Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - Prolog 1. kapitola

23.12.2009 (12:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4934×

Prolog

Jmenuju se Dominika Molnárová a je mi 16 let, ale všichni mi říkají Domča.

Na tento den jsem se hrozně těšila, protože jsme už dlouhou dobu s mými rodiči plánovali tento výlet. No... výlet spíš taková tří denní dovolená autem přes Rakousko a Itálii.

Jakmile se máma zmínila o Itálii, okamžitě jsem si vyprosila, abychom si udělali takovou menší odbočku do Voltery, jelikož jsem taky jedna z fanoušků Twilight ságy. A to bych jen tak nemohla jet přes Itálii a nepodívat se na místo, kde údajně podle knížky sídlí Volturiovi. To by byl v mým případě skoro zločin.

A tak nadešel tento den, který měl být jeden z nejšťastnějších v mém životě.

To jsem si aspoň myslela.

Seběhla jsem po schodech a mířila před dům k našemu autu s úsměvem na tváři, který už od mého probuzení nechtěl zmizet.

„Máš v úmyslu tam zůstat?“ zeptala se mě máma.

„Dobré ráno, ehm… cože?“

„No jestli máš v úmyslu se vrátit, když si bereš sebou takhle velkou tašku.“

Mamka kývla hlavou k mé trošku větší tašce, kterou jsem držela v ruce.

„Hm, kde je táta?“ Všimla jsem si, že tu není.

„Je v garáži, hledá nějaké nářadí, které chce vzít sebou, kdyby se něco stalo našemu autíčku,“  řekla nepřítomně, když brala tašku z mých rukou a vkládala ji do kufru auta.

Povzdechla jsem si a šla se posadit na zadní sedačku našeho Mercedesu.

Zanedlouho jsme už seděli v autě a dali se vstříc našemu malému dobrodružství.

Celou cestu jsme poslouchali rádio a když jsme tu písničku znali, tak jsme všichni začali spolu s rádiem zpívat. A pořád jsme se smáli a užívali si krajinu, která kolem nás se míhala.

Zastavovali jsme jen v nejnutnějších případech.

Už byla venku tma, když jsme přejeli hranice Rakouska a Itálie, což mi bylo líto, že nic v té tmě neuvidím.

Únava nakonec na mě dopadla a tak se mi pomalu zavírali víčka, když najednou se stalo hrozně věcí naráz: Máma se sklání k tátovi a dává mu polibek na líčko, v tom obrovská rána do boku našeho auta, bolest a nakonec tma…

1. kapitola

Cítila jsem, jak mě celé tělo bolí. Nechápala jsem, co mohlo tuto bolest vyvolat. Snažila jsem si vybavit, co se stalo, ale nemohla jsem si vzpomenout.

Chtěla jsem otevřít oči, abych zjistila, kde to jsem, ale oční víčka jakoby najednou vážila nejméně deset kilo.

Kolem sebe jsem neslyšela nic jiného, než pípání nějakých přístrojů, jinak hrobové ticho.

Když se mi konečně podařilo odlepit oční víčka, zmateně jsem se podívala kolem sebe a při tom jsem se snažila moc se nehýbat, protože každý pohyb mi způsobil bolest.

Uviděla jsem vedle mé postele různé přístroje, které vydávaly ten příšerný zvuk, který mě vzbudil.

Pokusila jsem se zdvihnout ruku, ale něco mě zastavilo. Při pohledu na ni jsem sebou cukla. Měla jsem v ní zavedenou jehlu. Kdybych právě neležela, tak by se mi určitě podlomila kolena  a já bych zkolabovala. A to bych ji ani nemusela mít já, stačilo by, že bych ji jenom viděla. A máma by mě odvezla do nemocnice dřív, než bych stačila protestovat… nemocnice, problesklo mi hlavou. Až teď jsem si uvědomila, že v ní asi jsem. Ale co se mi to stalo? Nic si nepamatuju.

Znovu jsem se pokusila pohnout, tentokrát se nadzdvihnout a posadit, ale v tu chvíli kdy mi uniklo z pusy zasténání, otevřely se dveře a v nich stál nejkrásnější muž, jakého jsem kdy v životě viděla a to že byl blonďatý mu na kráse vůbec neubíralo. Nýbrž mně se blonďáci nelíbí a už vůbec ne s modrýma očima.

Ale někoho mi připomínal, ale nevím koho.

Přišel pomalu ke mně se zmučeným výrazem. Byl to asi doktor podle jeho bílého pláště.

„K-k-kde to… jsem?“ Vykoktala jsem otázku, která mi vězí hlavou od té doby, co jsem se probudila.

„V nemocnici ve městě Verona,“ odpověděl a já se zarazila nad krásou toho hlasu. Počkej, říkal Verona? Nepamatuju si, že by v Česku bylo nějaké město jménem Verona.

Asi pochopil můj zmatený výraz a odpověděl na mou nevyřčenou otázku: „V Itálii.“

„V Itálii.“ Opakovala jsem po něm, ale tišeji.

Z ničeho nic mi proběhl v hlavě celý ten den v krátkých útržkách:

Jedu s mámou a tátou přes Rakousko v našem Mercedesu a prozpěvujem si. Zastávka v restauraci na oběd. Přejezd přes hranice Itálie. Poslední pohled na máminy rty přitisknuté na tátové tváři. Strašlivá rána a konec.

Cítila jsem, že mi stékají slzy po tvářích. Když uviděl mé slzy, ještě víc se mu zkřivil obličej bolestí.

„Jak je ti?“ zeptal se a přiložil svou ruku na mé čelo. Zase mě překvapila jeho teplota kůže.

„Dám ti něco proti bolesti.“

„Ne, počkejte. Co se stalo?“

Sice jsem to věděla, ale potřebovala jsem to slyšet na vlastní uši.

„Měli jste autonehodu,“ řekl s bolestí v hlase a mě začaly stékat nové slzy.

„Kde je máma s tátou? Jsou tady v nemocnici?“

Sedl si na židli, která stála hned u mé postele. Dal si hlavu do dlaní a potichu odpověděl: „Ne.“

Nechápala jsem to. Jak by mě mohli nechat tady samotnou. A proč se ten doktor tváří, jako bych tady byla jeho vinou.

„A kde teda jsou?“ zeptala jsem se znovu. Ale něco mi říkalo, že to radši nemám chtít slyšet.

Vzhlédl ke mně a z jeho výrazu jsem to pochopila.

„Ne,“ zašeptala jsem bolestně a začala jsem vzlykat.

„Řekněte, že to není pravda. Řekněte, že to je jen noční můra… řekněte… prosím,“ vzlykala jsem.

Zdvihl se a objal mě. A stále opakoval: „Je mi to líto. Hrozně mě to mrzí.“

A já stále brečela mu na jeho hrudi, dokaď mě nepustil a nepíchl do kapačky nějakou stříkačku se slovy, že si musím odpočinout.

Cítila jsem, jak mi pomalu klesají víčka a věděla jsem, že za pár sekund usnu na nevím jak dlouhou dobu, tak jsem ještě ospale a to ani nevím proč, zamumlala: „ Neopouštějte mě.“

Než jsem stihla zachytit odpovědět, usnula jsem.

Probudila jsem se a k mému údivu jsem ke všé té bolesti pocítila zklamání, že tu není ten doktor. Nevím kolik mohlo být hodin, ale světlo z oken spadalo z pravého úhlu. Musela jsem spát dlouho, ale byla jsem stále unavená.

Zavřela jsem oči a přemýšlela nad tím, že je to všechno moje vina. Kdybych stále neprosila rodiče, abychom někam jeli mimo ČR, nemuselo by to takto dopadnout. Mohli jsme teď sedět v klidu doma a povídat si. Byli jsme jenom my tři a nikdo jiný. Nemám už nikoho z rodiny. Zůstala jsem úplně sama a to mou vinou.

Zatímco jsem takhle přemýšlela, nechala jsem potichu téct mi po tvářích slané slzy.

Najednou vešla ke mně do pokoje zdravotní sestřička. Chtěla jsem se jí zeptat, kde je ten doktor, co byl včera u mě. Cítila jsem se s ním v bezpečí. A to nehledě na to, že cítím v jeho přítomnosti, že mi něco zásadního uniká. Ale její věta mě zarazila.

„Buon giorno. Come ti senti?“

Kruci a já neumím italsky. Akorát vím, že mi řekla dobré ráno, ale pak nevím.

„Já vám nerozumím,“ řekla jsem, ale hlas jsem měla ochraptělý od spánku.

„Perleno italiano?“ zeptala se znovu. Kdybych jen věděla, jak jí mám odpovědět a vůbec na co se ptala? Tak to se asi nedozvím.

„Ok. Do you speak english?“ Jestli umím anglicky? To tady s něma budu mluvit anglicky?“

„Little,“ odpověděla jsem. Co mi jiného bude zbývat.

Přešla k monitoru, který stál na jednom z těch přístrojů a podívala se na mě.

„How do you feel?“ Jakže se cítím? A jak bych se podle ní měla cítit, když mi umřeli rodiče a já jsem přikovaná na nemocničním lůžku. Ale tohle bych asi všechno říct v angličtině nemohla. Tak jsem se zmohla jen na „Ok“

Přikývla hlavou  a chtěla odejít, ale já jsem potřebovala něco vědět.

„Nurse?“ Doufám že jsem to řekla správně a nurse je zdravotní sestra. Zřejmě ano, protože se otočila. „Yea.“

„Where is the doctor had been with me last night?“

Nevím jestli to bylo správně, ale pokusila jsem se jí zeptat, kde je ten doktor co byl včera u mě večer.

„I don t know.“ Neví. Ach jo.

Když mě viděla jak jsem zklamaná. Tak ještě dodala.

„But he said that evening will come again.“

Takže říkal, že příjde večer? To se mi ulevilo, chtěla jsem mu poděkovat, že byl včera u mě, když jsem potřebovala tu největší oporu.

„Thanks.“

Přikývla hlavou a odešla. Všechny mé vzpomínky se začaly drát na povrch, tak jsem se znovu rozplakala. Vzpomínala jsem na naše společné chvíle. Třeba jak jsme jeli v zimě na hory a tam večer jsme v horské chatce seděli všichni společně u krbu a popíjeli horký čaj a vymýšleli si různé příběhy. Jak jsem tak nad všemi těmi krásnými vzpomínkami přemýšlela, jsem nakonec vyčerpáním usnula.

Shrnutí

2. kapitola

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - Prolog 1. kapitola: