Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 30. kapitola

17.01.2012 (14:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3927×

Bella:

„Bello! Vylez z té postele, jsi poslední, kdo se válí. My už jsme všichni v plné polní a to ještě budeme čekat, než se naše princezna nasnídá!“ zakřičel Emmett a já jsem sebou škubla. Sice mě nevzbudil, ale lekla jsem se, že se přiřítí a strhne ze mě přikrývku, jak to dělával dřív.

A opravdu, ozval se dusot na schodech a prudce se otevřely dveře do mého pokoje. Já jsem jen silně přivřela víčka a křečovitě si chytila přikrývku. Budu bojovat do posledního dechu!

„Emmette, nech ji, utrpí šok! Copak si nevzpomínáš, jak jsi ji minulý týden vyděsil a ona pak celý den škytala?!“ napomenula jej tiše Rose a ihned poté něco plesklo.

Jelikož mi to po ránu pekelně pálí, nemusela jsem ani otvírat své fingovaně zavřené oči a bylo mi jasné, že to bráška pěkně schytal. Jo, Rose, dej mu!

Musím se ale přiznat, že když mě minule Emmett ráno vyděsil a přivodil mi škytavku, schválně jsem to trochu přiživila. Ono mi totiž to škytání po deseti minutách samo od sebe přestalo, ale protože mě bavilo, jak při každém mém škytnutí Emmettovi přiletí od někoho z rodiny pohlavek, prodloužila jsem si to. No co, Emmetta stejně nic nebolí a aspoň si přestane dovolovat na slabší osoby – na mě.

Největší síru na něj pouštěla právě Rose, máma a Edward. To jsou jediné tři osoby, u kterých najdu vždycky zastání, a musím říct, že toho vůbec nezneužívám.

Kecám, zneužívám toho přímo ďábelsky, ale odolejte tomu, když se sami tak ochotně nabízí.

Zato nelítostný a neuplatitelný Emmett se mě celkem pravidelně snaží rozhodit a jak říká táta – laškováním zkoušet, kolik toho vydržím.

Což o to, já vydržím dost, ale ty následky…

Na druhou stranu ale uznávám, že s ním bývá až neskutečná sranda, naposled jsme třeba vyšplíchali všechnu vodu z bazénu a pak si hráli na bahenní slavnosti. To byl pak za domem a vlastně i v domě takový čurbes, že to fakt stálo za to. Ale nikdo jiný, než my dva si to nemyslel a taťka dokonce i křičel. Teda víc na Emmetta než na mě, ale já jsem zase na rozdíl od něj dostala na celý víkend domácí vězení. No, a nejhorší na tom celém bylo, že jsme to spolu museli uklidit.

Stále jsem ležela v posteli a pečlivě zvoleným skomírajícím hlasem jsem mu oznámila: „Nemůžu za to, že jsem slabý skoro člověk. Měl bys brát ohledy, Emme. Jsem vyždímaná jako citrón. Podívej, nemůžu ani zvednout ruku,“ čímž jsem naznačila svou bezmocnost. Ne že bych byla skutečně unavená, ale když už mám ten lidský handicap, mohla bych z toho mít i nějaké výhody. No ne? Třeba to, že bych mohla podle libosti lenošit.

„Edwardé, Bella je nějaká přimrtvolněná. Nemá tam Carlisle nějakou povzbuzující injekci?“ zavolal ten škodolibý upír, co se nazývá mým bratrem a začal, se se mnou přetahovat o mou vyhřátou přikrývku. Emmette, ty nikdy nezklameš! Udělal přesně to, co jsem čekala.

Ovšem na to s tou injekcí mu neskočím. Dřív bych se byla bývala prozradila a začala dětinsky ječet a bránit se, ale už jsem velká a rozumná. Moc dobře totiž vím, že Edward je už určitě ve své ordinaci. Po příletu do Anglie si zařídil soukromou praxi na dětské klinice a nemůže si to vynachválit. A taťka je v nemocnici už od večera a ještě se nevrátil, takže žádné jehly mi nehrozí.

V následující chvíli mě Emmett pohladil od čela přes spánek až po bradu a – moment, to nebude Emmett. Ten vyšetřovací manévr byl až příliš profesionální a Emmett by mě během toho pohlazení nejspíš štípl do tváře, zatímco toto bylo tak jemné a zároveň zkušené… a ta vůně… sakryš, Edward je ještě doma.

Rychle jsem rozlepila oči a samozřejmě, že to byl on. Snažil se tvářit starostlivě, ale moc dobře jsem viděla, že mu cukají koutky. Hraje na mě divadlo. No, počkej!

„Edwarde, já asi umírám!“ zachraptěla jsem a nahodila štěněčí pohled, „je mi to moc líto, ale myslím, obávám se,“ to jsem obzvlášť zdůraznila, „že dnes nemůžu do školy. No přece si mě nevezmeš na svědomí.“ Pro potvrzení svých slov jsem si pořádně povzdechla a zavrtala se ještě lépe do peřiny. Dnes totiž píšeme v matice těžkou písemku a já mám ještě pořád trochu skluz, jak jsem po skončení první třídy přeskočila těch několik ročníků. To už ale k posteli dokvačil opět i Emmett a natěšeně se ptal: „Edwarde, smím ti dělat sestřičku? Budu diskrétní, slibuju.“

„Emmette, nech nás,“ umlčel jej docela ostře Edward, aniž by na něj pohlédl a pořád si mě prohlížel. Ježíš, on mi čte myšlenky! Houstone, máme problém. Rychle, Bello, mysli na něco neškodného, třeba jak by Emmettovi slušel k těm jeho chlupatým nohám sesterský stejnokroj.

„Začínám se obávat, Bello, že jdeš skutečně do šoku. Už máš halucinace,“ ušklíbl se znechuceně Edward a mrkl na mě, to už se ale zase ozval Emmett: „Fakt ti nemám asistovat, brácho?“ houkl zklamaně.

„Ne, a už běž, já si s ní poradím sám,“ vyháněl Edward Emmetta, ale ten se uchýlil k práskačství: „Ale Edwarde, přece jí neskočíš na špek. Vždyť jen nechce do školy!“ ukázal na mě ukazováčkem a tvářil se asi tak, jak se mohl tvářit ten cestovatel, co právě objevil pyramidy.

„Emmette?!“ otočil se na něj Edward netrpělivě a Emm skutečně odešel. Sice remcal, ale šel. Ovšem tu poznámku si mohl odpustit…

„Takže, Bello, co budeme dělat s tím tvým vážným problémem?“ Podíval se na mě jako skutečný doktor. Teda, on je skutečný, ale díval se na mě jako na svou pacientku.

„No, já bych si naordinovala zmrzlinu a celý den v posteli,“ zkusila jsem to a Edwarda tím rozesmála. Tak nic, no… ale zkusit jsem to musela.

„Dobrý tip, ale já to vidím spíš na učebnici matematiky a celý den za stolem. Bello, takto by to přece nešlo. Proč jsi včera neřekla, že potřebuješ pomoct? Matematiku máte až třetí hodinu a já dnes ordinuju až odpoledne, takže teď se spolu budeme dvě hodiny učit a uvidíš, že to nebude zas taková tragédie. No, a do budoucna se budeme muset matematice víc věnovat. Problémům se musíš postavit, nemůžeš se před nimi schovávat. Mazej se umýt a nasnídat a jdeme na to. A nenafukuj ty tváře,“ napomenul mě, když jsem mu chtěla dát najevo, že se na něj zlobím, divné, když jsem byla menší, tak to fungovalo, „buď ráda, že jsem tak benevolentní, a nezavezu tě do školy hned teď, a že ti naopak dávám šanci se na tu písemku aspoň trochu připravit. Zasloužila by sis totiž, abych tě v tom pěkně vymáchal. A nedívej se na mě jak Sněhurka, které trpaslíci zalehli všechny postýlky.“

Hm, tak to mi nevyšlo… ale byla jsem blízko. Příště na to musím chytřeji.

Písemku jsem nakonec jaksi napsala. Sice jsem asi nijak nezazářila, ale pětka to taky nebude. Začínám si pomalu zvykat na pátou třídu a už mívám i hezčí známky než první dva měsíce, ale pořád se to ještě nedá srovnávat s loňským rokem, kdy jsem byla nejchytřejší v celé třídě.

No, září bylo celkově strašné. Moc jsem toho neuměla a učení mi šlo strašně pomalu. Ale to nebylo na škole to nejhorší.

Nejhorší je, že je to tady v Anglii samý zrzek! Já mám sice na klukách ráda světlé vlasy, ale spíš takové, jaké má Jasper a pak hlavně Edward. Ty jsou úplně skvělé. Často mám sto chutí mu je zacuchat a pak učesat a zase zacuchat… Ale on, když mě při těch plánech přistihne, se na mě vždycky tak divně podívá, že mu jen ukážu zuby, a jdu dělat něco víc neškodného. Třeba si půjčím Aliciny obnošené šaty – na nové sahat nesmím – nebo si jdu povídat s Rosalií, které vždycky připadá všechno, co jí říkám, strašně zajímavé.

Ale zpět k vlasům. Oranžové?! Vždyť to je, jako by měli hlavu v jednom ohni nebo nosili čepice z kocoura Garfielda. Jo, princi Harrymu to sluší, ale těm našim klukům ve třídě? Vůbec! Zlatá Kanada.

Takže ucházející kluci v nedohlednu a další narozeniny na krku, tentokrát už šesté.

A protože bydlíme v Evropě, rada starších naší rodiny – máma s tátou a Edwardem – rozhodla, že pojedeme do Helsinek. Moc jsem chtěla vidět město, kde má opravdová maminka žila, umřela a teď je i pohřbená. Dali jsme jí tam kytky a taťka mi slíbil, že sem budeme jezdit často.

Podle fotek byla moc krásná a určitě i hodná a mě opravdu moc mrzí, že umřela. Vždycky, když na to myslím, ozve se Edward a začne mě utěšovat a rozmlouvat mi mou vinu, což už mě začíná štvát, protože v tom mám jasno, a nepotřebuju, aby mi kdokoli mé názory vyvracel. A aby toho nebylo málo, k Edwardovi se vždycky v tom přesvědčování a utěšování přidají ještě i ostatní a o náplň na celé odpoledne je postaráno. A já se pak cítím provinile nejen kvůli mamince Swanové, ale i kvůli své současné rodině, ke které se tím pádem chovám nevděčně.

No, a pak se stal můj první větší průser.

Teda, já bych ani neřekla, ale podle toho, jak rodiče vyváděli, to tak asi bylo. Totiž to, že na začátku října jsem nepřišla domů včas. Copak můžu za to, že se začalo tak rychle stmívat?!

Šli jsme se spolužáky po škole ven a ten čas tak rychle utekl, že jsem se poněkud zapomněla. No, poněkud víc… Když jsem se po návratu domů chtěla nenápadně proplížit do pokoje a sehrát divadélko „já už tu přece dávno vzorně studuju!“, byla jsem přistižena. A jako ten největší amatér rovnou v předsíni. Fajn, tak další záležitost, kterou musím vypilovat… Příště polezu oknem.

Za trest jsem musela celý týden chodit ze školy rovnou domů, což byla strašná otrava. Takže když už jsem mohla konečně ven a rozhodily mě první opravdové známky ve škole, nedávná návštěva Helsinek a vědomí toho, jak nespravedlivě se chovám k rodině, která se mě tak ochotně ujala, sbalila jsem si svých pět švestek, věrného přítele na věčné časy – zajíčka Pytlíčka, rozmlátila spořícího čuníka a rozhodla jsem se, že vrátím svou rodinu do těch klidných dnů, kdy se se mnou ještě nemuseli zatěžovat.

Šla jsem lesem a asi po třech hodinách jsem zjistila, že vlastně ale vůbec nevím, kam mám jít. No, tak to asi nebyl nejlepší nápad… napadlo mě, ale ihned jsem si takové přemýšlení zakázala. Tak snad když už se pro něco rozhodnu, budu si za tím stát, ne?! Bello, jsi jak malá! Pokroutila jsem nad sebou hlavou a vzpomněla si na Edwarda, jak vždycky, když udělám nějakou blbost, udělá něco podobného a přitom se na mě krásně usměje. Jo, Edwarde, ty mi budeš taky chybět.

No, jenže já jsem fakt nevěděla, kam mám jít a co mám dělat. Nikdy jsem sama nebyla, hlavně protože jsem sama nemusela být. Začalo mi docházet, že sama ani být nechci a začala jsem se bát.

Teda samozřejmě jsem se nebála medvědů, vlků a jiných zvířat nebo lidí, jsem přece částečně upírka, ale upřímně řečeno, z cizích upírů jsem neměla zrovna nejlepší pocit. Doufám, že žádného nepotkám, protože na stoprocentní upíry prostě nemám. Ale třeba by byli přátelští jako třeba Denaliovi.

Ovšem bála jsem se toho, co bude. Co bude zítra, až se někde probudím, jestli se probudím. A pozítří, za týden, za měsíc, za rok. Začal mi chybět ten pocit bezpečí a jistoty, rodina a taky postel. A můj pokojíček. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela, ale teď mi dochází, že kdyby opuštění domova bylo správné rozhodnutí, asi bych se měla cítit líp, než se teď cítím.

Bála jsem se, že už nebudu nikdy s nikým, kdo mě má rád a komu na mně záleží. Že se o mě nebude nikdo strachovat a že mi už nikdo nikdy nevynadá. Dokonce mě i mrzelo, že mi už nikdo nezadá žádný trest, protože svou rodinu jsem nechala za zády.

Vlastně bych se moc ráda vrátila, ale teď už k nim nemůžu přijít zpátky, jako by se nechumelilo, protože jim to určitě došlo. Hledají mě? Nebo si řekli, že když jsem tak nevděčná a odešla jsem, nebudou se mě doprošovat, abych se vracela? Nemůžu je pořád trápit a přidělávat jim starosti, navíc jsem tímto svým rozhodnutím nejspíš pohřbila jejich důvěru ke mně, teda jestli vůči mně vůbec někdy nějakou měli.

A teplo tady taky zrovna není…

„Chceš bundu?“ ozvalo se za mnou.

„Jo, díky,“ vydechla jsem vděčně a začala si oblékat svou vlastní…

Vždyť to je má vlastní bunda! A sakra!

Trochu ve mně hrklo, ale rozhodla jsem se nasadit tvář pokerového hráče a dělat jakože nic.

„Rostou?“ zeptal se vedle mě naprosto klidný a velmi známý hlas.

Houby rostou! Nerostou! A co já vím, možná rostou, ale já nesbírám.

„No, říkám si, že bez košíčku bys toho asi moc nenasbírala… ale houby? Spíš jsem myslel kouzelné byliny. Dnes je dokonce i úplněk, ale budeme muset počkat na půlnoc, to jsou prý nejsilnější.“

Boží, snad nepotkám přeměněného vlkodlaka.

„Nestraš!“ napomenul mě pohoršeně a pobaveně zároveň ten vedle mě a dál mne následoval. Chvíli jsme takto tiše šli a on mlčel, za což jsem mu byla vděčná. A nejen za to. Byla jsem vděčná hlavně za to, že tu je. Nevím, jak dlouho bych ještě vydržela takhle sama bloumat po lese, světem, existencí.

Jak mě vlastně našel?!

Do ticha lesa se ozvalo pohoršené zamlaskání, jako bych snad řekla něco nevhodného, ne-li sprostého.

No jo… pomyslela jsem si otráveně.

Vždyť to byla spíš jen řečnická otázka, nemusíš se hned urážet, Edwarde! Jak mě asi tak mohl ten upír najít? zeptala jsem se sama sebe a dávala si záležet, aby to znělo co nejméně přirozeně a pokračovala jsem v afektovaném monologu: Vždyť to je pro Edwarda jednodušší, jak najít psa s čipem pod kůží, stačí mu můj pach, myšlenky, hluk působený chůzí a bijícím srdcem, plus možná přispěla i Alicina vize... Nedivila bych se ani, kdyby mě sledoval už od samého začátku. A i kdyby ne, vystopoval by mě během pár minut a to by ani nepotřeboval tu svou nadsvětelnou rychlost.

„Mám co dělat, abych se nečervenal. Takové uznání od tebe neslyším často,“ řekl Edward a divím se, že u toho nevrněl, protože podle tónu hlasu se mu mé zhodnocení jeho osoby líbilo. „Ale dnes jsem svou rychlost skutečně nepotřeboval, naopak jsem ji musel potlačit, protože při tvém tempu bych stíhal i přesazovat stromy, co mám po pravé ruce nalevo a co jsou vlevo napravo. Ale bohužel jsem si zapomněl rýč,“ řekl s povzdechem a po krátké odmlce pokračoval: „Přece si nemyslíš, Bello, že bych tě nechal toulat se lesem jen tak,“ řekl pohoršeně.

„Mimochodem, cizí upíři v drtivé většině případů rozhodně nejsou přátelští. O tom si spolu ještě popovídáme,“ zabručel Edward a zase bylo na chvíli ticho, které sem tam narušili jen noční ptáci a naše kroky.

Přestože jsem se snažila hrát tvrďačku, moje sebeovládání sláblo a já se musela strašně moc přemlouvat, abych se nezastavila, neběžela k němu a neprosila jej o odpuštění. Byla jsem doopravdy šťastná, že je tady, ale nevěděla jsem, jak mu to říct.

„Prostě jen řekni, že se chceš vrátit domů,“ pronesl tiše a tak nějak zvláštně, jakoby prosebně. Na to se zastavil a dál už se ani nehnul. Já jsem udělala ještě pár kroků, ale mé nohy těžkly a zpomalovaly. Pak jsem se prudce otočila a rozběhla se k němu. Vběhla jsem mu přímo do náruče a on mě objal.

„Edwarde, já chci, ale bojím se, že jsem to všechno už úplně pokazila.“

„Ale, zlato, ty jsi takový náš malý hlupáček, že?“ Byla jsem jím tak oblbnutá, že jsem začala vděčně kývat na souhlas. Ale moment - Hlupáček?! Tak to teda přehnal!

„No tak se nečerti, Bello. Jak jinak bys nazvala dívku, která má rodinu, která ji miluje a kterou miluje i ona sama, a přesto se pokouší nesmyslně utíkat?!“ Důležitě se odmlčel a kontrolně se na mě podíval. „Nebo se snad mýlím? Myslím v tom, že nás miluješ, pochopitelně.“

Zasáhlo mě to, styděla jsem se, že tak mé chování mohlo vyznít.

„Bello, to že se máme rádi, je přece to nejdůležitější, nemyslíš?“

„Promiň. Já jen že si nezasloužíte -“

„A dost! Bello, už mě to opravdu nebaví. Myslel jsem, že jsme si to už vyříkali.“

„Já vím, jsem blbá, promiň,“ zafuněla jsem a všimla si, že pod sebou začínám dělat nohou důlek a do Edwardovy košile – proč si aspoň nevezme bundu?! Nemusí pořád předvádět tu svou upíří otužilost –, tak do ní jsem mu udělala slzami mokrý flek. Škoda, byla to jedna z nejhezčích košil… Ale aspoň bude mít Alice záminku pro zítřejší nákupy, když připočtu i mé – po dnešku zničené – oblečení.

„Máš mokrou košili,“ fňukla jsem jakoby nic, ba jako by to byla dokonce jeho chyba, a já si toho prostě jen všimla.

„Nepovídej, nevšiml jsem si. Asi jsem cestou potkal nějaký lokální mrak a vidím, že ty taky, zmokl ti obličej,“ pronesl s klidem a dál to neřešil. Naštěstí.

„Fajn. Bello, teď mi slib, že to bylo skutečně naposledy. Já to budu brát jako momentální pomatení smyslů a hormonů, chvilkový zkrat, uklouznutí, na které si dáš už příště setsakramentský pozor, a smažeme to. Bude to mezi námi. Zaprvé nechci, abys tím trápila i maminku a zbytek rodiny, stačí, že to mrzí mě, a za druhé už to chci skutečně jednou provždy uzavřít.“

„Jo, Edwarde, jenže jaksi, jestli sis nevšiml, je tma,“ oznámila jsem mu a ukázala kolem sebe. On se tvářil, jakože nechápe, co mu tím chci oznámit. Jak je ten Edward vůbec starý? Nemůže třeba trpět senilitou? Edward zvedl obočí, já jsem si povzdechla a trpělivě pokračovala: „No a mamka s taťkou si všimnou, že jdu domů poněkud opožděně, přece!“

„No a?“ zeptal se mě tak nechápavě, že mě to přinutilo nadskočit. Kvůli jeho vedení. Ve škole to většinou funguje.

„No, a myslím, že i kdyby mě domů přivedla Panna Marie nebo Abraham Lincoln, taťku by stejně zajímalo jen to, že jdu pozdě. A asi mu dojde, kde jsem byla a proč. Nechci vidět, jak ze mě budou zklamaní. Nad čím přemýšlíš?!“ Měla jsem zrovna slabou chvilku a potřebovala jsem, aby Edward soucitně pokýval hlavou, ale on místo toho jen zamyšleně stál a tvářil se stejně vyjeveně jako jeden z mých spolužáků, který položil učitelce na židli houbu a natěšeně čekal, kdy si na ni sedne.

„Myslím, že kdyby tě domů přivedla Panna Marie, Carlislea by v první řadě – z čistě vědeckých důvodů – zajímalo něco úplně jiného,“ řekl s uličnickým úsměvem Edward a já jsem na něj zůstala nechápavě hledět.

„No, nic, to je jedno. Zapomeň na to. V každém případě, já nejsem ani panenka Marie ani Lincoln. Už jsem domů volal a řekl jim, že jsem tě vzal do muzea a potom do kina. Máš alibi,“ mrkl na mě a zvedl výhružně prst, „ale opravdu naposled. A radím ti, nepokoušej mou trpělivost. Můžeme?“ Přešel z výhružně přísného tónu hlasu k milému, otočil se ke mně zády a přičapl si.

„Nejsem na tebe už moc těžká?“ strachovala jsem se. Odpovědí mi byl upřímný smích. Já jen abych ti nezpůsobila trvalou invaliditu… poslala jsem mu raději v mysli.

„Bello, Bello…“ zakroutil Edward hlavou a v následující vteřině se se mnou na zádech rozběhl domů.

Přitiskla jsem se mu na lopatky a s vděčností vdechovala jeho vůni. Musela jsem během toho běhu usnout, protože jsem se probudila až ráno u sebe v posteli. Trochu nervózně jsem sešla dolů, protože ačkoli Edwardovi věřím, že si včerejšek chtěl nechat pro sebe, nechtělo se mi věřit, že mi to skutečně projde, a nikdo nebude nic vědět.

„Dobré ráno, mrně! Co je? Tys v noci vyloupila banku, že se tváříš jako boží umučení?“ zasmál se Emmett uvolněně a pokračoval v chůzi do garáže. Mamka mi nachystala snídani na stůl, Rose ke mně přiběhla s hřebenem v ruce a taťka seděl v křesle a četl si noviny. Jen ke mně vzhlédl a s úsměvem mě pozdravil.

Všichni se chovali, jako by se nechumelilo, jen Jasper s Alicí, kteří se k sobě tulili na gauči, se na mě podívali vševědoucím, ale milým pohledem, a Jazz na mě dokonce spiklenecky mrkl.

„Dobré ráno,“ špitla jsem a šla si sednout za mámou ke stolu.

Jé, borůvkové lívance! Tak ty by mi fakt chyběly!

29. kapitola ←ψ→ 31. kapitola

Původně měla být kapitola skoro dvakrát tak dlouhá a končit mírným napětím, ale pak jsem se rozhodla, že ji rozdělím, a do té další dopíšu konec. A to proto, abych vás příliš nestresovala, abyste mě v komentářích neroznesli na kopytech a taky abych vás neunavila příliš dlouhým textem. Takže ta dnešní byla velmi poklidná, což se ale nedá říct o té další.

Mimochodem - doufám, že jste si udělali přesnější představu o Bellině splašené mysli. ;)

Za komentáře budu vděčná! V.

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 30. kapitola: