Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 14. kapitola

04.11.2012 (20:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1487×

14. kapitola

„Mluvil jsi dneska s Mikem?“ zeptal jsem se Emmetta u večeře. Celý den jsem byl jako na jehlách a Monice jsem se nemohl dovolat. I cesta k ní domů mi byla k ničemu. Nebyla doma a její máma nevěděla, kdy přijde.

„Nemluvil. Je prostě k nezastižení,“ namítl Emmett a zakousl se do sendviče. Esmé se dneska zdržela v práci, takže nás žádná teplá večeře nečekala. Každý jsme si museli nachystat něco sami. „A musím říct, že mě to neskutečně štve. Co si proboha o sobě myslí? Kdybych věděl, co ta oslava jeho narozenin odstartuje, asi bych to nikdy nedovolil. Tedy ne asi, ale určitě,“ začal mrmlat.

„Nemyslím si, že je to kvůli té oslavě. Mike bral tréninky vážně a rozhodně by nevynechával, kdyby k tomu neměl nějaký vážný důvod,“ bránil jsem ho stejně jako před nedávnem Monicu. Připadal jsem si trochu jako ohraná kazeta, pořád dokola to samé.

„Tohle si taky pořád říkám a doufám, že máš pravdu,“ přitakal.

„Uvidíš, že se co nevidět ozve. Třeba se mu vrátila ta viróza, která ho před pár dny sklátila,“ nadhodil jsem a opravdu v to doufal. Přestože Monica jako vlkodlak nebyla špatná, věděl jsem, že pro ni bylo hodně těžké se s tím smířit. No a Mike by si měl projít tím samým? Nechtělo se mi tomu věřit. Podle mě není tak silná osobnost jako Monica a bude to pro něj ještě horší.

 „Dám mu čas, ale pokud se co nejdřív neozve, tak má smůlu… A mně se ho nechce jenom tak odepsat jako Rose Monicu. Nechápu, co se to tu poslední dobou děje,“ zavrtěl hlavou.

„Mike touží po sportovním stipendiu, takže pokud to bude v jeho silách, tak se určitě zapojí,“ ujišťoval jsem ho, přestože jsem sám trochu váhal. Zněl jsem sám sobě nepřesvědčivě, ale Emmett si toho zřejmě nevšiml. Zamyšleně přikývl a dál v klidu večeřel.

Dojedl jsem svůj sendvič a vydal jsem se do pokoje. Do školy jsem měl všechno nachystáno, takže jsem se mohl věnovat nedočtené knize. Stále jsem ji odkládal a nebyl čas na to ji dočíst, ale dneska jsem s ní hodlal pohnout. Do konce mi moc nezbývalo a děj byl docela napínavý, takže jsem se jenom osprchoval a s knížkou jsem se uvelebil na posteli.

Mike se nikomu neozval ani další den, a tak jsem se cestou domů usnesl na tom, že bych se měl zase podívat za Monicou. Byl jsem si totiž víc než jistý tím, že ona o Mikeovi a tom jeho podivném odloučení od společnosti bude vědět víc, než se snaží dávat najevo.

Auto jsem nechal doma a k Monice jsem se vydal pěšky. Potřeboval jsem si provětrat hlavu a menší procházka mi taky neuškodí. Navíc jsem už dlouho nebyl běhat, což bych měl v nejbližší době taky napravit. Možná bych to mohl brát jako záminku pro rozhovor s Monicou.

Tak běh jako záminku jsem vyloučil hned po chvíli. Usoudil jsem totiž, že Monica není tak naivní a rozhodně si nezaslouží, abych jí lhal anebo chodil kolem horké kaše. Prostě půjdu na věc hned, jakmile mi otevře.

„Edwarde? Co tady děláš?“ zajímala se Monica, když se objevila ve dveřích.

„Přišel jsem se zeptat, co se děje s Mikem. Mám totiž takový pocit, že to naposledy nebyla jenom obyčejná viróza,“ namítl jsem. „Což jsi samozřejmě věděla a lhala jsi mi,“ upozornil jsem ji, ještě než stačila něco namítnout.

„Fajn, lhala jsem ti. A co s tím hodláš udělat? Chráním jenom svou smečku před prozrazením,“ odvětila mi dotčeně.

„Co má znamenat to, že chráníš smečku před prozrazením? Vždyť dávno vím o tom, že jsi vlkodlak a u Mikea jsem měl to samé podezření. Navíc od tebe jsem čekal jenom přímou odpověď. Nemusela jsi mi lhát, protože když si to probereš kolem a kolem, tak jsem tvůj jediný přítel mimo tvůj nový svět,“ nadhodil jsem další detail. Doufal jsem, že na tohle konečně uslyší. Nechtěl jsem jí naším přátelstvím vyhrožovat, ale pokud by si nedala říct, musel bych to udělat.

„Otravuje tě?“ ozval se najednou za jejími zády Mike.

„Mikeu, rád tě vidím,“ pozdravil jsem ho, když jsem ho konečně spatřil. On však na můj pozdrav nijak nereagoval a netvářil se ani trochu nadšeně z toho, že mě vidí. Vlastně se netvářil ani trochu přátelsky.

„Je všechno v pořádku?“ Obrátil se namísto toho na Monicu. Jako by čekal na nějaký její povel. Pomalu jsem z něho měl pocit, jako by si hrál na psa obranáře. Monica byla jeho panička a on jenom čekal na její rozkaz zaútočit na nechtěného návštěvníka.

„Ne, všechno je v pohodě. Edward je zrovna na odchodu,“ namítla Monica.

„Ale to není tak úplně pravda. Přišel jsem se zeptat na tebe a na to, jak to všechno zvládáš,“ ujal jsem se slova, než mi stačila Monica zabouchnout dveře přímo před nosem – čehož rozhodně schopná byla, o tom jsem vůbec nepochyboval. Jednou to vlastně udělala. Nebo se o to aspoň pokusila.

„Zajímavé, že se o mě vůbec zajímáš, když za všechno, co se mě a Monice stalo, vlastně může ta tvoje drahá přítelkyně,“ odsekl mi naštvaně a chystal se ty dveře zabouchnout místo Monicy.

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Co tím myslíš?“

„Přesně to, co říkám. Nebýt Isabelly a její rodiny, pořád bych byl normální a mohl se věnovat basketu jako doposud. Monica by byla rovněž normální a stále by mohla dělat roztleskávačku. Teď to jednoduše není možné. A to všechno jenom kvůli těm zatraceným pijavicím!“ začal se najednou rozkřikovat a už jsem neměl nejmenší problém s postřehnutím toho vrčení, které mu vycházelo z hrudi.

„Co s tím najednou má společného Bella? Ta tu přece už několik týdnu nežije!“ bránil jsem svou přítelkyni. Pijavicí ji nikdo nazývat nebude! Dokonce ani někdo, koho jsem považoval za kamaráda.

„Kluci, dost! Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout, a proto jsem nechtěla, abyste se setkali,“ vložila se najednou do debaty Monica.

„Proč mi bráníš v tom říct mu pravdu? Cítíš to stejně jako já, tak by to měl vědět!“ namítal Mike a já na Monicu překvapeně pohlédl. Jasně jsem věděl, že ji možnost proměny ve vlka zrovna nenadchla a vzala jí její současný život, ale přece jenom se s tím nějak smířila.

„Správně, jenom ho nech mluvit. Asi bych si měl poslechnout, jak to vy dva vidíte,“ pobídl jsem Mikea. Rád bych si poslech, co si o mně najednou myslí. Byl plný kuráže a odhodlání mi to říct, tak jenom do toho. Nějaké jeho řeči přece unesu. A pokud je to názor i Monicy – tak na ten jsem obzvlášť zvědavý.

„O tomhle se teď nebudeme bavit,“ ukončila rozhovor Monica a nějakou záhadnou silou se jí podařilo zatlačit Mikea zpátky do chodby tak, aby mohla přivřít dveře.

„Mě ale vážně zajímá, co mi chce Mike říct!“ křikl jsem ještě poté, co se dveře zavřely, ale odpovědi jsem se už nedočkal. Vydal jsem se tedy zpátky domů, když vtom mi přišla zpráva.

Čekal jsem nějakou omluvnou od Monicy. Případně nějakou, co by to všechno vysvětlila. Ale mýlil jsem se. Psala mi Bella. Stejně jako pokaždé se ozvala ve chvíli, kdy bych to nejmíň ze všeho očekával. Vlastně nepsala s žádnou nějakou pravidelností, ale pokaždé mi to udělalo velkou radost.

Tentokrát se ale rozepsala víc, než u ní bylo zvykem.

Pokaždé, když Renée nevidí tvoji budoucnost, mám o tebe hrozný strach. Nikdy se nemůžu dočkat chvíle, než tě znovu zahlédne. Je pro mě hrozně těžké nevědět, co se s tebou během té chvíle děje. Dávej během té doby na sebe pozor. S láskou, Bella.

Celou zprávu jsem si musel přečíst nejméně dvakrát. Kochal jsem se jejími slovy o tom, jakou má o mě starost. A nejvíc mě u srdce zahřála její poslední slova. Miloval jsem ji a bylo hrozně těžké být od ní takhle oddělený a nemoct si s ní promluvit pěkně z očí do očí. Dotknout se její pokožky, políbit ji, přivonět si k jejím vlasům.

Dávám na sebe ten největší pozor, jaký jde. Je mi líto, že Renée nevidí mou budoucnost, pokud jsem v blízkosti vlků, ale poslední dobou se toho ve Forks odehrálo tolik, že se jejich blízkosti vyhnout nemohu. Rovněž však na sebe dávej pozor a nezapomeň, že tě miluju a čekám, že se mi jednou vrátíš.

Omlouval jsem se a vlastně jsem to ani dělat nemusel. Neudělal jsem nic špatného, jenom se prostě nedokážu držet dál od lidí, na kterých mi záleží. A popravdě – Monica mi není úplně lhostejná. Je to skvělá kamarádka, se kterou si můžu popovídat snad o všem možném. Tak proč bych se jí měl vyhýbat, když vím, že mi neublíží? Navíc mi jako bonus zachránila i život, což už je opravdu něco.

Na druhou stranu jsem se ale Belle nedivil. S Monicou jsem trávil neuvěřitelné množství času a to Bella musela vědět. Renée jí to musela říct, případně to Bella musela vyčíst z jejích myšlenek pokaždé, když jsem zmizel z jejích vizí.

Domů jsem dorazil poměrně brzy, když vezmu v potaz to, že jsem šel pěšky. Možná mi cesta ubíhala tak rychle jenom proto, že jsem neustále myslel na Bellu a její nejnovější zprávu, kterou jsem si za tu cestu k nám přečetl nejmíň pětkrát. Přesto mi ale nepřestávalo vrtat hlavou to Mikeovo chování.

„Byl jsi u Mikea?“ zajímal se Jasper, když jsem se s ním míjel ve dveřích. Zrovna se chystal někam ven, což u něj poslední dobou nebylo nic nového. Domů se chodil jenom najíst a vyspat, jinak se tam nijak moc nezdržoval.

„Nebyl jsem u něj, ale mluvil jsem s ním,“ přiznal jsem trochu zachmuřeně.

„Podle toho, jak se tváříš, nedopadl ten rozhovor zrovna nejlépe, takže by ses měl velkým obloukem vyhnout obývacímu pokoji. S Emmettem je to k nevydržení. Dneska dokonce ukončili i trénink dřív,“ informoval mě o situaci a já za to byl rád. Očividně jsem si nemohl Emmettovi postěžovat, jakým fiaskem můj rozhovor s Mikem skončil. Tedy, ne že bych to vůbec někdy měl v plánu.

„Dobře, beru si tvou radu k srdci,“ slíbil jsem mu a vešel dovnitř. Do obýváku jsem se raději ani nedíval, když jsem až do haly zaslechl, jak nelítostně ještě s nějakým spoluhráčem zabíjí nepřátele v jedné z jeho digitálních her, a rovnou jsem se odebral do svého pokoje.

Tam jsem taky zvažoval co s načatým odpolednem. Do školy jsem toho moc neměl, s Emmettem jsem s ničím počítat nemohl a holky se zase věnovaly nácviku choreografie do sestavy. Vypadalo to na volné odpoledne, což se mi moc nezamlouvalo. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych si zašel zaběhat, ale pohled z okna mi stačil k tomu, abych ten nápad hned vyloučil. Navíc by nebylo špatné si jít opět někdy zaběhat s Monicou – pokud o to tedy bude mít ještě zájem.

Po chvíli rozmýšlení jsem se nakonec natáhl na posteli, kam jsem si sebou vzal i notebook a dal se do procházení databáze s filmy. Neměl jsem jich zrovna moc, ale na zahnání aktuální nudy by to mohlo stačit. Navíc budou jistě mnohem zábavnější než ten poslední, co jsem sledoval, ten byl povinný do španělštiny a o to byl horší.

Nakonec jsem si vybral komedii a doufal, že mě aspoň částečně přivede na jiné myšlenky.

Někdy k večeru, když už byla poměrně tma, jsem zaslechl, jak mi na okenní sklo něco naráží. Tentokrát jsem nehádal, že by to mohl být začínající déšť, ale rovnou jsem popadl mikinu a vydal jsem se po schodech do přízemí, kde jsem si stále dával pozor na to, abych náhodou nenatrefil na Emmetta. Jeho bych se totiž jen tak nezbavil. Leda bych ho poslal ven za Monicou, aby si s ní promluvil a nechal si všechno vysvětlit osobně.

„Kde jsi nechala Mikea?“ začal jsem vyzvídat, hned jak jsem Monicu zahlédl ve stínu stromů. „Štěňata bys neměla nechávat bez dozoru,“ dodal jsem ještě trochu cynicky a zároveň jsem si tím chtěl i trochu rýpnout. Mikeova slova o Belle jako o pijavici se mi nelíbila, tak proč bych ho nemohl nazvat štěnětem?

„Nech toho, chováš se jako malý kluk,“ povzdechla si a posadila se opět do trávy. Dneska jsem na tohle posezení byl ale připraven a nechal jsem si venku kousek plastové fólie, co nám zbyla v garáži po vybalování. Jarní vlhké počasí nebylo zrovna ideální pro obyčejné posezení v trávě.

„Vážně? To mě nenapadlo. Jenom se o to štěně trochu zajímám. Mám to snad zakázané?“ prohodil jsem nevinně, ale jasně si uvědomoval to, jak Monicu provokuju a že pokud v nejbližší době nepřestanu, tak to nedopadne dobře.

„Mike je doma a pokud s těmi svými řečmi o štěňatech nepřestaneš, tak se zvednu a odejdu,“ odvětila odhodlaně.

„Fajn, už žádné vtípky,“ souhlasil jsem s ní. Nechtěl jsem její přátelství a důvěru ztratit jenom kvůli pošklebování. Navíc jsem musel vynaložit hodně síly a přemlouvání, aby mi věřit byť jenom začala. „Nemohl jsem si je však odpustit. Ta dnešní debata s ním mě trochu zasáhla,“ omlouval jsem se.

„Jasně, to dokážu pochopit. Ale proč ho nazýváš hned štěnětem?“

„Jednoduše. On nazval Bellu pijavicí, a tak jsem mu to chtěl oplatit, přestože to nemohl slyšet. Aspoň tak jsem si trochu ulevil,“ vysvětlil jsem jí svůj záměr.

„Takže ty teď hodláš praktikovat to pořekadlo ´Oko za oko a zub za zub´?“ zajímala se.

„Tak bych to nenazval. Tohle byla spíš taková uražená ješitnost. Navíc Mike přesně ví, co k Belle cítím a aspoň z úcty k našemu přátelství by si podobné řeči měl nechat pro sebe a neventilovat je na veřejnost – nebo aspoň přede mnou. Mohla bys mu to prosím vyřídit?“ požádal jsem ji. Nepočítal jsem s tím, že bych se s Mikem v nejbližší době viděl. Jeho naštvání jakoby spočívalo jenom v mé přítomnosti a já nehodlal riskovat to, že by se jakožto nezkušené štěně přestal ovládat a já bych skončil jako Sam nebo možná i hůř.

 „Vyřídit mu to můžu, ale nic neslibuju. Nese tu změnu trochu hůř než já,“ pohodila rameny.

„A tys ji nesla v pohodě?“ zpochybňoval jsem její slova.

„Okay, nebylo to zrovna ideální období, měla jsem s tím problémy, ale jak vidíš, tak tu zrovna teď vedle tebe sedím a bavíme se spolu,“ uzemnila mě okamžitě.

„V tom případě mi řekni, jak je možné, že to Mike snáší takhle špatně,“ požádal jsem ji.

„Když ti to řeknu, budeš naštvaný,“ zaváhala, ale já to chtěl slyšet. Pokud mi to totiž Monica řekne, budu si moct připravit nějakou obhajobu, až se příště setkáme. Samozřejmě za předpokladu, že ta jeho špatná nálada je zapříčiněna mnou. No a jestli není, tak budu mít prostě a jednoduše smůlu, což se mi zase moc nelíbilo. Na to jsem byl tvrdohlavý a rovněž jsem nechtěl ztratit Mikea jakožto přítele. Nemohli jsme spolu mluvit o všem, ale mluvit se s ním dalo. Pokaždé se nám podařilo najít společné téma.

„Pokusím se nebýt naštvaný. A pokud to nepůjde, tak se s tím pokusím něco udělat,“ navrhl jsem řešení jejího problému.

„Když myslíš, že ti to nějak pomůže a opravdu to tak nutně potřebuješ vědět, tak ti to řeknu. Sám moc dobře víš, že mou proměnu odstartovala blízkost Belly a její rodiny. Já se přes to všechno dokázala přenést jednoduše proto, že jsem Bellu neměla ráda už od začátku, a proto mi nedělalo problémy ji ze všeho obviňovat. To u Mikea je to jiné. Samozřejmě z větší části na tom má podíl Bella, ale i ta další upírka, co se tu toulala, není úplně bez viny. Jenže Mike měl Bellu tak nějak rád, dokonce i tebe a přál vám společné štěstí. Teď se ale dozvěděl, s kým že jsi to celou tu dobu chodil a uvnitř něj je to rozpolcené – nedokáže mít Bellu rád a zároveň ji nemůže ani úplně nenávidět. Proto se to prostě odrazilo tak nějak na tobě jakožto prostředníkovi,“ pokusila se mi to vysvětlit.

„To o Belle a její rodině jsi mu řekla ty?“ zajímal jsem se dál.

„Musela jsem. Přece jenom stáli z větší části za jeho proměnou, takže měl právo to vědět,“ namítla, ale zároveň se neomlouvala. Prostě to jenom tak konstatovala.

„Jo, to bych dokázal pochopit. I tu tvou zjevnou nenávist k Belle, přestože si myslím, že začala až ve chvíli, kdy jsem s ní začal chodit,“ upozornil jsem ji.

„A ty se mi divíš? Chtěla jsem s tebou chodit. Dávala jsem ti jasné signály, ale tys je přehlížel a stále jsi chodil za ní jako nějaké ztracené štěně,“ použila mé označení pro Mikea ve stejně posměšném kontextu.

„Nechodil jsem za ní jako ztracené štěně!“ bránil jsem se okamžitě. „Ale je pravda, že jsem tě odmítal, jenomže to ze začátku nebylo kvůli Belle. Prostě jsem jenom trpěl předsudky vůči roztleskávačkám, toť vše. Postupně jsem ten názor změnil – tedy, začal jsem ho měnit ve chvíli, kdy jsi mi přestala nadbíhat,“ upřesnil jsem svá předchozí slova.

„Asi bych ty tvé předsudky neměla chtít slyšet, co?“ zeptala se chytře a já jenom přikývl. Ukazovalo se, že ne všechny holky, co jsou roztleskávačky, musejí být hloupé a povrchní husy. A to nemluvím o Rose, ta byla zářným příkladem, že to tak není.

„Mám takový pocit, že opravdu neměla,“ přitakal jsem s kajícným úsměvem.

„Dobře, teď aspoň vidíš, že ses pěkně spletl,“ prohlásila vítězně. „Navíc bych už měla jít, zítra mám sice opět volno, ale ty jdeš do školy a nemůžeš přece usínat na hodinách,“ prohlásila a měla se k odchodu. Přidal jsem se k ní, ale v poslední chvíli, než mi stačila zmizet ve stínech, jsem ji zastavil. Potřeboval jsem jí položit poslední otázku.

„Co mám říct Emmettovi a zbytku týmu ohledně Mikea?“ Trochu jsme od toho tématu odbočili a už se k němu ani nevrátili. A přitom Emmett jistě nebude nadšený z jiné odpovědi než té, že se Mike k týmu vrátí.

„Je mi jasné, že je to pro tým opravdu hrozná doba, ale Emmett by měl počítat s náhradníkem. Mike se k týmu nepřidá a nemůžu ani slíbit to, že by se do něj někdy vrátil,“ odpověděla po dlouhém zaváhání a já jenom přikývl. Bude to s ním stejné jako s Monicou.

Zvažoval jsem, kdy bude vhodná chvíle na to sdělit Emmettovi informace o Mikeovi. V noci jsem ho viděl spát na sedačce a ráno jsem to nepovažoval za moc moudré rozhodnutí. Bylo tam málo lidí. Takže jediná vhodná chvíle k tomu připadla až u oběda, kde se sešla celá parta, aby se domluvili na dnešním tréninku a prodiskutovali, co podniknou, když se k nim Mike nevrátí.

„Nechce se mi věřit, že by se nás snažil takhle úmyslně potopit. Ví, jak jsme na ten zápas dřeli,“ kroutil hlavou Paul.

„Vypadá to, že podrazáctví je tu docela v oblibě,“ mumlal si Emmett jen tak pro sebe, ale mně to neuniklo. A on mě štěstí, že ostatním ano. Podle všeho by to nebyl pěkný rozhovor, kdyby na téma nedůvěry začali debatovat těsně před zápasem.

„A ty jsi s ním nemluvil?“ zajímala se Jessica, přestože si u toho opravovala lak na nehtech.

„Bohužel ne. Když nebral telefon, tak jsem se stavil u něj doma, ale nebyl tam. A další místa, kam by chodil, neznám, takže máme smůlu,“ odvětil Paul.

„Nemohlo se mu něco stát? Vědí o tom jeho podivném odmlčení jeho rodiče?“ přidala se Lauren. Už ji zřejmě nebavilo jenom poslouchat ty věčné dohady. A vzhledem k tomu, co se tu za posledních pár týdnů odehrálo, tak by starost o jeho zmizení byla oprávněná. Jenže to by se Mikeovi rodiče ozvali jako první s tím, že postrádají syna.

„Mluvil jsem s o Mikeovi s Monicou.“ Rozhodl jsem se, že společná debata je pro špatnou správu ideální. Emmett se nemůže rozzlobit víc, než už je. Jak jsem nesnášel být poslem špatných zpráv.

„Co má Monica společného s Mikem?“ zajímala se Rose. Nebylo jí po chuti o Monice mluvit, ale pokud to mělo něco společného s Mikem, rozhodla se to zřejmě přetrpět.

„Mike s Monicou jsou přátelé, na to možná většina z vás zapomněla po tom incidentu s Monicou a jejím odchodu od roztleskávaček,“ připomněl jsem osazenstvu stolu a na to všichni souhlasně přikývli. Monica i Mike byli velmi společenští lidé.

„Ještě mi řekni, že se Mike rozhodl nechat basketu jenom kvůli tomu, že je s Monicou tak dobrý kamarád a ona ho o to požádala,“ nadhodil Emmett.

„S Monicou jeho rozhodnutí nemá co dělat,“ namítl jsem, abych ji bránil.

„Aha, tak potom nám řekni, jak se to vlastně rozhodl a kdo za jeho rozhodnutí může,“ pobídl mě a já zvažoval všechny možnosti. Pravdu jsem mu totiž říct nemohl a potřeboval jsem nějakou uvěřitelnou historku, proč už Mike nebude dál hrát basket.

„Tak fajn, jenom nevím… Je to docela soukromá věc,“ zaváhal jsem, abych svou lež dovedl k dokonalosti.

„To je mi fuk, chci vědět, co se děje!“ trval si na svém Emmett.

„Jeho absence na trénincích má co dočinění s jeho zdravotní stránkou. Nevím, co přesně mu je, ale Monica se zmínila o tom, že by snad už víckrát nemohl hrát,“ zalhal jsem a přitom vlastně řekl i pravdu. Mike na tom nebyl zdravotně špatně, ale jak jinak tu změnu popsat?

Omlouvám se, že tato kapitola přibyla takto pozdě. Poslední dobou jsem toho měla opravdu hodně a zároveň jsem se snažila dokončit ještě jednu povídku. Teď se však této budu věnovat naplno a svůj čas na ni budu střídat jenom s tím na školu.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 14. kapitola: