to už nevydržela. Potřebovala jsem Alici pogratulovat. Švihla jsem rukou směrem k ledové kouli, kterou zasáhla ta moje. Navzájem se srazily.

„Skvěle, Alice, skvěle!“ zavýskla jsem a zatleskala jí. Normálně bych nejspíš neměla takovou radost, že člen mé rodiny ovládá led, ale po včerejšku… Bylo to uvolňující. Edward věděl o mém tajemství a nevadilo mu to. Naopak… Pomáhal mi tím nejlepším způsobem a já mu byla vděčná. Bylo mi líto, že ho dnes nejspíš neuvidím, ale nálada se mi zvedla při pouhé myšlence na něj. A já se obávala, že tohle je láska.

Alice se na mě podívala, ale hned jí úsměv zrmzl. Lekla jsem se, co se stalo.

„Do háje,“ řekla Alice a já si všimla jejího pohledu. Až teď jsem si uvědomila, že se nedívala na mě, ale někam dál. Pomalu jsem se otočila a přes oranžovou clonu spatřila naši tetu Abby. Oči měla rozšířené hrůzou, pusu otevřenou. Vyděšeně jsem se na ni dívala a nebyla schopná slova.

„Teto…“ začala Alice, ale než stačila říct cokoliv dalšího, Abby zavřela oči a omdlela. Rychle jsem se k ní rozběhla a chtěla jí pomoct, bohužel jsem právě hořela. S obavami jsem se podívala na Alici, která stála necelý metr ode mě. Můj mozek momentálně odmítal spolupracovat, nevěděla jsem, co mám dělat.

„Zpátky! Rychle!“ Zakřičela Alice. Nechápavě jsem se na ni podívala. Kam zpátky? Než jsem se nadála, držela mě Alice za ruku a pozorovala, jak plamínky mizí z mého těla. Přeměna zpět byla neobvykle rychlá, Alice byla mokrá a já mírně spálená. Tričko mi vydrželo, rifle byli o něco kratší.

„Musíme ji odnést do domu, rychle!“ řekla jsem a hnala se k tělu Abby. Vzala jsem ji za ruce a Alice za nohy. Bohužel jsme takhle ušly pouze pár metrů.

„Tohle nepůjde. Já z domu donesu deky a počkám tu s ní, ty zajedeš do nemocnice pro Carlislea,“ zaúkolovala mě sestřička.

„Proč ji do nemocnice neodvezeme rovnou?“

„Protože tam takhle jít nemůžeme a než bychom se převlékly, mohlo by se něco stát. což mi připomíná, že ty takhle do nemocnice nemůžeš. Fajn, dojeď do školy pro kluky. Rychle, za dvě minuty jim zvoní na přestávku. Dělej!“ zakřičela a rozběhla se do domu. Nehodlala jsem teď řešit pochody jejího mozku a co nejrychleji jsem utíkala do garáže pro auto.

Po celou jízdu jsem byla jako na trní. Abby právě viděla, co jsme doopravdy zač. Jak bude reagovat? Bude nás u sebe ještě chtít? Co když nás vyhodí z domu? Nechci se vrátit do Phoenixu a opustit tak Edwarda. To bych nepřežila.

Za rekordních pět minut jsem už parkovala na školním parkovišti. Rychle jsem vystoupila a hned si všimla dešťových kapek, které se začaly snášet z nebe. Rozhlédla jsem se po klucích. Nikde nebyli. Sakra!

Běžela jsem do hlavní budovy, vyhýbala se lidem, kteří si mě měřili znechucenými pohledy. Nechtěla jsem je teď  řešit. Doběhla jsem až na konec chodby, ale po klucích ani stopy.

„Bello? Co se stalo?“ zaslechla jsem za sebou známý hlas a otočila se.

„Sherlocku! Stala se mi taková nepříjemná věc…“

„Co? Vypadáš, jako bys hořela. Co se stalo? Chceš pomoct?“ zeptal se.

„Nic moc se nestalo, jenom potřebuju najít Edwarda s Jasperem, nevíš, kde jsou?“ Sherlock si mě zvědavě přeměřil pohledem.

„Můžu ti pomoct já,“ řekl. Ve mně to vřelo.

„Ale já tě nepotřebuju! Chci někoho jiného, tak mi laskavě řekni, kde jsou, nebo mě nech na pokoji a nezdržuj!“ zakřičela jsem.

„Promiň, ne, neviděl jsem je.“ Bez jediného slova jsem se rozběhla zpět na parkoviště. Byla jsem rozhodnutá zajet do nemocnice. Vyběhla jsem z budovy a zasekla se. O mé auto se opíral Edward i Jasper. Edward se na mě usmíval, ale jakmile spatřil mé oblečení a výraz, smát se přestal. Doběhla jsem k nim.

„Musíte jet  se mnou,“ řekla jsem zadýchaně.

„Proč? Něco s Alicí?“  zeptal se Jasper. Zavrtěla jsem hlavou.

„Abby… S Alicí jsem ráno trénovala a teta nás viděla,“ dostala jsem ze sebe a upřela na kluky prosebný výraz.

„Budu řídit,“ vyhrkl Edward a už si sedal za volant. Nekomentovala jsem to a sedla si na místo spolujezdce, Jasper si sednul dozadu.

„Proč jste nebyly ve škole?“ zeptal se Edward. Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Chci tě jen přivést na jiné myšlenky.“

„Nevím, Alice mi dnes ráno řekla, že se jí do školy nechce. Zavolaly jsme Abby, že jsme nemocné a ona nás nechala doma. Šly jsem trénovat naše schopnosti a Abby omdlela,“ řekla jsem, vydechla a zavřela oči. Potřebovala jsem se uklidnit. Najednou jsem na své ruce, kterou jsem měla položenou v klíně, ucítila ledový dotek. Otevřela jsem oči.

„Neboj se, to zvládneme,“ pošeptal mi Edward, který mi na ruku kreslil uklidňující kolečka. Děkovně jsem se na něj usmála.

Edward řídil snad ještě rychleji než já a než jsem se nadála, zastavovali jsme před naším domem. Jasper okamžitě vyskočil a běžel do lesa za Alicí a Abby, Edward počkal na mě.

Jasper donesl Abby do domu, jakoby nevážila ani tolik, co obal od sušenek. Položil ji na gauč v obýváku a zakryl dekou. Alice donesla namočený kapesník a položila ho Abby na čelo. Všichni jsme napjatě čekali, než se teta probere. Když se dlouho nic nedělo, šla jsem se umýt a převléct, stejně jako Alice. Sotva jsme opět došly do obýváku, Abby pohnula hlavou a zmrkala. Když si zvykla na světlo, upřela na mě a na Alici šokovaný pohled. Rychle si sundala kapesník a posadila se.

„Já… Vy… Co to… Páni,“ koktala a přitom na nás ukazovala prstem.

„Abby, nech si to vysvětlit. Ve Phoenixu se nám stala menší… nehoda a tohle se z nás stalo. Chtěly jsme se přestěhovat do města, kde nás nikdo nezná a kde není tolik lidí. Táta se zmínil o tobě, tak ti zavolal a jsme tu. Omlouváme se, měly jsme ti to říct, ale bály jsme se,“ řekla jsem rychle. Abby pokývala hlavou.

„Já… Musím jít na vzduch. Nechte mě na chvíli samotnou, ano?“ pošeptala, vstala a odešla. Zětžka jsem se posadila a na gauč, Alice padla vedle mě a dala mi ruku kolem ramen. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči.

„Tak to bychom měly,“ pošeptala jsem. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo odkašlání. Podívala jsem se na Edwarda, který mě strnule pozoroval. Utápěla jsem se v jeho očích a nevnímala nic okolo. Probral mě až pohyb vedle mě. Alice beze slova vstala, podívala se na Jaspera a odešla. Jasper šel pár metrů za ní. Věděla jsem, že chtějí být sami a nechala jsem to být. Opět jsem se zadívala na Edwarda a usmála se na něj. Úsměv mi opětoval a klekl si přede mě. Uchopil mé dlaně do svých.

„Abby bude v pořádku, uvidíš. Nemusíš mít starosti, potřebuje jen čas,“ řekl mi. Dívala jsem se do jeho nádherných zlatých očí a nemohla uvěřit, že tenhle Bůh patří mě.

„Děkuju, Edwarde. za všechno,“ pošeptala jsem, předklonila se dala mu pusu. Edward mi věnoval pokřivený úsměv a sednul si vedle mě.

„Tak? Budeme ještě trénovat?“ zeptala jsem se a přitulila se víc k němu. Políbil mě do vlasů a objal jednou rukou.

„Stačí, že tě Abby viděla, jak hoříš. Nemusí tě přistihnout s tvým klukem,“ řekl s úsměvem a já se pozastavila nad jeho slovy.

„Klukem? My spolu chodíme?“ Pozvedla jsem pravé obočí a naklonila se k jeho obličeji. Chtěla jsem ho. Ta touha byla daleko silnější než já sama.

„Ano. Jsi moje a chci, aby to věděli všichni.“ Opět se usmál. Mé srdce se rozbušilo a dech se zrychlil. Edward se ke mně naklonil a otřel svůj nos o můj. Zavřela jsem oči a pootevřela rty. Ty jeho jsem ucítila na bradě, postupoval níž, přes krk až po výstřih trička.

Má teplota se začala zvyšovat, Edward znehybněl stejně jako já. Zhluboka jsem oddechovala s hlavou zakloněnou, Edward měl své rty přilepené na kůži mého dekoltu. Teplota se zastavila, chvíli vytrvala, pak ale opět klesla. Cítila jsem, jak se Edward usmál a pokračoval.

Odtrhl se od mé pokožky a podíval se mi do očí. Nevěděla jsem, co chce udělat, dokud jsem necítila, jak mi vyhrnuje tričko. Ledovou rukou zavadil o mé bříško. Zatnula jsem břišní svaly. Měla jsem husí kůži. Edward okamžitě ruce stáhl.

„Ne, pokračuj, prosím,“ pošeptala jsem zastřeně, ale Edward se k ničemu neměl. Podívala jsem se na své tričko, které jsem měla vyhrnuté pod prsa. S povzdechem jsem uchopila Edwardovu ruku a položila si ji na bříško. Kontrast mezi mou kůží a jeho byl obrovský. On byl bledý, já opálená. Teď jsem to ovšem neřešila. Vnímala jsem pouze jeho dotek. Edward se ovšem i tak nepohnul.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a podívala se do jeho teď už tmavých očí, „co se děje?“

„Neudržím se, Bells. Až moc mě vzrušuješ,“ řekl a oddělal ruku. Dokonce si ode mě odsednul do křesla. Uklidňovala jsem svůj dech a shrnovala si tričko. Stoupla jsem a šla za Edwardem. Sedla jsem si na něj obkročmo, uchopila jeho hlavu do dlaní a donutila jsem ho se na mě podívat.

„Edwarde, nevadí. Na trénink si můžu najít někoho jiného,“ provokovala jsem ho. Potichu zavrčel. Než jsem se nadála, ucítila jsem jeho rty na svých. Ruce mi obmotal kolem pasu a já svoje zamotala do jeho vlasů. Přitáhl si mě k sobě. Naše těla se navzájem dotýkala, rty na sebe dorážely a jazyky tančily vášnivý tanec. Srdce mi bušilo, v břiše se rojili motýlci a teplota se zvyšovala. Bylo mi to jedno. Celým mým tělem jakoby probíhal slabý elektrický proud, který mě hnal dopředu.

„Edwarde,“ zasténala jsem, když jsem na svém stehně ucítila jeho erekci. Jeho ruce sjely na můj zadeček, aby mě držel, když vstal. Své polibky jsem přemístila na jeho krk, přejížděla jsem po něm špičkou jazyka. Edward zaklonil svou hlavu a potichu zavzdychal.

Na svých zádech jsem ucítila měkký materiál. Edward mě položil na gauč a sám si lehl na mě. Políbil mě, nežně a váhavě.

„Miluji tě,“ pošeptal mi a já ztuhla. Řekl to? Opravdu to řekl? Láska? Ne!

Sotva jsem si uvědomila význam jeho slov, teplota mi klesla a mé srdce vynechalo pár úderů. Co největší silou jsem zatlačila do Edwardova hrudníku. Odtáhl se ode mě a nechápavě se na mě zadíval.

„Slez ze mě,“ řekla jsem rychle. Edward okamžitě poslechl. Rychle jsem vstala a chtěla odejít. Nemohla jsem tam s ním zůstat. Musela jsem si všechno promyslet.

„Bello? Co se stalo?“ zavolal na mě Edward.

„Potřebuji být sama,“ řekla jsem a už otevírala dveře od domu, když mě chytil za zápěstí.

„To, co jsem řekl…“

„Nechci nic slyšet, Edwarde. Prosím, nech mě na chvíli samotnou. Zůstaň tu, do půl hodiny jsem zpět.“ Otočila jsem se a rozběhla se do lesa. Běžela jsem a běžela, daleko od domu, stále hlouběji. Docházely mi síly, tak jsem se posadila na zem a opřela o kmen stromu.

Stále jsem si v hlavě opakovala Edwardova slova. Miluji tě.

Nevěděla jsem, jestli jsem na to připravená. Povzdechla jsem si a hlavu dala do dlaní. Se slzami v očích jsem začala vzpomínat.

„Ne! Přestaň! To lechtá!“ řvala jsem mezi záchvaty smíchu. Bylo mi čtrnáct, byla jsem mladá, nevzdělaná a naivní. Ležela jsem na trávě v zahradě našeho domu ve Phoenixu a vedle mě ležel můj kluk Luke.

„Vzdáváš se?“ zeptal se svým nádherným hlasem.

„Ano!“ vykřikla jsem rychle. Luke se smíchem oddělal ruce z mého břicha, opřel se na loktě a zadíval se mi do tváře. Usmála jsem se na něj. Byl tak krásný. Měl nádherné blond vlasy, výrazné modré oči, dětský obličej, vypracovanou postavu. Bylo mu šestnáct.

„Přemýšlel jsem o nás, Bells,“ pošeptal a zatvářil se vážně. Byl roztomilý. Zvedla jsem hlavu a políbila ho.

„A na co jsi přišel, zlato?“ zeptala jsem se s úsměvem a čekala, co z něj vypadne.

„Chodíme spolu už rok, je to tak? Ještě nebyl den, abych byl bez tebe. Trávím s tebou každou volnou minutu a jsem za to rád. Miluju chvíle strávené s tebou,“ řekl. Nuceně jsem se usmála. Je sice hezké, že miluje chvilky strávené se mnou, ale já čekala na něco jiného. Čekala jsem na dvě prostá slova. Čekala jsem na to, až řekne, že miluje mě.

„A to je vše?“ Stále jsem měla naději.

„Miluju tvé oči a úsměv. Víš, že ty máš šest druhů úsměvů? První, když se usmíváš na své blízké, na rodiče, na přátele. Zvedneš koutky, ale zuby neukážeš. Druhý je ten, který by probudil i mrtvého. Hlasitý, ale přesto nádherný a nakažlivý. Třetí je smutný úsměv. Používáš ho, když se snažíš zakrýt špatnou náladu nebo smutek. Usměješ se sice, ale já poznám, že něco není v pořádku. Čtvrtý úsměv je ten ironický. Řekneš něco, co nemyslíš vážně a vždy to doplníš tímto úsměvem. Pátý, který si měla teď, byl nucený. Objeví se u tebe ve chvílích, kdybys nejraději zabíjela, ale i tak se snažíš být milá. Ale já miluji ten šestý. Je to úsměv, který patří jen mě. Úsměv, který vykouzlíš pokaždé, když mě uvidíš. Tento úsměv mi dokazuje, co pro tebe znamenám. Vím, že to ještě ani jeden z nás neřekl a vím, že čekáš, až se ozvu první. Dočkala ses. Miluji tě, Bells.“ Dívala jsem se na něj s pusou dokořán a nevěřila svým vlastním uším. Momentálně jsem neřešila, že mi vyjmenoval všechny mé úsměvy. Řekl to. Opravdu řekl, že mě miluje.

„Luku, já… Je to půl roku, co jsem si uvědomila, co k tobě cítím. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Vždy, když jsem s tebou, je mi skvěle. Jakby všechny problémy zmizely. Jako bychom existovali jen my dva. Mám chuť se smát, vykřičet své štěstí do světa. Když odcházíš, bereš si kousek mě sebou. Miluju tě, jako nikdy nikoho. Miluju tě a vždycky budu. Ať se děje cokoliv. Pokud nás něco rozdělí, budu tě milovat. Nikdy, opakuji nikdy v mém srdci nebude místo pro nikoho jiného. Mé srdce je tvoje.“ Luke mě pozoroval s mírným úsměvem na tváři. Jakmile jsem dokončila svou řeč, sklonil se ke mně a políbil mě.

Ten den jsem přišla o panenství. Ten den jsem se zasnoubila. Lidé si mohli myslet, že je to jen dětská láska. Nebyla. Opravdu jsme se milovali. Každý den jsme si slibovali společný život. Plánovali jsme si budoucnost. Stále jsem mu opakovala, že on je jediný muž v mém životě, že jiný nikdy nebude. Byla jsem nejšťastnější bytost na světě. Ale nic netrvá věčně.

Dva týdny po onom dni se stala nehoda. Luke byl ve špatný čas na špatném místě. Byl s kamarády na baseballovém zápase. Byla jsem doma a po dlouhé době jsem si s Alicí udělala dámskou jízdu. Zrovna mi lakovala nehty, když mi zazvonil mobil.

„Swanová,“ řekla jsem.

„Bello?“ ozval se známý hlas s jasnou bolestí a smutkem.

„Co se děje, paní Walterová?“ zeptala jsem se, když jsem poznala hlas Lukovi matky. Tón jejího hlasu mě znepokojil.

„Jsem v nemocnici. Luke měl nehodu a chce s tebou mluvit. Mohla bys přijít?“ Jasně jsem slyšela, jak polyká vzlyky. Mé srdce se rozbušilo a tělo prostoupil nepříjemný pocit.

„Co se stalo?“

„Přijeď, prosím. Moc času mu nezbývá.“ Zavěsila. Dlouho jsem se dívala do prázdna s telefonem na uchu.

„Bells? Zlato, co se děje?“ Alice se mnou zatřepala a já se vzpamatovala.

„Luke… je v nemocnici,“ pošeptala jsem. Co nejrychleji jsme nasedly na autobus a jely do nemocnice. Zeptala jsem se první sestřičky, kterou jsem potkala. Řekla mi, že Luke leží na jednotce intenzivní péče. Okamžitě jsem se tam rozběhla, i když se mě sestřička pokoušela zastavit.

„Luku?“ pošeptala jsem, když jsem vtrhla do pokoje. Luke ležel na posteli, do jeho těla vedlo několik hadiček a kolem něj pípaly přístroje. Byl to strašný pohled.

„Bello!“ vykřikla jeho matka, která seděla na židli vedle postele a rychle mě objala. Oči měla opuchlé od pláče.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Povím ti to pak. Chtěl s tebou mluvit. On… Umírá.“ Z očí jí opět vytryskly slzy, stejně jako mě. Odešla, v pokoji jsem zůstala pouze já a Luke. Sedla jsem si nažidli a vzala jeho ruku do své.

„Luku, lásko, slyšíš mě?“ zeptala jsem se. Jeho víčka se zachvěla, otevřel oči a usmál se na mě.

„Bello,“ zasípal a hned na to se rozkašlal. Rychle jsem vzala sklenici vody a přiložila mu ji ke rtům. Luke se trošku napil.

„Nemluv, musíš odpočívat,“ řekla jsem mu.

„Ne. Umírám, vím to.“ Z očí mi vytryskly další slzy.

„Slib mi něco, prosím.“

„Cokoliv,“ pošeptala jsem. Blíže jsem se k němu naklonila.

„Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš, že mě budeš milovat.“

„Jsi sobec, víš to?“ pokusila jsem se o vtip. Usmála jsem se, i když mi slzy stále stékaly po tvářích. Luke se také usmál, víčka už nebránila jeho slzám.

„Vím, ale nikdy jsem nikoho nemiloval tolik, co tebe.“

„Dobře. Slibuji, že navždy zůstaneš v mém srdci,“ pošeptala jsem. Lukovi se na tváři objevil úlevný úsměv. Naposledy stisknul mou ruku, zavřel oči a naposledy vydechnul.

S očima rudýma od pláče jsem se sklonila a políbila ho na jeho mrtvé rty, nehybné.

„Sbohem,“ řekla jsem. Pustila jsem jeho ruku a vyšla na chodbu.

Od té doby jsem zamilovaná nebyla. S kluky jsem si pouze užívala, netahala jsem do vztahů city. Bála jsem se další lásky. Všude kolem mě bylo plno trápení a bolesti kvůli té jedné důležité emoci. Nikoho jsem si nepřipouštěla k tělu.

Edward to vše změnil. Nyní jsem si uvědomila, co k němu vážně cítím. Znám ho sotva týden a jsem do něj blázen. Každá má myšlenka patří jemu, zdají se mi o něm sny, stále mám potřebu být mu na blízku.

Vím, že jsem Lukovi slíbila, že v mém srdci bude navždy a já své sliby plním. Na Luka nikdy nezapomenu. Byla to moje první velká láska. Ale Edward… Potřebuji ho a jsem si jistá, že Luke by to chápal.

S mírným úsměvem jsem vstala a otočila se směrem k domu, když jsem spatřila Abby.