Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 5. kapitola

13.07.2013 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1367×

5. kapitola

Monica měla pravdu. Jasně že ho znám.

Hunter. Páni, tak ze všech upírů, co po světě chodí, se ve Forks musí objevit zrovna on? Osobně jsme se viděli asi jenom jednou, tehdy na starém letišti kousek za Forks, když kráčel v těsném závěsu za Grace. Měl delší vlasy a takový lehce domýšlivý, ale zároveň nebezpečný výraz.

„Ale – co dělá tady?“ zamumlal jsem, ale spíš než otázka na Monicu to byla jenom myšlenka vyslovená nahlas.

„Řekla bych, že nějakou představu mám. Chvíli se pohyboval po okolí, ale potom zmizel. Lerner se domnívá, že jsme ho zastrašili, protože jsme si nenechali líbit, že se nám po naší půdě pohybuje vetřelec a ještě k tomu pijavice. Jenže mně na tom něco nesedí,“ namítla.

„Je pravda, že mě před ním Christina varovala tenkrát v Port Angeles, kdy jsi mě spolu s Lernerem zachránila. Říkala mi o tom, jak se mi chce Hunter pomstít za smrt jeho družky, kterou si vlastně přivolala sama, jelikož vstoupila do Itálie, ačkoliv moc dobře věděla, že je to území vlků.“ Postupně se mi paměť osvěžovala. Nechápal jsem, jak jsem na Huntera mohl zapomenout.

A zároveň – jak bylo možné, že mi Bella něco tak podstatného tajila. „Říkala jsi, že zmizel, ne?“

„To sice ano, ale asi před týdnem jsem u hranic zavětřila jeho nechutnou nasládlou vůni. Vyčkává, to je jasné. Navíc teď si myslím, že čeká na tebe,“ dodala něco, co mě v tu samou chvíli napadlo. Konečně sem přišel se svou pomstou. Jenže na co, zatraceně, čeká?

„Co ho drží zpátky?“ vyzvídal jsem dál, přestože jsem pochyboval, že by se Hunter někomu svěřoval, natož pak svému nepříteli, který se ho snaží ulovit pokaždé, když se tu byť jenom nachomýtne.

„Na to samé se ptám i já. Obvykle jsou upíři daleko impulzivnější, ale tenhle svoje kroky promýšlí. Možná to je tím, že jsi teď obyvatelem La Push. Území té rezervace nikdy nepřekročil. Ale ani to mi moc nesedí. Kvůli pomstě by měl přece udělat všechno. Poslali jste jeho družku na pravou smrt, jeho už čeká jenom pomsta a konečná. Finito. Takže by mu vlastně mohlo být úplně jedno, kdyby vtrhl do vesnice a snažil se tě zabít. Ostatní by se mu v tom nejspíš snažili zabránit a přitom by ho zničili… Ale to se můžu jenom tak dohadovat. Zase tak dalece mezi upíry nevidím. Moje osobní zkušenosti končí u té tvojí krvesajky.“ Při otitulování Belly krvesajkou jsem ztuhl a zamračil se. Navíc jsem cítil, jako by mi hrudí procházelo vrčení.

„Tak zaprvé přestaň Bellu titulovat jinak než jejím jménem. Jakékoliv tvé přezdívky nepřipadají v úvahu. A zadruhé – přestože ti upíři přijdou velmi primitivní, poháněni svými pudy, jasně, v mnoha případech je to pravda, tak v případě, že by na mě v La Push skutečně zaútočil, skončilo by to tak, že by ho zajali a nejkratší možnou cestou by putoval do Denali před sestry,“ informoval jsem ji a v hlavě se mi vybavila ta latinská slova na dřevěných dveřích.

Nos tenebris. Nos umbrata.

Nos praesit nocti.

Nos tantum qui medii inter homines voluit destruere. Custodes sumus.

Jsme tma. Jsme stín.

Jsme Pravidla noci.

My, sami, stojíme mezi lidstvem a těmi, kteří by ho chtěli zničit. Jsme strážci.

Jenže tím to nekončilo. Zbytek jsem si mohl dočíst v učebnici upíří historie, která byla povinná pro všechny studenty v La Push. Měl jsem se v ní dočíst, čím vším si upíří svět musel projít. Kolik bitev vybojovat a kolik skvělých darů ztratit, než se stal takovým, jakým je dnes s mocnými vládkyněmi v čele, které jsou stejně tak silné jako krásné.

Ta slova ze dveří potom pokračovala takhle: Jsme to, co nitro říká. Jsme šílení, špatní a nesmrtelní. Jsme staří bojovníci s postoji, které jsou hrubé, a hrajeme tvrdě. Jsme děsivé věci, které se procházejí v noci.

„Jak myslíš, je to vlastně vcelku jedno. Upíří politika mě zajímá jenom ve chvíli, kdy se nějakým způsobem vztahuje k mému domovu a půdě, kterou chráním. A jelikož se ten upír neustále potuluje po okolí, tak mě samozřejmě velmi zajímá, co má v plánu.“

„Jestli se mi chce pomstít za Grace, tak jak mě Christina varovala, nechápu, proč nezaútočil včera, když jsem sem jel. Bella zůstala v La Push, ty jsi byla tady… Měl přece dokonalou příležitost. Byl jsem nejzranitelnější. Tak proč stál opět bokem?“ Hunterovo chování jsem nechápal.

„Nezaútočil, protože tu není. Jak jsem řekla, objevil se tu minulý týden a od té doby po něm není ani památky, ale myslím si, že se opět co nevidět ukáže,“ prohodila a já přikývl. Věřil jsem jí. Hunterovu přítomnost by si jenom tak nevymyslela, aby proti mně poštvala Bellu. Navíc jsem věřil i tomu, že Bella měla opravdu pádný důvod k tomu, aby mi o něm nic neřekla.

„Zítra si o tom promluvím s Bellou. Zjistím, co podle ní znamená to Hunterovo podivné chování. Pokud se dostala nějakým způsobem do jeho blízkosti, mohla mu nahlédnout do hlavy a zjistit, co plánuje, aniž by si toho byl Hunter vědom,“ zvažoval jsem možnosti, když vtom mě napadlo, že mu Bella skutečně mohla vidět do hlavy, odhalit jeho plány a rozhodla se mu postavit a nic mi o tom neříkat. Třeba mě nechtěla jenom znepokojovat. Nechtěla, abych o ni měl strach. „Děkuju, že jsi mi to řekla,“ zamumlal jsem a zvedl se z tribuny. Tentokrát jsem chtěl skutečně odejít.

„Nemáš zač, myslím si, že cokoliv se tě týká, tak bys o tom měl vědět. Nikdy jsem před tebou neměla žádné tajemství, které by tě mohlo stát život. Pokaždé, když se objevilo nebezpečí, řekla jsem ti o tom a nechala rozhodnutí na tobě. Měl bys tedy zvážit, jestli ta Bellina ochrana je skutečná nebo jenom omezuje tvou osobní svobodu,“ prohodila a já se k ní ještě jednou obrátil.

„Tvoji upřímnost vůči mně oceňuju. Ale nebyla tu vždy. Navíc já Belle důvěřuju, moje svoboda je pro ni nejdůležitější, udělala by pro mě všechno – dokonce i zemřela.“ Poslední slova jsem už jenom zašeptal, otočil se k Monice zády a odcházel.

„Vždyť to já taky,“ zaslechl jsem už jenom v poryvu větru její tichý hlas.

Jediného člena rodiny, kterého jsem za celý víkend neviděl, byl Jasper. Celý ho trávil s Madison a podle Alice byl skutečně velmi spokojený. Sobotní večer jsem strávil chatováním s Ericem a domlouváním cesty. Na stránkách aerolinek jsem už rezervoval letenky, takže jsem mu mohl sdělit i přibližnou dobu našeho příjezdu, když jsem tedy k příletu do Richmondu přidal ještě přibližně hodinu na půjčení auta a cesty do Staffordu.

Už jsem se těšil, až Erica a jeho starší sestru uvidím. Byli skoro jako moje rodina a navíc jsem měl stále v paměti reakci Rose, když jsem jí řekl, koho si Ericova sestra bere.

„Už se nemůžu dočkat, až přijedeš. Je to opravdu dlouho. Navíc jsem zvědavý na dívku, co ti tak pobláznila hlavu,“ smál se do webkamery Eric a já přitakal.

„Bude se ti líbit,“ slíbil jsem. Bella dokázala okouzlit všechny ve svém okolí. Až na vlky, samozřejmě, musel jsem v duchu dodat. Na téhle frontě sympatie nebo nedej bože přátelství skutečně nehrozilo.

„Nemáš nějakou společnou fotku?“ vyzvídal.

„Pár jich je,“ přitakal jsem, „ale ani jednu ti nepošlu. Chci vidět tvůj výraz, až nás uvidíš spolu. Přestože fotka je vždy jenom slabý odvar toho, když si před tebe Bella stoupne,“ zasnil jsem se.

„Jen aby ses nenaparoval,“ významně na mě pohlédl. „Každopádně i já budu mít doprovod na tu svatbu a ne, nejsou to žádné mé sestřenice ze třetího kolena,“ utnul mou námitku, která se mi drala na jazyk. „Doprovod mi slíbila Taylor,“ dodal jenom tak na okraj a já si matně vzpomínal na dlouhonohou blondýnku, která s námi mívala španělštinu. Ale kromě těch nohou, které měla fakt skoro do nebe, a blond vlasů jsem si ji skoro nepamatoval.

„Jen aby na té svatbě potom nebyla skoro celá škola,“ varoval jsem ho, jelikož už mě stihl informovat, že několik spolužáků se tam přece jenom objeví. „No nic, musím končit, uvidíme se druhého srpna,“ rozloučil jsem se s ním a rozhodl se ještě prozkoumat internet, jestli se v poslední době neudálo v okolí Forks něco nenadálého, co by mohl mít Hunter na svědomí.

Jenže všude byl klid jako po pěšině – tedy od nedávných událostí v Seattlu. Dvě zmizení v Olympii jsem nepokládal za nic velkého. Nepochyboval jsem totiž, že se tam nějaký ten upír rovněž vyskytuje, takže to mohla být jenom nějaká jeho svačinka, jak s oblibou lidskou rasu nazývají.

Vrtalo mi hlavou, co může Hunter zamýšlet, takže jsem se nemohl dočkat, až se vrátím do La Push a pěkně od plic si o tom s Bellou popovídám. Bude muset kápnout božskou a konečně mi říct pravdu. To podivné chování, které mě posledně lehce znepokojilo, jsem přikládal plánování té oslavy, co mi připravila, ale možná to bylo trochu jinak.

V neděli jsem potom skoro do oběda vyspával, jelikož mé hledání informací se opět protáhlo dlouho do noci a dřív jsem se tedy nedokázal vykopat z postele. Máma se zase vytáhla se skvělým jídlem a než jsem se nadál, byl jsem opět na cestě do La Push. Tentokrát jsem ale mnohem pozorněji sledoval své okolí. Mezi stromy jsem hledal známky Hunterovy přítomnosti, přestože jsem neměl nejmenší tušení, co bych měl skutečně hledat. Jak Bella jednou řekla, pokud upír sám nechce, tak ho nikdo jenom tak lehce nenajde. Ale Hunter o sobě přece vědět dal. Vlkodlaci ho už několikrát vypoklonkovali ze svého území a Bella podle všeho byla taky informována.

Projel jsem kolem cedule Vítejte v rezervaci La Push a o deset minut později jsem parkoval před Belliným domem. Nemělo cenu zajíždět až k tomu mému, když jsem tam dojít mohl po svých. Navíc jsem s Bellou potřeboval opravdu nutně mluvit.

Rázně jsem zaklepal na dveře a sekundu nato už mi otevírala Renée. Usmívala se, takže ji její vize ještě neinformovaly o tom, proč jsem tady.

„Vrátil ses brzo,“ poznamenala a pustila mě dál. Věděl jsem, že jsem z domu odjížděl tak o dvě až tři hodiny dřív než obvykle, ale už jsem prostě nemohl déle vydržet v té nevědomosti.

„Potřeboval bych si promluvit s Bellou, je tady?“ přešel jsem rovnou k tomu, co mě zajímalo.

„Není. S Cordym jsou někde na pláži,“ odpověděla a já jenom spěšně poděkoval a vydal se přes cestu k moři. Na kamenité pláži jsem se zastavil a rozhlédl se, abych je našel. Postávali několik desítek metrů ode mě a pozorovali moře. Příliv pomalu zvedal hladinu a líné vlny dosahovaly už do jedné třetiny pláže.

Pomalu jsem se k nim vydal, ale nestačil jsem dojít ani na pouhých dvacet metrů, když se ke mně Bella otočila. Vypadala zamyšleně a vůbec se neusmívala. Vítr, který se po pláži obvykle proháněl, si teď pohrával s jejími vlasy. Byla krásná, ale smutná.

„Renée mi řekla, že vás tady najdu,“ prohodil jsem, když jsem k nim došel. Cordy postával po Bellině boku a tvářil se netečně. Dlouhé tmavé vlasy měl opět stažené gumičkou a nenamáhal se mě ani pozdravit.

„Myslela jsem, že přijedeš později,“ namítla Bella.

„Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit a to prostě nemohlo počkat,“ pokrčil jsem rameny a natáhl se, abych jí uhladil neposedné vlasy, které jí vítr foukal do tváře.

„Taky si s tebou potřebuju promluvit,“ přitakala. „Cordy, můžeš nás nechat o samotě?“ požádala bratra a ten beze slova, alespoň toho nahlas vyřčeného, opustil pláž. S Bellou jsme se posunuli o krok výš, abychom se vyhnuli vodě, ale ještě hodnou chvíli jsme mlčeli.

Nebe bylo zamračené a vypadalo to na pořádnou bouřku. Moře odráželo jeho obraz a šumění vln připomínalo přicházející déšť.

„Mluvil jsem s Monicou, přesně jak jsem ti říkal,“ informoval jsem Bellu, když se začala jedna vlna stahovat zpět do moře a za chvíli ji vystřídala další. Ten šum uklidňoval, ale zároveň jsem si připadal tak divně. Ještě před okamžikem jsem byl rozhodnutý Bellu konfrontovat a říct jí, že vím o Hunterovi, ale teď jsem nevěděl jak na to.

„Ani se nemusím ptát, o čem jste se bavili. Vidím to na tobě. Řekla ti o Hunterovi,“ poznamenala a já přikývl. To, že věděla, o čem byl můj rozhovor s Monicou, mě lehce překvapilo. Renée ho vidět nemohla, Bella mi číst myšlenky neuměla, ale přesto to věděla. „Nechtěla jsem tě jeho přítomností znepokojovat, proto jsem ti to neřekla.“

„Napadlo mě to,“ přitakal jsem.

„O jeho přítomnosti v okolí rezervace jsem se dozvěděla už po tvém příjezdu sem. Tehdy, jak jsem ti řekla, že se vlci vydali na lov – bylo to kvůli Hunterovi.“

„Monica mi o tom řekla,“ souhlasil jsem.

„Měla jsem ti to říct první, takhle musíš mít pocit, že před tebou všechno tajím, ale… není to tak. Jenom nechci, aby sis dělal zbytečné starosti, když se všechno může vyřídit jinak než tím, že tě do toho zatáhnu,“ pronesla tiše a já se natáhl pro její ruku, kterou měla volně spuštěnou podél těla. Při tom doteku se na mě znovu podívala. V očích se jí neustále odrážel smutek.

„Tak to není, jenom je pro mě těžké se všechno dovídat od Monicy,“ namítl jsem. Tohle byla jediná skutečnost, která mě tížila.

„Já vím, příště se to pokusím napravit,“ usmála se.

„V to doufám. Sama moc dobře víš, že překvapení nemám rád. A tohle opravdu překvapení bylo a netvrdil bych, že zrovna příjemné,“ prohodil jsem, ale už jsem se taky usmál. Nemohl jsem na ni být naštvaný, chtěla mě jenom chránit a podle ní je nevědomost jistý druh ochrany. Jenže pro mě to tak nebylo, rád jsem věděl, čemu čelím, případně čemu bych jakýmkoliv způsobem mohl čelit.

Byla tak drobná a smutek, který z ní vyzařoval, z ní dělal křehkou panenku, které jsem se bál skoro i dotknout, ale přitom jsem ji chtěl vší silou sevřít v náručí. Volnou rukou jsem ji pohladil po tváři. Chtěl jsem v jejích očích vidět zase úsměv a tu dokonalou záři.

„Ale to, že občas dělám něco za tvými zády, není podstatné – protože ty to děláš taky. Jediné, na čem vždycky záleželo, bylo to, že tě miluju, Edwarde,“ zamumlala a smutek v jejích očích ustoupil do pozadí. Opět tak zlatě žhnuly a já v nich viděl všechnu tu lásku. Přitáhl jsem si svou malou upírku do náruče a stále jí hleděl do očí.

„Taky tě miluju, z celého srdce, ale to ty přece víš,“ přitakal jsem a sklonil se k polibku. Svíral jsem ji v náručí a připadal si spokojeně. Bouřka mezi námi byla zažehnána na rozdíl od té, která se k nám blížila po nebi. Potom mi ale došlo, co říkala o mém chování za jejími zády. „Co jsi myslela tím, že něco dělám, aniž bych ti o tom řekl?“ zeptal jsem se lehce ochraptěle.

„Mluvil jsi s Cordym,“ odvětila, „myslel sis, že na to nepřijdu?“ zajímala se.

„Nevím, co jsem si myslel, ale věděl jsem, že by o tom, co se chystáš udělat, měl vědět,“ pokrčil jsem rameny.

„Chystala jsem se jim to říct, ale nevěděla jsem jak. Cordy mi to nakonec ulehčil, když na mě dneska udeřil, jestli je to pravda,“ usmála se ještě jednou při vzpomínce na svého bratra. Netušil jsem, jak moc vážné to mezi nimi mohlo být, ale jelikož se usmívala, tak snad moc ne.

„Doufám, že ti to vymluvil?“ doufal jsem.

„Pokoušel se o to. A musím říct, že velmi přesvědčivě, ale… ty si prostě pořád neuvědomuješ, co všechno tenhle život obnáší a čeho by ses musel vzdát,“ trvala si tvrdohlavě na svém. Dlouho jsme spolu tenhle rozhovor nevedli. Nebylo zapotřebí ho vést. Znal jsem Bellin názor na to všechno už ve chvíli, kdy jsme opouštěli Denali a jenom jsem tedy čekal, že jednou pochopí, jaká je to hloupost. A rozhodně na to musí přijít dřív, než se tu objeví ten upír od sester, protože to byl mezník, který ohraničoval porušení dalšího zákona.

„Jsem si toho moc dobře vědom. Navíc toho hodně i získám. Budeme spolu a už nic mezi námi nebude stát,“ namítl jsem. Tiskl jsem si ji v objetí, ale přestože jsem do toho dával všechnu sílu, věděl jsem, že pro ni je to sotva patrné. Bella měla hlavu položenou na mém rameni a nosem se mi tiskla ke krku. Opět se týrala mou vůní. Pokaždé mi tvrdila, že je to v pořádku, že si dokonce užívá to, že může vdechovat mou vůni, věděl jsem, že ji to i velmi bolí. Od našeho prvního setkání ta bolest rozhodně nezmizela. Možná na ni jenom Bella nemyslela jako na prioritu, ale pořád tam byla. Vůně mé krve ji dráždila a probouzela v ní její skutečnou podstatu, se kterou však úspěšně bojovala.

Oba jsme ten večer potřebovali společnost toho druhého, takže bylo nasnadě, že Bella strávila noc u mě v pokoji. Informoval jsem ji o tom, že jsem zarezervoval letenky a o víkendu, který jsem strávil doma. Rozhovor s Monicou jsem vynechal – Bella si toho byla vědoma, ale nehodlal jsem se v tom dál šťourat. Řekl jsem jí jenom to podstatné, a tedy že o Hunterovi vím. To ostatní jsem nechtěl tlumočit, nesnášel jsem už to, jak se mi celý ten rozhovor rekapituloval v hlavě a já slyšel ty urážky, které Monica na Bellu pěla.

Leželi jsme na posteli, opět jsem Bellu držel v náručí a ona tentokrát poslouchala tlukot mého srdce. Tvrdila, že k ní promlouvá ikdyž já zrovna mlčím. Cítil jsem jeho klidný tlukot a užíval jsem si toho klidu mezi námi dvěma, přestože jsem si přál ty naše klidné noci v mém pokoji trochu oživit.

Sklonil jsem se a políbil ji do vlasů. Nevěděl jsem, jestli Bellu už třeba napadlo posunout náš vztah o další metu dál, ale nezeptal jsem se. Rukou jsem jí přejížděl po zádech a vdechoval tu květinovou vůni, která se z ní šířila.

„Měl bys odpočívat, je pozdě,“ zamumlala, když jsem ji nepřestával hladit.

„Jenže mně se spát nechce,“ namítl jsem a trochu se zavrtěl, takže jsme najednou leželi vedle sebe a dívali se do očí. V pokoji byla už docela tma, oknem sem pronikalo jenom nepatrné množství světla, ale i přesto jsem viděl její oči. To byl jediný záchytný bod v setmělém pokoji.

Rukou jsem jí přejel po tváři a zastavil se na dokonale tvarovaných rtech, které jsem tak rád líbal. Byly tvrdé a chladné, ale já doufal, že se jednou dočkám chvíle, kdy se naše tělesné teploty vyrovnají, struktura našich těl nebude tak rozdílná a já pro ni nebudu tak křehký.

Přisunul jsem se k ní tak, že jsme se dotýkali celou plochou těl, a políbil ji. Při tom doteku našich rtů přivřela oči a plně si ho vychutnávala. Okamžik jsem ji přitom sledoval, než jsem i já zavřel oči a nechal se unášet tou dokonalostí. Ačkoliv už to bylo opravdu dlouho, stále jsem ztrácel dech z té dokonalé chvíle. Viděl jsem před sebou Bellu, jak překvapena naším prvním polibkem skáče z okna a mizí v černé tmě lesa za naším domem.

Tehdy hodně riskovala, stejně jako já. Oba jsme se tehdy rozhodli ten krok podstoupit a já chtěl i tentokrát vyzkoušet, kam až je ochotná zajít. Nejednou jsem na to už pomyslel, ale až dneska jsem se odhodlal k činům, a pomáhala mi v tom i skutečnost, že mi Bella nemůže číst myšlenky, jinak by náš polibek utnula hned v jeho zárodku.

Stejně jako před časem jsem na ni lehce zatlačil a ona se poddala tíze mého těla a položila se na záda. Prsty si proplétala v mých vlasech a já se po chvíli z jejich rtů kvůli nedostatku kyslíku přesunul po hraně její čelisti až ke krku.

Hladil jsem ji po pažích a postupně se rukama posouval níž k jejímu pasu a lemu trička. Ve chvíli, kdy jsem ucítil lehký protest, jsem se z okupování jejího krku vrátil zpět ke rtům a znovu ji políbil. K cudnému polibku jsme však měli daleko. Bella mi přestala laskat vlasy a stejně jako já přešla k útoku na mé tričko. Cítil jsem se jako vítěz, když jsem na ni krátce pohlédl a spatřil výraz plný touhy. Odhodlal jsem se tedy pokračovat, věděl jsem, že to chce stejně jako já.

Vklouzl jsem tedy prsty pod lem trička a dotkl se tak jejího dokonalého těla. Slyšel jsem tichý vzdech, který jí při tom dotyku splynul z úst, ale to mě jenom povzbudilo. Znovu jsem ji políbil a posouval ruce postupně výš, až jsem se dostal k lemu její podprsenky.

V tu chvíli se Bella ztuhla. Cítil jsem, jak se její tělo napjalo, a viděl jsem, jak otevřela oči zastřené tou touhou, stejnou, jakou jsem cítil já. „Počkej,“ zamumlala a já své dobývání zarazil. Přestože jsem ji chtěl opravdu moc, nemohl jsem dovolit, aby se cítila nepříjemně. Nemohl jsem tedy překročit jisté hranice. I tak jsem byl překvapený, že mě nechala zajít tak daleko.

Ruce jsem nechal tam, kde je zastavila, a sklonil jsem se k dalšímu polibku, který jsem však zkrotil a nezapojil do něj už jazyk. Nesměl jsem na ni tlačit.

„Edwarde… Ne,“ splynulo jí opět ze rtů, když jsem se opět věnoval její čelisti. „Tohle nesmíme,“ dodala šeptem, ale já ji neposlouchal. „Prosím.“

„Víš, že tě miluju, že?“ ujišťoval jsem se. Chtěl jsem, aby se uvolnila a já mohl pokračovat.

„Ano, vím, ale tohle… Tohle teď nesmíme. Je toho… moc,“ vydechla. Vytáhla ruce zpod mého trička a pohladila mě po tváři. „V tomhle jsi hodně trpělivý, ale já bych ti hrozně nerada nějak ublížila, pokud bych se jenom na chvíli přestala kontrolovat,“ vysvětlovala a začala si hrát opět s mými vlasy. Mozek chápal, co se mi snaží říct, jenže zbytku těla, se to vysvětlovalo jenom velmi těžce.

„Neodmítáš mě ale úplně, že ne?“ zajímal jsem se a rovněž stáhl své ruce zpod jejího trička.

„Nikdy bych tě nemohla odmítnout, jenom je to velký nápor na moji sebekontrolu, která je sice už velká, ale ještě není úplně taková, jakou bych si ji ve tvé přítomnosti přála mít,“ šeptala do ticha pokoje a já si v duchu nadával, že jsem na ni tlačil. Ještě před pár hodinami jsem si připomínal, jak je moje vůně pro ni neskutečným pokušením a zároveň jí způsobuje bolest. „Teď potřebuju trochu na vzduch, ale potom se vrátím,“ prohodila a než jsem se nadál, byl jsem v pokoji sám.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 5. kapitola: