Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 29. kapitola

n.w.5


Vychoval jsem si lásku - 29. kapitolaBella se skutečně dozví pravdu o poměrech v rodině Cullenů. Jak ji přijme a jak celou situaci zvládnou rodiče a sourozenci? Možná budete překvapeni, možná ne. Možná přemýšlíte nad jejím charakterem (a nad tím, že je to rozmazlený fracek), proto bych ráda připomněla, že Bella právě dospívá a má co dělat sama se sebou a svými pocity. Možná jste si prožili podobné emocionální bouře a nebudete ji tedy snad soudit příliš přísně. Příjemné čtení přeje Vesper!

Edward:

Belliny myšlenky se mi odkryly příliš pozdě, už jsem nebyl schopný zasáhnout a zabránit Rose v její reakci. Bella sice zašla k sobě do pokoje, kde by už byla mimo dosah našeho rozhovoru, ale ihned si uvědomila, že to přehnala a že neměla právo zasahovat do záměrů a života druhých a šla zpět mezi nás, aby se mi omluvila. Teď svého ukvapeného rozhodnutí – být ke mně jedovatá a objednat Marii bodláky – litovala, což pro nás nebyla žádná novinka, protože v posledních týdnech to vypadá, že na ni leze skutečná lidská puberta.

Jasper nad jejími emocemi nestíhal kroutit hlavou a my jsme se snažili psychicky připravit na její první „Vy mi vůbec nerozumíte, jste úplně mimo. Nenávidím vás!“, což ovšem teď možná přijde a to ne pod vlivem hormonů, nýbrž pod tíhou zjištění jejího původu.

„Kde se tu vzala?! Vždyť se zavřela u sebe,“ špitla provinile Rosalie a pohlédla na mne. Já jsem k ní poslal podobně provinilý výraz obličeje a přidal pokrčení ramen. Měl jsem ji upozornit, že se Bella vrací, od toho tu přece jsem a to se ode mě – jakožto čtenáře myšlenek – taky očekává. Jenomže já jsem ji neslyšel!

Ta Bellina myšlenková bariéra je čím dál tím silnější a projevuje se především ve chvílích, kdy se to nejméně hodí. A když už mě nechá nahlédnout do své hlavičky, často je už pozdě.

„Jak matka? Čí matka?“ fňukla Bella a ukázala prstem na Esmé, „vždyť moje maminka je přece tady!“

Z místnosti jako by se stalo muzeum se sedmi voskovými figurínami, nikdo se ani nepohnul, jen malá holčička na schodech si začala utírat vlhké oči.

„Isabellko, když jsme ti povídali o tom, jak se narodí miminko a jak je to s maminkami a tatínky, vynechali jsme jednu moc důležitou věc, protože jsi tehdy byla ještě moc malá a my jsme chtěli, aby to vysvětlení bylo co nejjednodušší. Abys to snadno a správně pochopila.“ Carlisle volil velmi opatrně slova i tón hlasu, ale Bellu to stejně neobalamutilo. Srdíčko jí bilo jako splašené.

„Ale ty jsi můj tatínek, že ano, tati?“ chytala se Bella posledních stébélek naděje.

„Samozřejmě, že jsem tvůj tatínek. Ale, zkrátka, stejně jako maminka -“ ztratil snad poprvé ve své existenci Carlisle řeč a frustrovaně se podíval na Esmé. Byl naprosto vyřízený.

„Takže vy nejste moji rodiče?!“

„Poslouchej, Belli,“ snažil jsem se nějak celou situaci zachránit a udělal krok k ní, ale Bella mě rázně zastavila a dokonce couvla.

„Tak proč jsem tady, když nejsem vaše?!“ pronesla už s pláčem a v duchu sama sebe zdrceně přesvědčovala, že v tom případě ji přece nemůžeme mít doopravdy rádi a že se o ni určitě staráme jen z nějaké povinnosti nebo za trest.

Za trest?! Jak ji mohlo něco takového vůbec napadnout?

„Proboha, ale tak to už vůbec není, poslouchej,“ docházela mi už trpělivost, protože celá tato záležitost byla pro celou rodinu velmi bolestivá a já ji chtěl co nejdříve uklidnit, vysvětlit a hlavně uvést atmosféru tohoto domu do svých původních kolejí.

„Bello, soustřeď se, všechno ti vysvětlíme – existují totiž dva druhy maminek. A stejně tak dva druhy tatínků a i dva druhy sourozenců.“

„To je ale pěkná blbost. Maminka je přece jen jedna, je to ta, co se jí to miminko narodí!“ stála si za svým tvrdohlavě Bella a byla tak odhodlaná a sebejistá, že sklaplo i mně. Už to nebyla ta malá holčička, stávala se z ní dívka se svou hlavou a jistou důstojností, která jí nedovolila nechat se vodit za nos. Možná jí v tom pomohl i vliv Emmetta, který si z ní dělal tak dlouho legraci, až dosáhl toho, že se Bella naučila vždy ostražitě rozlišovat pravdu od balamutění, což se projevovalo bohužel čím dál silnější nedůvěrou. Bella začala ke všemu přistupovat tak, že si to nejdříve sama prověří.

„Tak to se pleteš, mladá dámo,“ přistoupil k Belle Jasper, který až doposud držel vší silou její emoce na uzdě, aby nám neutekla do lesa, jak měla podle Aliciných vizí v plánu. To Jasper sice přímo nevěděl, ale podle Bellina citového rozpoložení to správně tušil. On byl jediný, kdo v sobě sebral odvahu a rázně se jí postavil. Všichni ostatní jsme se báli cokoli říct nebo udělat, abychom celou situaci ještě nezhoršili, on ale cítil naši zoufalost šestinásobně silněji, což jej nakoplo k tomu, aby něco provedl.

Bella na něj zůstala jen zaraženě hledět a ani nedutala. Moc dobře poznala, kdy si může dovolit provádět nějaké manýry a kdy má být raději pokornější.

Všichni napnutě sledovali Bellinu reakci a já s Alicí jsme byli ve střehu a čekali na chvíli, kdy budeme muset nějak zasáhnout. Naše malá svá rozhodnutí neustále měnila, ale většinou byla odhodlaná se nám prosmeknout a běžet na louku, kam jsme spolu my dva často chodili a četli si tam zábavné i poučné knížky, povídali si spolu nebo jen nějak krátili čas. Bella si tam chtěla sednout na větev a časem si tam postavit nějaký příbytek. Pak zase vymyslela, že uteče úplně pryč, někam do jiné části Kanady, nejspíš na východ do Britské Kolumbie, k oceánu. Nakonec se ale vrátila k verzi přespávat v koruně stromu pár kilometrů od našeho domu.

Opravdu chytré, Belli. To je první místo, kde bych tě hledal i kdybychom já a Alice neměli naše dary.

Jasper si tiché domluvy mezi mnou a svou ženou samozřejmě všimnul, a proto se k Belle přisunul blíž a obezřetně, ale sebejistě ji chytil za ruce a pokračoval v monologu: „Bello, bohužel se někdy stane, že maminka při narození miminka umře. Nebo umře, když je dítě ještě malé. Stejně tak se může stát něco s tatínkem,“ o možnosti, že lidští rodiče někdy své děti záměrně opustí, raději pomlčel, „a právě tehdy přijde na řadu ta druhá maminka a druhý tatínek, kteří jsou stejně důležití jako ti první.“

„No jasně!“ plácl uznale Emmett Jaspera do zad, „k čemu by bylo miminu, že se narodilo, kdyby se o něj nikdo nepostaral, nenakrmil ho, nenatřepal, aby si odgrclo. A až se zas počůrá nebo pokadí, musí se umýt, přebalit, převléknout a učesat, vždyť to je práce jak na kostele. Hlavně – a to je moc důležité – je ten malý prcek živý tvor s mozkem, takže si s ním musí nějaký dobrovolník pohrát a vysvětlit mu, jak to na světě chodí-“ pokračoval náš bratr ve výčtu záslužných činností a vzpomínal při tom na to, jak si s batolící se Bellou víc než ochotně hrál a škádlil ji.

„Emmette, myslím, že to Bella pochopila,“ zastavil jsem jej, než se jeho nápaditá vsuvka změní v kontraproduktivní. Mohl by jí totiž připomenout něco méně příjemného a celý proslov by se minul účinkem. Než stihl kdokoli cokoli namítnout, pokračoval jsem:

„Bello, máš snad pocit, že se třeba my máme málo rádi? Myslím tím Jaspera s Emmettem a se mnou a Rosalii s Alicí.“

Bella si nás nechápavě přeměřila pohledem a ještě nechápavěji řekla: „Ale vy jste přece sourozenci, takže je jasné, že se máte rádi! A já jsem si myslela, že jsem jednou z vás, ale teď…“

„Zlato, ale to jsi přece pořád! A my nejsme sourozenci. Nikdo z nás není. Každý z nás se ve skutečnosti narodil jiným rodičům, každý v jiné části světa a v jiném čase. Třeba Jasper se narodil o víc než sto let dřív než Emmett. Bello, copak myslíš, že by se Emmett s Rose a Jazz s Alicí chtěli a mohli vzít, kdyby byli bratr se sestrou?“

„Takže naše maminka není vaše maminka?“ začalo kupodivu rychle Belle docházet a Esmé se zachvěl spodní ret.

„Je. Je naší druhou maminkou a je pro nás stejně tak důležitá jako ta první,“ řekl jsem s neochvějnou jistotou a Esmé na mě s vděkem pohlédla, zatímco ji Carlisle sevřel v náručí.

Bella si nás chvíli smutně prohlížela, pak vytřeštila oči a zkoprněle hleděla před sebe. Myslela na ten prokletý telefonát s helsinským květinářstvím a její změnu objednávky a došlo jí, co provedla. Jasper z ní byl na prášky. Měl by se začít vyrábět lexaurin s posíleným účinkem pro upíry.

„Takže to byla moje matka? Já, já jsem řekla, ať pošlou bodláky a -“ teď už nefňukala, ale propadla v nekrocený pláč, „takže ona umřela? Proč? Kdy?“ vyrazila ze sebe. Pak si předloktím utřela mokré oči a než si stihla stejným způsobem utřít i nos, ze kterého jí teklo, podávala jí znechuceně se tvářící Alice kapesník.

„Ona, tvá maminka, měla příliš velká zranění. Umřela po tom, co – “ chystal se jí odpovědět Carlisle, ale nebyl si jistý, co všechno jí může říct.

„Všechno, Carlisle, teď už raději všechno,“ pronesl jsem tiše jeho směrem.

Carlisle se v naprosto lidském gestu zhluboka nadechl – přestože nepotřeboval ani více kyslíku ani času, aby si vše lépe promyslel a řekl: „Umřela, když ses narodila.“

 

Bella:

Zabila jsme svoji mámu! Umřela, když jsem se narodila.

Ne, to není přesné. Umřela, protože jsem se narodila.

Kdybych já neexistovala, ona by ještě žila.

Jsem zrůda, která si ani nezaslouží rodinu a lásku, vždyť jsem ji mohla mít, ale zničila jsem si ji. Měla bych se teď sebrat a odejít. Proč se na mě všichni tak dívají? Jako by měli strach a zároveň se snažili tvářit statečně. Jako by mě snad i skutečně měli rádi. Jenže jim to asi ještě všechno nedošlo, a proto bych měla zmizet dřív, než si to uvědomí. Než si dají dvě a dvě dohromady a přijdou na to, že živí a starají se o obyčejného, hnusného vraha.

„Bello? Mohla bych – nevadilo by ti, kdybych tě objala?“ zeptala se mamka. Vlastně paní Esmé. Cítím se, jakoby to celé byl bláznivý sen. Celý můj život to byla maminka a teď to je kdo? Paní Cullenová?

Bylo to zvláštní, usmívala se na mě sice smutně, ale zároveň pořád stejně, takže jsem si ani neuvědomila, že jsem zakývala souhlasně hlavou. V další chvíli mě už pevně svírala a na obličeji mě šimraly její krásné, hebké a voňavé vlasy. Nevím, co budu dělat, ale měla bych to co nejdřív vymyslet.

Celý zbytek odpoledne jsme si povídali a všichni mě neustále přesvědčovali, že mě milují a že my všichni jsme jedna rodina. Překvapilo mě, že úplně všichni jsou adoptovaní, ale vlastně to i dává smysl. Mamka s taťkou – zatím jsem si nezvykla říkat jim pan a paní Cullenovi – nejsou opravdovými rodiči nikoho z nás, a přesto se mají rádi tak moc, že mě ani nikdy nenapadlo o tom pochybovat.

Pak si vzal slovo Edward a mluvil o mojí opravdové mámě a to už jsem zase brečela jak malé děcko. Říkal, že mě měla moc ráda a že moje narození nemohla přežít, protože mým otcem je prý nějaký upír. Prý za její smrt nemůžu já ale on. Tak jo, nenávidím teda i jeho! Nevím, jak na to Edward přišel, ale vyvracel mi přesně to, na co jsem právě myslela. Jako by byl nějaký trapný čtenář myšlenek.

„Bello? Myslím, že když už máme dnes takové pravdivé odpoledne, měli bychom ti říct ty poslední věci o naší rodině, které ještě nevíš. Já skutečně čtu myšlenky.“

Začala jsem se strašně smát, protože mi došlo, že si ze mě udělali srandu a všechno, co mi dnes řekli, byly jen výmysly. Vlastně to nebylo k smíchu, bylo to k pláči. Najednou se ve mně vzedmula vlna vzteku, že si ze mě udělali sprostou srandu a rozkřikla jsem se:

„Tak to od vás bylo hodně nefér! A já jsem vám to všechno věřila! Co z toho máte, takto si ze mě utahovat?! Jste spokojení, že jste mě rozbrečeli?“ Možná jsem i zrudla zuřivostí, ale zarazil mě Edward:

„Bello, uklidni se, nikdo si z tebe neutahuje a nemáme radost, že jsi plakala a právě teď skutečně začínáš nabírat barvu do červena, což je ale rozhodně lepší, než když jsi byla před chvílí bílá jako stěna.“ Edward sklopil oči a pak se na mě soucitně podíval a pokračoval, „a nejsme nefér. Nefér k tobě bylo, že jsme tak dlouho čekali s tím, aby ses dozvěděla pravdu, ale báli jsme se, jak ji přijmeš. Báli jsme se přesně tohoto. Že si budeš myslet, že mezi nás nepatříš, že tě nemáme doopravdy rádi a že si budeš dávat za vinu maminčinu smrt, za kterou ale opravdu nemůžeš. Mimochodem, Alice vidí budoucnost – o čemž už jsi několikrát přemýšlela a podezřívala ji z toho a Jasper umí číst a ovládat emoce. Věř mi, nelžu ti,“ zaúpěl Edward, když jsem pomyslela na to, že je to nemožné, „teď zrovna přemýšlíš nad tím, že ti povídám hlouposti, ale ještě před chvilkou jsi uvažovala nad Jasperem a tím, jak se někdy začneš nepochopitelně rychle uklidňovat a také sis vzpomněla, jak ti ráno Alice nachystala přesně ty šaty, které sis chtěla obléknout.“

Nezmohla jsem se na víc, než se zeptat: „Ještě něco bych měla vědět a nevím?“

„No, teď mě jen napadá, že kromě toho, co už víš - že jsme rychlejší a silnější než ty, máme i lépe vyvinuté všechny smysly – zrak, čich, hmat, chuť a sluch. A…“ odmlčel se Edward a vypadalo to, že se bojí pokračovat. Edward a bojí se?!

„A?“ vyhrkla jsem a visela na něm pohledem. Snad umí i pohybovat věcmi, zastavovat čas a brát na sebe podobu někoho jiného. To už bych skutečně neunesla.

Edward jen potřepal hlavou a ukázal zuby, jak se usmál: „Ne, Belli, to skutečně nikdo z nás neumí. My jen… jen nepotřebujeme spát. Nepotřebujeme a ani toho nejsme schopní.“

Nechápala jsem to. Jak mi to mohli tak dlouho tajit. A proč? Oni jsou jak superhrdinové a já? Já jsem ostrouhala!

„Cože?! Nemusíte spát? To jsem nějaká porouchaná?! A proč já musím? Já taky nechci! Takže vy máte v pokojích postele jen proto, abyste to na mě mohli hrát?“

Emmett si odkašlal, drcnul do Rose, zašklebil se a cosi potichu zamrmlal, ale ostatní ho hned okřikli.

Cítila jsem se tak podvedená. Tak oni nespí? Jsou úplně dokonalí, na rozdíl ode mě, a můžou si tu svou dokonalost užívat bez přestávky, pořád.

„Ale ty jsi dokonalá, ani netušíš, jak moc. Jsi výjimečná tím, že jsi z části upír a z části člověk. Nezáříš na slunci jako my, a proto se nemusíš vyhýbat lidem. Taky tě tak moc neláká lidská krev. Jsi mnohem schopnější k životu v blízkosti civilizace,“ snažil se mi Edward vsugerovat, jak je to super být poloupírkou. Snaha to byla pěkná, ale já nejsem úplně blbá, i když jsem jen oslabená verze upírky.

„Takže to, že až budu tak velká jako vy, budu i stejná jako vy, byla lež? Nikdy nebudu tak silná a rychlá? A lidské jídlo budu taky muset jíst, i když vyrostu?“

Táta si povzdechl a pokrčil rameny. „To nevíme, Bello. Je docela možné, že až dospěješ, budeš nám více podobná než teď. Třeba skutečně nebudeš potřebovat jídlo, ale slíbit ti to nemůžeme. Neznáme jiné poloupíry. Budeš muset mít trpělivost,“ řekl a povzbudivě se na mě podíval.

Fajn, tak si to shrňme – už jako čerstvě narozené mimino jsem zabila nevinnou, hodnou paní, která byla moje maminka. Od té doby až dodnes se o mě stará rodina milujících upírů, kteří mne snad i doopravdy mají rádi, jenže já jim nesahám ani po kotníky a nejspíš nikdy nebudu. Jsem slabá, pomalá, ošklivá, musím jíst to, co jim připadá odporné a smradlavé a nemám ani žádnou zajímavou schopnost, díky které bych se jim aspoň vzdáleně vyrovnala. Zvláštní, že dřív mi mé schopnosti připadaly - alespoň oproti ostatním dětem - skvělé, zatímco dnes mi připadají úplně o ničem. Jak si to nadávali kluci ve škole? Jsem lůzr, ubožák, nanic.

Pak jsem si ale uvědomila, že Edward čte myšlenky a rychle jsem se na něj podívala. Seděl strnule na sedačce a hlavu měl v dlaních. Pak vzhlédl, povzdechl si a mně poskočilo srdce, byl to tak nešťastný a zároveň krásný pohled, až jsem tomu sama nerozuměla.

Všichni ke mně vyděšeně stočili oči a táta si mě s doktorskou vážností prohlížel: „Jsi v pořádku, zlato?“

To už se ale u mě skláněl i Edward a já jsem cítila, že mi to moje lidské znevýhodnění v podobě srdce bije v hrudníku mnohem rychleji než jindy. Postřehla jsem jen jakási latinské slova, nějakou arytmii nebo co a z Edwardovy pusy vyletěl rychlostí blesku pocit méněcennosti a výčitky svědomí.

Pak mě vzal taťka do své pracovny, kterou jsem nenáviděla, protože tam má ty své strašné zbraně, jako třeba jehly, které se píchají do lidí a párkrát jsem už i já měla tu čest, že je zapíchl právě do mě.

Prozatím se na mě chystal jen s tím poslouchacím zařízením, tak jsem se trochu uklidnila, ale když mi vyhrnul tričko na zádech, ztuhla jsem.

„Ať jde Edward pryč, tati!“ Přece mi nemusí okukovat nahatá záda. Pracuje sice jako dětský doktor, ale ke mně by se přibližovat nemusel – už proto, že mě jeho přítomnost začíná docela znervózňovat. Edward se na mě zaraženě podíval, pak přešel pohledem na tátu a nato s rukama v gestu, jakoby se vzdával, odešel z pracovny.

Taťka mě chvíli zamračeně poslouchal a prohlížel, až mi začal nahánět strach a pak se konečně usmál a zeptal se mě, jestli může jít dovnitř i mamka. Jen jsem kývla, že ano, protože jsem nechápala, proč se mě na takovou zbytečnost ptá.

„Vypadá to, že je Bella naprosto v pořádku, šlo nejspíš jen o rozrušení. Bylo toho na tebe dnes až příliš, že, holčičko?“ otočil se na mě a mamka mě pohladila po zádech a políbila na vlasy. Zase jsem si připadala, jako by byl úplně normální den, ale hned poté jsem si vzpomněla, co všechno se dnes stalo a prudce jsem se nadechla.

„Jak to teda teď bude?“ Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala se jich, když jsem je tu oba měla. Sice už vím, že ostatní – dokonalí – členové naší rodiny všechno slyší, ale momentálně mi stačí, že tu nejsou.

„Co myslíš, broučku? Teď si všichni dobalíme a zítra ráno, jakmile se vzbudíš, si zajdeme na celodenní lov. Pozítří odlétáme do Londýna. Čeká tam na nás krásný dům, budeš mít pro sebe nádherný, velký pokoj…“ spustila mam-, vlastně paní Cullenová, a přestože se snažila tvářit úplně normálně, poznala jsem na ní, že je nervózní. Pusa se jí usmívala, ale oči měla smutné a trošku se jí chvěly rty.

„Myslím s námi. Jak vám mám říkat? Vy se o mě musíte starat? Někdo vám to dal za úkol? A co až budu velká?“

Taťka si povzdechl a podíval se na mě stejně, jak když mi vysvětloval, že se mezi lidmi nesmím nijak výrazně projevovat a hlavně nesmím nijak projevit svou sílu, rychlost i touhu ke kousání a mně dělalo ze  začátku problém to pochopit. Zkrátka si mě prohlížel jako štěně, které si honí svůj ocásek a vyvolává pochybnosti o alespoň průměrné inteligenci.

„Bello, tak naposledy. Pokus se to pochopit, nebo spíš, pokus se nám konečně věřit. Jsi naše dcera. Pokud nás budeš chtít oslovovat jinak než mami a tati, je to tvoje rozhodnutí, máš na to právo a my to budeme respektovat, ale mám-li k tobě být upřímný, bude nám to opravdu moc líto, protože pro nás jsi naše dítě. Jestliže my jsme pro tebe přestali být tvými rodiči, budeme se s tím muset nějak vyrovnat. A k tvým dalším dotazům – ty úzce souvisí s tím, co už jsem ti řekl, jsi pro nás naše a to už navždycky. Takže bude úplně jedno, jak budeš stará, tak to totiž u rodiny chodí. Edward s námi bydlí už skoro sto padesát let, ostatní o něco méně, ale také několik desetiletí. Staráme se o tebe, protože jsi naše a protože chceme. Nikdo nám to nepřikázal, nikdo nás o to nežádal a od nikoho bychom si to ani nenechali zakázat.“

Oba se na mě strnule dívali a vypadali, jako že na něco čekají. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co taťka říkal a pak mi to došlo.

„Tak jo, asi to už chápu,“ zastyděla jsem se, protože jsem měla pocit, že jim způsobuju jen samá trápení. Zase. Jsem zkrátka nemožná a nechápu, jak můžou tvrdit, že mají rádi takové tele, jako jsem já.

„A můžu říkat i té druhé mamince „maminka“? Třeba bych mohla říkat maminka Swanová,“ přemýšlela jsem nahlas a skoro jsem to ani nestihla doříct, protože mi oba hned skočili do řeči i myšlenek:

„Samozřejmě, holčičko! Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bys nemohla?! Ona je tvoje maminka, a tak to musí zůstat, protože tak to je správné,“ odpověděla mi máma.

„A mami? Nemohli bychom někdy zajet do Helsinek, abych viděla, kde žila a kde má hrobeček?“ Na mou otázku se mi dostalo dvojitého souhlasného zakývání hlav mých rodičů a začala jsem mít konečně lepší pocit. Pak se mi ale do hlavy vloudila myšlenka na to, že se pořád bavíme jenom o mé opravdové mámě a ne o otci, o tom, o kterém Edward řekl jediné – že to kvůli němu umřela. A Edward nikdy nemluví o druhých zle a ošklivě, ale když mluvil o mém otci, tvářil se doopravdy nepřátelsky.

„Ale otce poznat nechci. Jeho ráda nemám,“ oznámila jsem jim, aby bylo mezi námi jasno, protože já jsem v tom už jasno měla.

Ozvalo se zaťukání na dveře a dovnitř vtančily Alice s Rose a za nimi se dovnitř tlačili kluci, kteří nesli každý dvě velké krabice nebo bedny. Hned jsem poznala, že v nich jsou moje věci z dětství, z té Jasperovy na mě vykukoval můj dávný věrný přítel – zajíček Pytlíček! Byl už teda pěkně vyřízený, jedno ucho měl skoro utržené, viselo jen na pár nitkách a srst mu pomalu pelichala. To má určitě z toho, že ho Alice často týrala v pračce. Přitiskla jsem si jej s nadšeným výkřikem k sobě a chystala se dál prohrabovat krabicemi a bednami, ale Edward mě předběhl a přisunul přede mě jednu z beden, které donesl on.

Jojo, Edward musí být vždycky ve všem první, povzdechla jsem si a aby se nezlobil, začala jsem si ty jeho věci prohlížet, ale brzy mi došlo, že tu něco nehraje. Na nic z těch věcí jsem si nepamatovala, nechápala jsem to. Že by se Edward spletl? Budu mu to muset nějak opatrně naznačit.

„Bello, tamto jsou tvé věci z dětství, ale tato poslední bedna – to jsou věci a fotografie tvé maminky Swanové. Chtěli jsme ti je dát, až budeš dospělá, ale vzhledem k situaci jsme se rozhodli, že ti je dáme už teď.“

„Edwarde, ty květiny -“ vzpomněla jsem si, co jsem ráno provedla.

„Už je to zařízené. Volal jsem tam a přiobjednal i jedny za tebe – můžou být bílé tulipány?“ řekl a usmál se na mě. Jen jsem vděčně přikývla, nebyla jsem schopná mu nic říct, protože jsem už zase brečela. Tulipány mám ze všech květin nejraději.

28. kapitola ←ψ→ 30. kapitola


Doufám, že se vám kapitola líbila a nebyli jste zklamaní. Ani z ní, ani z Belly, ani z Cullenů.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 29. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
43. Kačka
28.02.2012 [9:23]

krásný!!!

03.02.2012 [22:42]

OrigamigirlKdybch to měla vyjádřit smajlíky asi by se sem nevešly.
Bomba. Emoticon

41. AnysP
31.01.2012 [10:33]

krasa

15.01.2012 [15:47]

TeenStarTak toto bolo úplne dokonalé, Vesper. Emoticon No vážne nádhera, klobúk dole. Emoticon A palec, samozrejme, smerom nahor. Emoticon Emoticon

39. roxysalvatore
13.01.2012 [22:17]

wow! Emoticon

38. Kaja
11.01.2012 [22:27]

Nadhera jen tak dal je to skvela povidka honem dalsi

37. katule
10.01.2012 [11:47]

Teda dost jsel se lekla když jsem to četla !Jsem ráda že se to na konci dalo do pořídku , protože si nejsem jistá zda bych tohle dál četla . Já nemám ráda když dělá Bella scény a připadá si méňe cenná . Gratuluju ! Takle me oklamat ! Jsem ráda že jsi nepřestala psát . Děkuji -máš talent a myslím že jednou bych si od tebe ráda přečetla knihu Emoticon Emoticon Tesím se na další !

09.01.2012 [22:49]

Sanasami Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.01.2012 [20:56]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. wera
09.01.2012 [20:46]

Nemám slov prostě DOKONALÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ honem pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!