Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 5. kapitola

15.02.2010 (21:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6091×

5. kapitola

„Bello. Bello! Vstávej.“ Někdo volal moje jméno a přitom do mě nepříjemně strkaly něčí ruce. S velkým úsilím jsem od sebe rozlepila víčka a zamžourala na toho rušitele. Nade mnou se skláněla Sam.

„Co se děje? Kolik je hodin?“ ptala jsem se zmateně.
„Je půl desáté. Musíme vyrazit,“ odpověděla mi.
„To už je tolik? A kam to vlastně máme jít?“ byla jsem úplně mimo.
„Ano, je už tolik, dneska sis nějak přispala. Musíme přece jít za doktorem Spencerem, zeptat se ho na tvou rodinu,“ vysvětlovala mi trpělivě. Trochu se mi rozsvítilo. Ano, naše schůzka s doktorem. Jsme s domluvení na desátou. To nám moc času nezbývá. Jak je možné, že jsem spala tak dlouho? Obvykle se budím brzy.

Poděkovala jsem Sam za probuzení, šla se rychle obléknout a ještě rychleji nasnídat, abychom mohly vyrazit. Přesně v deset hodin jsme klepaly na dveře domu doktora Spencera. Stejně jako včera nám otevřela jeho hospodyně a pokynula, abychom šly dovnitř. V tichosti nás uvedla do salonu a řekla, že doktor za chvíli přijde.

Začínala jsem být nervózní. Co když se bude chovat jako ostatní a neuvěří mi? Co když mě jako cizímu člověku nic o rodině Cramptonových neprozradí? V hlavě se mi rojila jedna otázka za druhou. Sam mi povzbudivě chytla ruku a její výraz říkal jediné. Není se čeho bát, dobře to dopadne. Chtěla jsem jí znovu poděkovat, ale do dveří vešel starší muž. Měl kulatý obličej posetý vráskami. Na hlavě bílé vlasy sčesané dozadu. Přívětivé oči mu zakrývaly kulaté brýle. Na tváři mu hrál úsměv, který, když mě uviděl, na okamžik ztuhnul, ale pak se vrátil zpátky do normálu jako by nic.

„Dobrý den, dámy. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se zdvořile.
Slova se ujala Sam. „Dobrý den, pane doktore. Tohle je moje přítelkyně Isabella Swanová. Potřebovaly bychom od vás nějaké informace o Cramptnových, jestli by to bylo možné. Víte, je to dlouhý příběh, ale tady Bella je pravděpodobně jejich příbuzná.“
Doktor se na mě zkoumavě podíval. Čekala jsem, že začne jako všichni s tím, že je to lež, ale on prostě řekl: „Rád bych to slyšel celé od začátku,“ a mile se na mě usmál. To mi dodalo odvahu a já mu stejně jako Sam dovyprávěla celý ten zamotaný a ne příliš jasný příběh.

Doktor mě nepřerušoval, jen sem tam pokýval hlavou. Vyprávění jsem zakončila informací, že jsme včera poslaly telegram se žádostí o můj rodný list.

Pan Spencer ještě chvíli mlčel a pak zjihle řekl: „Neuvěřitelně se podobáte svému otci, ale nějaké rysy máte i po matce.“ Nevěřícně jsem na něj zírala.
„Takže mi pomůžete?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jistěže ano, ani nevíte, jak jsem šťastný, že vás tu vidím a co teprve jak bude šťastná Judith. V životě nemá moc radosti, ale váš návrat, by jí mohl hodně pomoci.“
„Jak to, že mi věříte? Ostatní mě považují za podvodnici.“ Byla jsem ráda, že u něj je tomu jinak, ale musela jsem se zeptat.
„Dostanu se k tomu, nebojte. Tak co ode mě chcete vědět?“
„Prosím, vyprávějte mi o mé rodině,“ požádala jsem ho.
„Dobře. Něco jste už slyšela od Johna Burkera. Víte, že celou rodinu sužuje, jak bych to řekl, prokletí, proto se všichni z nich vyhýbají kontaktu s lidmi a žijí uzavřeně ve svém sídle. Já jsem byl od nepaměti rodinným lékařem Cramptonových. Byl jsem u narození několika generací, ale také u jejich smrti.“
„Vy věříte na to prokletí?“ přerušila jsem ho.
„Jsem lékař, vědec, věci jako prokletí se neshodují s mým přesvědčením, musí zde být nějaké racionální vysvětlení. Přemýšlím o tom už pěknou řádku let, ale zatím jsem nevybádal nic, co by bylo něčemu prospěšné.“ Smutně se pousmál. Nic jsem neříkala, tak pokračoval.
„Víte, všichni si myslí, že vaše matka a vy jste dávno mrtvé. Že s vámi skočila z útesu, ale nikdy se nenašla těla, takže jsem měl vždycky trochu pochybnosti a ty se mi nedávno potvrdily. Je to sice již třináct let, ale tady se nezapomnělo.“ Na chvilku se odmlčel.
„A co jste se nedávno dozvěděl?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Doktor se lehce usmál mé zvědavosti, ale kdo by nebyl zvědavý, kdyby byl v situaci jako já.

„Když umírala Anna, svěřila se mi se svým tajemstvím. Bylo to po smrti vašeho otce a bratra. Našli vás na tom samém místě a vy jste byla úplně mimo sebe. Na nic jste nereagovala, nic jste neříkala, jen jste se dívala před sebe. Tenkrát jsem vás vyšetřoval, ale žádná zranění jsem u vás nenašel. Nenašel jsem nic, proč tomu tak bylo. Tak jsem vaší matce, paní Renée, doporučil, abyste byla v klidu, že se to časem zlepší. Druhý den ráno mě zastihli se zprávou, že jste obě zmizely a pak našly stopy vedoucí k útesům a tím jste byly považovány za mrtvé. Jenže ono to bylo všechno jinak. Když jsem to zjistil, chtěl jsem vás vyhledat, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší, když budete ušetřena všeho toho zmatku a smutku. A vy se tu teď sama objevíte. Je to zvláštní.“ Doktor vypadal, jako by byl zpátky v minulosti, ale ještě pořád mi neřekl, co tak důležitého zjistil.

„No, abych se vrátil k tématu. Anna mi řekla, že Renée byla celá nešťastná z toho, co se stalo. Je to samozřejmé, vždyť jí zemřel manžel i syn v jeden den. Renée nechtěla, abyste tím musela trpět i vy, aby jste se musela bát o své děti jako ona, abyste netrpěla jako všichni v této rodině, proto se rozhodla, že odtud odejdete. Nechtěla však, aby vás někdo hledal. Mělo to vypadat jako sebevražda, začala používat svoje dívčí jméno Swanová, které nikdo z rodiny neznal. V jejím útěku jí pomáhala Anna, se kterou byla vaše matka pořád ve spojení. Vaše babička nesla ztrátu o vás velmi špatně. To víte, ztratit tolik blízkých v pouhých dvou dnech. Od té doby se její zdravotní stav jenom zhoršuje a teď je to s ní opravdu vážné. Jenom leží v posteli, jídlo jí musejí nutit, nechce žádné návštěvy. Občas se mi podaří k ní dostat, protože potřebuje, aby s ní někdo trávil čas, a hlavně jí ošetřuji, jiného doktora k sobě nepustí. Myslím, že až vás uvidí, bude pro ni důvod, aby našla sílu žít, uzdravit se.“ Mluvil o mojí babičce, jako by mu na ní hodně záleželo.

Z toho, co jsem se dozvěděla jsem byla lehce v šoku. Kdyby nebylo toho dopisu, nikdy bych se nedozvěděla, co se stalo, že tu někde žije moje rodina, prostě nic. Byla bych teď v New Yorku a snažila se po smrti maminky žít nějak dál.

„Určitě musíte zajít Judith co nejdříve navštívit.“ Doktorova slova mě vytrhla z přemýšlení.
„Ale já už jsem tam byla. Mluvila jsem s nějakou ženou, která mi nevěřila a vyhodila mě, nemám jak se tam dostat, snad až mi přijde rodný list.“
„To byla nejspíš Julia, sestra vašeho otce. Nemůžete se jí moc divit, máte být přece mrtvá. Ale nic si z toho nedělejte. Dnes odpoledne vás vezmu sebou. Jdu se podívat za Judith, tak se to skvěle hodí.“ Vypadal, že je nadšený z toho, že mě babička zase uvidí. Už si to krásně plánoval, ale já si nebyla tak jistá. Co když mě taky odmítne. Třeba se jí ještě přitíží.

„Myslíte, že je to dobrý nápad? Nepočkáme přeci jen na ten rodný list? Nechci, aby to Belle nebo paní Cramptonové nějak ublížilo,“ ozvala se Sam, která celou dobu seděla potichu v křesle vedle mě. Málem jsem zapomněla, že je tu se mnou.
„Ano, myslím, že je to výborný nápad,“ odvětil doktor Spencer.
„Zastavím se pro vás ve dvě hodiny v penzionu a ničeho se nebojte, bude to dobré.“ I když jsem trochu pochybovala, neprotestovala jsem, snad ví, co dělá. Rozloučily jsme se a vyrazily jsme do penzionu na oběd.

Byla jsem příliš neklidná z toho, co mě čeká odpoledne, že jsem toho moc nesnědla a hned po jídle jsem šla na procházku, abych si trochu uspořádala myšlenky a hlavně se připravila na návštěvu mé babičky. Jak to zní hezky. Vždycky jsem chtěla babičku. Holky ve škole ji měly a já jim záviděla. Představovala jsem si, jaká by asi byla. Splní se teď moje představy?

I přes Edwardovo varování jsem se opět vypravila do lesa. I když jsme v New Yorku moc přírody neměly, milovala jsem to. Strašně ráda jsem chodila do parků, pozorovala ptáky, poslouchala šumění stromů, tady to bylo ještě lepší. Les, jako by mě lákal, ať přijdu blíž.

Šla jsem za tím voláním a tentokrát jsem se nezastavila na kraji, ale pokračovala po pěšině dál. Prošla jsem branou tvořenou větvemi stromů a najednou se ocitla v jiném světě. Vše zde bylo zelené, pokryté mechem. Kráčela jsem dál a hlavu jsem měla zvednutou, abych viděla, co se děje nade mnou. Bylo tu tolik různých druhů ptactva. Jak jsem se nedívala pod nohy, několikrát jsem zakopla, ale to mě neodradilo. Když jsem spadla, usoudila jsem, že bych se mohla dívat, kam šlapu. Však tu nejsem naposled. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Všude jen kapradí, kmeny stromů, nějaký ten keř, zelené kameny a neuvěřitelný klid. Bylo to jako balzám na duši. Sem tam se ozvalo zaskřehotání nějakého ptáka, nebo něco zašustilo ve křoví, ale nebála jsem se. Připadala jsem si krásně, jakoby všechny dosavadní starosti zmizely.

„Neříkal jsem vám, abyste nechodila sama do lesa, že je to nebezpečné?“ Ozvalo se za mnou a já nadskočila leknutím. Neslyšela jsem nikoho přicházet. Prudce jsem se otočila a málem do té osoby narazila.

Edward stál blíž, než bych čekala a tvářil se přísně. Kajícně jsem se na něj zadívala.
„To jste říkal, ale já nemohla odolat,“ ospravedlňovala jsem se a pak dodala. „Je tu tak krásně.“
„To máte pravdu, ale stejně, je to pro vaše bezpečí. Až příště budete chtít jít do lesa, požádejte mě, mile rád vás doprovodím.“ Usmál se a mně se málem podlomila kolena. Jeho úsměv byl naprosto odzbrojující. Zírala jsem na něj jako omráčená, neschopná slova.
„Je vám dobře?“ ptal se opatrně. Zatřásla jsem hlavou.
„Ano, je mi fajn. Nevíte kolik je hodin?“ zeptala jsem se. Vytáhl z kapsy zlaté hodinky a hned mi odpověděl.
„Bude čtvrt na dvě.“ Tolik? Škoda, budu se muset vrátit. Babička čeká.
„Už budu muset jít. Odpoledne musím někde být.“
„Takže jste už zamotala nějakému mladíkovi z města hlavu?“ vyptával se.
„Ne, to zrovna ne. Jen se jdu navštívit babičku,“ opáčila jsem a lehce se začervenala.
„Paní Cramptonovou?“ ptal se zvědavě.
Němě jsem kývla hlavou. Že by další, kdo mě bude považovat za lhářku? Bylo by mi to líto. Edward byl moc milý a popravdě řečeno se mi i hodně líbil. Nechtěla jsem přijít o možnost potkávat ho a povídat si s ním.
„Nevěděl jsem, že má nějakou jinou vnučku, kromě Viktorie.“
„No, to bude asi tím, že jsem ani já nevěděla, že mám nějakou babičku. Je to dlouhý příběh,“ odvětila jsem.
„Já mám rád dlouhé příběhy a ten váš bych poslechl moc rád. Tedy, jestli mi ho řeknete.“ Překvapil mě jeho zájem, možná neví, co se stalo před třinácti lety a proto na tom nevidí nic divného.
„Třeba jednou, ale teď už vážně musím jít. Nashledanou,“ rozloučila jsem se a pospíchala po cestě zpátky k penzionu.
„Počkejte, doprovodím vás,“ zavolal za mnou a v mžiku byl u mě. Galantně mi nabídl rámě a spěšně jsme kráčeli k městu.

Cestou jsme si povídali. Ani jednou se mě nezeptal na mou rodinu a za to jsem mu byla moc vděčná. Nechtěla jsem se o tom teď bavit a hlavně jsem se bála, že mě taky odsoudí a já už ho neuvidím. Než jsme se rozloučili, zeptal se mě Edward, zda bych s ním zítra odpoledne nešla na procházku. Ta představa mě celou rozechvěla a já asi víc nadšeně, než bych měla, souhlasila. Pak mi políbil ruku a než jsem se nadála, byl pryč.

Bože, já s ním mám zítra schůzku. Juchů. Ale teď není čas na radování, musím se rychle převléct, protože za chvilku přijde doktor Spencer. Vyběhla jsem schody ke svému pokoji. Tam jsem se trochu omyla a oblékla jsem si světle růžové šaty, byly to jedny z nejlepších, co jsem měla. Abych pravdu řekla, měla jsem jenom dvoje krásné, zbytek byl hodně obyčejný. Chtěla jsem se učesat, ale ruce se mi chvěly tak, že jsem ani jeden pramen nepřipnula tam, kde měl být.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Dotyčný nečekal na vyzvání a do místnosti nakoukla Samina hlava.
„Můžu?“ Když viděla, jak bojuji se svými vlasy, neotálela ani minutu a už stála za mnou a brala mi hřeben z ruky. Vykouzlila mi na hlavě krásný nadýchaný účes a já při pohledu do zrcadla nevěřila, že je něco takového s mými neposednými vlasy možné.
„Děkuji, je to moc krásné,“ řekla jsem rozrušeným hlasem.
„Nemáš vůbec zač a trochu se usměj, přece nejdeš na pohřeb. Babička tě uvidí po letech a nemusí se tě hned leknout.“ Snažila jsem se splnit její příkaz, ale rty mě neposlouchaly. Sam to vyřešila po svém. Svým ukazováčkem a palcem mi pusu roztála a vytvořila tak úsměv. Jak jsem měla obličej ztuhlý strachem, úsměv tam držel sám od sebe. Pak mě ještě štípla do tváří. Když jsem se na ni pohoršeně podívala, vysvětlila, „abys měla alespoň nějakou barvu v obličeji.“
„Sam, já se tak bojím. Co když mě vyhodí, co když mě budou považovat za podvodnici, co když…“
„Bude to v pořádku, věř mi, že se není čeho bát, cítím to. A teď už běž, ať na tebe doktor nemusí dlouho čekat.“ Asi poznala, že nejsem schopná pohybu, protože mě čapla za ruku a táhla za sebou až do recepce.

Zase jsem stála před tou velkou kovanou branou. Žaludek jsem měla stáhnutý do maličké uličky, dlaně zpocené. Doktor Spencer si vedle mě odkašlal.
„Můžeme?“ Nemohla jsem promluvit, tak jsem jen potřásla hlavou. Vedl mě po cestě vysypané pískem až k domu. Vyšli jsme schody a doktor zatáhl za zvonek. Zevnitř domu se ozvala zvonkohra a otevřela nám ta samá žena jako minule. Přívětivě se na doktora usmála, mě si změřila ostražitým pohledem.

„Vítejte, doktore. Jak se dneska máte? Paní vás už očekává. Pojďte prosím dál,“ mluvila jsem k němu a mě dost okatě ignorovala. Doktor to tak nenechal a významně se na mě podíval. Žena se zarděla a dodala. „Slečna samozřejmě také.“ A ustoupila nám z cesty, abychom mohly projít.

Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do mého rodného domu.

_________________________________________________________________________

4. kapitola     SHRNUTÍ     6. kapitola

_________________________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Moc ráda uslyším Váš názor, ať bude jakýkoliv. Tak ho sem prosím napište. Díky :)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 5. kapitola: