Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 19. kapitola

Volání minulosti - 19. kapitolaVolání minulosti je tu. Co všechno se stane po návratu Belly? Bude svatba?

 19. kapitola

Zdál se mi krásný sen. Byla jsem s Edwardem. Držel mě v náručí a sliboval, že už mě nikdy nenechá samotnou. Byl to tak krásný pocit. Cítila jsem se tak v bezpečí. Nic se mi nemohlo stát. Tiskla jsem se k němu a užívala si jeho blízkost. Do nosu mi pronikala jeho sladká vůně, po které se mi tolik stýskalo. Jeho tělo bylo stále stejně tvrdé, ale mně to nevadilo. Patřilo to k němu, takový byl a ani za nic bych ho nevyměnila.

Nechtěla jsem se nikdy probudit, přála jsem si takhle snít věčně. Ale takové věci se bohužel nestávají a já byla donucena otevřít oči.

To, co jsem viděla, mě překvapilo. Viděla jsem, neměla jsem přes oči šátek a místnost, ve které jsem nyní byla, rozhodně nebyla ta samá, kde mě věznili. Nade mnou byla nebesa postele, a když jsem se pořádně rozhlédla, mohla jsem vidět krb, toaletní stolek s velkým zrcadlem, mohutnou skříň, Edwarda, psací stůl… moment, Edwarda? Pohledem jsem se vrátila zpátky a rozbušilo se mi srdce. Že bych měla halucinace?

Ne, nebyly to halucinace, a jestli ano, tak byly neuvěřitelně přesvědčivé.

Edward se zvedl z křesla a přešel k posteli. Sedl si na kraj, vzal mou ruku, s ovázaným zápěstím, do své a políbil ji do dlaně, druhou přiložil na můj obličej a pohladil mě po tváři.

Ne, tohle není přelud, je skutečný. Stejně jako ve snu jsem cítila tu opojnou vůni, vůni, kterou měl jen on.

„Bello,“ zašeptal.
„Myslela jsem, že se mi to jen zdálo,“ vzlykla jsem. Síla okamžiku mě opět přemohla.
„Jsem tady, navždycky,“ řekl a znělo to jako přísaha. Pak si lehl vedle mě a objal mě. Hlavu jsem si opřela o jeho hruď a šťastně vydechla. Sem patřím, tady je to místo, kde chci strávit celý zbytek života.

„Tolik jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Nemohl jsem tě najít…“ nedořekl. Hlas mu vypověděl službu. Ucítila jsem jeho rty ve vlasech. Bylo to tak příjemné. Bože, jak moc mi tohle všechno chybělo. Jeho hlas, vůně, dotyky, polibky, blízkost. Zatřásla jsem lehce hlavou, abych na to už nemyslela, ale nebyla jsem moc úspěšná. Stále se mi vracely obrazy tmy. To je jediné, co si z toho pamatuju. Stálá a nekonečná tma.

Napadla mě jedna věc, Edward říkal, že mě nemohl najít. Jak je tedy možné, že tu teď ležím?

„Edwarde? Jak jste mě nakonec našli?“ zeptala jsem se.
„Alice měla vizi, jak běžíš po lese, tak jsme se tě vydali hledat a narazili na tebe úplnou náhodou. Měli jsme štěstí.“ Vydechl, jako by mu až teď došlo, že se to opravdu stalo. „Bello, nemusíš o tom mluvit, nechci, aby ses trápila, ale kdo tě unesl? Kde jsi byla? Víš, Aliciny vize tě stále viděly v bezpečí. Bylo divné, když jsem tě nenašel v pokoji, ale stále jsi mohla být někde v domě. Celý jsem ho prošel, ale nenašel vůbec nic. Ani tvoje vůně nebyla moc zřetelná. Šel jsem domů a Alice mě uklidňovala, že spíš ve své posteli. Nevěřila mi, že tam nejsi a tak šla se mnou. Znovu jsme prohledali celý dům, ale zbytečně. Rodina tě taky začala ráno postrádat. Okamžitě jsem tě začal hledat, ale jakoby se po tobě slehla zem. Nebyla jsi nikde, necítil jsem tvou vůni, abych tě podle její stopy mohl najít. Každý den jsem běhal všude možně, ale pokaždé bez výsledku. Nevěděl jsem, co dělat. Nikdo to nevěděl. Bál jsem se, že… že jsi mrtvá,“ zamumlal. „A pak přišla ta vize. Běžela jsi v ní po lese, odřená, unavená. Na to jsem tě našel pod tím stromem. Byla jsi v bezvědomí.“ Z jeho hlasu čišelo čiré zoufalství. Trpěl, i když o tom byť jen mluvil. Chápala jsem ho. Kdyby takhle zmizel on, asi bych to nepřežila.

„Carlisle tě ošetřil,“ pokračoval, „a dal vědět tvé rodině. Budeš teď muset hodně odpočívat a jíst,“ usmál se. „Miluju tě, tak moc tě miluju,“ zašeptal mi do ucha.

Moc ráda bych odpověděla na jeho otázky, ale sama na ně neznám odpověď. Nevím toho o nic víc, než on.

„Nevím, kdo to byl. Čekal na mě v pokoji. Myslela jsem, že jsi to ty. Byla tma, takže jsem ho neviděla. Něčím mě omámil a pak jsem se probrala v té chatrči. Ruce i nohy jsem měla svázané,“ otřásla jsem se a musela na chvíli přestat. Edward mě hladil po zádech a sem tam políbil na čelo nebo do vlasů.

„Měla jsem zavázaná ústa, abych nemohla křičet. Ten muž mě znal a myslel, že znám i já jeho. Jeho hlas mi byl povědomý, ale nemůžu si vzpomenout odkud. Vím, že už jsem ho někdy slyšela, ale kde,“ vykřikla jsem.
„To je v pořádku, nemysli na to. Už je to pryč. A přísahám, že ho najdeme a bude za to pykat.“
„Ne, já ti to chci říct. Musím to někomu říct a zbavit se toho,“ řekla jsem už klidnějším hlasem.
„Dobře.“
„Ten muž mi dal šátek i na oči, takže jsem za celou dobu neviděla vůbec nic. Někdo za mnou chodil. Nevím, jak často, ale vždycky přišel, sundal mi šátek z úst a dal napít, jen trochu. Netuším, jestli to byl muž nebo žena. Pamatuju si, jak mě všechno bolelo. Necítila jsem nohy ani ruce. Pořád jsem spala, a přesto byla unavená. A když ten člověk přišel naposledy, tak mi sundal provaz z rukou, ale pak přišel ten, co mě unesl a křičel na něj a donutil ho, znovu mi ty ruce zavázat. Pak oba odešli. Chtěla jsem se posunout, a tak jsem zjistila, že je provaz málo utažený a ruce z něj dostala. Utekla jsem. Šlo to špatně, bála jsem se, že mě najdou a odvlečou zpátky. Už jsem nemohla, tak jsem se skryla pod ten strom,“ zakončila jsem své vyprávění. Edward si mě celou dobu tisknul víc a víc, až to trochu bolelo, ale byla jsem ráda, že můžu být tak blízko něho.

„Jak dlouho jsem byla pryč?“ zeptala jsem se ještě.
„Asi týden,“ hlesl.
„Edwarde, napadla mě taková věc. Je možné, aby mě unesl jiný upír? S nějakým darem, který mohl ovlivnit Aliciny vize?“ zeptala jsem se na věc, která mě napadla z ničeho nic.

Edward se chvilku zamyslel a kývl hlavou.
„Možné by to bylo, ale necítil jsem u tebe upíra. Bello, ať už to byl kdokoliv, najdu ho, to ti slibuju.“

Pak někdo zaklepal na dveře a po Edwardově vyzvání přišla Edwardova matka.

„Drahoušku, měla bys něco sníst. Jsi vyhublá a potřebuješ získat sílu.“ V rukou nesla obrovský tác plný jídla. Položila ho na stolek pod oknem a přistoupila k posteli.
„Tak jak je ti?“ otázala se.
„Je to lepší. Děkuji paní Cullenová.“
„Říkej mi prosím Esmé, za chvíli budeme jedna rodina. Teď hezky všechno sněz a potom se na tebe přijde podívat Carlisle,“ oznámila mi. Byla tak milá a starostlivá. Nevěděla jsem, zda se hodí, abych své budoucí tchýni říkala Esmé, ale líbilo se mi to. Ještě než odešla z pokoje, tak se na mě otočila a věnovala mi hřejivý úsměv. Takový, jakým se dívají matky na své děti. Přišlo mi přirozené jí ho oplatit.

Edward se zvednul, vzal tác a s ním na klíně se posadil vedle mě. Byl tam nějaký vývar, spousta ovoce, maso, brambory a mnoho dalšího. Vypadalo to tak chutně a já pocítila hlad. Za ty dny mě to přešlo, ale teď jsem měla hlad přímo obrovský.

Edward mě krmil jako starostivý otec, ale po pár soustech jsem byla plná a už jsem nemohla víc.

„Ještě trochu, kvůli mně,“ přemlouval mě, ale nešlo to.

Za chvilku přišel doktor Cullen. Sundal mi obvazy, co jsem měla na rukách, zkontroloval chodidla a vůbec všechno.

„Vypadá to dobře, rány se dobře hojí. Ale budete muset ležet,“ zněl jeho verdikt.
„Carlisle, nechce jíst,“ postěžoval si Edward. „A přitom musí jíst.“
„Ano, ale budeš na ni muset pomalu. Víc jak týden nejedla. Její žaludek si potřebuje na příjem potravy zvyknout. Teď bude jíst míň, ale postupem času se to vrátí do normálnu,“ uklidnil ho. „Bello, odpoledne za vámi přijede babička,“ řekl ještě a pak nás nechal o samotě.

---

Babička mě objala a plakala.
„Děvenko moje, holčičko, kde jsi byla?“ ptala se, ale na odpověď nečekala. „Měli jsme o tebe hrozný strach. Chtěli přijet i ostatní, ale doktor říkal, že potřebuješ klid. Teď tu pár dní zůstaneš. Nebylo by vhodné tě teď převážet, ale hned jak budeš silnější, tak pojedeš domů. Paní Cullenová mi slíbila, že se o tebe postará. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“

Seděla u mě asi hodinu, než ji Carlisle vyhnal, samozřejmě zdvořile, abych mohla odpočívat. Celou dobu povídala o tom, co se dělo za ten čas, co jsem byla nezvěstná.

Ještě než odešla, ptala se, co bude se svatbou. Měla být za čtrnáct dní. Za ten týden, co jsem byla pryč, se všechny přípravy pozastavily. Řekla jsem jí, že si o tom promluvím s Edwardem, který tu teď nebyl. Nechal nám soukromí, ale už se mi po něm stýskalo. Začínal se vracet ten pocit, že jsem sama. Vím, byla tu babička, ale nějak to nepomáhalo.

Jen se za ní zavřely dveře, tak se zase otevřely a vešel Edward. Vydechla jsem úlevou nad tím, že ho zase vidím. Srdce mi bušilo až v krku a v jeho přítomnosti se začínalo postupně uklidňovat.

Objal mě a než jsem stihla něco říct, začal mluvit on.

„Tak jak to bude se svatbou?“ Zadíval se mi do očí. Ty jeho byly tmavě zlaté, plné lásky, něhy a oddanosti, které patřily jen mně.
„Chci ji. Za čtrnáct dní, jak bylo v plánu,“ odpověděla jsem.
„To jsem rád.“ Sklonil se ke mně a políbil mě. Byl to dlouhý vášnivý polibek. Když opustil moje rty a přemístil se na můj krk, doslova jsem lapala po dechu.

Nemohla jsem se dočkat, až budu jeho ženou.

---

Přípravy na svatbu byly opět v plném proudu. Šaty jsem už měla hotové, květiny byly vybrané, jídlo jakbysmet. Zbývalo už jsem počkat na ten velký den.

Ještě předtím, mě však čekal jeden rozhovor s Edwardem. Věděla jsem, že přijde. Byla to poslední věc, o které jsme mluvili před tím, než mě unesli. A zatím se k němu ani jeden z nás nevrátil.

Když jsem u mého únosu. Nenašly se žádné stopy. Ani po únoscích, ani po té chatrči, ve které jsem byla. Jakoby se mi to jen zdálo a já byla celou dobu bezpečně v posteli, jak to viděla Alice. Byly tu však přímé důkazy, které jasně popíraly to, že bych byla doma.

Bylo to zvláštní a Edward se stal ještě více ostražitým a obezřetným, než byl dosud. To byl tak trochu i důvod, že došlo znovu na to, ne příliš vhodné, téma.

„Edwarde, já budu chodit do zahrady, když budu chtít,“ rozčilovala jsem se. Už mi bylo dobře. Byla jsem jen trochu slabá, ale nevydržela jsem zavřená doma. Annabel mi pomáhala do zahrady, kde jsem pozorovala, jaké nové květiny zasadil zahradník, jak se stará o svoje květiny. Bylo mi tam dobře.

Edward tam za mnou většinou chodil a tak jsme trávili opět většinu dne spolu. Ale jednou musel na lov a já se tam šla posadit sama. Dostala jsem potom hodinovou přednášku o své bezpečnosti a své nezodpovědnosti. Kdokoliv mě tam mohl přepadnout a znovu odvést.

Měl pravdu, to ano, ale to mi nezabránilo v tom, abych se rozčílila. Měla jsem dost toho, jak mě pořád hlídají. Ať už to byl Edward, jeho sestry, babička nebo teta Julie. Už to opravdu přeháněli.

„Já jsem zodpovědná sama za sebe a dokážu odhadnout, co je dobré a co ne. Nebudeš mi říkat, co mám dělat.“
„Bello, zapomněla jsi, co se ti stalo? Když se budeš takhle chovat, může se to stát znovu,“ řekl Edward.
„Myslíš, že jsem na to mohla zapomenout. To opravdu ne. Vím, že se to může opakovat, ale já nedokážu být celý den zavřená v domě. Potřebuju vzduch. Už mám plné zuby, toho, jak mě všichni opatrovávají. Chci mít taky trochu svobody,“ zoufala jsem si.
„Riskuješ až příliš,“ zamumlal tiše, ale slyšela jsem ho.
„Tak mě přeměň. Pak se mi nemůže nic stát,“ navrhla jsem a čekala, co on na to.

Podíval se na mě bolestným s výrazem.

„Víš, přemýšlel jsem o tom. Měl jsem na to dost času,“ ušklíbl se. „Uvědomil jsem si, že bych nepřežil, kdyby se ti něco stalo. Nedokázal bych dál žít. Ale taky se nemůžu smířit s myšlenkou, že z tebe bude vraždící monstrum,“ zavrtěl hlavou.
„Ale já nebudu monstrum. Ty taky nejsi. Jsi úžasný, dokonalý, a dokud jsem člověk, nikdy se ti nevyrovnám. Dovol mi být s tebou navždy, prosím.“ Objala jsem ho kolem pasu a opřela se o jeho prsa.
„Co když to pak nebudeš chtít. Co když budeš litovat, že ses tak rozhodla,“ zkusil mě zviklat.
„Nebudu nikdy. Miluju tě.“ Byla jsem si jistá, že kdyby to udělal, byla bych ten nejšťastnější člověk na světě. Edward byl nedílnou součástí mého života a já si strašně přála být s ním.

„Dobře,“ špitnul. Napadlo mě, jestli jsem se nepřeslechla. Řekl dobře? Zvedla jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. Výraz jeho tváře byl rozpolcený, ale přesto zopakoval.
„Udělám to. Ale dej mi čas, prosím. Nechci, aby to bylo jen vyústěním téhle situace. Počkáme, až se to vyřeší a bude klid,“ řekl klidným hlasem, který vůbec neodrážel všechny ty emoce, které se mu objevovaly v obličeji.
„Dej mi tak dva tři roky, prosím. Za tu dobu si to třeba rozmyslíš. Uvědomíš si, že lidský život je lepší, než nekonečná věčnost.“
„Ne, nerozmyslím si to. Nikdy. Ale počkám, když ti to udělá radost. Hlavně, když budeme spolu,“ řekla jsem a znovu se o něj opřela.

Nenapadlo by mě, že to nakonec půjde tak hladce. Ale byla jsem za to ráda. Moc jsem se těšila na věčný život s Edwardem po boku. Bude to krása.


Tak co říkáte na to, jak se to vyvíjí? Čekám na Vaše hodnocení:)


18. kapitola     SHRNUTÍ     20. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!