Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 20. kapitola

20.06.2010 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6568×

20. kapitola

Konečně. Ano, to bylo slovo, které mě napadlo, jako první, když jsem se ráno probudila a provázelo mě celý ten hektický den. Můj svatební den. Tak moc jsem se těšila a nemohla se dočkat, až se stanu Edwardovou ženou.

A teď je to tady. Stojím před velký zrcadlem celá v bílém, se závojem přes obličej a nemohu uvěřit vlastním očím.

„Vypadáš kouzelně, drahoušku,“ štkala babička a kapesníčkem si utírala slzy. Musím uznat, že měla pravdu, šaty byly nádherné a i já sama, měla pocit, že mi to sluší.

Otočila jsem se na babičku a pevně ji objala.

„Děkuji za všechno. Jsem ráda, že jsem vás našla,“ řekla jsem a políbila ji na tvář. Pak jsem objala tetu Julii, Esmé, Rose, Alici a Sam.

I mě se po tvářích začínaly kutálet slzy. Esmé a Edwardovi sestry vzlykaly bez slz. Člověk, který by nevěděl, o co jde, a viděl by nás takhle, by si myslel, že bude pohřeb a ne svatba. Na svatbách jsou všichni šťastní a veselí, ne?

Já jsem šťastná a moc. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

Obřad se měl odehrát přesně ve tři hodiny, pak bude hostina a poté odjedeme s Edwardem do našeho domu. S pomocí Esmé ho celý zrekonstruoval a tak v něm spolu ode dneška budeme žít.

Nejdřív se dosti bránil. Navrhoval, abychom chvíli zůstali s jeho rodinou, dokud se nevyřeší ta situace s mým únosem. Přes všechno pátrání, byli totiž stále tam, kde na předtím a to na začátku. Edward si myslel, že bude lepší zůstat s ostatními, aby mě mohli lépe chránit, ale já odmítala a stála si na svém.

Chci prožít začátek svého manželství sama se svým manželem. Nepotřebuju k tomu šest chůviček, které jsou ochotné kdykoliv přiskočit a postarat se o mě. Věděla jsem, že Edward to zvládne. Při vzpomínce na tu, dnes neexistující, chatu mi naskakuje ještě dnes husí kůže, ale jsem si jistá, že už se to nebude opakovat, pokud budu mít Edwarda po boku.

A tak jsem si vydupala společné soužití v našem novém domově.

„Bello, měly bychom už jít,“ řekla Alice a vytrhla mě tak z přemýšlení.

„Už?“ vypadlo ze mě, zcela nevhodně.

„Nechceš snad?“ zeptala se mě Rosalie s úsměvem.

„Samozřejmě, že chci,“ ohradila jsem se a vzala si kytici, kterou mi Rose podávala.

K oltáři mě povede David, který tak nahradí mého otce. Čekal na nás v hale a nervózně přecházel sem a tam. Zajímalo by mě, proč byl zrovna on nesvůj.

Ženy odešly a my se postavili ke dveřím na terasu, kterou jsme měli přejít, sejít po schodech a dojít pár metrů k oltáři, který byl umístěn pod květinovým obloukem.

„Moc ti to sluší,“ šeptl David a sevřel mi ruku. „Je to pro mě pocta, že tě mohu odvést,“ usmál se a hned na to jsme vyšli.

Orchestr hrál Pachelbelův Canon v D-dur a my se pomalu šinuli uličkou lemovanou květinami a židlemi se spoustou hostů.

Já se zaměřila na jediného člověka, tedy upíra. Stál přede mnou jako socha antického boha, na sobě dokonale padnoucí černý oblek s bělostnou košilí a vestičkou, a propaloval mě pohledem, dnes čistě zlatých očí.

Jako by mě jím polapil a já nemohla uhnout, vlastně jsem ani nechtěla. Jeho oči přetékaly láskou, něhou a pýchou. Hladily mě a mně začaly měknout nohy, až jsem dostala strach, že k němu nedojdu.

Moje obavy, byly neopodstatněné. Než jsem se nadála, podával mu David mou ruku. Ještě jsem strýčka políbila na obě tváře a pak pevně stiskla dlaň svého budoucího manžela.

Věnoval mi poslední pohled a pak se věnoval faráři. Mně to nešlo tak snadno a často jsem očima utíkala na profil Edwardovi tváře.  A tak se stalo, že jsem málem zapomněla říct to nejdůležitější slůvko.

Uvědomila jsem si až, že kněz mlčí, tak jsem několikrát zamrkala řasami a podívala se na něj. Měl zvednuté obočí a vyloženě na něco čekal. Edward se usmíval a mně to konečně došlo.

„Ano.“ Kněz se zatvářil spokojeně a pokračoval.

„A vy Edwarde Anthony Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou Cramptonovou za svou právoplatnou manželku? Budete ji ctít, chránit a milovat, ve zdraví i nemoci, chudobě i bohatství, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano,“ odpověděl Edward pěkně nahlas svým nádherným hlasem.

„Vyměňte si prstýnky,“ vyzval nás. Podívala jsem se na Edwarda a oběma se na tváři objevil vítězoslavný úsměv.

„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Polibte nevěstu.“

Můj manžel mi zvednul závoj, a sklonil se ke mně. Já ho objala kolem krku a vytáhla se na špičky. Edward se jemně otřel o moje rty a chtěl se odtáhnout, ale to jsem mu nedovolila a políbila ho víc.

Bohužel, jsem slabší a tak polibek netrval tak dlouho, jak bych si přála. Edward mi věnoval svůj nejkrásnější úsměv a pak jsme se otočili k ostatním. Vypukl jásot a všichni nám přáli a objímali nás. Fronta gratulantů se zdála nekonečná, ale za celou tu dobu, jsem se nepustila ruky svého manžela. Oh, jak nádherně to zní.

Pak probíhaly všechny ty tradice, na kterých Alice trvala, prý je v žádném případě nemůžeme vypustit. Nejdříve se rozbíjel talíř, následoval tanec nevěsty a ženicha, což byla první chvíle, kdy jsme byli jako manželé relativně o samotě.

„Paní Cullenová, doufám, že jste spokojená?“

„Naprosto pane Cullene. Jen by neškodila trocha soukromí.“ Špitali jsme si potichu, aby nás nikdo z přihlížejících nezaslechl. Ale když jsem spatřila Emmetovu tvář, bylo mi jasné, že ten ví všechno. Zamrkal na mě a tak jsem rychle uhnula a pohledem se vrátila k Edwardovi.

„Nevšímej si ho. Je to prostě Emmet. A neboj. Náš dům už na nás čeká. Hned, jak to půjde, tak odjedeme,“ slíbil.

Hmm, tak vhodný okamžik nastal, až když všichni hosté odešli. Museli jsem ještě konzumovat dort, jíst polévku z jednoho talíře. Bylo docela zábavné sledovat Edwarda, jak statečně polyká jedno sousto za druhým.

Mě čekal tanec nejdřív se členy rodiny a pak s dalšími a dalšími. A nakonec házení kyticí. Chytila ji nějaká slečna, kterou jsem nikdy dřív neviděla, asi nějaká z babiččiných hostů, těch tu byla většina.

Už jsem byla unavená, nohy mě bolely a byla tma. Zahradu osvětlovaly lampiony a hosté se začali trousit domů. Se všemi jsme se s Edwardem museli rozloučit. A teprve pak jsme mohli sami odjet.

Babička nás přemlouvala, ať zůstaneme přes noc, že už je pozdě a můžeme jet ráno, ale odmítli jsme. Bez ohledu na hodinu, jsem se moc těšila na náš nový domov.

Se všemi jsem se rozloučila a slíbila brzkou návštěvu. S Edwardem jsme si sedli do kočáru, on mi dal ruku kolem ramen a já se mu stulila na hrudi. Oči se mi samy zavíraly.

„Klidně spi, vzbudím tě, až tam budeme,“ zašeptal mi do vlasů a dlaní jezdil po mých zádech. Nemusel říkat dvakrát. Usnula jsem jako by mě do vody hodil.

Probudilo mě až rytmické houpání. Rozespale jsem zamžourala kolem sebe. Byli jsme venku, takže jsem toho přes tmu moc neviděla. Edward mě nesl v náruči a právě vycházel schody ke vchodu.

„Můžeš mě postavit, dojdu sama,“ řekla jsem.

„Nemůžu. Musím tě přenést přes práh,“ usmál se. Zaznamenala jsem to jen díky tomu, že se mu v záři měsíce zableskly zuby. „To by mi Alice dala, kdybych to neudělal,“ pokračoval a tentokrát se smál nahlas.

V celém domě jsme byli sami. Služebnictvo mělo nastoupit až další týden. Edward chtěl, abychom si užili líbánky pěkně o samotě.

Edward otevřel vstupní dveře a pak překročil práh. Políbil mě a postavil na zem. Urovnala jsem si šaty a rozhlédla se. Hala byla celá v modrobílých barvách. Moc se mi tu líbilo.

Ale, co teď. Teda, bylo mi jasné, co se bude dít, ale nějak jsem netušila jak se mám chovat, co mám dělat.

„Nechceš se jít umýt? Už je pozdě, měla bys už dávno spát,“ řekl Edward, vzal mě za ruku a táhl někam nahoru.

Šli jsme chodbou vpravo, zastavil se před dubovými dveřmi se zlatou klikou a otevřel. Zatajila jsem dech. Naše ložnice byla béžovozlatá, úžasná.

Dominovala jí mohutná postel s nebesy, které byly ze stejné látky jako závěsy a čalounění na křesílcích. Při pohledu na tu postel jsem se trochu začervenala. Ještě jsem prozkoumala zbytek. Toaletní stolek, lenoška, vše dokonale sladěné. Byly zde ještě další dvoje dveře.

Edward jedny otevřel a pokynul mi dovnitř. Hned, jak jsem vešla, za mnou zase zavřel.

Byla jsem v koupelně. Pod okem s těžkou záclonou byla bílá vana na stříbrných nožkách, na bílém stolečku byly poskládány ručníky. Nad umyvadlem vyselo zrcadlo ve stříbrném rámu. Zadívala jsem se do něj a viděla rozechvělou bledou dívku.

Těžce se mi dýchalo. Pocítila jsem potřebu okamžitě si sundat šaty a uvolnit tak sevřený hrudník. Nejdřív jsem si však opláchla obličej, abych se trochu vzpamatovala. Studená voda mě maličko uklidnila, ale ne natolik, abych dokázala s klidem vyjít ven.

Představa, že na mě za dveřmi čeká Edward, mě na jednu stranu rozechvívala, na druhou stranu způsobovala vlny paniky. Bože, co mám dělat? Byla jsem neuvěřitelně nervózní. Bello, seber se, vždyť je to tvůj manžel a to, co budete dělat, je naprosto přirozené, opakovala jsem si v duchu, ale zbytečně.

A někdo, možná, že dokonce bůh, to vyřešil za mě. Nedokázala jsem se sama dostat ze šatů. Tkanice byly příliš utažené a já je nedovedla dostatečně uvolnit. Nebyla tu žádná komorná, která by mi pomohla. Byl tu jen jeden člověk, můj manžel.

Přistoupila jsem ke dveřím, zhluboka se nadechla a otevřela. Edward stál u okna a díval se do noci. Sako leželo spolu s vázankou na opěradle křesla. Uslyšel mě a ihned se otočil. Zdál se trochu překvapený, možná proto, že jsem stále měla svatební šaty.

„Potřebovala bych pomoc,“ špitla jsem a pohled zavrtala do země. Neslyšně, skoro jako duch, ke mně přistoupil. Dal mi ukazovák pod bradu a zvednul ji tak, abych se na něj musela dívat. Jeho oči byly klidné, ani stopa po strachu, který jsem cítila já. Políbil mě na čelo, na nos a nakonec na rty.

Pak mě otočil a začal rozvazovat ty zatracené tkanice. Korzet povolil a šaty mi se šustěním spadli ke kotníkům. Zůstala jsem jen v tenké košilce, která mi sahala jen po kolena a odhalovala celá ramena, protože její ramínka byla tenká jako nitky pavučiny. Rudla jsem. Jasně jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří a srdce mi buší jako pominuté.

Edwardovy prsty zajely do mého účesu a začaly postupně uvolňovat jednotlivé prameny vlasů. Vytahoval jednu sponku za druhou, až se mi kadeře rozlily, jako vodopád, po zádech. Edward je prohrábnul a rukou mi tak zajel na krk. Lehce zatlačil a já musela vystoupit ze sukně a popojít blíž k němu. Až úplně k němu.

Dotýkali jsme se hrudníky. Dívala jsem se na jeho tvář, jeho oči zase studovaly tu mou, jako by odhadovaly, jestli smí, nebo ne. Opět mě políbil, ale tentokrát to byl dlouhý polibek plný vášně, ze kterého se mi podlamovaly nohy a ochabovaly ruce.

Edward mě vzal do náruče a přenesl na postel, kde mě jako nejdražší poklad opatrně uložit doprostřed a lehl si vedle mě. Rukou mě hladil po obličeji, vlasech, krku, občas zajel i na ramena. A sem tam mi právě pohlazené místo políbil.

Začínala jsem pociťovat chvění, které se rozlévalo z břicha do všech částí mého těla, přes hrudník, až ke konečkům prstů na rukou i nohou. Neodolala jsem a objala ho kolem krku. Rukama jsem zajela do jeho bronzových vlasů a užívala si jejich jemnost. Celou mě obklopovala Edwardova vůně, která mě v ten okamžik naprosto omamovala. Nemluvili jsme, v tuto chvíli, to nebylo třeba.

Ani nevím, jak se to stalo, ale moje netrpělivé prsty začaly rozepínat knoflíčky Edwardovi košile. Stáhla jsem mu ji z ramenou, abych mohla polaskat jeho dokonalou svalnatou kamennou hruď.

Edward prohloubil naše polibky, zapojil i jazyk a já vzdychla blahem. Když se rty přesunul na můj krk, zaklonila jsem lehce hlavu, aby měl lepší přístup. Pak putoval dál, do výstřihu košilky a ještě níž. Jak, ještě níž? lekla jsem se a pak teprve si všimla, že už žádnou košilku nemám. Chtěla jsem si okamžitě zakrýt rukama prsa, ale ty zrádkyně mě neposlouchaly. Bez mého dovolení dál přejížděly po Edwardově těle. Jakmile mi Edward polaskal bradavky, na nějaké skrývání jsem úplně zapomněla. Toužila jsem jen po jediném, po Edwardovi. Střed mého těla doslova hořel touhou po něm.

Rukama jsem se propracovala k jeho kalhotám a začala je neobratně rozepínat. Nenechal mě trápit se dlouho. Nepatrně se odtáhnul a sám si je sundal.

Teď jsme byli oba nazí. Opět jsem pocítila lehkou nervozitu, ale Edward nedovolil, aby propukla úplně. Jeho nyní černé oči mě sežehly pohledem a už plenil moje rty tak, že jsem skoro nevěděla, kdo jsem. Jeho ruka mi přejela od kolene po stehnu, až tam, kde byla má touha největší. Když se toho místa dotkl, vykřikla jsem, ale ne bolestí.

Byla jsem připravená. Byla jsem připravená na to, abychom se stali jeden. Edward to poznal a něžně do mě vnikl. Následovala ostrá bolest, která mi vehnala slzy do očí.

Omluvně se na mě zadíval a slané potůčky zlíbal. Bolest odezněla stejně rychle, jako přišla, já sama donutila Edwarda k pohybu.

Nikdy jsem netušila, že existuje něco tak úžasného, jako okamžik naplnění. Dostala jsem se až do nebe a ještě dál. Křičela jsem Edwardovo jméno a on mi šeptal slovíčka lásky.

Před očima jsem měla ohňostroj, spoustu barev, které překrývaly jedna druhou. Edward naposledy přirazil, něco zašeptal a položil se vedle mě, aby mě svou vahou, vahou kamene, nezalehl. Hned mě vzal do náruče a položil celou na sebe. Jeho studená náruč příjemně chladila moje rozpálené tělo.

Ztěžka jsem dýchala a postupně se uklidňovala. Edwardova dlaň jezdila po mé páteři tam a zpátky a moje srdce se dostávalo k normálnímu tempu.

„Miluju tě,“ řekl do ticha rušeného jen mým dechem.

„Miluju tě,“ zopakovala jsem a v náruči svého úžasného manžela usnula.

Čekám na Vaše hodnocení:)

19. kapitola     SHRNUTÍ     21. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 20. kapitola: