Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 6. kapitola

31.07.2013 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1547×

6. kapitola

Jestli se tehdy večer Bella do mého pokoje vrátila, jsem se už nedozvěděl. Po jejím odchodu jsem se jenom osprchoval a šel si lehnout. Původně jsem chtěl čekat, jestli se skutečně vrátí, ale nakonec jsem to vzdal a usnul. Ráno jsem se poté probudil sám, jako snad pokaždé. Jen ve výjimečných případech se mnou zůstávala i ráno, přestože jsme se tentokrát nemuseli před nikým schovávat.

Někdy kolem desáté jsem se potom musel dostavit do školy. Přesně jak jsem Esmé tvrdil, čekal mě jeden z letních kurzů – výuka tu byla celoroční, jelikož nikdo přesně nevěděl, jak dlouho mohla trvat. K přeměně mohlo dojít kdykoliv. Většinou se ale čekalo alespoň do osmnácti, kdo přišel do La Push později, mohl čekat i do plnoletosti.

„Dneska před sebou máte knihu pojednávající o vašich budoucích nepřátelích. Na světě jich už naštěstí není mnoho, ale rozhodně existují,“ začala s přednáškou Sue Clearwaterová. Už od prvního setkání mi přišla, na rozdíl od ostatních upírů, sympatická. Díky otevřené politice sester jsem taky věděl, že upírem je necelých padesát let. Hubenou tvář rámovaly delší vlasy černé jako uhel, které kontrastovaly s její sametově bledou pletí. Nejvýraznějším rysem však byly opět červené oči, které jako první upoutaly pozornost snad všech v její přítomnosti.

Sue nebyla zrovna talentovaný upír, proto možná také zůstala v La Push – nebo sem byla převelena sestrami. Za lidského života to byla zdravotní sestra pracující nedaleko odtud. Severozápadní část Ameriky pro ni vlastně byla domovem.

„Když si otevřete knihu, zjistíte, že mnoho nepřátel v současné době už nemáme. Neustálé boje mezi našimi druhy ty jejich hodně oslabily, jelikož na rozdíl od nás jsou závislí na klasickém rozmnožování a nikoli na přeměně. Především se jedná o měniče a vlkodlaky a žádám vás, abyste si tyto dva pojmy nepletli,“ upozornila nás a přísně si prohlédla naši malou skupinu skládající se z deseti lidí. V celé rezervaci byly takové skupiny tři. Já patřil do té poslední, jelikož jsem tu byl nejkratší dobu. Afton chodil do skupiny s Jacobem, oba v La Push strávili už velkou část svého života, ale stále na proměnu čekali. Navíc už nemuseli podstupovat tyhle teoretické hodiny. Trénovali spíš praktické schopnosti a posilovali psychickou stránku své osobnosti, která byla napojena na dar, který se snažili rozvíjet už za svého lidského života, aby v tom upířím byl co možná nejsilnější. Díky Eleazarovi totiž místní upíři i lidé, věděli, které stránky lidské psychiky u každého z budoucích upírů trénovat.

„Měniči, neboli takové proměňovači, na sebe berou podobu vlků, ale mohou se proměnit z vlastní vůle a nepotřebují k tomu měsíc. Navíc si stále uvědomují, co se s nimi děje. Ovšem vlkodlaci, mnohdy sami sebe nazývají Děti měsíce, potřebují ke své proměně úplněk. Jejich proměna není nijak řízená a poté se z nich stávají monstra naprosto posedlá touhou zabíjet,“ vysvětlovala dál a všichni ji bedlivě poslouchali.

„Jak víte, že měniči i po své proměně jasně uvažují?“ zeptala se Karen, když ji Sue vybídla k položení dotazu.

„Zkoumali jsme je. Nejbezpečnější nepřítel je takový, který nás svým chováním nemůže překvapit a o kterém víme všechno. Proto se také tohle všechno učíte už jako lidé. Proměna vám sice lehce zamlží všechny vaše vědomosti, ale pořád tam budou. Navíc hned po vaší proměně nebude čas na nějakou teoretickou výuku,“ sdělila a já začal listovat v přidělené knize. Našel jsem v ní zmínku i o Itálii a hned jsem si vzpomněl na Heidi a Demetriho. Byli to vlastně první měniči, které jsem potkal. Tehdy jsem je považoval za vlkodlaky, ale nazvat je teď tímto termínem, Sue by neměla moc radost.

Heidi by se určitě divila, kam až jsem to za ten půlrok dotáhl. Respektive by byla stejně znepokojená jako Monica, ale rovněž by s tím nemohla nic udělat. Upíři o nich věděli stejně tak, jako oni věděli o upírech. Ale v rámci italských hranic se respektovali. Jenže co bylo mimo půdu Itálie, byl velký problém. To platilo pro smečku z Forks. Žádný upír se o nich nesměl dozvědět, pokud nechtěli rozpoutat zase nějakou rozepři, která by nejspíš pro měniče dopadla katastrofou.

O Dětech měsíce toho však bylo v knize napsáno daleko méně. Celý jejich popis byl shrnut na pouhé jedné straně.

„O vlkodlacích se toho neví víc, než co je v knize?“ zeptal jsem se a listoval dál, jestli tam nenajdu ještě něco zajímavého.

„Tohle je všechno, co se dochovalo. Na světě se jich už moc nepohybuje. Řekla bych, že už možná vyhynuli, anebo se jenom lépe skrývají,“ přikývla Sue. „Teď se ale dejte do samostudia, případné dotazy zodpovím na konci dne,“ zaúkolovala nás. Jakkoliv byla Sue příjemná, tohle dělala pokaždé – všechno hrozně natahovala a nechávala na nás. Tvrdila, že samostudiem se všechno naučíme lépe, než když nám to všechno odříká jako naučenou básničku, i když to nazpaměť opravdu uměla.

Opět jsem zalistoval v knize, ale pohled mi zabloudil z okna učebny, kde si vítr pohrával s korunami stromů a odkud do místnosti pronikalo tlumené sluneční světlo. Skla v oknech propouštěla jenom tolik světla, kolik bylo potřebné ke studiu, a nedráždilo přitom citlivý zrak upírů. Tahle škola byla opravdu zvláštní, ale koneckonců jsem si ji vybral sám. A něco podobného jsem přece čekal – původně jsem si sice dělal jenom legraci z výuky historie upírů a podobných věcí, ale ono se to nakonec ukázalo jako skutečnost. Dokonce jsme z toho psali i testy. Učili jsme se o významných upírech z historie, kteří však ještě byli mezi námi. Podle Sue, ale i ostatních, nemělo cenu učit se o někom, koho už potkala pravá smrt. Pomalu mi to připadalo, jako bychom se učili americké prezidenty a jejich přínosy zemi, avšak všichni z nich byli už dávno mrtví – až na toho posledního. U upírů to bylo trochu jinak, ale znát jsme museli všechny. První na seznamu byly samozřejmě sestry. Ze všech budoucích upírů, kteří na svou proměnu čekali v La Push, se s vládkyněmi setkalo jenom pět z nás a já byl jedním z nich. Ze začátku jsem pro svých devět nových spolužáků byl něco jako hollywoodská hvězda. Chtěli o mně vědět všechno a hlavně chtěli znát podrobnosti o mém setkání s Tanyou, Kate a Irinou. Až na Katrinu jsem mohl o všech mluvit mile. Katrina mezi moje favority nepatřila.

Občas mě v noci ještě přepadávaly noční můry, jejichž hlavním aktérem byla ona. Bylo to dost nepříjemné, ale většinou u mě byla i Bella, která jejich důsledky mírnila konejšivým obětím a polibky, které vždy zabíraly. I díky Belle jsem patřil k známějším lidem. Byl jsem vlastně jediný člověk, který měl intimní vztah s upírem. Jacob byl jenom kamarád, zatímco já jsem byl skutečný přítel. Vlastně jsem byl Bellin lidský druh.

Studiem měničů a vlkodlaků jsem strávil skutečně celý den. Na konci toho neskutečně nudného dne Sue odpověděla na několik dotazů, které se vyskytly, a někdy kolem šesté večer jsme mohli opustit školu.

„Alice se na tvé oslavě zmínila, že jste před časem byli v Itálii. Věděl jsi o tom, že tam žijí měniči?“ zajímala se Karen, když jsme vycházeli. Přikývl jsem. „A potkal jsi tam nějakého?“ vyzvídala dál. Chvíli jsem uvažoval, co jí na to odpovědět, ale nakonec jsem přece jenom mohl přikývnout – Itálie přece byla známa výskytem měničů, takže jsem nemusel lhát. Jenom totožnost některých obyvatel Forks musela zůstat utajena.

Než mi však stačila položit nějakou další otázku, zastavil nás před budovou Afton. „Karen, buď tak laskavá a dej Edwardovi trochu prostoru,“ požádal ji. Ta ho odměnila zamračeným pohledem a odešla přes plácek určený k parkování od naší dvojky a zamířila si to domů. „Považuje tě za nějakou hvězdu, protože jsi toho už hodně zažil. Ona měla neskutečně nudný život, než u ní Eleazar objevil talent,“ informoval mě, jako bych to dávno nevěděl.

„Já vím, neustále se na něco vyptává. Tentokrát ji zajímal můj pobyt v Itálii,“ poznamenal jsem a trochu si povzdechl. „Potřeboval jsi něco?“ obrátil jsem pak pozornost na jeho přítomnost a to, že na mě vlastně zřejmě čekal – dneska žádnou výuku neměl.

„Včera jsme se po tvém příjezdu z domu neviděli, a tak jsem si říkal…“

„Jasně, chceš vědět, jestli se na tebe Alice třeba neptala, že?“ dokončil jsem větu za něj a Afton okamžitě přikývl. Měl jsem ho přečteného jako nějakou knihu. Alice ho opravdu pobláznila. „Moc času jsme spolu nestrávili, ale vlastně se na tebe ptala. Zajímala se, jak se máš a tak,“ přitakal jsem. Od chvíle, kdy jsem se o narozeninách prořekl před Alicí, že se Aftonovi líbí, začala si ho i ona daleko víc všímat. A přesně toho jsem se obával.

„Páni… To je skvělé… Vadilo by ti, kdybych ji… ehm, kdybych ji pozval na rande?“ zajímal se.

„Proč se ptáš mě?“ nechápal jsem.

„No, jsi její starší bratr a navíc můj spolubydlící, což nějakou dobu ještě potrvá a nerad bych si to u tebe nějak rozházel, kdybych ji někam pozval a ty s tím nesouhlasil,“ obhajoval svůj původní dotaz a mně to nakonec přišlo vcelku rozumné. Navíc se choval jako skutečný Angličan. Tyhle staré způsoby se mi vcelku zamlouvaly. Mohl jsem mu tedy říct, že si nepřeju, aby se s ní někdy stýkal, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Alici se líbil jeho přízvuk a chování, ale nevypadala jako nějaká zamilovaná puberťačka. Určitě jsem u ní mohl spoléhat na zdravý rozum, takže jsem nakonec souhlasil a Aftonovi tím udělal velkou radost. „Díky.“

„Nemáš zač, teď mě ale omluv, musím se podívat po Belle, včera jsme spolu nestihli něco dořešit,“ rozloučil jsem se s ním a vydal se k Belle domů. Neměl jsem nejmenší představu o tom, jestli tam je nebo ne, ale rozhodl jsem se to vyzkoušet. Chtěl jsem dořešit tu situaci s Hunterem. Včera jsme to moc neprobírali a ke všemu jsem ji chtěl vidět jenom tak. Potřeboval jsem vědět, jak na tom po včerejším večeru – nebo spíš noci – jsme.

Jenže nebyla doma. Nikdo ze Swanů tam nebyl. Za dveřmi visel jenom lístek se vzkazem, že museli vyrazit na lov, takže jsem mohl očekávat, že se vrátí až někdy pozdě večer nebo nad ránem. A i to se počítalo za vcelku rychlý lov.

Ale já jsem chtěl odpovědi ohledně Huntera hned. Vrtalo mi hlavou, proč už dávnou nezaútočil, měl tolik možností, ale ani jednu nevyužil. Bylo to divné. A potom… Napadlo mě, kdo by mi moje otázky mohl zodpovědět. Avšak už při pomyšlení na její jméno mnou otřásl takový nepříjemný pocit. Přesto – já ty odpovědi potřeboval a kdo jiný, by mi mohl všechno vysvětlit, než zrovna Gianna.

Došel jsem tedy až k tomu dvoupatrovému domu a vzal za kliku. Už jsem tušil, co mě po vstupu čeká, ale na to horko se připravit fakt nedalo. Zafrina na to bylo zvyklá, pocházela z tropů, ale já jsem měl pocit, jako bych se octl někde na poušti.

„Edwarde,“ přivítala mě s úsměvem a vstala od všech papírů, co měla na stole, „ráda tě vidím.“

„Já tebe taky,“ usmál jsem se na ni, když jsem popadl dech a otřel si zpocené čelo. „Je tam?“ zeptal jsem se a výmluvně ukázal o patro výš. Zafrina jenom přikýval a já se vydal po dřevěných schodech nahoru. Předchozí upozornění nebylo potřeba, stejně už dávno věděla, že jsem v domě, přesto jsem však na dveře vedoucí do její kanceláře zaklepal a počkal na chvíli, kdy mě jasným hlasem vyzvala ke vstupu.

„Slavný Edward Cullen. Za poslední týden je to druhá návštěva, co pro tebe tedy osina v zadku může udělat tentokrát?“ zeptala se kysele, když jsem vešel. Při tom, jak se nazvala, jsem se zatvářil zmateně, ale jenom chvíli nato mi došlo, že jsem ji tak posledně nazval, když jsme odtud s Bellou odcházeli.

„Za to oslovení se omlouvám, ale… ehm, měl bych pár otázek ohledně svého pobytu tady…“

„A Isabella tu není, aby ti je zodpověděla,“ skočila mi do řeči a já přikývl. „Sice tu nefunguju jako nějaké zatracené informační středisko, ale co bych pro tebe neudělala. Co chceš vědět?“ pobídla mě a vcelku mě překvapila ta její nenadálá vstřícnost. Vždyť ona lidi zrovna dvakrát nemusela – pokud se tedy jednalo jenom o rozhovor.

„Napadlo mě, jestli se na obyvatele La Push, myslím tím ty lidské, vztahuje nějaká ochrana.“

Giannu moje otázka trochu překvapila. Ale netrvalo to víc než několik krátkých sekund, než si výraz obličeje upravila do toho netečného, který nic nerozhází.

„Zajímavá otázka. A samozřejmě že se na vás jistá ochrana vztahuje. Lidi tady byli vybráni samotnými vládkyněmi. Takže máte všichni zajištěnou jejich ochranu – tedy tu naši, všech přítomných upírů,“ přitakala a já se znovu zamyslel.

O upíří pomstě za ztrátu partnera jsem toho asi moc nevěděl, jelikož jsem si myslel, že by Hunter zaútočil i přes nebezpečí pravé smrti. Jednou ale Bella přece zmínila něco v tom smyslu, že ve chvíli, kdy bych umřel já, neměla by ani ona důvod žít dál, takže… Sakra, Hunter určitě něco plánoval, jinak to nebylo možné.

„Proč tě to zajímá?“ přimhouřila na mě svoje rudé oči a soustředěně se na mě dívala.

„Doslechl jsem se o přítomnosti jednoho upíra, který se mnou podle všeho nemá vyřízené všechny účty. Prý se tu už nějakou dobu pohybuje. Takže se spíš jenom divím, že ještě nezaútočil,“ přiznal jsem a Gianně v očích blýsklo poznání.

„Myslíš Huntera, že?“ zajímala se a přitom se pohodlně opřela do křesla. Na tváři se jí objevil takový ten vševědoucí úsměv. „Isabella mě informovala o jeho přítomnosti, navíc vlastně jenom díky němu a jeho smečce jsi tak známý. Člověk, který může za smrt dvou upírů,“ uchechtla se a zavrtěla hlavou, „to se jenom tak neslyší,“ dodala.

„Za svůj osud si ty dvě mohly samy,“ namítl jsem tvrdě.

„Ale jistě. Byl jsi jasně prohlášen za Isabelin majetek, ale ono to občas velmi láká,“ připustila.

„Označen za majetek – tohle slovní spojení nemám zrovna rád,“ namítl jsem a ona se usmála.

„Ona si na tebe nárokuje jisté vlastnické právo. Nazývá tě svým přítelem a druhem, ale přiznejme si to – jsi něco jako její domácí mazlíček, o kterého se musí neustále starat, protože by v našem světě moc dlouho bez pomoci nepřežil,“ objasnila mi pohled na mou osobu.

„Říkej si o našem vztahu, co chceš. Já sám vím, kde je pravda,“ namítl jsem a snažil se tvářit, že jsem nad věcí, ale přirovnání k nějakému domácímu mazlíčkovi se mi nelíbilo.

„Stačí jí, když na tebe zavolá a ty přiběhneš jako poslušný pejsek,“ zasmála se.

„Vidím to tak, že jsme od původního tématu dost odbočili,“ usoudil jsem a zvedal se k odchodu. U dveří jsem se ale zastavil. „A tu předchozí omluvu odvolávám. Opravdu jsi jako nějaká osina v zadku.“ Netušil jsem, kde se ve mně vzala najednou taková kuráž vyslovit to přímo před ní, ale nelitoval jsem toho. Sama mi přece řekla, že v rámci La Push jsme chránění, a to znamenalo, že ona na mě nemohla.

„K noze, pejsku,“ zavrčela, když jsem zavíral dveře. Ve chvíli, kdy jsem pak scházel ze schodů, jsem si uvědomil, že jsem se nezeptal na všechno, co jsem chtěl, ale to, jak mě nazývala, mě natolik vyvedlo z míry, že jsem na to úplně zapomněl.

„Všechno vyřízeno?“ zeptala se s úsměvem Zafrina, když mě uviděla sházet, ale stačil jí jeden pohled na můj zamračený obličej, aby jí bylo hned všechno jasné. Stále naštvaný na slova, která Gianna vypustila z úst, jsem na Zafrinu jenom zamručel pozdrav a vyšel jsem ven z budovy. Venku se začínalo mračit, nebe mělo ocelově šedou barvu, a tak jsem to odhadoval na déšť.

Přesně jak jsem předpokládal, Bellin lov se protáhl do pozdní noci – to minimálně. S Aftonem jsme večer strávili u televize. Dneska byla příprava večeře na něm, takže jsem se uvelebil na gauči, od té noci, kdy jsem na něm spal, jsem ho neshledával tak pohodlným jako předtím, ale nedalo se s tím nic dělat. Ne všechny kusy nábytku jsou dělané na to, aby na nich člověk spal – a tenhle gauč rozhodně nebyl.

Natáhl jsem se po dálkovém ovládání a zapnul televizi. Jako první se na obrazovce objevil znak CNN a hned poté jsem zaslechl znělku zpráv. Mrknutím na hodiny jsem si potvrdil, že opět začínají s dvouminutovým zpožděním, ale rozhodl jsem se poslechnout si, co je ve světě nového. Do začátku seriálu, co s Aftonem sledujeme na The CW, bylo ještě dost času.

Poslouchal jsem je však jenom okrajově, s Aftonem jsme se nepřestávali bavit a vůbec tomu nepřekážel fakt, že jsme byli každý v jiné místnosti.

„Co to kuchtíš? Voní to dobře,“ zajímal jsem se, když vůně z kuchyně doputovala až k mému nosu. Začínal jsem mít opravdový hlad. Během dne jsem moc příležitostí k jídlu neměl. Vlastně jsem jenom snídal, celodenní studium měničů a vlkodlaků mi oběd odepřelo.

„Nech se překvapit, jedna britská specialitka,“ zamumlal a vešel do obýváku, kde se hned svalil vedle mě. „Zase další útoky v Seattlu?“ podivil se a ukázal tak na obrazovku, kterou jsem zrovna v tu chvíli nevnímal. „To město se snad nikdy z ničeho nepoučí.“

Zaposlouchal jsem se do slov reportéra, který informoval spoluobčany za televizními přijímači o událostech dnešního dne. Pár mladých lidí byl brutálně napaden a následně zabit skupinkou nějakých lidí. Nebylo to upřesněno, ale od chvíle, kdy jsem věděl o Hunterovi, jsem se na všechny události díval trochu jinak, a teď jsem v tom útoku samozřejmě viděl práci nějakého upíra – respektive skupiny upírů.

„Co myslíš, může za tím stát nějaký upír?“ prohodil jsem jenom tak.

„Jestli jo, tak to byl velmi nepořádný upír,“ poznamenal a já jenom přikývl. Měl pravdu, všichni se snaží svou podstatu tajit a pečlivě po sobě zametají stopy. Pokud to byl upír, tak to mohl být novorozený nebo někdo, kdo chce, aby o něm veřejnost věděla. Ale stejně tak to mohla být skupinka nudících se lidí. Nemohl jsem zavrhnout žádnou možnost.

„Ale teď zpět k tomu, co připravuješ v kuchyni. Co to tak voní?“ vyzvídal jsem.

„Nebuď zvědavý, za deset minut se to dozvíš,“ namítl a zvedl se, aby šel zkontrolovat, jak na tom naše večeře je. A o deset minut později, přesně jak Afton řekl, přede mě pokládal talíř s plátkem skvěle vyhlížejícího roast beefu a pečených brambor.

„Sleduju, že se vytahuješ,“ poznamenal jsem a potom už se dal do jídla. Tohle mým špagetám mohlo plně konkurovat. Vlastně, oproti tomu, co tu teď připravil, by se moje špagety mohly v pohodě spláchnout do záchodu.

„Nevytahuju a rozhodně si nemysli, že takhle budu vyvařovat pořád. Prostě jsem na to dneska dostal chuť, příště můžu objednat pouhou pizzu,“ namítl a já jen s plnými ústy zamumlal, že je mi to jedno. Pizzu jsem miloval asi jako každý Američan, Ital… a vlastně asi jako každý člověk.

Společně jsem potom zkoukli seriál a do postele jsem se dostal už v jedenáct. Někdy v noci jsem potom na tváři ucítil chladné rty, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli to není náhodou nějaký sen, moc jsem to nevnímal a ráno jsem se nemohl přesvědčit, jelikož v mém pokoji nikdo nebyl.

Další den jsem měl volno. Žádná škola ani povinnosti, takže jsem si mohl přispat. Z postele jsem se nakonec vyhrabal někdy kolem jedenácté.

Venku lilo jako z konve a já měl podezření, že od chvíle, kdy včera v deset večer pršet začalo, tak ještě nepřestalo. Prohrábl jsem si rukou vlasy a šel do kuchyně najít něco na snídani. Afton už byl někde mimo dům a nejspíš v tělocvičně trénoval nějaké to bojové umění. Aby nám, obyčejným avšak talentovaným lidem, pomáhali místní upíři uklidnit mysl a zároveň ovládnout své tělo a něco z boje, volili jako nejpřijatelnější Tai chi. Následovalo karate a ještě několik dalších technik.

Samozřejmě jsme cvičili s lidskými vedoucími. Upíři by na něco podobného zřejmě neměli dost trpělivost. Bylo to moc pomalé i na klasické lidské pohyby a ty upíří… Ačkoliv na jejich obranu, v jejich podání to vypadala vždy daleko lépe, než když to předváděli lidé. Když se k Tai chi dostal upír, povýšil to na druh umění, který se jenom špatně popisoval. Ale v tom případě musel hodně mírnit svou životní sílu, která ho obvykle poháněla k nadpozemským činům.

Dokonce jsem už několikrát zvažoval, že bych i jako upír zkusil podstoupit pár takových cvičení. Netušil jsem, jak dlouho si Bella a její rodina musela zvykat na lidské chování, ale napadlo mě, že tenhle druh tréninku by mi mohl pomoct uklidnit mysl, jakkoliv bude roztříštěná miliónem podnětů a poháněná touhou po krvi, kterou nebudu moct ovládat.

Trochu jsem se obával toho, co se ze mě může stát. Nikdo zatím nevěděl, co se ve mně skrývá. A mně v tuhle chvíli nezbývalo nic jiného než věřit Belle, že mi v mém novorozeneckém období pomůže, jak nejvíc bude moci. Doufal jsem, že to nějakým způsobem zvládnu. Stále jsem si pamatoval, jak mi Charlie popisoval svou žízeň, kterou už nějakou dobu drží pěkně na uzdě. To, jak vnímal krev, než se stal vegetariánem.

„A ještě si na to pamatuješ? Na svůj první lov?“ ptal jsem se ho.

„Samozřejmě že si na to pamatuju… skoro jako by to bylo teprve včera,“ souhlasil Charlie a se zamlženým pohledem se zadíval někam za mě.

„Vyprávěj mi o tom,“ pobídl jsem ho a cítil, jak Bella v mém náručí trochu ztuhla.

„Je to lepší, než si umíš představit… nebezpečí, vzrušení, teplo, které cítíš všude. Je to krása.“

„Kolik jsi… ehm, kolik…“ nedokázal jsem to říct.

„Nepočítal jsem je. Tváře vyblednou, pamatuješ si jenom krev – obklopí tvé vědomí a ty se staneš jejím pouhým otrokem. Stále na ni máš chuť, musíš se skrývat, pokud nad svými oběťmi začneš přemýšlet. To všechno musí být automatické, musíš to cítit asi tak, jako teď cítíš tlukot svého srdce… Jenomže v několika málo případech, co znám, se stalo, že nad tím pár z nás začalo přemýšlet a to je, podle mínění ostatních, zničilo,“ dopověděl a já ohromeně zíral.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 6. kapitola: