Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 16. kapitola

Volání minulosti - 16. kapitolaPřidávám další díl. Tentokrát je trochu delší než posledně. Snad se bude líbit. A konečně se trochu dostáváme k té akci. Nevím no, snad jsem nevyšla ze cviku. Moc děkuju za komenty a jako vždy žádám o další k téhle kapitole. Je to takový nakopávač:) Příjemné čtení, Vám také jako vždy, přeje Vaše Zuzka88

16. kapitola

Svatba s Edwardem. To byla jediná věc, na kterou jsem dokázala myslet. Všechno ostatní šlo tak nějak mimo mě. Bylo mi jedno, že se kolem mě dějí divné věci. Hlavně, že brzy budu s ním a nic nás nerozdělí. Nemohla jsem se toho dne dočkat.

Jelikož bylo léto v plném proudu, byla svatba naplánovaná na konec srpna, abychom ještě stihli pěkné počasí. I když, co je pěkné počasí tady ve Forks?

Na přípravy zbývaly necelé dva měsíce. Babička, Esmé a Edwardovy sestry plánovaly dnem i nocí. Občas se k nim připojila i tetička Julie. Já jsem se držela stranou, tohle pro mě opravdu nebylo.

Svatba to měla být opravdu velká. Uskutečnit se měla na sídle Cramptonů. Obřad jsem si vynutila pod širým nebem. Chtěla jsem se vdát v zahradě, bylo to moje nejoblíbenější místo v domě, dá-li se to tak říct. Hostina pak měla probíhat uvnitř a pak se mělo tančit a to buď v tanečním sále, nebo v zahradě, kde bude pro tu příležitost vybudován taneční parket.

Pozvánky byly zaslány do širokého dalekého okolí, pro mě samým cizím lidem. Ale s babičkou jsem se kvůli tomu nehádala, když si to přeje, vyhovím jí. Byla jsem jí moc vděčná za to, že povolila, abych si Edwarda vzala, tohle byla jen malá daň.

Svatební šaty mi přijela navrhnout nejlepší modistka z New Yorku. Musím říct, že byly opravdu nádherné. Krajkové s mohutnou sukní.

Všechny ty dny příprav jsem trávila s Edwardem. Protože byli všichni zabráni do své práce, nikdo si nás moc nevšímal. Bral mě na vyjížďky v kočáře, nebo jsme se jen tak ruku v ruce procházeli.

Jedna taková na první pohled obyčejná vyjížďka pro mě končila ohromným překvapením.

Jeli jsme déle než obvykle a hodně jsme se vzdalovali od městečka.

„Edwarde, kam to jedeme?“ ptala jsem se zvědavě.
„Na projížďku,“ odpověděl prostě. Upřela jsem na něj pohled a zkoumala jeho tvář. Bylo v ní zvláštní napětí, ale ne to, když člověk očekává něco zlého, ale takové radostné, plné očekávání.
„Co se děje, Edwarde?“ Chytil mě za ruku a políbil do dlaně.
„Nic, všechno je v nejlepším pořádku. Za pár týdnů si vezmu ženu, kterou miluji nejvíc na světě a právě teď jsem s ní,“ usmál se na mě krásně.

Jeho slova mě potěšila, to ano, ale stále jsem se nedozvěděla to, co jsem chtěla.

„Edwarde,“ zkusila jsem to jinak, „mohl bys mi prosím říct, co chystáš?“ Jen zakroutil hlavou, ani se nenamáhal odpovědět. Jak chce. Vylezla jsem mu na klín a ruce mu obmotala kolem krku. Naše obličeje od sebe byly vzdáleny sotva pár centimetrů.

„Lásko, kampak to jedeme,“ zašeptala jsem. Edward se usmál a pak udělal něco, co jsem nečekala. Prostě mě políbil. Líbilo se mi to a moc, ale myslela jsem, že mi odpoví.

Líbal mě opravdu dlouho. Jemně se třel svými rty o mé a mně pomalu docházel dech. Když jsem se od něj odtrhla, lapala jsem po dechu, jako bych byla dlouho pod vodou. Zavřela jsem oči a opřela se čelem o Edwardovo rameno.

Zbytek cesty probíhal mlčky. Úplně se mi z hlavy vykouřilo, o čem jsme mluvili.

Když kočár zastavil, rozhlédla jsem se kolem sebe. Stáli jsme uprostřed cesty, která byla na jedné straně lemovaná hustým lesem, na druhé byla alej z mohutných kaštanů.

Tázavě jsem zvedla obočí. Edward se jen šibalsky usmál a pomohl mi vystoupit. Pěšky jsme se vydali alejí někam dál.

Čím dál jsme byli, tím jasněji jsem rozeznávala obrysy, objevující se před námi. Byl tam nějaký dům.

Musela jsem zatajit dech, protože to, co se objevilo před námi, bylo něco neuvěřitelného. Ano, byl to dům, ale ne jen tak ledajaký.

Dole byl park, s přesně střiženým trávníkem a umně sestříhanými keři. Z něho vedla dvoje křídla schodů, která svírala fontánku a nad tím vším se tyčil obrovský dům se spoustou oken a velkou terasou kolem celého prvního patra. Celý byl béžový a naprosto úchvatný.

Otočila jsem se na Edwarda a na jazyku měla jedinou otázku. Proč tu jsme?

„Líbí se ti?“ zeptal se mě dřív, než jsem stihla otevřít pusu.
„No, ano. Je krásný, ale proč tu jsme?“ nechápala jsem.
„Koupil jsem ho,“ oznámil mi, jako by mi říkal, že si dá k večeři kuře. Já vím, špatné přirovnání, tak jakoby si chtěl dát k večeři srnku. Vyvalila jsem oči a údivem otevřela pusu. Edward se rozesmál a dal mi pusu na tvář.

„Ccco že?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Ano, koupil jsem ho a jestli chceš, můžeme tu žít,“ prohlásil. Žít tady? Myslí to vážně?
„To myslíš vážně?“ zopakovala jsem svou předchozí myšlenku.
„Ano, ale jen pokud budeš chtít.“

Páni. Znovu jsem zaměřila zrak na ten dům. Představa, že bych v něm žila a navíc s Edwardem po boku mi vyvolala úsměv na tváři.

„Tak co myslíš?“ ptal se opatrně Edward.
„Je to skvělé, nádherné. Moc ráda tu budu bydlet,“ usmála jsem se na něj a jemu se vyloženě ulevilo.
„Ještě to chce pár úprav, zařídit pokoje a podobně. Esmé mi slíbila, že se o to postará.“
„To bude moc hodná. Můžeme se jít podívat dovnitř?“
„Jistě, tudy prosím.“ Potěšeně se zasmál a vedl mě přes park ke schodům a odtud nahoru.

Všechny pokoje byly velké a vzdušné. Byl tu i taneční sál. Na první pohled jsem si to tu zamilovala. Za domem se rozprostírala zahrada plná květinových záhonů a křivolakých cestiček, které zvaly k procházce. Nedaleko byl hustý les.

Připadala jsem si trochu jako v pohádce. Princ si odvede svoji princeznu na krásný zámek a tam spolu žijí šťastně až do smrti. V našem případě do smrti princezny.

To mě přivedlo na myšlenku, kterou jsem se až dosud nezabývala. Já pomalu zestárnu a jednou umřu. Na rozdíl od Edwarda. On bude navždy mladý a krásný a… nesmrtelný. Bude mě ještě milovat, až budu stará, vrásčitá, s bílými vlasy? Budu vypadat jako jeho babička. V duchu jsem se otřásla. Hrozná představa.

„Je ti něco, lásko?“ vytrhl mě z přemýšlení Edward. Vypadal tak šťastně. Nechtěla jsem mu kazit náladu, tak jsem se pokusila ovládnout svůj výraz a usmála jsem se na něj.
„Nic, jen si představuju, jak tu spolu budeme žít.“ Přistoupila jsem k němu, objala ho kolem krku, vytáhla se na špičky a políbila ho. Než jsem se stihal odtáhnout, přitiskl mě Edward k sobě a polibek opětoval.

---

I když jsem se snažila na naši budoucnost nemyslet, ta myšlenka se mi neustále vtírala do mysli. Viděla jsem sebe jako starou a Edwarda stále stejně okouzlujícího a mladého. Bylo mi z toho do breku. Chvíli jsem se bála, že už mě nebude chtít, až budu stará, pak mě zas napadalo, že nechci umřít a nechat ho tu, že s ním chci být navždy.

Edward poznal, že se se mnou něco děje, ale na jeho otázky jsem odpovídala vždycky to samé. Nic to není, všechno je v pořádku. Nevypadal, že by mi na to skočil, ale nepřemlouval mě.

Nechtěla jsem kazit ty krásné chvíle, které jsme spolu zažívali a raději se sama ze vnitř užírala.

Až jednou. Napadlo mě to při rozhovoru s Alice. Vyprávěla mi o sobě a Jasperovi, jak je s ním šťastná a je ráda, že spolu budou už navždy. Ano, to je přesně to, po čem toužím i já. Být s Edwardem napořád a nikdy se neodloučit.

Nikdy mi sice neříkal, jak se člověk stane upírem. Mluvil o tom, že Carlisle přeměnil jeho, Esmé, Rose a Emmetta, ale nevěděla jsem jak. Je možné, že by mě mohl taky přeměnit? Nebo by to dokonce mohl udělat Edward?

Hned ve mně svitla jiskřička naděje a má nálada, posledních pár dní se pohybující kolem bodu mrazu, rázem vystoupila do hodnot, při kterém tají všechny ledy.

Plná optimismu jsem se rozhodla si o tom při první příležitosti promluvit s Edwardem.

---

„Miláčku,“ využila jsem chvíle klidu. Sice jsem přesně nevěděla, jak začít, ale musela jsem vědět, jaké jsou možnosti.

Seděli jsme s Edwardem na lavičce, skryti před zraky ostatních a povídali si o všem a vlastně o ničem.

„Ano?“ reagoval hned.
„Víš… přemýšlela jsem,“ bože, jak mu to mám říct, „přemýšlela jsem o naší budoucnosti,“ dokončila jsem větu. A upřela na Edwarda zvědavý pohled. Ten se na mě taky podíval a usmál se.
„Bude krásná, nic ti nebude chybět. Budeme cestovat a neustále budeme spolu,“ popisoval to, jak si to představoval on. Ale vůbec nepochopil, co jsem mu chtěla naznačit.
„Tak jsem to nemyslela. Já stárnu, Edwarde, a ty ne,“ řekla jsem narovinu, co mě tak dlouho trápilo.
„Takže to je ono? O tom celou dobu přemýšlíš? Proto jsi tak smutná?“
„Ano,“ odpověděla jsem prostě.
„Bello,“ povzdychl si. „Ano, zestárneš,“ potvrdil to, co jsem dávno věděla.
„A umřu,“ dodala jsem ještě. Trochu zděšeně se na mě podíval.
„Ano, ale až tu nebudeš, nebudu tu ani já.“ Teď jsem se vyděsila já.
„To myslíš vážně? Ne, ne, ne, to nemyslíš vážně. To ti nedovolím. I kdybych tě měla chodit strašit jako duch, nedovolím, aby ses zabil,“ plácala jsem nesmysly, ale bylo mi to jedno. Nedokázala jsem snést myšlenku na to, že by Edward nebyl.
„Ale ty jsi smysl mého života. Bez tebe už to nebude mít cenu,“ namítl. To byla moje chvíle.
„A ty jsi můj a proto mám jedno řešení.“ V jeho zlatých očích se objevila otázka.
„Přeměň mě, Edwarde. Udělej ze mě upíra a budeme spolu navždy.“

Vyskočil z lavičky, jako by ho bodla včela.
„Tohle zase nemůžeš myslet vážně ty. Zbláznila ses. To po mně nemůžeš chtít. To nejde, to neudělám,“ bránil se urputně. Napadla mě jediná věc. Nechce, abych byla jako on. Sice říkal, že by se hned zabil, ale teď to vypadalo, jako by si přál, abych nakonec umřela.

Taky jsem se postavila a bojovně si založila ruce v bok.
„Ne, nezbláznila jsem se. Chtěla bych být taková jako ty a tvá rodina, abychom mohli být spolu. Jiný důvod nemám. Ale myslím, že láska k tobě je důvod dostatečný,“ řekla jsem důrazně. Edward jen kroutil hlavou.
„To nejde. Nemůžeš být jako my.“ To si snad myslí, že je to jen pro vyvolené, že jsou něco víc a já pro to nejsem ta správná osoba?
„Víš co? Nechápu tě. Nejdřív mi tu říkáš, že až umřu, šel bys hned za mnou. Že jsem důvod tvého bytí a vzápětí mě odmítáš přeměnit na upíra, i když je to jediná možnost, jak zůstat spolu. Měl by ses rozhodnout, co vlastně chceš.“ Slzy se mi začaly sbíhat v očích, ale nechtěla jsem teď brečet, potřebovala jsem zůstat rozhodná a stát si za svým.
„Miluju tě a půjdu hned za tebou, ale nestaneš se upírem,“ slovo upír zdůraznil, „to nikdy nedovolím.“
„Fajn,“ křikla jsem. „Jak chceš. Možná bychom to neměli prodlužovat. Co kdybych umřela hned. Stejně nás moc dlouhá doba nečeká.“ Já jsem taky na nic nečekala. Naštvaně se otočila a s hrdě vztyčenou hlavou se vydala do svého pokoje.

Tam jsem dala průchod pocitům, které na mě celou dobu dorážely. Natáhla jsem se na postel a usedavě se rozbrečela.

Brečela jsem nad svým životem, nad tím, co jsem řekla Edwardovi, co mi řekl on. Nad naší budoucností, která nebude taková, jakou jsem si ji ve svých představách naivně malovala a nad tím, že jsme se s Edwardem vlastně poprvé pohádali.

Pláč mě nakonec přemohl a já usnula a unikla tak aspoň na chvíli té nepříjemné realitě. Je zajímavé, jak se jedno nádherné odpoledne může změnit na úplnou katastrofu. Alespoň tak, jsem to v tu chvíli viděla.

Probudilo mě zaťukání na dveře. Dotyčný nečekal na povolení a dveře se tiše otevřely.

„Slečno Bello, za chvíli bude večeře, měla byste se připravit,“ upozorňovala mě Annabel. Ještě celá rozespalá jsem se na ní podívala a přikývla, že chápu.

Moc se mi nechtělo, ale také jsem nechtěla vysvětlovat, proč nepřijdu, takže bude nejlepší se převléct, upravit, nasadit úsměv, na který jsem mimochodem neměla ani pomyšlení, a sejít do jídelny, kde bude celá rodina.

„Bello, drahoušku, zítra přijede švadlena, aby ti zkusila šaty a odpoledne bychom měly vybrat květiny,“ švitořila babička.
„Ano, ale květiny nechám na tobě a ostatních, já se v tom moc nevyznám a vy máte dobrý vkus.“
„Jak chceš, ale měla by ses víc angažovat drahá. Edwarda si užiješ ještě dost, ale svatbu budeš mít jen jednu,“ řekla. Při větě, Edwarda si užiješ ještě dost, mě bodlo u srdce. Kdoví, jak to s námi teď vůbec je.

Chtěla jsem odvést pozornost od tématu svatby, tak jsem plácla první věc, která mi přišla na jazyk a nebyla to zrovna nejvhodnější volba.

„Nacházím v pokoji věci po otci a bratrovi. Nevíte, kde se tam berou?“ Hned jak mi ty dvě věty vyletěly z pusy, věděla jsem, že to byla chyba. Všichni se na mě zaraženě dívali a nikdo nic neříkal.

„Jaké věci?“ První se vzpamatoval David.
„Různé osobní věci. Annabel říkala, že jsou na půdě, ale já je občas nacházím ve svém pokoji,“ vysvětlila jsem.
„Tak o tom nic nevím.“ Ostatní jen kroutili hlavami, jen Victoria ne, ale u ní jsem si zvykla, že si nevšímá ničeho.

„Asi je to jen shoda náhod,“ zakončila jsem ten rozhovor a měla se k odchodu. „Když mě omluvíte, jsem unavená, půjdu si lehnout.“

Na nic jsem nečekala a už byla na schodech.

Hned jak jsem vešla do pokoje, zavřela jsem za sebou dveře a se zavřenýma očima se o ně opřela. Proč já to jen říkala, nadávala jsem si v duchu. Taky jsem mohla držet tu svou pusu zavřenou.

Rozlepila jsem od sebe víčka a zarazila se. Venku už se stmívalo a v pokoji nebylo skoro vidět, ale mužské siluety u okna jsem si všimla. Stál tam úplně klidně a díval se na mě. Jeho pohled jsem vycítila, i když do obličeje jsem mu neviděla.

„Edwarde?“ zašeptala jsem jeho jméno. Nic neříkal. Asi se pořád zlobil za to odpoledne. Byla jsem bez něj pár hodin a moc se mi po něm stýskalo. Šla jsem přímo k němu, jen abychom se mohli nějak usmířit.

Stála jsem skoro u něj, ale přepadl mě takový divný pocit.
„Edwarde?“ zkusila jsem to znovu. Stále mlčel jako hrob. Závoj noci dodával celé scéně strašidelný tón a já dostala strach. Edward by se jistě hned ozval. Co když…

Ani jsem nestihla myšlenku dokončit, když se postava přiblížila. Sehnul ke mně hlavu a zašeptal mi do ucha povědomým hlasem.

„Tak se znovu setkáváme.“ Pak mi přitiskl nějakou látku na obličej a já po chvilce, kterou jsem strávila pokusem se bránit, jsem ztratila vědomí.


Takže?? Netrpělivě čekám na Váš názor:) Tak mi ho svěřte tím, že ho napíšete do komentíku. Děkuju


15. kapitola     SHRNUTÍ     17. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 16. kapitola:

 1
1. Kačka
04.06.2011 [18:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!