Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 6. kapitola

23.02.2010 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5812×

6. kapitola

Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do mého rodného domu.

Vše tu bylo stejné jako minule. Plály tu svíce, okna byla zatažená. Vše bylo na svém přesném místě, nikde ani smítko prachu. Prve jsem ti toho nevšimla, ale dnes mi to tu připadalo trochu jako v muzeu.

„Paní Bordeová, jak se dneska daří madam Judith?“ zeptal se doktor ženy.
„Dneska je to trochu lepší, pane doktore. Vaše návštěva jí určitě potěší,“ zavrkala paní Bordeová a mile se na doktora usmívala.
„Dobře, předpokládám, že je u sebe v pokoji.“
„Ano, čeká tam na vás.“ Znovu se zadívala na doktora, aby mi dala jasně najevo, že mě tady nikdo nečeká a hlavně nechce.

Doktor se na mě obrátil a s otázkou v očích se na mě zadíval. Je to tady. Za chviličku poznám svoji babičku. Stoupla jsem si mu po boku a společně jsme vyšli po schodech s vyřezávaným zábradlím nahoru. Provedl mě chodbou a zastavil se u dveří se zlatým rámováním a klikou.

Srdce mi celou dobu bušilo jako splašené, dlaně se mi potily a já bojovala s touhou utéct tomu. Věděla jsem, že jde jen o mou babičku, že nejdu na popravu nebo tak něco. Ale stejně jsem byla neuvěřitelně nervózní. Bála jsem se, že mě vyhodí, že mi neuvěří a možná i tak trochu toho, že mě přijme. Vážně jsem se ve svých pocitech nevyznala.

„Bude lepší, když tu chvíli počkáte. Já vás hned zavolám,“ zašeptal doktor. Němě jsem přikývla. Doktor lehce zaťukal na dveře, a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil. Ještě než zavřel dveře, zaslechla jsem, jak tichý hlas se stopou radosti říká: „Arture.“

Stála jsem, a jelikož jsem neměla co dělat, rozhlížela jsem se kolem sebe. Chodba se na každém konci stáčela za roh. Bylo na ní několik dveří, všechny stejné. Podlaha byla pokrytá hustým tmavě červeným kobercem a zdi byly ve spodní půlce obložené dřevem a v horní potažené látkou, která ladila ke koberci. Byl tu také stolek s velikou vázou plnou květin a dvě pohodlně vyhlížející křesla, vše dokonale sladěné. Bylo to tu elegantní, ale takové neosobní. Nepřipadalo mi to tu nijak známé. Zavřela jsem oči a pokoušela se soustředit, vzpomenout si na něco, co by se vztahovalo k tomuto domu. Ale nic. V hlavě úplně prázdno. Z mého přemítání mě vyrušilo otevření dveří za mými zády.

„Bello, pojďte prosím dál,“ vyzval mě a trochu se na mě pousmál. Tak jo Bello, hlavně v klidu, to bude dobré.

V pokoji panovalo šero stejně jako v celém domě. Moje oči si nejdříve musely zvyknout. První, co jsem zpozorovala, byla obrovitánská postel s nebesy, umístěná přímo naproti dveřím. Okno na pravé straně tentokrát nehalily závěsy, ale hustá záclona, která propustila pramálo světla. To malinko, které proniklo sotva dosahovalo na křeslo vedle postele.

Pomalu jsem se té posteli přiblížila a konečně ji uviděla. Teda, nejdřív jsem viděla spoustu peřin a polštářů, teprve pak jsem si všimla, že je v nich uložena drobná žena s bílými vlasy.

Vypadala tak malá a křehká. Úplně se v těch bílých peřinách ztrácela. Její obličej vypadal jako seschlá meruňka. Ne tak oranžový, ale tak vrásčitý. Byla hodně bledá a vyhublá. Ale vypadala tak, jak jsem si ji představovala. Oči měla stejné jako já. Takové čokoládově hnědé. Konečně vím, po kom je mám, protože maminka měla oči zelené.

Ty hnědé oči mě bedlivě pozorovaly a za chvíli se v nich objevilo dojetí. Nedlouho po tom se zalily slzami a ty pak přetekly hráz víček a stekly jí na tváře.

„Jsi to ty? Bello?“ ptala se opatrně, jako by se bála, že každou chvíli zmizím.
„Ano, jsem to já.“ Nic víc jsem se sebe nedostala. Jen jsem si ji prohlížela a snažila se uložit si do paměti všechny její rysy, dlouhé vlasy spletené do copu, prostě všechno, abych si jí mohla vybavit, až odtud odejdu.

Pořád mi nedocházelo, že je to konečně tady, že jsem našla svou babičku, svou rodinu a časem snad i svou minulost. Bylo to tak zvláštní, vše, na co jsem dosud čekala, k čemu jsem se upínala, bylo najednou skutečnost.

„Pojď sem dítě, posaď se, ať si tě mohu prohlédnout.“ Vyzvala mě a já se přesunula na křeslo postavené vedle postele. Hned, jak jsem dosedla, ke mně vztáhla kostnatou ruku a pohladila mě po tváři.
„Jsi tak podobná svému otci, jakoby jsi mu z oka vypadla. Samozřejmě máš i něco se své matky. Jak se vůbec má, pověz mi všechno. Vůbec nic o tobě nevím. Kde jste žily, jak jste se měly. Jak je možné, že jsi živá,“ zahrnula mě spoustou otázek. Nevěděla jsem, jestli na ně mám odpovědět. Nechtěla jsem, aby se rozrušovala.

Otočila jsem se na doktora, který stál u okna a pozoroval nás. Jen na mě kývl, jako, že můžu a potichu se odebral z pokoje, aby nám dopřál soukromí.

„Moje matka před pár měsíci zemřela. Po její smrti přišel dopis od Anny a tak jsem tu,“ sdělila jsem jí.
„To je mi líto, dítě. Pověz mi to všechno od začátku. Jsem tak šťastná, že tě tu mám.“ Oči jí zářily jako dvě hvězdy.
„Žily jsme s matkou v New Yorku. Nikdy nemluvila o mé rodině a já si na nic ze svého dětství nevzpomínám, všechny moje vzpomínky začínají a končí v našem bytě v New Yorku. Maminka se živila jako švadlena.“ Když jsem viděla, že mě chce přerušit, rychle jsem dodala. „Ale měly jsme se dobře. Měly jsme všechno, co jsme potřebovaly. Pak onemocněla a po roce zemřela. Dva měsíce po té přišel dopis od Anny. Nevěděla jsem, kdo to je, ale psala o mé rodině. Tak jsem se rozhodla, že se za ní vydám, ale když jsem sem přijela, dozvěděla jsem se, že již také zemřela. No a pak jsem od různých lidí, také od doktora Spencera, zjistila, co se stalo před třinácti lety.“ Odmlčela jsem se, nevěděla jsem, co říct dál.

„Je mi to líto. Kdybych o tom věděla…“
„Nic by se nezměnilo. Matka nechtěla, aby nás někdo našel. Nedovolila by, abych se vrátila,“ zamumlala jsem. Babička se natáhla a chytla mě za ruku, kterou pak pevně stiskla. Její síla mě překvapila.
„Ale teď jsi tady a taky tu zůstaneš. Když tě tu konečně mám, nikam tě nepustím. Nastěhuješ se sem a hotovo,“ říkala to s takovým zápalem, který bych od ní neočekávala. Najednou už nebyla taková malá a schovaná v peřinách. Seděla naproti mně a zdála se plná života a energie.
„Ale madam, já vás nechci obtěžovat. V penzionu je mi dobře,“ přesvědčovala jsem ji. Nedovedla jsem si představit, že bych zde měla žít, v tomhle chladném domě.
„Nejsem žádná madam, jsem tvoje babička. Nastěhuješ se sem a hotovo.“ Kázala mi překvapivě energickým hlasem. „Dnes při večeři tě seznámím s ostatními,“ řekla rozhodně a mé námitky nebrala na vědomí.

S doktorem jsem se vydala zpět do penzionu, abych si zabalila těch pár věcí. Sam se na mě hned u dveří vhrla a začala mě zpovídat. Musela jsem jí povědět všechno, co se odpoledne událo. Když zjistila, že se stěhuju, bylo vidět, že je smutná, ale slíbila jsem jí, že jí budu chodit navštěvovat, jak nejvíc to půjde. Byla jsem jí vděčná za všechno, co pro mě udělala a určitě se mi bude hodit někdo, s kým si budu moci promluvit, ona byla jediná osoba, které bych se odvážila svěřit se vším, co by mě trápilo.

Pak jsme se společně s doktorem vrátili. Naštěstí zůstal na večeři, což mě trochu uklidnilo. Bála jsem se toho, jak mě přijme zbytek rodiny. Ještě jsem si pamatovala na setkání s Julií.

Paní Bordeová mě odvedla ke dveřím pokoje, otevřela a pokynula dovnitř.
„Tohle teď bude váš pokoj,“ oznámila mi. Její hlas zněl neutrálně, ale v očích jí pořád zářila ta nedůvěra ve mě.

Vstoupila jsem a uslyšela, jak se dveře zavřely. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Musím uznat, že pokoj byl krásný. Látkové tapety zdobil květinový vzor, stejné byly i potahy na křesle a přehoz na posteli. Celý prostor byl laděn do béžova, s občasným akcentem světle růžové. Byla zde velká postel s nebesy, stolek se zrcadlem, u kterého stála taburetka, pak psací stůl s židlí a u okna, které bylo po celé výšce stěny a jehož půlku tvořily dveře vedoucí na balkón, byla dvě křesla a lenoška.

Vyšla jsem na balkón a opřela se o zábradlí. Shlížela jsem přímo do zahrady. Všechno krásně kvetlo a ty pestré barvy byly rušeny jen zelenou trávníku a listů. Už jsem se moc těšila, až se tam půjdu projít.

Vrátila jsem se zpátky, vybalila tu trochu věcí, co jsme měla. Na noční stolek postavila obrázek maminky a usoudila, že je nejvyšší čas, připravit se na večeři.

Oblékla jsem si to nejlepší, co jsem měla a ani to nepřišlo dost dobré. Pokoušela jsem si učesat vlasy, ale marně, vždycky mi nějaký pramen vlasů vyklouzl ven. Nakonec dostaly jakous takous podobu a já jen seděla u okna a duševně se připravovala na to další setkání. Dnes toho bylo nějak moc.

Hodiny ukazovaly za pět minut šest, když se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ zavolala jsem, aby mě dotyční slyšel. Do dveří nakoukla doktorova hlava.
„Smím vás doprovodit na večeři? Judith jsem už odvedl.“
„Jistě, bude mi potěšením.“ Byla jsem skutečně moc ráda. Ani nevím, kde bych hledala jídelnu a hlavně mě těšilo, že tam nemusím přijít sama.

Sešli jsme po schodech do haly, pak se vydaly jedním z průchodů a ocitli se v obrovské jídelně. Byla celá obložená dřevem, uprostřed stál veliký stůl, podle mého odhadu by se za něj vešlo tak dvacet lidí, teď zde však bylo pouze sedm židlí. Dvě v čele a pak na jedné straně tři, na druhé dvě. Všichni už tam byly. Babička a nějaký muž ve středních letech s hnědými, mírně prošedivělými vlasy, seděli v čele. Po mužově pravici seděl mladý muž, a po levici žena, s níž jsem se tu poprvé potkala. Vedle ní seděla dívka asi v mém věku. Babička měla po obou stranách volná místa, nejspíš pro mě a doktora.

Když jsme vešli, Julia se zvedla ze židle a chtěl začít něco říkat, ale babička ji zarazila.
„Julio, buď tak hodná a posaď se. Ráda bych vám někoho představila. Tato dívka je Isabella, tedy Bella, dcera Charlieho,“ oznámila a na okamžik se rozhostilo takové ticho, že by nejspíš bylo slyšet spadnout i špendlí. První se vzpamatovala Julia a začala křičet.
„To není pravda, je to obyčejná podvodnice. Bella je už třináct let mrtvá. Už to na mě jednou zkoušela, ale mě neoblafla. Doufám, matko, že nejsi tak naivní a nevěříš jí. Jde jí jen o peníze, nic jiného.“
„Ticho. Je to moje vnučka a já jsem jí nabídla střechu nad hlavou. Chudinka už nikoho nemá a je naší povinností, jako její rodiny, se o ní postarat.  Bello, drahoušku, posaď se sem,“ zarazila Julii a pak se na mě mile usmála. Překvapil mě její autoritativní hlas. Když jsem jí dnes viděla poprvé, vypadala opravdu špatně a teď tu sedí a chová se jako královna.

Bez přemýšlení jsem jí poslechla, doktor si sedl naproti mně. Nikdo si nedovolil říct ani slovo.

„Tak, Bello, dovol, abych ti představila tvoji rodinu. Na nepříjemná žena je moje dcera a sestra tvého otce Julia, vedle ní je její manžel David, pak tvoje sestřenice Victoria a bratranec Mark.“ Všichni až na Julii na mě kývli a já zašeptala něco, jako těší mě, na víc jsem neměla odvahu.

Večeře jinak probíhala v tichosti. Ani jsem nevnímala co jím, byla jsem ze všech hrozně nervózní. Zatím nikdo kromě Julie nevyjádřil svůj názor a já se bála, že ostatní budou mít stejný.

Po večeři jsme se všichni přesunuli do salonu, kde konečně začal hovor. Přišel ke mně Mark a s přátelským úsměvem ke mně napřáhl ruku.
„Já jsem Mark, moc rád tě poznávám, sestřenko. Budeš mi muset vysvětlit, jak se dá přežít jistá smrt, jednou by se mi to mohlo hodit.“ V jeho hlase znělo pobavení a snad i zájem.
„Moc mě těší Marku, ráda bych ti to tajemství prozradila, ale není na tom nic tak složitého. Žádná smrt nebo něco podobného nekonalo,“ odvětila jsem prostě a potřásla si s ním pravicí.
„Tak to je ještě zajímavější. Budeš mi to muset všechno povyprávět.“ Pořád se na mě smál. Za to jsem byla ráda, další člověk, který se na mě nekouká skrz prsty.

„Všechno, co vykládá, jsou lži, Marku, vůbec ji neposlouchej,“ říkala Julie, která se z ničeho nic objevila za Markovými zády.
„Julie, už jsem ti jasně řekla, že je to Bella, moje vnučka. A nikdo ji zde nebude urážet.“ Vložila se do toho babička. Julie se na ní podívala se vzdorem v očích, ale nedovolila si nic říct.

Před Julii si stoupl David a chlácholivě ji položil ruku na paži.
„Co kdyby nám Bella řekla, jak to, že přežila, jak nás našla a všechno okolo,“ navrhl. Ostatní více či méně nadšeně souhlasili a já začala už po několikáté za posledních pár dní popisovat svůj život a vykládat ten zamotaný příběh. Doktor Spencer mě občas doplnil, a když se zmínil o tom, že mu to Anna na smrtelné posteli prozradila, zírali na něj a ve tvářích se jim zračila nechápavost. Celý proslov jsem zakončila oznámením, že jsem zažádala o poslání rodného listu.

Hodnou chvíli nikdo nepromluvil. Většinou se tvářili zmateně, jen babička se usmívala jako sluníčko, tak jsem se na ní také usmála.

David se na mě podíval a vlídně řekl, „Tak tedy vítej do rodiny, Bello.“ Pak se zadíval na Julii, jakoby na něco čekal, ale ona se k ničemu neměla.
„Julie,“ oslovila ji babička. Julie tedy vzhlédla, bylo na ní vidět, že moc nesouhlasí s tím, co po ní ostatní chtějí. Zatím jsem pořád netušila co to je. Pak si povzdechla a její pohled se přesunul na mě.
„Bello, promiň, jak jsem se chovala a že jsem ti nevěřila. Abych řekla pravdu, dost mě vyděsilo, když jsem tě viděla, myslela jsem, že jsi duch a nechtěla jsem si přiznat, že by to mohla být pravda,“ omluvila se mi a teď jsem to byla pro změnu já, kdo zíral. A když dodala: „Máš stejné oči jako Charlie, jak to, že jsem si toho před tím nevšimla.“, jsem ty zmiňované oči vyvalila a jen na ní koukala a nakonec mě dorazila tím, že mě objala.

„Přijímáš mojí omluvu?“ zeptala, když jsem stále nic neříkala.
„Ano,“ řekla jsem jí. Vypadala spokojeně a dokonce se usmívala. Úsměv jsem u ní za ty naše dvě setkání ještě ani jednou nezahlédla.

Pak jsme si ještě chvíli povídali, bylo to docela milé. Vědět, že oni jsou to, co jsem hledala, že jsem konečně našla to, po čem jsem toužila celý život. Jediný, nebo spíš jediná, kdo za celou dobu, co mě babička představila, nepromluvil, byla Victoria, jen nás po očku pozorovala a jinak vypadala jako duchem nepřítomná.

V devět hodin se s námi doktor Spencer rozloučil. Popřál mi hodně štěstí a odešel. Popřála jsem ostatním dobrou noc a vzdálila jsem se do svého pokoje. Nešla jsem ještě spát, ale chtěla jsem být sama.

Začala jsem si rozplétat vlasy, když mě vyrušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ křikla jsem. K mému překvapení vešla paní Bordeová, něco nesla na tácu a laskavě se usmívala. Byl to stejný úsměv, kterým vítala doktora, možná ještě o něco milejší. Ale co ta změna?
„Promiňte, že vás ruším, slečno, ale přinesla jsem vám horkou čokoládu, jako malá jste ji zbožňovala.“ Vyjeveně jsem na ní, i když je to nespisovné slovo, čuměla.
„Víte, taky jsem se chtěla omluvit za své jednání, ale bála jsem se, aby paní Judith někdo neublížil,“ řekla. Téda, to je za poslední hodinu už druhý člověk, který se mi omlouvá. Ale vypadala, že to myslí upřímně, tak jsem se na ní nemohla zlobit. Bylo vidět, že má babičku ráda a docela jsem chápala, že se o ní bála.
„Děkuji, co si pamatuji, doma jsem čokoládu nikdy nepila, ale voní vážně nádherně.“ Obdařila jsem ji úsměvem alá nic se nestalo. Celá se začervenala a tác postavila na stolek vedle křesla.
„Přidala jsem tam i pár zázvorových sušenek. Už vás nebudu rušit. Dobrou noc,“ popřála mi.
„Vám také a ještě jednou děkuji.“
„Nemáte vůbec za co,“ ujistila mě a potichu zavřela dveře.

Pročesala jsem si lehce zacuchané vlasy a přešla ke křeslu, do kterého jsem se posadila a s chutí se natáhla pro hrnek s čokoládou. Vonělo to opravdu krásně. Doma maminka nikdy čokoládu nedělala, bylo to pro nás trochu drahé a já si nepamatuji, že bych ji někdy pila. Zkusmo jsem ochutnala. Na jazyku se mi rozlila sladká teplá tekutina a v tom se to stalo.

__________________________________________________________________________

5. kapitola     SHRNUTÍ     7. kapitola

__________________________________________________________________________

Tak co vy na to? Napište mi svůj názor prosím do komentíků, to je to bílé okýnko dole. Díky:))

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 6. kapitola: