Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 19. kapitola

23.12.2009 (17:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2383×

Stál jsem za prosklenou stěnou mého pokoje a pozoroval Bellu, která právě nastupovala do auta. Moc rád bych jí svezl do školy ve svém autě, ale na to ještě bylo moc brzo  byl to pouhý týden. Vypadalo by to moc… divně. Nechtěl jsem poslouchat ty myšlenky lidí, hlavně ne ty od Mika. Bylo na to brzo… příliš brzo, pouhý týden.

A tak jsem dál stál a zpoza skla jsem ji pozoroval, byla krásná.  Vždy byla a vždy bude. Možná navěky, kdo ví. Jestli ano, budu chtít se mnou strávit zbytek existence, bude to její  volba, pak ji nebudu bránit.
Sledoval jsem jak Bellin náklaďáček odjíždí příjezdovou cestou a pak zmizel za zatáčkou.
Bella vždy jezdila dvacet minut před námi. Měla k tomu několik důvodů, jako první uvedla, že potřebuje čas na hledání cesty,  kdyby se někde ztratila. Druhý, její auto, teda jestli se ta rachotina dá autem vůbec nazvat, je pomalejší než naše a třetí, nechtěla, aby se ve škole moc rychle rozkřiklo, že bydlí u nás. Upřímně jsem ji chápal.

Měl jsem ještě poměrně dost času, ale nevěděl jsem, co dělat.
Sedl jsem si na pohovku a pustil hudbu,jen jsem seděl a vyčkával. Život upíra někdy může být dost nudný. Někdy jsem litoval toho, že nemůžu spát, záviděl jsem lidem.
Po přečkání snad těch nejnudnějších dvaceti minut mého života, pomalu jsem vstal a vypnul stereo. Vzal jsem si batoh a lidským tempem sešel po schodech a zamířil ke garáži.

Nasedl jsem do auta, po pár sekundách nasedli i Jasper s Alicí a já nastartoval a vyjel do školy. Byli jsme tam docela brzo, po deseti minutách už jsem parkoval.
Vystoupili jsme, já ještě zamkl a vydal se ke škole. Ještě jsem letmo zavadil pohledem o Bellin náklaďáček a s úlevou jsem si oddechl, že nezabloudila. Trochu rychlejším tempem jsem prošel hlavním vchodem a rovnou vyrazil do učebny chemie.

Sedl jsem si do poslední lavice, která jakby zázrakem zůstala volná, zrovna jsem moc netoužil sedět vedle nějaké pubertální holky, jen ty její myšlenky. Nad tím jsem se lehce otřásl, brrr nechutné myšlenky. Lehce jsem natočil hlavu a mlčky se díval z okna, snažil se ignorovat myšlenky ostatních a vyčkával příchodu učitele. Mé oči bloudily po skle okna a prozkoumávaly každou jeho nerovnost, každičkou prasklinku. Bylo zajímavé vidět, jak sklo lehce láme světlo, tím tvořilo miniaturní duhu. Tohle by lidské oko nebylo schopno vidět.

Po dvou minutách do třídy vešel učitel, uslyšel jsem nesouhlasné povzdechy skoro ode všech ve třídě.
„Třído, otevřete si sešity, pro začátek si dáme jeden lehčí příklad,“ rozkázal hrubým hlasem a na tabuli začal za příšerného pisklavého zvuku psát rovnici, měl pravdu byla jednoduchá pro upíra, který čte myšlenky. Lehce jsem se usmál a rychle opisoval z tabule.
Napsal jsem postup a výsledek, který byl podle učitele správně.
Zbytek hodinu učitel vykládal o vlastnostech kyselin, nedával jsem příliš pozor, protože tohle už jsem slyšel nejmíň… no hodně krát. Většinu času jsem prohledával myšlenky spolužáku a díky nim sledoval Bellu. Na chvíli jsem se „usídlil“ v Angelině mysli.
Zrovna měli rodinku, nudný předmět a tím pádem si mohli povídat.

„Hej Bello,“ šeptala Angela a naklonila se k Belle.
„Co se děje?“ zeptala se Bella.
„Jak se to teda mezi tebou a Mikem?“ zeptala se po chvilce.
„Ehm, to je složité…“ řekla potichounku.
„Já to pochopím, jste ještě spolu nebo ne?“ vyzvídala.
„To opravdu nejsme,“ řekla s… odporem?
„Vypadali jste jako pár snů, co se zvrtlo?“ vyptávala se.
„Překvapuje mě, že se to k tobě ještě nedoneslo…“ konstatovala.
„Co se ke mě mělo donést?“ ptala se dychtivě.
„To není důležité…“ zašepotala Bella a zvuku zvonku vstala a odešla.
 

„Není důležité?“ pomyslel jsem si a sbalil si věci. Pak jsem ještě měl matematiku, literaturu, tělocvik, francouzštinu a angličtinu… Jako už v chemii, jsem zkoumal mysli ostatních a hledal v nich Bellu.

Už jsem procházel chodbou, měl jsem namířeno k autu, ale cestou jsem potkal Bellu.
Zpomalil jsem krok.
„Dej si pozor na Alici,“ zašeptal jsem a Bella se na mě vyděšeně podívala. Já se jen usmál, ale v duchu jsem ji litovat. Zatít nákupy s Alicí byl opravdu zážitek, který si už nechci nikdy zopakovat. Už jsem byl na konci chodby, když jsem
za sebou uslyšel Alici
„Bello, jedeš semnou! Jdeme nakupovat!“ zazpívala jejím pronikavým sopránkem.

Rychle jsem se dostal k autu a vyjel z parkoviště směrem domů.

***

Jelikož jsem měl ještě spoustu času a už jsem dlouho nebyl na lovu, rozhodl jsem se zalovit si v okolí jezera Ozette Lake. Ještě jsem to ani nedomyslel a už jsem běžel lesem.
To jezero nebylo příliš daleko, asi dvacet pět kilometrů. Běžel jsem rychle jako blesk a vdechoval omamnou vůni lesa, vůni kůry, potůčku, mechů. Po chvíli jsem již spatřil ono jezero a ucítil tři mohutná srdce. Jedna puma a dva losi. Rychle jsem se rozběhl, první jsem ulovil pumu, protože byla blíž a pak přišli na řadu oba losi.
Jejich krev byla o poznání méně sladká něž krev pumy, ale odporná nebyla. Po několika minutách jsem už pohřbíval mrtvá těla pod kořeny stromů. Pak jsem se podíval no hodinky, už byl nejvyšší čas vrátit se, teda pokud chci vidět Bellu, ještě před tím než usne.

Rychle jsem se otočil a běžel známou cestou zpět. Rychle jsem prokličkoval mezi stromy a objevil jsem se za naším domem. Rozběhl jsem se a rychle vyskočil do svého, věčně otevřeného okna.
„Fuj! Tohle už mi nedělej, máš vůbec představu jak jsem se tě lekla?!“  křikla po mě Bella, která ležela na zemi.
„Promiň, já, nečekal jsem, že tu budeš,“ omlouval jsem a pomohl jí na nohy.
„Omluva se přijímá,“ zašeptala.
„Co jsi tu vůbec dělala?“ zeptal jsem se.
„Koukala jsem se na hvězdy, málo kdy jsou vidět. Většinou jsou schované za mraky. Máš tu skvělý výhled,“ řekla a přešla k prosklené stěně.
„Ano, výhled je skvělý,“ přitakal jsem a šel za ní.
„Jsou krásné, že?“ zeptal jsem se a podíval se na Bellu, která otočila hlavu a podívala se mi do očí.
„Ano,“ zašeptala a nepouštěla ze mne oči, stejně jako já z ní.
V té krásné čokoládové barvě bych se dokázal utopit. Netušil jsem jestli je to vhodné, ale i přes to jsem se k ní naklonil.
Bella  stoupla na špičky, překonala poslední centimetry a naše rty se spojily…

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 19. kapitola: