Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno, co chci... - 3. kapitola

20.09.2010 (18:45) • Karamelka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1660×

3. kapitola

Isabella:

„Ahoj, Isabello.“ Svou ruku na mém krku stiskl silněji a nehodlal mě pustit. Okamžitě jsem ho poznala.

„Ale…, Lewisi. Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se ho.

„To víš, jen jsem se tak zastavil,“ řekl. Odtrhla jsem mu ruku od svého krku a odhodila ho na druhou stranu místnosti.

„Víš, že jsem silnější…,“ řekla jsem mu, jako by si to neuměl zapamatovat.

„No jo, pořád… Pojď sem,“ řekl a nastavil náruč. Okamžitě jsem ho objala. Tak dlouho jsem ho neviděla.

„Kde máš Betty?“ zeptala jsem se ho.

„Skočila se ještě nakrmit. Mají tu docela lahodný výběr,“ řekl. Musela jsem se usmát.

„Posaď se,“ řekla jsem mu a odběhla do kuchyně. V ledničce jsem měla zásoby krve. Vzala jsem jednu láhev a šla zpátky. Podala jsem mu ji a sedla si na křeslo naproti němu.

„Tak co je nového?“ zeptala jsem se.

„Nic moc…“

„Is!“ zaječela Betty a vrhla se mi do náruče.

„Jak je to dlouho? Chybělas mi!“ řekla.

„Bett, ty mně taky. Ale víš, že jsem musela odejít. Nešlo to jinak…“

„Jen by mě zajímalo proč.“

„Kdybych ti to mohla říct, řeknu ti to. Ale je to nebezpečné. Promiň,“ řekla jsem jí a povzdychla si.

„Tak mi aspoň řekni, proč jsi tady! Pamatuješ, jak jsme ti s Lewisem říkali o Cullenových?“ zeptala se.

„Jo, pamatuju, proč?“ odpověděla jsem jí se zájmem. Samozřejmě, že jsem to věděla. To od nich jsem se dozvěděla, kde Rose je.

„Protože jsme zjistili, že bydlí tady. Musíš zmizet. Až zjistí, že je tu další upír a pije lidskou krev, zabijí tě! Chceš spáchat sebevraždu, nebo co?“ začala po mně ječet.

„Bett, uklidni se! Cullenovi o mně ví,“ řekla jsem jí.

„Co? Co?! Dělej, ber si věci, odjíždíme. Nenechám svoji kamarádku umřít!“

„Klid. Vím naprosto jistě, že Cullenovi mi nic neudělají,“ řekla jsem jí.

„Zase to tvoje: já všechno vím. Víš, že jsme si říkaly všechno. Pak přišlo to tvoje velké tajemství a s ním se objevila spousta dalších. Můžeš mi věřit…“‘

„Bett…“ snažila jsem se jí domluvit.

„No jo. Je to pro moji bezpečnost. Myslím, že bude lepší, když odejdeme. Pro nás to není bezpečné tady zůstávat. Měj se Is,“ řekla a chytla Lewise za ruku. Nemohla jsem jí to říct.

„Je mi líto, že musíš odejít. Sbohem. Ráda jsem vás znovu viděla,“ řekla jsem jim a oba je objala.

„Sbohem Is,“ řekli navzájem. Pak se zabouchly dveře a já byla zase sama. Je to tak lepší.

Co asi dělá Rose?

Rosalie:

„Edwarde, mohl bys prosím přestat hrát na ten klavír?“ prosila jsem ho.

„Nemůžu. Mám tu melodii v hlavě a musím ji neustále hrát,“ řekl a opakoval tu skladbu pořád dokola. Už to nešlo vydržet.

„Jdu se připravit do školy a ty bys taky měl,“ řekla jsem mu a šla do svého pokoje. Vyběhla jsem schody a svalila se na postel. Zavřela jsem oči a pokoušela se usnout. Čekala jsem, že za chvíli upadnu do nevědomí a bude se mi zdát o něčem krásném. Nestalo se tak. Povzdychla jsem si a nechala oči zavřené. Měla jsem pocit, jako by se na mě někdo díval. Otevřela jsem je a podívala se okolo. Nikdo v mém pokoji nebyl. Ale okno bylo otevřené. Bylo otevřené už předtím? Nepamatuju si, že by bylo… Ale… Už šílím. Vážně. Raději toho nechám. Zvedla jsem se a šla se obléct.

Edward:

V hlavě jsem měl pořád tu melodii a musel ji dokola hrát a hrát. Rose už to lezlo na nervy, a tak se zvedla a odešla. Šla se připravit do školy. Přece jenom jí to trvá déle než mně. Ale mohl bych se ještě osprchovat. Zavřel jsem klavír a vyběhl schody nahoru. Svlékl jsem se a šel do sprchy.

---

Obmotal jsem kolem sebe ručník a šel se zpátky do pokoje obléct. Šel jsem přímo k šatně. Ale něco tu nesedělo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zarazil jsem se na dveřích od balkónu. Byly otevřené a profukovalo jimi. Ale pach někoho jiného jsem necítil. Podíval jsem se ještě na druhou stranu pokoje a popošel k polici s knihami a CD-čky. Pár knih bylo na zemi. Byl tu snad někdo?

„Alice,“ zavolal jsem do domu. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vklouzla má malá sestřička.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Nebyla jsi náhodou v mém pokoji?“

„Proč bych to dělala?“ divila se.

„Jen tak… Třeba nechat mi tu oblečení na dnešek do školy,“ řekl jsem jí a pokrčil rameny.

„Ne, dneska ne. Viděla jsem, co si oblečeš, a nic proti tomu nemám,“ řekla.

„Dobře. Dík,“ poděkoval jsem jí. Přimhouřila oči a odešla. Ještě jednou jsem se rozhlédl a zatřepal hlavou. Raději jsem se šel obléct. Vytáhl jsem z šatny něco a oblékl si to. Prohrábl jsem si rukou vlasy a seběhl dolů.

„Jedeme?“ zvolala Alice.

„Jasně,“ odpověděl jsem jí. Carlisle seděl v křesle a četl si noviny. Něco o nových mrtvolách a záhadných zmizeních. Že by Rosaliina sestřička zase řádila? Tohle asi bude odteď na našem denním pořádku. A navíc, nevím proč, ale nějak nepochopitelně mě přitahuje. V životě jsem neviděl hezčí upírku.

Rosalie seděla vedle Carlislea na pohovce. Její mysl byla úplně někde jinde a vůbec Alice neslyšela. Byla hrozně nervózní. Kdo by nebyl, kdyby se měl po tolika letech setkat se ztracenou sestrou? Která tu podle všeho není jen tak. Vytáhl jsem Rose na nohy a pokynul jí ke dveřím.

„Škola volá,“ řekl jsem jí. Nic neřekla a odpochodovala ven.

„Po škole jsme tu,“ mávl jsem na Carlislea a šel přímo za Rose. Nasedli jsme do auta a vyjeli.

Školní parkoviště bylo přeplněné jako každý den. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, její auto jsem neviděl. Rose se taky kolem sebe rozhlížela. Alice měla hlavu položenou na Jasperově rameni, ale ten vůbec nevnímal. Ani z jeho myšlenek jsem nic nevyčetl. Byl takový už od rána. Vlastně už od včerejšího odpoledne. Myslím, že ani Alice nevěděla, co se s ním děje. Zaparkoval jsem na našem obvyklém místě a všichni jsme vystoupili.

„Já s Jasperem jdeme do druhé budovy a vy jděte směrem ke kanceláři. Uvidíme se na obědě,“ řekla Alice a rozešla se.

„Počkej,“ zavolal jsem na ni. „Jak ji poznáš?“ zajímalo mě.

„Edwarde, je upírka,“ řekla mi Alice a zakroutila hlavou.

„Jasně,“ řekl jsem a otočil se zpátky k Rose. Jako by mě to nemohlo napadnout.

„Vidíš ji někde?“ zeptala se mě Rose. Jen jsem zakroutil hlavou a šel ke kanceláři. Rose se držela hned za mnou. Vešli jsme do budovy a rozhlédli se.

„Tak co?“ řekla Rose směrem ke mně. Najednou mi něčí ruka přejela po rameni a pak se objevila přímo přede mnou. Nesla se směrem ke kanceláři a mávala na nás.

„Myslím, že jsem ji našel,“ řekl jsem Rose. Ta zvedla obočí a zakroutila hlavou.

„Promluvíme si s ní hned nebo až po škole?“ zeptal jsem se. Ale Rose šla přímo za ní. Zastavila se přede dveřmi kanceláře.

„Teď,“ řekla mi. Čekali jsme, než se dveře znovu otevřou.

Isabella vyšla a podívala se na nás. Přeměřila si nás a pak se tak zvláštně usmála.

„Co potřebujete?“ zeptala se nás.

„Mohla bys na nás počkat po škole na parkovišti? Rádi bychom s tebou mluvili,“ řekl jsem jí, jelikož Rose nebyla schopná slova. Pokrčila rameny a řekla:

„Klidně. Uvidíme se,“ řekla a odešla tím svým krokem na hodinu. Tak to bychom měli. Měl jsem chuť znovu se za ní rozběhnout a pokusit se ji znovu doprovodit. Jenže by to skončilo tak jako včera. Tohle je strašně frustrující. Ne jen její myšlenky, ale i ona sama mě frustruje. Povzdychl jsem si a řekl Rose, že jdu na hodinu. Vydal jsem se na druhou stranu školy a nechal tam Rose se s tím poprat.

---

Na obědě jsem Alice a Jasperovi vylíčil, jak to bylo a bude. Že na nás má počkat na parkovišti. Alice nás informovala o tom, že Carlisle musel do nemocnice, a tak u toho nebude. Každý z nás měl ještě hodinu, já s Alice a Jasper a Rose sami. Po prohrabání dnešního oběda, který jsme stejně vyhodili, jsme se na ně vydali. S Alice jsme měli matematiku.

Po tom ranním rozhovoru jsem Isabellu po celý den neviděl. Trochu mě to štvalo. Přes pár myslí, jsem ale zaslechl, co si o ní zatím lidé myslí. Holky ji buď ignorují, nebo jsou na ni naštvané, anebo si přejí s ní být kamarádky. A co se kluků týče, flirtovala snad s každým, kterého potkala. A mě, mě naprosto ignorovala. Čím to je?

Hodina uběhla rychle. S Alice jsme byli na parkovišti dříve než Jazz nebo Rose. Ale ji jsme nikde neviděli. V tom se otevřely vchodové dveře jedné z budov a vyšel z nich hlouček nějakých kluků. Mezi nimi byla v celé své kráse Isabella. Něčemu se spolu s nimi smála. Když si nás všimla, omluvila se, že už musí jít, a šla za námi. Prozkoumal jsem myšlenky všech, ale žádné z nich mě nezarazily jako ty Jasperovy. Byly podobné jako Rosaliny včera, když ji viděla. To není možné.

Došla k nám a usmála se.

„Ráda vás poznávám,“ řekla se zdvořilostí.

„Ty,“ vypadlo z Jaspera. To má být co?

„Já?“ divila se Isabella. „Ráda tě zase vidím, Jaspere,“ řekla mu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola věnována všem těm, kteří si na ni počkali. A prostě všem mým čtenářům. :)

Autor: Karamelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno, co chci... - 3. kapitola: