Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 15. kapitola


Všechno naruby tu je 2 - 15. kapitolaDalší kapitola je tady. Edward se stálé víc zamotává do situace s Mikem a neví, jak z toho ven. Nemůže přece prozradit jeho tajemství. A rozruch kolem Mikea je stále moc velký!

15. kapitola

Po mém prohlášení, jak je na tom Mike špatně, se spustila hotová lavina otázek, na které jsem nemohl odpovědět. No, a zároveň se spustily i soucitné řeči a nápady, jak musejí Mikea co nejdříve navštívit a podpořit ho. Což jsem nepokládal za zrovna nejuváženější nápad. Pochyboval jsem, že Mike teď touží být ve společnosti někoho obyčejného. Jak jsem pochopil z návštěvy Monicy, Mike teď potřeboval svou smečku, ta jediná mu mohla pomoci překonat všechny ty změny.

„Nejsem si tak úplně jistý, že nějaké soucitné řeči by mu pomohly se srovnat s tím, že už nebude nikdy hrát basket. Přece jenom doufal ve sportovní stipendium a nástup na vysokou v Seattlu,“ upozornil jsem všechny přítomné.

„V tom má Edward nejspíš pravdu. Takže pokud se s Mikem uvidíte, ať už jenom někde na ulici nebo za ním záměrně půjdete, tak si prosím odpusťte všechny soucitné pohledy a nějaké nemístné řeči,“ rozkázal Emmett a všichni jak na povel přikývli.

„Asi se za ním půjdu podívat hned po škole,“ rozhodl se najednou Paul. „Jsme přece nejlepší přátele a on teď nějakého určitě potřebuje,“ obhajoval svůj postoj.

„To zní dobře,“ souhlasil s ním Emmett.

„Jo, to zní,“ zabručel jsem nenadšeně. Doufám, že mě za tohle Monica neroztrhá na malé kousky, jak jsem to zkazil. Budu jí muset o tom dát vědět, ještě než se Paul neočekávaně objeví i Mikea. „Teď bychom ale měli jít na hodinu. Mikeovi nijak nepomůže to, že přijdeme pozdě,“ ukončil jsem ten rozhovor a zvedl se k odchodu.

S Emmettem jsem si to potom namířil na další z hodin španělštiny, kde se měl odehrát jeden z mnoha lítých soubojů mého bratra s profesorkou. Pomalu se jejich slovní přestřelky stávaly rutinou na těchto hodinách. Profesorka nechápala to, že Emmett se prostě nehodlá připravovat tak, jak by se jí líbilo a on jí na oplátku nedokázal vysvětlit, že mu sportovní stipendium umožňuje proplouvat školou jedna báseň bez nějaké větší námahy. Hádky se týkaly neustále jedné a té samé věci a oba u toho byli tak paličatí, že nedokázali ustoupit ani o jeden krok.

 

 

Jen co skončila hodina a já se dostal z dohledu Emmetta, vyndal jsem z kapsy telefon a naťukal krátkou zprávu Monice, aby se připravila na to, co přijde. Věděl jsem, že za tohle mě nebude mít ráda, ale musel jsem to risknout. Navíc jsem ve škole musel něco říct, nemohl jsem jenom tak mlčet, když jsem se situací plně obeznámen.

A ještě než jsem stačil telefon vrátit tam, kam patřil, rozezvonil se mi v ruce. Volala Monica.

„Ano?“ přijal jsem hovor se zatajeným dechem.

„Můžeš mi, prosím tě, říct, co jsi vyváděl, že se teď najednou všichni o Mikea tak zajímají a proč za ním má po škole dorazit Paul?“ spustila hned. A jak jsem předpokládal, nebyla vůbec nadšená.

„Snažil jsem se zachránit situaci, ale jak vidíš, moc se mi to nepovedlo. Nalhal jsem jim, že má Mike nějaké zdravotní problémy, které mu brání hrát basket. Což všichni přijali mimochodem lépe, než to tvé ´Změnila jsem životní postoj´,“ upozornil jsem ji.

„Do toho, co jsem jim řekla nebo ne, ti je houby. Moje lež mi aspoň dala prostor. Všichni se o mě přestali zajímat a já jsem měla více možností, kdežto teď Mike na tom bude mnohem hůř. Všechno jsi pokazil!“ okřikla mě.

„Myslíš, že mi to nedošlo, když začali plánovat to, jak za ním půjdou na návštěvu a jak se ho budou snažit podpořit, aby nastalou situaci lépe zvládl?“ obhajoval jsem se a musel jsem dávat pozor na to, abych na ni nezačal do telefonu taky křičet. Přece jenom kolem mě byli stále lidé, kteří by si mnohé mohli domyslet, a to jsem nechtěl.

„Dobrá. Tak když je ti to tak líto, měl bys vymyslet, jak z téhle kaše ven. Mike se nebude moct před lidmi schovávat pořád a to, že nemůže hrát basket, snáší už i tak dost špatně. Nepotřebuje lítostivé pohledy a nějaké soucitné řeči. Mohlo by ho to podráždit na takovou míru, že by se mohl přestat ovládat a za následky ti neručím,“ informovala mě trochu klidněji, přestože to, co říkala, znělo opravdu děsivě.

„Fajn. A… Nemohla bys ho ještě pro dnešek nechat u sebe, než se mi podaří něco vymyslet? Docela jsem se do těch lží zamotal a není jednoduché se v nich vyznat, natož je nějak jednoduše rozplést,“ požádal jsem ji.

„Jeden den, víc ode mě nedostaneš,“ upozornila mě ještě předtím, než stihla telefon položit. Neměl jsem šanci jí ani poděkovat za to, že mě to nenechá vyžrat úplně všechno ještě dneska.

 

 

I přesto, že jsem měl čas do zítřka, musel jsem vymyslet něco už dneska. Jenže to nešlo tak lehce, jak bych si představoval. Říct nějakou lež nebylo tak těžké, horší bylo se z ní vymotat tak, aby obelhávaný nevěděl, že byl obelhán a zároveň se ani nedozvěděl úplnou pravdu. Nechápal jsem všechny ty podvodníčky, kteří vlastně lžou celý svůj život, a něco skutečného a pravdivého pro ně skoro neexistuje. Musí to být něco šíleného.

Každopádně jako první bych si měl promluvit s Emmettem. Nemělo cenu ten rozhovor začínat s někým jiným. On ho stejně bude hned všem tlumočit, takže asi tak.

Teď stačilo jenom vymyslet něco, co by mohl tlumočit. V tuhle chvíli to vypadalo jako nadlidský úkol a já se obával, že se s tím nedokážu poprat tak, abych s výsledkem byl spokojen. Monica měla pravdu. Ona si prošla proměnou v klidu, alespoň tom relativním. Po přestátí jistých nepříjemností od holek ze školy měla potom tolik potřebný klid na soustředění a posilování své psychické rovnováhy. U Mikea jsem to zbabral. Všichni se teď o něj budou zajímat a to pro něj mohlo být hodně složité.

Přemýšlel jsem, jak by se v takové situaci zachovala Bella, přestože to bylo naprosto absurdní. Ona by se do podobné šlamastyky nikdy nedostala. Měla by totiž všechno pěkně promyšlené několik kroků dopředu a rozhodně by neřekla něco, co by ji v budoucnu mrzelo.

Jednou to sice udělala, ale to bylo v zápalu hádky. Vlastně… Ano, v tuhle chvíli bych byla nejraději, kdyby ses o mě vůbec nezajímal. Ta slova jsem měl vypálená v paměti. Byla to poslední slova, která mi Bella řekla před jejich odjezdem, a nešlo na ně zapomenout i přes ten nevelký počet zpráv, které jsem od ní od té doby obdržel.

Avšak myšlení na Bellu a naši současnou situaci mě odvádělo od řešení mého aktuálnějšího problému. Ačkoliv nerad, přesunul jsem myšlenky na mou přítelkyni, která o sobě dává vědět, jenom když se jí to hodí, do pozadí a soustředil se na Mikea a to, jak od něj opět odvést pozornost.

 

 

Nad možným řešením situace jsem přemýšlel snad celou noc, dokud jsem únavou neusnul. Moc jsem toho ale nenaspal, stále dokola se mi totiž vracel jeden sen. Byl v něm Mike a několik jeho přátel ze školy. Vesele se spolu bavili a potom někdo plácl nějakou kravinu na Mikeův účet a jeho to tak naštvalo, že se přestal ovládat a proměnil se ve vlka.

Začátek snu se sice neustále měnil, pokaždé tam byly jiné osoby, místo i řeči se měnily. Závěr snu však byl pokaždé stejný – krvavý a plný křiku. Přesně jak mi to nadhazovala Monica. Takhle to může dopadnout s mou snahou pomoct. A přiznejme si, docela nepodařenou snahou. Obvykle se říká, že i pokus se cení, ale v téhle chvíli bych se raději neviděl. Což nebylo možné.

A při pohledu do zrcadla bych se raději opět neviděl. Noc plná tak hrůzostrašných snů se na mně docela podepsala. Vypadal jsem opravdu hrozně a nevěděl jsem, co se sebou udělat, aby vypadal trochu normálně. Kruhy pod očima ale zamaskovat nešly.

„Vypadáš, jako bys probděl noc,“ upozornil mě hned v kuchyni Jasper, který vypadal svěže jako vždy. Nechápal jsem, jak to dělá, že zvládá školu, všechny své přátele a ponocování někdy až do rána a není na něm nikdy ta únava vidět.

„Špatně jsem spal,“ odvětil jsem a natáhl se po jednom ze sendvičů, které nám tu Esmé nechala ještě předtím, než odjela do práce.

„To já se vyspal dorůžova,“ pochvaloval si jako naschvál.

„No jo, aspoň někdo z nás,“ zabručel jsem a zakousl se do jídla. Stále jsem nepřišel na to, jak ty patálie s mou lží vyřešit. A čas mi přitom ubíhal. Monica nebude ráda, pokud se to ještě dneska nepohne z mrtvého bodu. Respektive dokud se to neuklidní. Mike potřebuje klid a ten mu budeme muset dopřát, ať už to bude jakkoliv.

 „Dobré ráno,“ ozvalo se najednou ze dveří do kuchyně. Emmett taky nevypadal, že by spal nějak dobře. Asi musel taky hodně přemýšlet nad tím, co udělá s týmem, když teď přišli o jednoho hráče. Pro kapitána to byla docela prekérní situace, přestože měli stále náhradníka. Jenže kdo bude další náhradník, až nasadí toho jediného, co mají, do hry?

„Byl včera Paul za Mikem?“ začal jsem s tématem, přestože jsem to ještě neměl rozmyšlené.

„Jo, byl u něj doma, ale nemluvil s ním. Mike nebyl opět doma a jeho rodiče Paulovi neřekli nic o tom, kde by se mohl nacházet. Prý se chovali docela divně, když se na Mikea zeptal,“ odvětil mi a dal se taky do snídaně.

„Třeba jim je to stejně nepříjemné jako Mikeovi. Nechtějí, abyste Mikea brali jako někoho s handicapem,“ navrhl jsem řešení. A potom mi to došlo – řešení mého problému.

„Ale my ho tak nebereme. Prostě je to náš přítel a my o něj máme starost, to je všechno,“ namítl Emmett.

„Pořád řešíte toho Mikea?“ zajímal se Jasper, načež jsme s Emmettem jenom přikývli.

„Víš, že jsem to tak nemyslel. Jenom to tak blbě vyznělo,“ namítl jsem. „Samozřejmě jsem chtěl říct, že byste měli dát Mikeovi čas na to, aby se s tím nejdřív srovnal sám a potom s tím až vyšel na veřejnost,“ nadhodil jsem a doufal, že Emmett to vezme jako rozumný argument.

„Stejně si myslím, že jako přátelé bychom mu mohli být lepší oporou, než když se s tím musí probírat sám,“ nesouhlasil se mnou.

„Já vím, ale zase se na to musíš podívat z pohledu Mikea. Vy jste stále jeden tým. Pořád můžete hrát basket a teď se navíc připravujete na zápas. Poslední dobou vlastně neřešíte nic jiného a to by Mikeovi neustále připomínalo to, o co sám přišel. Nemyslíš, že je to pro něj horší, než se s tím vypořádat sám a až bude připravený, tak se s vámi o to podělit?“ zpracovával jsem ho dál.

„Tak jsem se na to nedíval,“ přiznal Emmett.

„Edward má podle mě pravdu. Mike by to mohl chápat jako jistý tlak okolí a mohlo by to pro něj být ještě víc deprimující,“ přidal se opět do rozhovoru Jasper a já v duchu děkoval, že se přidal na mou stranu. Potřeboval jsem Emmetta přesvědčit o pravdivosti mých slov.

„Zřejmě máte pravdu,“ přitakal Emmett. „Promluvím si s ostatními, ať dají Mikeovi čas si vyřešit své problémy sám a potom tu pro něj budeme, až bude potřebovat,“ slíbil.

„Určitě to tak pro něj bude nejlepší,“ ujišťoval jsem ho v jeho rozhodnutí.

 

 

Před cestou do školy jsem se ještě vrátil do pokoje a napsal jsem Monice tu skvělou zprávu o tom, jak se mi podařilo zažehlit ten průšvih s velkým zájmem Mikeových přátel.

Doufala jsem, že se ti to podaří nějak vyřešit. Nechtěla jsem do toho nijak zasahovat.

Přišla mi od ní jenom krátká odpověď. Každopádně i to bylo lepší než úplně nic. Byl jsem rád, že konečně ocenila mou snahu nějak pomoct. Konečně jsem udělal něco dobře.

„Dneska se s tebou vracíme domů,“ informovala mě potom cestou do školy Rose.

„Odvolaly jste trénink?“ podivoval jsem se. Vždyť pokládala za nesmírně důležité mít vypilovanou choreografii až do posledního detailu. Chtěla se před lidmi z Olympie předvést a chtěla to především natřít roztleskávačkám ze soupeřova týmu.

„Nic jsme neodvolaly, prostě jsme se dohodly, že si dneska uděláme trochu volnější den. Nechci, aby holky byly na zápase vyčerpané. Odrazilo by se to jak na jejich dokonalém vzhledu, tak i na roztleskávání,“ ozřejmovala mi důvod svého rozhodnutí.

„Navíc jsme se rozhodli věnovat více pozornosti našim tělům,“ přidala se i Alice. „Chystáme se zajít si do lázní trochu relaxovat, takže by bylo fajn, kdybys nám půjčil klíčky od Volva, abychom se tam měly jak dopravit,“ dodala jenom tak mimochodem.

„Možná bychom se mohli domluvit,“ přitakal jsem a Alice se spokojeně zakřenila. „A, Jaspere? Dneska se po škole chystám jít běhat, říkal jsi něco o tom, že se ke mně chceš přidat, tak pokud už nemáš nějaká jiné plány, tvoje společnost mi nebude na obtíž,“ nadhodil jsem. Jazz chtěl začít běhat kvůli holkám, které podle něj přitahují jenom sportovci, tak uvidíme, jak vážně to myslel.

„Mám takový pocit, že už dneska něco domluveného mám. Nevím to ale jistě. U oběda bych ti dal vědět, jak na tom jsem,“ slíbil.

„Ty chceš začít běhat? Co se stalo?“ podivoval se Emmett.

„Jen tak. Hodlám si vytvořit nějakou tu fyzičku, občas to není na škodu,“ odvětil nekonkrétně.

„Možná nakonec budeš moct vytvořit tým jenom ze své rodiny,“ prohodila jenom tak Rose a začala se smát. „Víš, jaká by to byla legrace?“

„Jo, dokážu si to představit,“ zasmál se Emmett. „Ale zase na druhou stranu to nezní vůbec špatně,“ zauvažoval a já jenom doufal, že ten nápad, co Rose prohodila jenom z legrace, u něj nezakoření.

„Ani nad něčím podobným neuvažuj,“ upozornil ho Jasper a já se raději ani neozýval.

„S tebou není vůbec žádná legrace,“ postěžoval si Emmett a potom už zbytek cesty mlčel a my se jenom mohli dohadovat, jestli skutečně nad možností nás začlenit do týmu, neuvažuje. Ve svém vlastním zájmu a vlastně i zájmu týmu, jsem doufal, že ne.

 

 

A přesně tak, jak jsme se ráno domluvili, odvezl jsem po škole holky domů, Jasper se k nám taky přidal s tím, že přece jenom nějaký ten čas na běhání si udělal a jediný, kdo zůstal ve škole, byl Emmett. Potřeboval s kluky trénovat, když Mike odpadl.

Rose s Alice se hned sbalily a vyrazily za Jessicou, aby mohly odjet do Port Angeles se trochu zrekreovat. Já jsem se převlékl do pohodlnějšího oblečení a podobně jsem instruoval i Jaspera. Pak už jsme se vypravili ven, trochu se protáhli a vydali jsme se pomalým tempem do ulic tohoto města.

„Doufám, že budeme chodit běhat častěji,“ začal si po chvíli běhu Jasper tuto činnost pochvalovat.

„Já určitě budu a to, jestli se ke mně přidáš nebo budeš chodit běhat sám, záleží jenom na tvém vlastním rozhodnutí,“ ujistil jsem ho. Ani jeden jsme neběželi nějakým šíleným tempem, jako to občas zkoušela Monica, když jsem s ní byl běhat. Přesto jsem stále myslel na to, že Jasper předtím neběhal, takže by se měl trochu šetřit.

„Pokud ti to nebude vadit, budu se přidávat k tobě,“ navrhl a já jenom přikývl.

„Upozorňuju tě ale dopředu, že občas budu chodit běhat i ráno před školou, takže…“

„Neboj, to nějak zvládnu, a když ne, tak ten běh prostě oželím,“ namítl.

„Jak myslíš, ale pro vytvoření kondičky, v jakou doufáš, bys měl chodit běhat pravidelně a nejen tehdy, když si na to vzpomeneš nebo se ti zrovna bude chtít,“ informoval jsem ho. Základem všeho byla totiž sebekázeň, jakmile jí člověk nebyl schopen, tak na nějaké pravidelné tréninky mohl zapomenout.

„Dobrá, pokusím se na tom zapracovat,“ souhlasil a přidal trochu do tempa, které jsem rychle srovnal a stále si připomínal to, že ho musím šetřit a měl bych se já přizpůsobovat jeho tempu a ne on tomu mému.

Což jsem také dělal do chvíle, než jsem uznal, že by se Jasper měl vrátit a nechat trochu odpočinout svaly. Sám jsem si chtěl dát ještě trochu do těla a pohrával si s myšlenkou, že bych se stavil za Monicou, jestli se ke mně nechce přidat. Nakonec jsem si to ale rozmyslel, přece jenom teď má starosti ohledně Mikea a běhání se mnou je jenom taková triviální záležitost.

Jedinou nevýhodou toho, že jsem běžel sám, bylo to, že jsem měl prostor pro všechny své myšlenky. Stále jsem nad vším rozmýšlel a bylo to docela hrozné. Běh pro mě vždy byl něčím, u čeho jsem nemusel přemýšlet a mohl jsem se jím odreagovat. Teď to nějak nešlo. Takže jsem to nakonec po hodně krátké době vzdal, přestože jsem se necítil ani trochu unavený.

Doma jsem si zašel okamžitě do sprchy, abych ze sebe smyl pot, a potom jsem se už jenom natáhl na posteli a založil si ruce za hlavu. Těm dotěrným myšlenkám jsem se mohl oddávat i v pohodlí svého pokoje, když už mě nehodlaly opustit během toho běhání.

Chvíli nato mi ale nakoukl do pokoje Jasper.

„S tím běháním se mnou počítej. Je to fajn si takhle jednou za čas protáhnout tělo. Dokonce mě můžeš zkusit vzbudit i tehdy, pokud půjdeš běhat ráno před školou,“ pobídl mě a já souhlasil. Společník na běhání není nikdy k zahození.

 

 

„Edwarde, máme problém,“ přišel za mnou ještě ten večer Emmett do pokoje a byl stále trochu rozčílený od události s Mikem. Bohužel jsem ho neměl jak uklidnit. Těžko bych mu vysvětloval, že jeden z jeho nejlepších hráčů se zrovna proměnil na vlkodlaka, a tak má jiné starosti, než trénovat na zápas s Olympií.

„Co máš za problém?“ zajímal jsem se a přemýšlel, co od něj mám očekávat.

„Víš, co se stalo s Mikem. Před časem jsem se trochu posmíval Rose, že si nedokáže udržet morálku v týmu, když odpadla Monica a teď se to samé stalo i s Mikem. Co se to s těmi lidmi sakra děje?!“ zajímal se naštvaně, jako bych mu na to mohl odpovědět.

„Že by opožděná puberta? Tedy jenom u Monicy, u Mikea je to něco jiného,“ navrhl jsem možnost, které mi nabízela před časem i Alice, když jsme spolu mluvili o změnách, které se odehrály u Monicy. A teď jsem doufal, že ta výmluva zabere i na Emmetta a že se tím nebude víc zabývat.

„Puberta, jo?“ vykřikl a po chvíli se začal smát. „Tak tohle je ta nejpitomější výmluva, jakou jsem kdy slyšel. Ale u Monicy by to možná šlo,“ dodal už trochu vážně. „Trochu jsem u ní měl podezření na nevybouřené hormony. Co se týče Mikea – muselo to přijít zrovna teď, když ho nejvíc potřebujeme?“

„S pubertou nic nenaděláš a s nemocí taky ne,“ pokrčil jsem rameny jako by nic.

„To si piš, že nadělám. Nakopu jí prdel a ať se neopovažuje, posednout někoho dalšího z týmu, už tak je nás málo a musím zapojit i kluky ze střídačky. Oni jsou jenom záloha, kdyby se stalo něco nečekaného při hře, nejsou to žádné sportovní hvězdy,“ stěžoval si.

„Zajímalo by mě, jak hodláš zabránit nemoci a pubertě, aby se na někom projevila,“ popíchl jsem ho, ač jsem to tak úplně neměl v plánu. Byl fakt dost vytočený a já jsem se mu vůbec nedivil. Emmett na Mikea spoléhal a teď najednou nemá po boku svou pravou ruku.

„Potřebuju během tří dnů sehnat někoho, kdo by nás jistil na střídačce,“ zamumlal.

„To bude jistě složitější než konkurz na roztleskávačku, zvlášť pokud máš pořád v plánu porazit střední z Olympie,“ namítl jsem. To, že vyhrají, slibuje spolužákům už celých čtrnáct dní, od doby, co se dozvěděl, proti komu vlastně hrají.

„Právě naopak, přesně vím, koho bych si na tom místě představoval,“ prohodil a já zahlédl, jak mu nebezpečně blýsklo v očích. To mohlo znamenat jediné… „Pamatuješ si, jak jsem klukům v týmu říkal, že bys jim kdykoliv byl schopen nakopat zadek ve sportu?“ zajímal se a já už naprosto přesně věděl, kam tím směřuje. Přesto jsem přikývl a čekal. „Tak bych ti, řekněme, tímto dával příležitost to dokázat. Staň se jedním z hráčů.“

„Zbláznil ses?“ zajímal jsem se, když to konečně řekl nahlas.

„Nezbláznil, jsem naprosto při smyslech. Ve Virginii jsi s námi spolu s Ericem trénoval, takže máš potřebnou kondičku, co kterýkoliv hráč, přestože si tenhle rok ve Forks docela proflákal,“ obhajoval svůj geniální nápad.

„Za poslední rok se toho docela dost změnilo,“ namítl jsem.

„Netvrď mi, že jsi tak zlenivěl,“ zavrtěl Emmett hlavou.

„To sice ne…“ zaváhal jsem a věděl jsem, že to nesměřuje vůbec k ničemu dobrému.

„Takže nevidím jediný problém v tom, abys nám dělal náhradníka. Pokud všechno půjde hladce, tak bys celou dobu seděl jenom na střídačce a vůbec se nemusel do hry zapojit,“ pokračoval v přemlouvání. A já stále trval na tom, že to nepřipadá v úvahu. „Přece by ses nenechal prosit!“

„A víš, že možná nechal?“ přitakal jsem. Pokud bych měl za jeho tým hrát, tak ať si to pěkně užiju a to se vším všudy!

 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 15. kapitola:

 1
7. anonim
14.12.2013 [17:09]

Emoticon

6. marcela
28.12.2012 [11:49]

Emoticon Emoticon Emoticon

13.11.2012 [20:40]

kikuskaNo tvoj Mike je v pohode, ale aj tak s ním nejako nedokážem súcitiť. Vlastne mi je dosť ukradnutý. Emoticon A o Monice už ani nehovorím, ty vieš veľmi dobre, aký mám na ňu názor. Netreba to s tou nenávisťou preháňať.
Ale v každom prípade nechcem, aby sa niekomu niečo stalo. Vlkolaci by už nemuseli robiť viac problémov, jak urobili. A tým konkrétne myslím Bellin odchod. Mimochodom stále netrpezlivo čakám, až sa vráti alebo aspoň znova ozve!
Takže, Mikovi napriek všetkému prajem pevné nervy a na Eda v týme sa teším. Trocha zmien, kým sa mu Bells vráti... Nie fakt, myslím, že Emmett mal skvelý nápad a verím, že Eda prehovorí. Emoticon Dokonalá kapitola, Peťuš. Teším sa na ďalšiu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. PCullen
09.11.2012 [21:35]

Pěkná kapitola. Emoticon
Velice mě zajímá jestli Emmett Edwarda nakonec přesvědčí. Emoticon To mě vážně hodně zajímá!
Těším se pokračování. ;-) Skvělá práce! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.11.2012 [19:47]

Ivka77Veľmi pekná kapitolka. Prekvapuje ma, aký si si dokázala vytvoriť svet a ako o ňom dokážeš plynule písať. Popravde s každou kapitolkou som v napätí. Čakám, či sa medzi Edwardom a Monicou niečo vyvinie alebo ich vzťah ostane čisto... hm, aký? Oni mi niekedy nepripadajú ako extra priatelia. Z nej to aspoň úplne necítim. Akoby jej skôr liezol na nervy.

Každú kapitolku čakám aj na Bellu. Na zmienku o nej. Na nejakú správu. Či aspoň na jeho myšlienky, ktoré jej venuje. Úprimne som asi nedočkavá. Viem.

Takže z Edwarda sa nám stane športovec? Som naozaj zvedavá, či to bude mať aj nejaký hlbší význam. Napríklad nejaké to zraneníčko pri športe v prítomnosti Belly. Emoticon Ona sa neudrží, vysaje ho a máme tu netradičný koniec. Emoticon Žartujem, samozrejme.

Budem sa veľmi tešiť na ďalší diel. Páči sa mi, ako skoro bol tento. Takže šup do ďalšieho písania. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. culinka
09.11.2012 [18:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Budem sa tesit na dalsiu kapitolu pises super si skvela

1. UV
09.11.2012 [16:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!