Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? No to snad ne! - 5. kapitola

19.12.2013 (07:00) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3452×

Kráčeli jsme tunely. Zdi zdobily starodávné malby, obrazy a exponáty z různých časových úseků historie. Tímto tunelem zřejmě i Heidi vodila „jídlo", a proto to muselo vypadat jako opravdový hrad, kterých je na světě spousty, a ne jako hlavní upíří centrála. Jako první šla Jane, druhý Demetri, pak Alec, já a naši pětici uzavíral Felix. Nelíbilo se mi mít upíra, který se živí lidskou krví, za zády, ale věděla jsem, že mi nic neudělají, pokud jim to Aro nepřikáže, což doufám, že díky mému potenciálu neudělá. Jen ať mě nenutí zůstat v gardě, to bych už svou rodinu zřejmě nikdy nespatřila.

Asi po dvou kilometrech tunelů jsme dorazili k recepci, kde kupodivu seděla ještě pořád Giana. Zdvořile jsem ji pozdravila, ale na rozdíl od minule ani neodpověděla. Jasně, štve ji, že jsem ještě naživu a bude ze mě upír, i když to není vůbec jisté. Šli jsme tou samou cestou co minule, akorát s tím rozdílem, že mě nechytal Edward, ale Felix. Při vzpomínce na Edwarda mě znovu píchlo v hrudi. Automaticky jsem si přitáhla ruce k tělu, abych se „udržela pohromadě“, tak jak jsem to dělávala vždycky po tom, co odešel. Doufala jsem, že už mě nic horšího než budoucnost bez mojí lásky potkat nemůže. Jenže když si myslíte, že už nic horšího než to, co právě zažíváte, neexistuje, ukáže se, jak šeredně se mýlíte, že může být i tisíckrát hůř...

„Snad se nás nebojíš?“ zapředl mi Felix svým bas-barytonem u ucha.
„Ne, protože Edward si pro mě přijde a z tebe udělá deset malejch,“ odsekla jsem mu a na důraz svých slov jsem se mu podívala zpříma do očí.

Nato se jen Felix s Demetrim zasmáli. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Tato drzost by mě mohla stát život, jenže na to byli přítomní upíří až moc dobře naladění, třeba mě pustí... No, to asi ne, tedy pokud budu člověk, ale po přeměně možná ano.

„Jo, to jsem viděl posledně," narážel Felix na to, jak málem z Edwarda vymlátil duši při naší poslední návštěvě, byla jsem tenkrát ochotná udělat všechno možné i nemožné, jen aby se odsud Edward dostal v pořádku, a to samé jsem schopna pro něj obětovat i nyní. Pořád jsem ale doufala, že tu Edward bude každou chvílí a odvede mě odsud pryč, zpátky ke své rodině, zpátky domů. Teprve nyní jsem si vzpomněla na Charlieho, co asi dělá, jestli po mně vyhlásil pátrání, zkontaktoval Interpol... Už vidím svého tátu, jak jedná s muži v černých oblecích a kecá jim do vyšetřování. Té představě jsem se musela chtě nechtě pousmát. Asi bych se neměla dívat na tolik akčních filmů, až se vrátím domů, jenže kdy to bude, to je ve hvězdách.

„Kočička vystrkuje drápky. Zdá se, Felixi, že bude pěkná divoška,“ prohodil jen tak mimochodem Demetri.
„Neboj, já už si ji zkrotím.“

Jak to, sakra, myslel? Jakože já a on? To ne, to nedovolím. Velice rychle mi došel význam jeho slov. Celou dobu jsem se snažila být silná, neukázat, jak moc se jich bojím, kvůli Edwardovi a jeho rodině, ale tohle poznání mě dostalo do kolen, slzy mi nekontrolovatelně začaly téct po tváři. Tohle nemůže. Tohle nesmí! Vždyť poprvé to mělo být s Edwardem, z lásky, svoji nevinnost jsem chtěla dát jemu a ne Felixovi. To mi přece nemůže… Zhroutila jsem se k zemi. Zvedly mě studené paže… Jak moc jsem teď chtěla, aby mě včera Victoria zabila. Sebehorší scénář, který pro mě měla připravený, nebyl nic proti tomu, co mě čekalo tady. Ani jsem skoro nevnímala, když mě donesli k Arovi, natož abych ho dokázala vnímat. Probralo mě, až když mě Felix položil na kraj postele, zřejmě v jeho pokoji. Byl zařízen velice vkusně a kupodivu i moderně. Celá místnost byla sladěna do hnědých barev. U Felixe bych tipovala spíš černou, ale už po několikáté mě překvapil.
Obrovská postel, odpovídající Felixovým rozměrům, dominovala celé místnosti, stejně jako velkoplošná obrazovka na protější stěně. Knihovna byla větší než v Carlisleově pracovně a obsahovala jistě i velice cenné kousky. Jeden roh místnosti zabírala masivní skříň, asi s oblečením. U zbylých zdí byly rozmístěny menší skříňky s bůhví čím a podlahu zdobil hustý hnědý koberec. Stěny byly vymalovány světle hnědou barvou a příjemnou teplotu udržoval krb, což je divné, jednak kvůli hořlavosti upírů a taky jsme byli několik pater pod zemí, kam asi jde kouř... V pokoji byly jedny dveře vedoucí asi do koupelny. Rychlostí blesku jsem vystřelila do jediného volného rohu, v němž nebyl nábytek, kde jsem se co nejvíc natiskla ke stěně, snažila se s ní splynout, ovšem představa to byla více než nereálná...

„Dojdi se umýt!“ řekl mile, ale důrazně. Když jsem se k ničemu neměla, popadl mě hrubě za paži a vytáhl do stoje.
„Neser mě, Bello. Jsou mnohem horší věci, které se ti zde můžou stát.“
„Horší než to, že se mě chystáš znásilnit?“
„Ano. Bello, nejsem jediný upír ve Volteře, který touží po tvé společnosti," dodal slizce. „Ujišťuji tě, že když budeš hodná holka, zařídím, aby se tě nikdo jiný nedotknul.“ Při té představě, že tu budu dělat děvku celému hradu, jsem se začala opět nekontrolovaně třást.
„Neboj se, ještě se ti to bude líbit. Zatím si žádná nestěžovala.“
„Možná proto, že to zatím žádná nepřežila,“ dodala jsem smířeně
„Tak buď hodná a budeš první. A teď jdi do té koupelny!“

Poslechla jsem ho a vstoupila do dveří, které mi ukázal. Sprchový kout, který byl velice prostorný, mě jako by vyzýval ke sprše. V klidu by se sem vešli i tři lidé. Ani si nechci představit, co tady Felix ve volném čase dělá - a podle množství dámských  mýdel a sprchových šampónů byly mé domněnky správné. Rychle jsem se vysprchovala a osušila, a když jsem si chtěla obléci staré oblečení, nikde nebylo. On tu byl a viděl mě nahou. Začala jsem pomalu panikařit. Tak moc jsem měla strach. Proč se to musí dít zrovna mně...

Věděla jsem, že tu nemůžu být věčně, což vzápětí Felix potvrdil.

„Bello, já tu nebudu čekat celou věčnost. Nenuť mě, abych si pro tebe musel dojít.“
Jeho hlas mi přišel děsivější než kdy dřív. Přitiskla jsem si osušku blíž k tělu a vešla zpátky do pokoje.

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? No to snad ne! - 5. kapitola: