Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 21. kapitola

25.06.2010 (11:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6205×

21. kapitola

Ráno mě probudily motýlí polibky na celém obličeji. Zvedla jsem ruce a protáhla se. Pak jsem zamžourala do světla, které v pokoji panovalo.

Edward se nade mnou skláněl a usmíval se. Dala jsem mu paže kolem krku a přitáhla si ho blíž, abych ho mohla políbit.

„Dobré ráno,“ pošeptal mi do ucha.
„Moc dobré,“ zasmála jsem se.

Přetočil se tak, že jsem ležela na něm. Hladila jsem ho prsty po tváři a užívala si, že jsme tu sami a takhle můžeme zůstat věčně.

„Jak se máš?“
„Skvěle, můj manželi. Mám se naprosto báječně,“ přisvědčila jsem a krátce ho líbla na rty.
„To jsem rád. Nedala by si má žena něco k jídlu?“ zeptal se. Má žena, z jeho úst, to znělo tak krásně.
„Docela jo. Dojdu si něco udělat,“ odpověděla jsem a hrabala se z postele. Ale stihla jsem se akorát posadit a Edward mě zase stáhl na matraci a přilehl svým tělem.

„Ty lež. Já to zařídím,“ řekl a než jsem se nadála, byl pryč. Chvilku jsem jen tak ležela a pozorovala nebesa nad sebou. Pak jsem se zabalila do přikrývky a stoupla si k oknu. Venku bylo zataženo a lilo jako z konve. Včera jsme měli obrovské štěstí.

Zahrada u domu byla obrovská. Už jsem se těšila, až se v ní budu, s Edwardem po boku, procházet.

Vrzly za mnou dveře, tak jsem se otočila a viděla Edwarda, který, s tácem plným jídla v jedné ruce, právě zavírá dveře. Znovu jsem hupla do postele, opřela se o pelest a nechala si tác položit na klín. Bylo tam snad všechno. Ovoce, sýr, chleba, vejce a spoustu dalšího.

Edward si sedl vedle mě a začal mě krmit. Připadala jsem si jako malá holka, ale líbilo se mi to.

„Už nemůžu,“ kroutila jsem hlavou, když mi chtěl dál další kousek sýru.
„Vždyť jsi nic nesnědla.“
„Snědla jsem půlku toho, co jsi přinesl. Nejsem bezedná, Edwarde. A teď mám chuť na něco úplně jiného,“ mrkla jsem na něj. Tác jsem postavila na zem a natáhla se po Edwardovi. Hned mu došlo o čem mluvím, ne nadarmo byl chytrý upír. Na nic nečekal a za chvíli už jsme se oba vznášeli kdesi v oblacích.

---

Naše líbánky byly prostě skvělé. Trávili jsme spolu každou vteřinu a milovali se snad víc než předtím.

Připadalo mi to, jakoby všechny mraky na nebi zmizely a udělalo se jasno. Jakoby vysvitlo slunce. Vše se zdálo v dokonalém pořádku.

Bohužel, nic není věčné.

Edward si odskočil na krátký lov. Byla jsem doma sama. Teda, když nepočítám nějaké to služebnictvo. Šla jsem se nahoru převléknout k večeři. Vždycky jsme s Edwardem večeřeli společně, i když on jen na oko. Seděli jsme u dlouhého stolu v jídelně. On v čele a já po jeho pravici. Pak jsme se přesunuli do salonu, kde jsme si u hořícího krbu četli nebo si jen povídali. Měla jsem ty chvilky moc ráda.

V šatně jsem si vzala šaty, položila je na postel a chtěla zavolat komornou, aby mi pomohla s rozepínáním těch, které jsem měla na sobě. Ale když jsem se otáčela, zavadil můj pohled o věc, která neměla na béžovém přehozu postele co dělat.

Sklonila jsem se a vzala inkriminovaný předmět do prstů a hned ho se zděšením pustila. Byla to fajfka. Stará, malá, s monogramem Ch. J. C. Už zase! Myslela jsem, že to skončilo, ale to byl omyl.

Otevřela jsem šuplík svého nočního stolku a fajfku do něj hodila. Rozhodně jsem nechtěla nic říkat Edwardovi a přidělávat mu tak zbytečné starosti. Už takhle šílí víc, než je nutné.

Rozhodla jsem se tím nezabývat. Nechtěla jsem si kazit krásné dny svého začínajícího manželství.

---

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě můj manžel u večeře. Zmateně jsem se na něj podívala, co říkal?
„Je ti něco Bello?“ ptal se znovu.
„Ne, nic, jen jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem. Měla jsem v plánu, dělat jakoby nic, ale ta věc mi nešla z hlavy. Jak se to sem dostalo. Někdo to musel přinést. Dostat se nepozorovaně do domu a zase ven, aniž by si ho někdo všimnul. Ten člověk, nebo možná upír, jak říkal Edward, byl až v naší ložnici. A navíc v době, kdy jsme byli oba doma, protože jsem si byla jistá, že když jsem byla po obědě v ložnici, nic navíc tam nebylo.

Určitě mi tím chce něco naznačit, ale co. A proč by upír něco takového dělal? Určitě je to nějaký člověk, který mi chce jen znepříjemnit život. Ano, určitě to tak bude.

„Bello, vůbec nejíš. Nechutná ti?“ vyrušil mě Edward.
„Je to výborné, jen nějak nemám hlad,“ odvětila jsem.
„Nejsi nemocná. Vypadáš trochu bledě. Nemám nechat zavolat Carlisla?“ staral se.
„Ne, nic mi není. Jsem jen unavená. Půjdu si brzo lehnout,“ vymlouvala jsem se.

Edward mě pozoroval zamračenýma očima. Moje chování se mu nezdálo a ani se mu nedivím, chovala jsem se opravdu podezřele. Ale já mu to prostě říct nemůžu.

---

Lehla jsem si do postele, Edward mě zamuchlal do přikrývky a vzal do náruče. Rty mi vtiskl na temeno hlavy a jemně mě houpal.

Kdykoliv jindy mě to uspávalo, ale dneska ne a ne zabrat.

„Proč ještě nespíš? Už je po půlnoci,“ staral se Edward.
„Nějak to dneska nejde.“
„Nechceš něco donést?“ nabídl mi.
„Ne, jen možná…“ Zdvihla jsem k němu obličej a políbila ho. Náruživě mi polibky oplácel, až se nakonec odtrhl.
„Musíš spát,“ řekl rázně.
„Ale já neusnu. Vím však o jedné činnosti, kterou bych ráda dělala,“ usmála jsem se potutelně. Při milování s Edwardem jsem zapomínala na všechno. Zapomínala jsem na celý svět, existoval jen on. A to se teď hodilo. Navíc, cítila jsem potřebu, být mu co nejblíže, jako by to už nemělo dlouho trvat.

Ježiši, co se mnou udělá jedna malá fajka.

Edward chvíli odolával, ale když jsem mu rukou přejela po vypracované hrudi a pokračovala níž a níž, změnil názor a mé přání splnil.

Pak jsem se na něj nalepila a odmítala se pustit. V tom nejtěsnějším objetí, jakého jsem byla schopna, jsem nakonec vyčerpáním usnula.

---

Uběhlo dalších pár dní a jelikož se nic dalšího neobjevilo, uklidnila jsem se a přestala na to myslet.

Byli jsme s Edwardem na návštěvě u mé babičky a pak jí s celou rodinou pozvali na večeři, aby si mohli prohlédnout náš dům.

Taky jsme navštívili Edwardovu rodinu. Alice mě šťastně objímala a hýřila úsměvy, jak u ní bylo běžným zvykem. Pak si mě na chvíli přivlastnila Esmé s Rosalií a nakonec mi podali ruku pánové.

Emmett se na mě usmíval, jakoby říkal, já všechno vím, ty nemravo. Celá jsem se červenala a Edward Emmetta praštil do ramene, jen to zadunělo.

S Esmé, Rose a Alicí jsem si sedla do růžového salonu a ony mě zahrnuly otázkami. Jak se nám daří, jak si užívám života po svatbě a tak dále a tak dále. Chvílemi jsem nabírala červenou barvu, ale ony mě uklidňovaly, že se nemusím za nic stydět, že je to přirozené.

Edward byl někde s bratry a otcem. Když se k nám přidali, tvářili se všichni tajemně. Důrazně jsem se na Edwardovi podívala do očí, ale usmál se a zapojil se do hovoru s rodinou.

---

„Co jste probírali s Carlislem?“ spustila jsem hned, jak jsme nasedli do kočáru.
„Nic důležitého,“ odpověděl a pohrával si s mými prsty.
„Edwarde, poznám, když mi něco tajíš,“ rozkřikla jsem se.
„Bello, nic se neděje. Jen jsme si povídali, nic víc. A jak sis to užila ty?“
„Ráda jsem je všechny znovu viděla,“ odvětila jsem. „Ale jestli si myslíš, že zapomenu, tak se pleteš,“ zamračila jsem se na něj.
„Bello, Bello,“ zakroutil hlavou a přitáhl si mě na prsa.

---

Probrala jsem se uprostřed noci. Tápala jsem paží vedle sebe, ale Edwardovo místo bylo prázdné. Otevřela jsem oči, abych se podívala. Edward tu skutečně nebyl, ale u dveří jsem zahlédla temnou postavu. Dívala se na mě.

Přejel mi mráz po zádech. Osoba udělala pár kroků, až se dostala k posteli. Ve světle měsíce se zaleskly nebezpečné oči. Byly to přesně ty oči, které jsem zahlédla při mém únosu.

„Ahoj Bello,“ šeptnul pro mě známým hlasem. Chvíli jsem jen zírala, než mi došlo, co se děje a pak jsem se z plných plic nadechla a začala křičet.