Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 22. kapitola

07.08.2013 (15:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2160×

Netušila jsem, kde se to ve mně bralo, ale když jsem dorazila do školy, zmocnilo se mě nutkání, abych vyhledala Bellu. Nevím proč, asi jsem se jí prostě potřebovala ještě jednou omluvit jen mezi čtyřma očima. Zamířila jsem tedy do učebny chemie, kde měla Bella první hodinu.

„Ahoj,“ zamumlala jsem, když jsem vešla. V místnosti bylo jen pár lidí, protože všichni většinou vcházeli až se zvoněním. Jen ti největší šprti trávili v učebně více času, než bylo nezbytné.

Bella ke mně stočila topazové oči a její tvář opustil zahloubaný výraz, nahradil jej… překvapený. Jo, vážně, překvapený, ne naštvaný nebo vraždící. „Co tady děláš? Myslím, že jsem ti dost jasně naznačila, že s tebou nechci mít nic společného,“ řekla klidně a založila si ruce na hrudi. Rychlými kroky jsem k ní došla.

„Je mi líto, ale máme spolu docela dost společného, ať se ti to líbí nebo ne!“ zavrčela jsem, ale vzápětí jsem si vzpomněla, proč jsem sem přišla. „Chtěla jsem se jen ještě jednou omluvit. Opravdu si uvědomuju, že jsem se chovala jako naprostý sobec,“ mluvila jsem tiše.

Bella si povzdechla. „Já jsem se taky mohla chovat líp, dobře? Jenomže… bylo pro mě dost důležité, aby to napoprvé bylo perfektní a tak…“ zamumlala sotva rozeznatelně. Smutně jsem zapíchla oči do země a snažila se tvářit zahanbeně.

„Já to vím,“ vzdychla jsem a opatrně se jí podívala do očí. „Proto se z téhle situace musíme co nejdřív dostat,“ vypadlo ze mě horlivě.

„Asi bychom to měly nechat na Carlisleovi,“ utnula mě. „Pochybuju, že ty jsi něco kloudného vymyslela a já se o to ani nepokouším.“ V tu chvíli jsem ale opravdu dostala nápad. Bylo to bláznivé, nemožné, nebezpečné a… nikdo se o tom nesměl dozvědět. „Co je to za výraz?“ zeptala se pochybovačně, ale někde hodně hluboko byla v jejím hlase i naděje.

„Je to šílené,“ řekla jsem předem šeptem a stoupla si k ní ještě blíž, „ale musíš mi věřit.“

Bella na mě koukala dost váhavě. Přimhouřila oči, ale nakonec kývla. „Mluv.“

Užuž jsem se nadechovala, když v tom mi došlo, že v budově se nachází čtyři páry uší, co poslouchají každé naše slovo. Přiložila jsem si prst na rty. „Měly bychom spolu zkusit strávit nějaký čas. Samy,“ řekla jsem o trochu hlasitěji. Belle to pořád nedocházelo.

Vytrhla jsem jí sešit z ruky a vzala propisku, co ležela na stole.

Musíme odjet, daleko, všechno ti vysvětlím, oni o tom nesmí vědět.

Psala jsem heslovitě a tak narychlo, že se to skoro nedalo přečíst. Ale Bella své písmo znala. Na chvíli zaváhala, ale nakonec kývla.

„Co třeba do Port Angeles? Dnes odpoledne,“ navrhla Bella rychle. Pochopila.

„To zní dobře, musíme si o tom všem promluvit,“ lhala jsem a Bella jen přítomně kývala hlavou. Znovu jsem vzala do ruky propisku.

Vyber peníze. Bankomat ve městě. Vymluv se na to, že nejsi zvyklá na placení kreditkou.

„A kolik myslíš, že toho na probírání bude?“ řekla trochu nevraživým tónem. Hrála to dobře.

Chápavě jsem kývla hlavou. „Dokud na něco nepřijdeme,“ odpověděla jsem nejistě, mezitím jsem ale už znovu psala.

Deset tisíc.

Bella se při pohledu na tu částku málem vyvrátila. Já jen pokrčila rameny. Pro mě to na rozdíl od ní nebylo nějak moc peněz. Nakonec však jen vytrhla ze sešitu popsaný papír, roztrhala a zmačkala. Dobře, možná není tak blbá, jak jsem si myslela.

„Přijedu pro tebe,“ ukončila naši tajnou konverzaci. „Ale nemysli si, že jsme v pohodě,“ uzemnila mě nakonec. Zklamaně, ale ne překvapeně jsem na ni koukla a lehce přikývla. Beze slova jsem se otočila a s pocitem naděje vyrazila na svou hodinu angličtiny.

Bella:

Nevím, co mě přinutilo jí po tom všem vůbec aspoň trochu věřit. Asi jsem prostě doufala, že se do svého těla chce vrátit stejně jako já a udělá pro to vše. A i kdyby to měla být ta největší pitomost na světě, za zkoušku to stojí, protože z jejího těla mi pomalu, ale jistě začínalo být na nic.

Edward do mě celý den hučel, ať s ní nikam nechodím. Jedna má část s ním souhlasila, ale ta druhá, která to všechno chtěla mít co nejrychleji za sebou a která se přesvědčovala, že mi nemůže nijak fyzicky ublížit, ji porážela.

„Bude to jen na jedno odpoledne,“ vysvětlovala jsem své počínání. Najednou jsem se ale zarazila… Na jak dlouho to vlastně bude? Říkala, že pojedeme daleko. V mém měřítku byl daleko Vancouver, který odsud byl nějaký čtyři sta kilometrů. Jaké je její měřítko?

„Nezdá se mi to jako dobrý nápad,“ odporoval mi, ale já ho výjimečně příliš nevnímala.

Pak to ale naštěstí vzdal.

Jediný, kdo to schvaloval, byla Alice, a tak jsem s ní jela domů jedním autem. Vysvětlila jsem jí, že bych potřebovala nějaké peníze, kdybych si tam chtěla něco koupit. Bála jsem se, že bude vyzvídat kolik, ale jen mi beze slova podala svou kreditní kartu a dokonce mi i vyhověla, když jsem řekla, že si chci peníze vybrat.

Nervózně jsem přešlapovala u bankomatu a přemítala, jestli mi ten přístroj vůbec tolik peněz vydá, ale zdálo se, že Cullenovi nemají nastavený žádný limit, protože z bankomatu opravdu vypadlo deset tisíc. Rychle jsem je schovala do kabelky, aby si toho Alice nestihla všimnout, a vrátila jsem se zpět do auta.

V pět hodin jsem už stála před naším domem v Aliciném Porsche. Snažila jsem se v okně zahlédnout svého tátu, ale asi byl zalezený v obýváku u baseballu a piva. Za pár minut vylezla Rose opatrně ze dveří. V ruce měla malou sportovní kabelu, kterou jsem nosila na tělocvik.

„Proč se tak plížíš?“ zeptala jsem se podezíravě, když došla k autu. „Doufám, že jsi mu řekla, kam jdeš,“ mávla jsem rukou k domu a naštvaně zvedla obočí.

„Řekla, ale moc se mu to nelíbilo,“ pokrčila rameny. „Navíc spí.“ Naštvaně jsem bouchla do volantu a nechtěně zatroubila. Sakra.

Rose rychle naskočila na místo spolujezdce, kabelu hodina na zadní sedadlo a vyhrkla: „Rychle!“

Bezmyšlenkovitě jsem sešlápla plyn. Auto se rychle pohnulo dopředu a Rose setrvačností bouchla hlavou do palubové desky.

„Au! Sakra, to bolí,“ zaskučela. Podívala jsem se na ni, ale žádné známky zranění nejevila, a tak jsem ji ignorovala.

„Takže…“ začala jsem, když konečně přestala naříkat, „kam jedeme?“

„Do Seattlu,“ odpověděla jakoby nic.

„Do Seattlu?“ Nechápavě jsem se na ni otočila. „Co v Seattlu by nám asi tak mělo pomoct vyřešit tady… toto?!“ rozčilovala jsem se. Určitě tohle celé byl nějaký její další manévr, kterým mě chce naštvat a zničit mi život definitivně. Že já kráva jí věřila. Jsem naivní.

Užuž jsem chtěla šlápnout na brzdu a otočit to, dokud se nedostaneme do nějakého průšvihu, když promluvila. „Je tam letiště,“ naznačila mi a rozhodila rukama, jakože ona za nic nemůže.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „A my poletíme kam, smím-li se teda ptát?“ zamumlala jsem sarkasticky a oči pořád držela připíchnuté na cestě.

„Do New Yorku a pak…“

Nedočkavě jsem se na ni podívala. „A pak kam?“ zeptala jsem se nervózně.

„Do Itálie.“

Na povídku jsem sama, takže je mi jasné, že to už vůbec nebylo ono. Navíc jsem úplně vypadla ze psaní a sama jsem si musela posledních pár kapitol přečíst, abych si vzpomněla, o co tam jde. 

Ale pokud tohle někdo čte, jsem hrozně vděčná. A pokud by se někdo odvážil i ke komentáři, budu nejšťastnější člověk na světě, i když si to nezasloužím. :D

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 22. kapitola: