Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 1. kapitola

k3


Vychoval jsem si lásku - 1. kapitolaEdward pracuje jako porodník – neonatolog a momentálně se snaží ještě o atestaci z klasické gynekologie. Na jednom z těchto oddělení najde tu, na kterou čeká už téměř 150 let. Tento díl věnuji Lolalitě. Jsem jí vděčná za cenné rady a podporu. Bez ní bych asi nesebrala odvahu tuto povídku publikovat. Příjemné čtení přeje Vesper!

Edward:

„Doktore? Ehm, a mám si svléct i kalhotky?“ Ježíš, jak já teď přejdu k té koze?! Proč jsem jen, já husa, raději nešla v sukni?! ozvalo se zpoza závěsu, zatímco jsem čekal, až se pacientka připraví. Jen jsem se pousmál. No jo, holka, teď už s tím stejně nic nenaděláš. Tak dělej, nemám na tebe celý den. Už ať jsi nahoře.

„Ano, slečno Svannová. Odložte si vše, co by mi bránilo v prohlídce, a přejděte si prosím k vyšetřovacímu stolu.“ Pohotově jsem jí odpověděl. Přece jen, zas tak dokonalý upíří zrak není, abych viděl i přes látku. Nejraději bych dodal, že i já bych to měl rád už za sebou, ale to by nebylo moc profesionální.

Á sakra, je to tu. Měla jsem víc zdržovat ten rozhovor před vyšetřením.  Raději bych ještě pořád rozebírala mou periodu, konzistenci hlenu a vlastně cokoli dalšího, jen abych oddálila to, co přijde teď. Kdyby alespoň nebyl tak neodolatelně sexy… už slyším to jeho – teď se pěkně uvolněte – copak to jde, když vidím, jak  čupřina jeho bronzově zlatých vlasů mizí z mého dohledu, a je mi nad slunce jasné, že se zrovna nachází  mezi mými stehny?! Kdyby tak alespoň byl také nahý, nebyli jsme v ordinaci a nebyly tu ty zpropadené nástroje a přístroje. Kruci. Tak teď už se neuvolním, ani kdyby nade mnou kroužil růžencem a vyprávěl mi o kvantové fyzice.

Myšlenky mé pacientky mi připomněly včerejšek. Claire byla opravdu dobrou volbou na zpestření další noci mé věčnosti. Příště si pro ni vyhradím víc času. Rád bych dál vzpomínal, ale slečna Svannová zrovna mapovala můj zadek a představovala si mě v situaci, která se za vyšetření rozhodně považovat nedá. Otravuje mě to, ale už nešokuje. V jejím mozku se odehrávají téměř stejné pochody, jako u všech ostatních. Dokonce ani věk pacientek nehraje žádnou roli v jejich fantaziích o mně. Dokonce bych řekl, že čím jsou starší, tím víc mě dokážou překvapit.

A tyto úvahy mě přivádí k myšlence, kdo za toto všechno vlastně může. Asi toho Emmetta jednou fakt zabiju…

Z mého lamentování mě vyrušilo zašustění závěsu. Konečně. Přestože o jejím přesunu vím, dopřeju jí soukromí, aby si zdánlivě nepozorována vylezla na kozu. Ťapání bosých nohou po podlaze a žuchnutí do vyšetřovacího křesla mě přinutilo se zvednout a přemístit se k ní. Slečna, už celá červená a připravená, na mě čekala a v myšlenkách se připravovala na zahajovací větu. Tušila správně. Přece ji nezklamu.

„Tak, teď se pěkně uvolněte,“ pronesl jsem zajetou klasiku s povzbuzujícím úsměvem. Po přesunutí mého pohledu z jejích očí do obnaženého klína mi ale došlo, že slečna měla pravdu. Její tělo rozhodně nemělo v plánu se uvolnit. Byla ze mě dost nervózní. Nechápu proč. Copak působím tak přísně? Fajn, tak jo. Chápu to. Ale to neznamená, že se s tím hodlám smířit.

„Takto to opravdu nepůjde, slečno. Pokuste se myslet třeba na místo, které máte ráda. Představte si, že vůbec nejste tady, ale někde na louce, nebo u moře…“  Naštěstí mám už se situací, kdy musím pacientkám pomáhat uvolnit se a zapomenout, kde a v jaké pozici zrovna leží, své zkušenosti. Dřív jsem zkoušel praktikovat to, co jiní gynekologové. Nezávazně si se ženami povídat a odpoutat jejich pozornost od mých činů a pohybů rukou a nástrojů. Ale to se ukázalo jako zcela bezvýsledné. Ne-li přímo kontraproduktivní.

Z nějakých záhadných důvodů je i můj hlas poněkud rozrušoval. Některé přímo vzrušoval. A přitom mi Carlisle tvrdil, že upíří melodický hlas pacienty uklidňuje. Buď je tedy něco špatně s těmi ženami, nebo se mnou. Z tohoto důvodu jsem přešel k postupu, kdy se snažím pacientky téměř zhypnotizovat vnucením nějaké představy a přesvědčit je, že jsou vlastně úplně někde jinde. Musím přiznat, že můj dar mi také hodně pomáhá. Během pár minut jsem pacientku víceméně zpacifikoval a mohl nerušeně pracovat. Občas jsem ale musel výkon přerušit, to když si začala opět uvědomovat, co právě dělám a mé dotyky jí začaly být nepříjemné. Nebo spíš příliš příjemné, podle jejích myšlenek.

Edwarde, Edwarde, proč jen ti nestačí práce na neonatologii? Proč ses rozhodl i pro atestaci z gynekologie… Proč?! Copak jsem měl na výběr?! zamyslel jsem se při jedné takové pauze.

Všechno to začalo Emmettovým dobíráním, že nejsem dost chlap, když si jako specializaci vyberu práci s novorozenci - neonatologii. Nechápu, proč se neposmívá Jasperovi, ten taky několik desetiletí své existence věnoval výcviku novorozených… já vím, já vím – byli to trochu jiní novorození, ale to je detail. Piplačka je s nimi podobná.

Ten první impulz, kdy zmínil mou specializaci porodník – neonatolog v posměšném tónu nastal při našem společném lovu. Viděl jsem Emmetta, jak se si pohrává s medvědem, který byl opravdu velmi zuřivý. Došlo mi, že takto se chovají především, když někoho chrání. Ten velký chlupatý tvor byla medvědice. Stačil mi jeden pohled zaměřený přímo na ni, abych pochopil, že před velmi nedávnou dobou určitě porodila mláďata. Někde tady musí být a ona se je snaží z posledních sil bránit. Vždycky jsem tušil, jak silný je mateřský pud, ale teprve jako porodník jsem si dokázal uvědomit, proč někdy matky jednají, jak jednají. Teď chápu všechny příčiny i následky mateřských rozhodnutí. Několikrát jsem byl před rizikovým porodem svědkem toho, že mě rodičky prosily, abych, kdyby bylo jejich dítě v ohrožení života, pomohl v první řadě jemu.

Emmett se už chystal zasadit smrtící úder, ale já jsem na něj skočil a okřikl jej, ať ji nechá. Můj velký bratr na mě zůstal chvíli zírat, jako by mi narostla druhá hlava nebo třetí ruka, a s obezřetností v hlase se mě zeptal, jestli mám nějaký vážný důvod chránit to zvíře. Nasál jsem vzduch do plic a zaposlouchal se. Za dvě vteřiny, jsem už odhrnoval křoví, ve kterém spokojeně chrupkala tři medvíďata. Jejich matka na nás pořád dorážela a vrčela. V tu chvíli jí bylo zjevně úplně jedno, že z nás cítí smrtelné nebezpečí.

Medvědí rodinku jsme nechali na pokoji a Emmett si musel vystačit se srnkami. Celý zbytek dne se mi ale vysmíval, že jsem poněkud vyměkl: „Pozor, Edwarde, zašlápl jsi mravence. Co si teď počnou jeho kamarádi?“ nebo: „Edwarde, neuvažoval jsi o tom, dát se raději na sójovou krev? Třeba se už začala vyrábět.“ Ať si říká, co chce. Důležité je, že jsem ho několikrát v myšlenkách přistihl, jak si vyčítal, že málem zabil medvíďatům matku a sám zvažoval alternativní zdroje potravy. Při následujících lovech se dokonce zaměřil výhradně na medvědí samce. Ano, ten silák s vizáží zabijáka je docela citlivý. Ale nepřizná to, ani kdybyste jej mučili. Mimochodem, mučení by nejspíš bral jako skvělé zpestření dne.

No, a protože už jsem měl plné zuby neustálých otázek typu: „Tak kdopak nás dneska poblinkal?“, „Kakaly dneska všechny dětičky pravidelně?“, „A co mlíčko? Chutnalo dnes všem?“, „Edwarde, ty jsi úplná mamina – ještě zástěru a vařečku do ruky…“

Musím mu dokázat, že zvládnu i něco jiného, než krmit, přebalovat a koupat děti - to je totiž podle toho ignoranta Emmetta náplň práce neonatologa. No, a na náplň práce porodníka, podle něj, se raději vůbec neptejte. Není dne, kdy by mě neoslovil: „Porodní bábo – jo, vlastně Edwarde“. Stojí si neochvějně za tím, že k porodům prostě muži nepatří. Vždyť říkám – ignorant a navíc sto let za opicemi.

Vsadil jsem se s ním tedy, že složím ještě atestaci z klasické gynekologie. Vlastně jen proto, abych mu vzal vítr z plachet. A povedlo se.

Práce se ženami mě většinou baví, ale přece jen si někdy potřebuji od jejich myšlenek odpočinout. A právě u novorozenců je to přímo balzám na mé upíří nervy. Ti mrňouskové mají tak zmatené a nezaostřené myšlení, že mi nechávají dostatek prostoru pro mé vlastní myšlenky. Sem tam mě jen vyruší letmý záblesk ženského ňadra. To se pak sestřičky diví, že poznám dřív než ony, že je novorozenec hladový.

Jojo, pokud jde o žíznivost těch malých, nevinných, lidských savců, mám pro ně velké pochopení. Kdyby tak jen maminky věděly, jaké myšlenky a asociace ve mně vzbuzují, když přede mnou nadšeně mluví o tom, jak se jejich andílek konečně přisál. Některé dokonce záměrně používají pro své kojence pojmenování „ty můj sladký upírku“. Někdo by jim měl vysvětlit, že upíři sice sají, mateřské mléko to ale není.

Fascinuje mě, jak si jsou ve své podstatě blízcí tvorové, kteří si jsou jinak naprosto diametrálně vzdálení. To nejčistší a nejnevinnější stvoření - lidský novorozenec - a nejdémoničtější stvůra - upír. Oba jsme poháněni těmi nejzákladnějšími instinkty a čelit jim je pro nás téměř nemožné. Naše existence je podmíněna právě pudy.

Abych shrnul vše, co o mně už víte: Ano, jsem upír. Ano, slyším cizí myšlenky a konečně ano, pracuji jako lékař. Podotýkám, že lidského života si vážím a opravdu zde nepracuji proto, abych měl pohodlnější lov.

Upírem jsem se stal před více než 150 lety, bylo mi tehdy 23 let. Pocházel jsem z poměrně bohaté rodiny. Měli jsme velký statek a chovali koně. Vzpomínek z lidského života moc nemám. Když se stanete upírem, mozek se vám jakoby restartuje. Vím jen to, že při jedné z divokých jízd mě kůň shodil. Ležel jsem několik hodin na louce, kůň se mezitím vrátil domů. Když mě našli, ještě jsem byl naživu. Pravděpodobně jen díky tomu, že jsem byl mladý a silný.

Zavolali ke mně našeho rodinného lékaře. S ním jsem často vedl dlouhé rozhovory o životě, medicíně, ženách. Ano, o ženách taky, měl jsem se totiž za několik týdnů ženit. Tu dívku jsem vůbec neznal a sňatek byl domluvený. S naším domácím lékařem, z nějž se brzy stal můj nejlepší přítel, jsme si velmi rozuměli. Nebyl ženatý a protloukal se životem sám. Žil jen medicínou a poté, co poznal mě, jej z jeho stereotypu vytrhovalo naše přátelství. Ano, tušíte správně, tím lékařem nebyl nikdo jiný, než Carlisle Cullen. Zprvu jsem řešil záhadu, proč je tak bledý, má chladný dotyk, zvláštní barvu očí a ostré rysy. Později jsem to ale nechal plavat. Udělal jsem dobře, protože odpovědi jsem se dočkal poměrně brzy.

Té noci, kdy mě už v horečce přinesli domů, byla bouřka. Carlisle stál u mého lůžka a v očích měl vepsánu bolest a lítost. Byl skvělý lékař, jako by mu nebylo pouhých 29 let, jak říkal, ale mnohem, mnohem víc. Alespoň jeho praxe a neochvějné diagnózy o tom vypovídaly. Jakmile jsem viděl jeho nešťastný výraz a slyšel matčino přidušené vzlykání, jako by ozubená kolečka docvakla do sebe.

Umírám. Je smutně pravdivé, že to je ta jediná jistota, kterou my lidé máme.

To jsem ale ještě netušil, jak hluboce se mýlím. Pro mě totiž tato neochvějná pravda neplatila.

Pamatuju si jen záblesky slov a činů. Tu noc se toho stalo hodně. Carlisle se snažil ulevit mé bolesti, utěšoval mě, pravidelně mi dával morfin a otíral čelo. Navzdory době, ve které jsem žil a umíral, by si můj přítel s oboustranným zápalem plic možná dokázal poradit. Kdyby měl štěstí a můj organismus by se rozhodl svůj životní boj neprohrát. Ale s natrženou slezinou a játry a s pohmožděnými žebry, které čím dál tím víc bránily mému dýchání, už Carlisle bojovat nemohl. Zbývalo velmi málo času, já každou chvíli ztrácel vědomí a operace by byla velmi riskantní i v dnešní době, natož v polovině devatenáctého století.

Má zranění pomalu, bolestivě a plíživě zabíjela svou kořist. I přes léky jsem cítil tupou, škubavou bolest v mých útrobách, jak se krev vylévala mezi mé vnitřnosti. A pak to přišlo. Na chvíli mi hlavou probleskla naděje, že se můj stav lepší. Přestával jsem cítit bolest, všechen strach najednou odezníval a já jen podvědomě tušil, že se úlevou usmívám. Bylo mi dopřáno několik momentů ve vědomí, že všechno bude zase dobré.

Uzdravím se, vždyť i ta bolest se už vytrácí. V klidu a míru, který mě obestřel, jsem si vzpomněl na nedávnou debatu s Carlislem. Poslední chvíle před smrtí se tělo uvolní, už se nevzpíná, nebojuje, poddá se. Samotná smrt nebolí.

Cítil jsem, jak se pohupuju. Možná to je má duše a já se vznáším k nebeským výšinám. Kolem mě svištěl ledový vzduch, poklidný tlukot mého srdce se zpomaloval.

Přestal jsem se pohybovat a já uslyšel velmi tiché zamumlání, znělo to jako omluva. A pak už jen cítil nepopsatelnou bolest na mé krční tepně. Moment, o tomto Carlisle nikdy nemluvil. To k umírání nepatří!

Co následovalo poté, popisovat nebudu. Pro mě samotného to bylo nevýslovně bolestné a nerad na to vzpomínám a vám by to stejně k ničemu nebylo.

Po třech dnech jsem se probudil jako novorozený upír, pak následovalo zjištění, že vidím každou částečku prachu a slyším sebemenší zvuk, ale vsadím se, že podobných historek už jste slyšeli strašně moc. Já ale navíc slyšel i myšlenky. Carlisle mi vysvětlil, co se se mnou stalo. Že je upírem a jsem jím tedy i já. Naučil mě lovit zvěř a vysvětlil mi, co se tehdy tu noc, kdy jsem, v jistém slova smyslu zemřel, stalo. Matka nějakým záhadným způsobem přišla na to, že Carlisle není tak úplně normální člověk, a přestože neznala celou pravdu, nechala mu volnou ruku, jen ať mě nějak uchová „živého“, vlastně spíš nemrtvého. On mě tedy přenesl do svého domu a tam mě přeměnil.

S rodiči jsem se už nikdy neviděl. Matce jsem ale, dokud žila, poslal několik dopisů. Byla to moudrá žena, na nic se nevyptávala. Byla šťastná, že existuju, ať už je to v jakékoli podobě. Později Carlisle stvořil Esmé – pro sebe a Rosalii pro mě. S Rosalií nám to ale nevyšlo a ona si pak přivedla Emmetta. Po letech se k nám přidala Alice a Jasperem…

„Výborně, slečno Svannová, vidíte, jak se umíte hezky uvolnit, za chvíli budu hotový.“ … a sakra, že já radši nemlčel. Teď abychom začali znovu…

Vyšetření naštěstí přerušilo ťukání na dveře. Sestřička.

„Pane doktore, k vám na novorozenecké přivezli několika hodinovou holčičku. Potřebují vás tam,“ řekla mi přes zavřené dveře.

Díkynohu, takže pro dnešek končíme. Slečnu budeme muset přeobjednat. Do háje, zase budu muset začínat od začátku… a to už jsem se dostal tak daleko…

„Tak slečno, je mi líto, ale budeme vás muset objednat na jindy. Musím k případu. Omlouvám se. Na všem se domluvte se sestrou,“ řekl jsem ještě rychle a už si to pádil do čtvrtého patra za tím prckem, co nám ho přivezli.

„Panebože, ona mě kousla!“ ozvalo se zpoza zavřených dveří příjmu neonatologie. Spěchal jsem tak moc, že mi ušly myšlenky zdravotníků v místnosti, stačily mi ty mé. Tak to snad ne! Doufám, že nám na oddělení nevlezlo nějaké zvíře. To by si to někdo pěkně odskákal. Nebo že by měla to pozdvižení na svědomí nějaká vášnivá sestra? Jo, myslím, že dnes má službu Rachel. Ta je docela divoká, no ale mezi dětmi si snad nic nedovolí… Pln zvědavosti jsem ve vteřině otevřel dveře a hledal viníka. Mou pozornost ale naprosto upoutalo andělsky nádherné stvoření. Ta maličká ležela na dětském vyšetřovacím stole a v ručičce držela prst záchranáře, který ji přivezl. Muž byl celý bledý, zuby zaťaté, jak se vší silou snažil nekřičet.

Děvčátko cucalo jeho ukazováček a tvářilo se nadmíru spokojeně. Očička slastí přivřená, a přestože bylo po porodu ještě celé od krve a dalších tekutin, vypadalo, že mu ke štěstí nic nechybí.

Moment, ono ten prst necucá, ono saje! David si toho nejspíš nevšiml, ale ta malá se krmila. Ano, jakmile ke mně dolehly její myšlenky, měl jsem jasno. Nato, že byla stará jen pár hodin, měla neuvěřitelně bystrý a inteligentní mozek. Toužila po krvi, byla hladová a právě teď její pud zvítězil a ona se krmila před personálem obklopujícím její lůžko.

Jak to mohl někdo udělat?! Jak mohl někdo našeho druhu kousnout čerstvě narozené dítě?! Bylo mi z celé této situace zle. Ale nemám na vybranou. Bohužel vím, co je mou povinností, odpusť maličká. To dítě musí zemřít!

Jen ať, prosím, neotvírá oči, ještě ne. Pomyslel jsem si zoufale. Musím ji někam odnést, ať ji nikdo nevidí. Kdyby se to dozvěděl někdo z personálu… Kdyby se to dozvěděli Volturiovi… Musím nějak odstranit i pokousaného Davida. I když možná, když budu jednat rychle… jed se podle všeho ještě nerozšířil, mohl bych ho vysát a ušetřit tak alespoň lidský život.

Tok mých myšlenek přerušil ten kouzelný, krvelačný uzlíček. Sakra, nebudu dost rychlý. Malá upírka se rozhodla prohlédnout si své obecenstvo. A vybrat si snad další oběť?!

Děvčátko otevřelo oči a osazenstvo celého pokoje oněmělo a ztuhlo. Do všech – ať mužů nebo žen, lidí nebo upíra – jako by uhodil blesk. Ne! To neměli vidět!!!

Dívala se na nás dvě obrovská, zdánlivě nevinná, omračující očka. Nikdo z nich neodtrhnul pohled. Byla nádherně čokoládová. Moment… čokoládová?! Jak to, měla by být přece karmínová! Případně hladově onyxová, přestože se to upírče právě krmí… nechápu.

Ta malá se na mě podívala a vztáhla ke mně ručku. Z jejích myšlenek jsem pochopil, že nechápe, proč se na ni, na rozdíl od ostatních  neusmívám. To kdybys věděla…

Rychle jsem vytáhl Davidův prst z její pusinky a snažil se odhalit jeho začínající přeměnu. Vypadalo to ale, že kromě šoku, je naprosto v pořádku. Docela jsem ho i chápal, kolikrát už vás pokousal novorozenec? Ono není ani příliš běžné, aby měl novorozenec kompletní chrup. Co to meleš, Edwarde, vzpamatuj se! Měl bys vrátit diplom. Novorozenec přece nemůže mít kompletní chrup!

Holčička, neustále držící v transu celý přítomný personál, mě bedlivě pozorovala. Nechápu, co to mělo znamenat, ale cítil jsem se v její přítomnosti tak nějak jinak. Krásně. Poté, co jsem jí nemilosrdně sebral zdroj potravy, nakrabatila rozkošně čelíčko, našpulila spodní ret a začala se jí třást bradička. Neustále mě po očku pozorovala a začala vzlykat. Zaslechl jsem několik podobných myšlenek z řad zdravotníků. Drtivá většina jí byla tak okouzlená, že by dali nebo udělali cokoli proto, aby se utišila. Všechny si omotala kolem prstu, šibalka.

Mě ale nedostane. Vím, že to je tou upíří podstatou. Sice nejspíš není stoprocentní upír, ale já už na tu záhadu přijdu. A ať si slečinka nemyslí, že mnou bude manipulovat.

Sestřičky ji zoufale tišily, ale ani slova, ani hlazení nepomáhaly. Rozhodl jsem se ji vzít za Carlislem a domluvit se s ním, co budeme dělat.

Ve chvíli, kdy jsem k ní udělal krok a natáhl ruce v úmyslu si ji vzít, se stalo něco, s čím jsem nepočítal.

Ten anděl s instinkty ďábla, to nevinné a zároveň bestiální stvoření, ta přenádherná holčička se na mě usmála.

V tu chvíli jsem věděl, že jí nikdo nikdy ubližovat nebude, nikomu to totiž nedovolím. Ta malá breberka cudně sklopila zrak (jako by to jednodenní novorozeně snad umělo) a znovu na mě zpod dlouhých, krásných řas vykoukla. Měla mě ve svých osidlech. Jeden úsměv jí stačil a získala věrného ochránce, společníka a přítele, do doby, dokud budu po tomto světě chodit.

Rachel, té vášnivé sestřičce, blesklo hlavou, že bychom ji měli umýt. Nejraději bych si tu malou princeznu přitiskl na prsa a nepustil z rukou, ale bylo by podezřelé, že se lékař hrne do omývání novorozenců. Navíc jsem musel neprodleně sehnat Carlislea. Ale co když ta malá mezitím něco vyvede?! Bylo to možná naivní, ale pokud v sobě má něco upířího, mohla by chápat. Zkusil jsem to: „Musíš být hodná, maličká. Žádné kousání!“ řekl jsem jí nahlas.

Vtom se její obličejíček opět stáhl do bolestné masky, bradičku vystrčila a vzlyk měla na krajíčku. Připadal jsem si šíleně, ale musel jsem vyzkoušet ještě něco. Velmi tiše, opravdu jen pro upíří uši jsem pošeptal: „Vydrž to alespoň, než přijdu, potom tě nakrmím tím, co máš ráda.“ V tu chvíli je její tvářička opět rozjasnila a zase se na mě nebesky usmívala. A pokud mě nešálí můj upíří sluch, z hrudníčku se jí ozvalo tiché, slastné zavrnění. Jako když podrbete kotě na bříšku. Poprvé ve své upíří existenci jsem si připadal jako v transu.

Dítě si vzala sestra a já zamířil ke dveřím, urychleně najít svého otce. Co mu mám sakra říct, aby mě neodkázal rovnou ke kolegovi Petersenovi na psychiatrii?!

Ještě než jsem vzal za kliku, zastavil mě Davidův hlas: „ Doktore, její matka je v márnici, někdo ji brutálně zabil, měla dočista rozpárané břicho. Je zázrak, že to to dítě přežilo. Nic jsme u ní nenašli, žádné doklady, jediné, co u sebe kromě oblečení měla, je tento přívěšek. Buď byl její, nebo jej měla přichystaný pro dcerku.“

Otočil jsem se a snažil nedat najevo děs, který mě obklopil poté, co jsem viděl ve zdravotníkových myšlenkách, jak skončila ta nebohá žena. Bylo mi jasné, že ji nikdo nezavraždil. To se jen má malá princezna trochu brutálním způsobem klubala na svět.

Má princezna!? Docela brzo si ji nárokuješ, Edwarde Cullene! zavrčel jsem v duchu sám na sebe a snažil se pochopit, co mě k té silně majetnické myšlence dovedlo.

Když v tom mě zpět do reality vrátil blyštivý záblesk zlatého řetízku. Na něm se houpalo jedno přenádherné jméno, stvořené přímo pro ni. Isabella.

 

 

♣ 2. kapitola ♣

 


 

Prosím o komentáře, toto je můj první výtvor a zajímalo by mě, zdali má smysl dál pokračovat... Díky, Vesper.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 1. kapitola:

17.05.2011 [22:04]

belacullennaprosto dokonalá kaptiolka nemám slov Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!