Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 30. kapitola

19.01.2010 (08:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2201×

„Dobře si rozmysli, co mi řekneš…“ zašeptala a pak se na zlomek sekundy odmlčela.

„Prosím, nezklam mě,“ zašeptala s nadějí v očích.

„Co ti mám říct?“ zeptal jsem se jako největší tupec na světě.

„Řekni mi, že to není tak jak to vypadá, že miluješ jen mě,“ řekla tichounce.

„Když přišla ona a ukázala mi prsten, byla jsem na dně. Jen ten pocit, že bych tě mohla ztratit. Myslela jsem si, že jsem o tebe přišla. Moc to bolelo. Cítila jsem se… Bezmocná. Netušíš jaké to bylo. A teď, když jsem si myslela, že budeme věčně spolu, objeví se někdo třetí a skočí ti kolem krku. Co si mám myslet? Bolí mě to. A proto tě prosím, nenech mě to zažít znovu, už bych to nepřežila,“ řekla opět stejně tiše jako před tím. Podíval jsem se do těch jejích karmínově rudých očí. I přes jejich barvu byly překrásné, dokonalé a tak hluboké. Byly plné smutku, bolesti, naděje.

„Bello, několikrát jsem ti řekl, že miluji jen tebe a nikoho jiného. Řekl jsem ti, aby sis to zapamatovala. Bello, v roce 1918 jsem se probral z bezvědomí. Tehdy jsem měl sen, ve kterém jsi ty měla hlavní roli. V tom snu jsem tě poznal, v tom snu jsem se do tebe zamiloval. Netušíš, jaké pro mě bylo, když jsem si myslel, že jsi pouhý sen, že tě nikdy neuvidím, že jsi byla pouhým výplodem mé fantazie. Čekal jsem na tebe sto let a pak ses objevila. Miloval jsem tě celý svůj život, nehodlám tě ztratit. Nikdy. Bello, miloval jsem tě celou svou věčnost a milovat budu, zapamatuj si to,“ řekl jsem a přej jí prsty po tváři. Bylo mi jedno, že na mě zbytek rodiny nevěřícně zíral. Teda až na Alici a Carlisle, ti se usmívali, protože oni jediní o mém tajemství věděli.

„Tak 1918 říkáš? Tobě se o mě opravdu zdálo?“ zašeptala překvapeně. Přikývl jsem.

„Ale, jak je to možné. Nechápu to,“ zašeptala a nervózně těkala očima mezi mnou a zemí.

„Omlouvám se, že jsem pochybovala. Nechci tě ztratit,“ zašeptala smutným hlasem a ruku, kterou měla doteď zatnutou v pěst povolila.

„Já tebe taky ne,“ zašeptal jsem jí na oplátku. Chtěl jsem ji políbit, ale něco, teda spíš někdo mi to nedovolil.

Rychlostí blesku ke mně přiběhla nasupená Tanya a začala mi ukazováčkem šermovat před nosem. Bella vedle mě zavrčela, ale Tanya si toho ani nevšimla a pokračovala se šermováním.

„Ty…! Ty…! Grrr, ty jsi zasnoubený!?“ vypadlo z ní po chvíli, Bella nepřestála vrčet.

„Sen?“ ozvalo se zezadu, nereagoval jsem.

„Ja – jak? Kdy? Kdo?“ padaly z ní otázky, byla opravdu rozladěná, že ani Jasperova moc nepomáhala.

„Dohodnutě, devadesát let zpět, Lilith,“ odpověděl jsem na všechny její otázky a přitáhl si k sobě ještě stále vrčící Bellu.

Tanya vypadala, že dostává infarkt. Dýchala zrychleně a nevěřícně mrkala.

„Omlouváme se za toto nedorozumění, omlouvám se za Tanyino chování,“ promluvil po delší odmlce Elearezar.

„Nic vážné se nestalo,“ špitla Bella tiše a usmála se na skupinku upírů stojící před námi. Přitiskl jsem si ji více k tělu a políbil do vlasů.

„Vidím, že máte novou členku rodiny. Edwarde představil bys nám ji?“ zeptal se pohlédl k mému andělu.

„Samozřejmě. Tohle je moje přítelkyně Bella, Bello, tohle je Elearezar, Kate, Carmen, Irina a Tanya,“ řekl jsem a letmo na každého pohléd.

„Je mi ctí poznat někoho tak nadaného. Velmi silný fyzický i psychický štít a ovládání kovů, to je pozoruhodné,“ řekl uznale.

„Díky,“ odpověděla mu Bella a na její tváři se objevil úsměv.

„Mohla bys nám předvést tvůj dar, nikdy jsem nic takového neviděl,“ řekl doufajíc.

„Pokusím se,“ řekla a nadechla se. Byl jsem zvědavý, co vymyslí. Bella je velice kreativní.

Po vteřině přemýšlení vyndala z kapsy dva centy, které nechala položené na ruce. Teprve teď jsem si uvědomil, jaké je tu ticho, nikdo nedýchal, pouze se ozýval tichý zpěv ptáků.

Bela pomalu spustila ruku níže, ale mince zůstaly levitovat ve vzduchu bez jediného pohnutí.

Všimnul jsem ji, že udělala pár sotva znatelných pohybů rukou a tím mince uvedla do pohybu.

„Máš úžasný dar Bello,“ zašeptal naprosto fascinovaně.

„To ještě není celé,“ odpověděla s úsměvěm. Přesně v ten moment se všichni přítomní vznesli do vzduchu. Teda až na Emmetta, který byl jako jediný na lovu před dvaceti dny a toho železa mu moc nezbylo… Bylo to komické, vidět vztekajícího se Emma.

Nebojte se, na Lilith jsem nezapoměla!
ps: udělejte mi radost a napište komentář...

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 30. kapitola: