Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 23. kapitola

03.01.2010 (14:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2643×

„Ne, Bella je v pořádku, ale…“ její hlas byl roztřesený a celkově zněla divně.

„Ale co?“ ptal jsem se a už běžel k autům.

„Volturiovi… rozhodli se nás navštívit,“ vypadlo z ní nakonec. Pak jsem zaklapl telefon a co nejrychleji jsem dokázal běžel k autům. Přijedou Volturiovi, to není dobré, to vůbec není dobré. Kdyby se jen dozvěděli o Belle… Oni by ji chtěli zabít nebo přeměnit. To není dobré.

Ani v nejmenším.

Rychle jsem vyběhl z lesa a zastavil se u aut, kde už stál Jasper s Alicí. Pár vteřin po mě se dostavil Emmett s Rosalii za zády.

„Kdy?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Ještě dnes, měli by dorazit kolem páté hodiny odpoledne,“ odpověděla a pak mi přehrála svou vizi.

Stáli jsme  na jezeře, které bylo zamrzlé. Naproti nám stáli Volturiovi a jejich garda.

Poznával jsem to, bylo to jezero Ozette Lake, párkrát jsem tam lovil.

„Jak to, že zamrzne, vždyť to není možné…“ vypravil jsem ze sebe.

„Netuším,“ řekla a když se dostavil i Carlisle s Esme, rychle jsme nasedli do aut a jeli zpět do Forks.

Celou dobu jsem myslel na Bellu, bál jsem se aby jí něco neudělali. To bych nepřežil, znovu už ne. Slíbil jsem si, že už nedovolím, aby jí někdo ublížil. Slíbil jsem to sobě, slíbil jsem to jí. Doufal jsem a přál si, abych byl schopen dodržet, alespoň jediný slib, který jsem Belle kdy dal. Ale nevím jestli to dokážu. Musím. Musím to dokázat i kdyby mě to mělo stát život.

Pro ni bych udělal cokoliv, jen abych ji ochránil. Cokoliv, jen pro to, aby byla v pořádku a šťastná… Udělal bych vše pro to, aby mohla zůstat se mnou, jsem tak sobecký.

To, že jsme již namístě jsem si uvědomil až když jsem uslyšel brzdění pneumatik.

Všichni jsme vystoupili a zamířili do „jídelny“, kde se vždy konaly rodinné porady.

„Už jste tady, já myslela, že se máte vrátit až zítra,“ řekla Bella, která za námi přišla z kuchyně s rohlíkem v ruce.
„Alice, měla vidění. Trochu jsme pozměnili plány, dnes nás přijede navštívit pár… známých,“ řekl jsem, pomalým krokem přešel k Bella a políbil ji do vlasů.

I když k tomu neměla důvod, začala se červenat. Miloval jsem to a ještě jednou ji políbil.

„Kdy mají přijet?“ zeptala se nevině.

„Alice tvrdí, že kolem páté. Ale jsou tu jenom na otočku, půjdeme jim naproti,“ zašeptal jsem jí.

„Mám vedle rozkoukaný film, nebudu rušit,“ řekla ještě a kolébavou chůzí odešla do obývacího pokoje.

„Viděla jsi něco podrobnějšího o tom setkání?“ zeptal se Carlisle, aby přerušil to trapné ticho, které s odchodem Belly nastalo.

„Nic víc, stále jen my, Volturiovi a led. Ale mělo by se jednat o pouhou návštěvu,“ něž řekla druhou větu na kratičkou vteřinu zaváhala.

„Za jak dlouho bychom měli vyrazit?“ zeptala se Esme.

„Do deseti minut,“ řekla Alice po té, co se podívala na hodinky.

Alice se ruku v ruce s Jasperem odporoučela a pak vyšli z domu.

Pomalým krokem jsem se vydal za Bellou, která se právě koukala na nějaký, mi neznámý film.

„Tak co, kdy vyrážíte?“ zeptala se mě Bella, když jsem se posadil vedle ní a objal ji kolem ramen.

„Asi za pět minut, přežiješ to bez nás, ještě pár hodin?“ zeptal jsem se a zahleděl se do jejich hlubokých očí. Bella mi jen lehce přikývla a stále se mi dívala do očí. Ty její byly dokonalé, krásné, barvy čokolády. Prsty jsem jí přejel po tváři a pokračoval až ke klíční kosti.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí slůvka lásky.

„Taky,“ zašeptala tiše a pousmála se na mě.

„Já tebe víc,“ pokračoval jsem, když se ke mně naklonila.

„S tím, bohužel, nemohu souhlasit pane Cullene,“ zašeptala a já už jí neodolala a spojil naše rty v něžném, přesto vášnivém polibku.

„Už bys měl asi jít, nebo na tebe budou čekat,“ zašeptala, ale nepřestávala opětovat polibky.

„Asi ano,“ odvětil jsem, ale nepřestával. Zajel jsem prsty do Beliných vlasů, ona mi obmotala ruce kolem krku. Pak se, ale odtáhla.

„Co se stalo?“ ptal jsem se zmateně, bál jsem se, jestli jsem jí neublížil.

„Koplo mě… zase,“ řekla a její pohled sklouzl k bříšku.

„Asi mě to nemá rádo,“ zašeptal jsem.

„Edwarde, není možné, aby tě někdo neměl rád,“ řekl a usmála se na mě.

„Už bys měl jít,“  řekla posmutněle a měla pravdu.

„Brzy se vrátím,“ zašeptal jsem a ještě jednou ji políbil, pohladil ji po vlasech. Pak jsem musel velmi nedobrovolně odejít. Vyšel jsem před dům, kde už čekala Alice, Carlisle, Esme  a Jasper. V těsném závěsu za mou osobou přišla Rosalie, vteřinu po ní Emmett.

Jen jsme na sebe všichni kývli na znamení, že jsme připravení. Všichni naráz jsme se rozběhli do lesa. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna – do které patřily ti skoro normální, říkám skoro, protože do ní patřila i Alice a její nakupování normální zcela určitě není. Ti skoro normální běželi na zemi, jako normální upíři. Pak tu byla ta druhá skupina, která se vydala po stromech, vypadalo to, že tu skupinu to evidentně bavilo. Tu skupinu tvořil Emmett.

Jezero bylo od našeho domu vzdáleno asi dvacet pět kilometrů, takže jsme do několika minut byli na místě. Zastavili jsme se před jezerem a byli promoklí na kost, jelikož v polovině cesty se spustil liják.

Nikdo z nás stále nechápal, kde se má vzít ten led, jak říkala Alice.

Jelikož jsme byli po větru, už jsme je ucítili a pak… nemohl jsem věřit vlastním očím.

Proti nám se na hladině jezera začala tvořit úzká ledová cesta, která se jakmile dosáhla břehu rozšířila. Bylo to divné, přece jen bylo přes patnáct stupňů. V čele s Carlisleem jsme se pomalu vydali po zmrzlé hladině. Na malý moment jsem se ohlédl, s každým našim krokem za námi cesta z ledu tála a měnila se zpět na vodu. To bylo pozoruhodné. Otočil jsem se zpět a v dálce před námi jsem zahlédl početně velkou skupinu upírů oděných do tmavých plášťů s kápěmi přes hlavu. Přidali jsme na tempu a nakonec se zastavili deset metrů od Volturiových.

„Přátelé! Ani netušíte jak jsem šťasten, že vás po tolika letech vidím,“ řekl nechutně sladkým hlasem Aro a přistoupil o tři kroky blíže k nám.

„Aro, taky tě rádi vidíme. Co tě k nám přivádí?“ zeptal se Carlisle zdvořile a také udělal pár kroků vpřed.

„Měli jsme nějaké problémy s jedním upírem v Port Angels. Lidé začínaly mít určité podezření, museli jsme zakročit,“ řekl s podivným úsměvem na tváři.

„Tak je to správné,“ přitakal Carlisle i když na to měl jiný názor.

„Když jsme se vraceli, zachytili jsme tvůj pach. Přišlo mi jako dobrý nápad navštívit starého přítele,“ řekl odporně sladkým hlasem a usmál se.

„Obávám se, že s našimi nejnovějšími členy ses ještě nesetkal,“ řekl Carlisle.

Tohle bude dlouhé… Aro mu jen lehce přikývnul a lehce přimhouřil oči.

„Tohle je Alice a Jasper, v roce 1981 se připojili k naší rodině,“ řekl a kývnul k nim.

„Jestli se smím zeptat, máte nějaké dary?“ zeptal se a podíval se na Alici, která na chvilku zaváhala, ale pak promluvila.

„Já mám vize – vidím budoucnost. Jasper dokáže ovládat emoce,“ řekla tiše, ale byla nervózní. Za pár vteřin všechny pohltila vlna klidu.

„To je fascinující. Ale abych nezůstal pozadu… Rád bych vám představil dvě nové členky naší rodiny,“ řekl a pokynul rukou ke dvou upírkám v pláštích.

„Jako první bych představil naši půvabnou Elgee,“ řekl a upírka si sundala svou kápi, pod níž se skrývaly velmi dlouhé, rovné, sněhově bíle vlasy. Musel jsem uznat, že krásou by se mohla rovnat Rosalii, jediné co jí její vzhled kazilo byly pronikavé karmínově rudé oči, které měly pohrdavý výraz. Byla bledší než ostatní upíři a na tváři měla dokonalý výraz hráče pokeru. Vypadala nebezpečně, jako bůh pomsty.  Nejzajímavější na ní bylo, že na všechny ostatní kapaly kapky vody, ale na ni padala jen kousky ledu. Pak jsem si všimnul dalšího detailu, na rozdíl od ostatních byla bosa. Po přečtení její mysli jsem pochopil proč.

„Elgee má velmi silný dar, nemohl jsem si pomoct a využil jsem ho pro toto setkání. Miluji efekty. Elgee má o hodně nižší teplotu než normální upír, pouhým dotek dokáže cokoli zmrazit. Je to pozoruhodné, že?“  řekl a usmál se svému vlastnímu štěstí, že získal někoho, pro něj, tak cenného. Pak kývnul, aby se vrátila zpět k ostatním z gardy.

„Pak naše další nová členka,“ řekl a přistoupila k němu drobnější upírka, sundala si kápi a vzhlédla.

„Jmenuje se L…“ řekl, ale nestihl to dokončit, upírka se rozběhla a za setinu vteřiny se zastavila přede mnou.

„Edwarde? Jsi to ty?“ zeptala jsem mě vysoko posazeným hlasem, nevěřil jsem vlastním očím.

„Li – Lili?“ zašeptal jsem…

Kdo je Lili?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 23. kapitola: