Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 12. kapitola

Volání minulosti - 12. kapitolaTak po delší době přidávám další dílek. Bella si konečně uvědomí, že něco není úplně v pořádku a nakonec se jí podaří zjistit pravdu. Opět mi přijde trochu nudný. Teda je pravda, že v jedné věci se trochu posuneme, ale i tak... Pokusím se, aby se od příště konečně něco dělo, slibuju. Jinak děkuju všem za komentáře k předchozí kapitole a za trpělivost, kterou se mnou máte, když mi to tak trvá:) A samozřejmě chci poprosit o komentáříky. Děkuju moc a pěkné čtení. Zuzka88

12. kapitola

Prudce jsem se posadila na posteli. Zdál se mi nádherný sen. Přišel za mnou Edward, vyznal mi lásku a pak mě znovu políbil.

V očích se mi začaly zbíhat slzy. Proč se mi to jen zdálo?! To to nemohla být skutečnost?

Celá rozladěná jsem opatrně vstala z postele, noha mě ještě bolela, ale když jsem na ni příliš nenašlapovala, dalo se to. Byla jsem rozhodnutá, že končím s ležením. Chtěla jsem jít aspoň do zahrady na lavičku, nebo do salónu. Bylo mi to jedno, hlavně, abych zmizela z tohohle pokoje.

Na pomoc s oblékáním jsem si zavolala Mariu. Když mě viděla, jak stojím uprostřed pokoje, okamžitě začala protestovat, ale já na ní nedbala a nechala se obléknout.

Byla jsem natočená čelem k oknu, Maria mi zapínala šaty, když jsem na parapetu uviděla něco, co tam určitě nepatřilo. Požádala jsem Marii, aby mi to podala. Byla to bílá růže.

Opatrně jsem ji vzala do dlaní, jako bych se bála, že můžu ten křehký květ pomačkat a přičichla jsem k ní. Naplnila mě opojná sladká vůně.

Věděla jsem od koho je. Byla od Edwarda. Včera to nebyl sen, Edward tu skutečně byl. Srdce mi plesalo neskutečnou radostí. On mě opravdu miluje, nebyl to jen sen. Tetelila jsem se štěstím a na tváři se mi usadil široký úsměv.

„Mám vám pomoci dolů, slečno?“ zeptala se Maria.
„Ano, děkuji. Ještě než půjdeme, dej tu růži prosím do vázy.“ Maria odběhla, aby přinesla vázu s vodou, a pak jsme mohly vyrazit.

Šlo nám to hodně pomalu. Ztěžka jsem se o ni opírala a nejhorší to bylo na schodech. Ale nakonec jsme zdárně došly do cíle. Tím byla jídelna.

Už tam seděl Mark s Victorií, a hned, jak mě zahlédl, mi šel na pomoc.
„Neměla jsi ještě vstávat, sestřenko,“ mračil se na mě. Dovedl mě na místo a přistrčil mi židli.
„Mě je už dobře. Teda docela. Už jsem potřebovala jít mezi lidi.“
„Vždyť jsi neležela ani den,“ nechápavě vrtěl hlavou.
„Neboj, nehodlám podnikat dlouhé výpravy, ale ráda bych si šla sednout aspoň na terasu nebo do zahrady,“ uklidňovala jsem ho.
„Jak myslíš, ale měla by ses ještě nechat zkontrolovat od lékaře,“ radil mi.
„Dobře, pošlu pro něj, když vás to uklidní.“

Tento hovor jsem pak absolvovala se všemi členy rodiny, samozřejmě kromě Victorie, ta neřekla opět nic.

Ale ani jejich přehnaná péče mi nedokázala zkazit náladu. Stále jsem byla jako v takovém růžovém oparu. Na obláčku lásky. Prostě úplně mimo.

Přemýšlela jsem, kam se nejlépe přemístit, aby tam za mnou mohl přijít Edward. Byla jsem si jistá, že přijde.

Na terasu jsem nemohla, tam chodilo hodně lidí, ale někam do zahrady, nějakého stinného koutu. To by možná šlo.

„Bello,“ vytrhl mě z uvažování babiččin hlas. Okamžitě jsem k ní obrátila hlavu.
„Ano?“
„Když už je ti lépe, myslela jsem, že bych návštěvu Pralineriových mohla přeci jen potvrdit,“ nadhodila. A už je to tu zas. Copak jsem neřekla jasně, že o něj nestojím?
„Bohužel, na návštěvu se ještě příliš necítím. Možná za pár dní,“ snažila jsem se vykroutit.

Babička se na mě přísně podívala, ale statečně jsem její pohled opětovala.
„Bello, nemůžeme to odkládat věčně. Jsem si jistá, že až Emanuela poznáš blíž, zalíbí se ti.“ Tak to až naprší a uschne. Vůbec nemám úmyslu ho poznávat víc. Je divný, zženštilý. A já mám Edwarda. To jsem však říct nemohla.
„Je mi líto, ale na návštěvu se ještě necítím,“ zopakovala jsem, jako bych ji neslyšela. „Annabel, mohla bys mi prosím pomoci na lavičku do zahrady,“ zavolala jsem na hospodyni.
„Jistě slečno, ale neměla byste raději ležet?“ Mávnutím ruky jsem ji zarazila.
„Na tu lavičku, prosím,“ procedila jsem skrz zuby. Neměla jsem náladu, babička mi ji pěkně zkazila. Veškerá radost, které jsem byla ještě před chvílí plná, byla fuč.
„Jak si přejete.“ Podepřela mě pod předloktím a už jsme klopýtaly ven.

„Prosím někam, kam nebude od domu vidět,“ požádala jsem ji.
„Vím o jednom skvělém místě, tam budete úplně oddělená od světa.“ Na tváři se jí objevil lišácký úsměv. Určitě tušila, proč chci soukromí.

Dovedla mě k lavičce skryté ve stínu kvetoucích rododendronů. Byla kamenná, stejně jako ta, kterou mi ukázal Edward.

Opatrně mě na ni usadila. Bylo to perfektní. Viděla jsem část domu, mimo jiné i svůj balkon, ale na mě nebylo vidět odnikud.
„Je to tu skvělé,“ usmála jsem se na Annabel. „Mohla bys pro mě někoho poslat, až bude čas na oběd?“
„Samozřejmě,“ oplatila mi zářivým úsměvem. „Teď vás tu nechám, mám ještě spoustu práce.“ Otočila se a zmizela na cestičce.

Rozhlížela jsem se kolem. Byla jsem omámená sladkou vůní. Jestlipak se Edward objeví. Ale jak mě tu najde? Na to jsem nepomyslela. Chtěla jsem na tohle místo proto, aby nás nikdo neviděl, ale nenapadlo mě, jak Edward uvidí mě.

Ach jo. Co se dá dělat. Tak tu aspoň posedím a užiju si teplého, sice zataženého, ale letního dne.

Zadívala jsem se na svůj balkon. Nikdy mi nepřišlo, že je tak vysoko nad zemí. Když jsem na něm byla, připadalo mi, že bych mohla v klidu skočit dolů a nic by se mi nestalo, ale teď vidím, že bych se rozmázla jako žába.

Ještě, že se Edwardovi nic nestalo, když za mnou včera lezl. Ale… pozorněji jsem se podívala na stěnu domu a pak můj balkon. Jak je to možné?

Omítka byla až na pár ozdobných ornamentů hladká. Nebylo zde čeho se chytit a vylézt nahoru. Jak se tam teda Edward dostal?

Oči mi zakrylo něco studeného. Lekla jsem se a trochu sebou trhla.
„Hádej kdo je to?“ zašeptal mi do ucha hluboký sametový hlas. Bylo mi jasné, kdo to je. Nadšeně jsem se otočila a hned se mu vrhla okolo krku. Pevně si mě k sobě přitiskl a pak mě políbil. Byla jsem z něho úplně vedle.

Když mi docházel dech, sedl si spořádaně na lavičku, ale mě z náruče nepouštěl. Posadil si mě na klín a obmotal okolo mě svoje ruce. Pohodlně jsem se opřela o jeho hruď a užívala si tu pohodu. Nemluvili jsme, nebylo to třeba.

Jak jsem seděla, byla jsem natočená čelem k domu a tak jsem si znovu vzpomněla na to, nad čím jsem přemýšlela, než Edward přišel.

Nedávalo to smysl. Trochu jsem se zavrtěla.

„Na co myslíš?“ zeptal se tiše.
„Jak ses v noci dostal do mého pokoje?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Všimla jsem si, jak trochu ztuhnul, ale pak dělal jakoby nic.
„Oknem,“ odpověděl prostě. Nechtěla jsem se vzdát, potřebovala jsem se dozvědět pravdu. Proč je tak studený, proč jeho oči mění barvu a teď to, že vylezl několik metrů, aniž by měl po čem.
„A jak ses dostal do toho okna?“ pozvedla jsem obočí a čekala. Začínal být nervózní.
„No… vylezl jsem tam?“ Na konci stočil větu do otázky, jako bych snad já měla znát odpověď.

Mlčela jsem a vyčkávala.
„Bello,“ povzdychl si. „Co záleží na tom, jak jsem se k tobě dostal? A vůbec, co děláš tady? Neměla bys náhodou ležet?“ snažil se odvést mou pozornost jinam.
„Už je mi skoro dobře. A odpoledne přijede tvůj otec, aby mě prohlédl,“ opáčila jsem. „Ale, to jsme se dostali trochu jinam. Stále čekám vysvětlení,“ stála jsem si na svém. Nenápadně se ušklíbnul, rozladěný, že mu to nevyšlo.
„Já se bojím, že…“ začal, ale větu nedokončil.

Čeho se muž jako on může obávat? To spíš já bych se měla bát, aby si všechno nerozmyslel a neuvědomil si, že nejsem nic pro něj.
„Edwarde, já jsem si všimla, že je tu něco jinak. Tvoje oči, studená kůže a teď to, že ses ocitl u mě v pokoji, kam jsi přišel oknem, ale není žádná možnost, jak se do toho okna dostat. Prosím tě, abys mi řekl pravdu. Jsem už velká holka a jsem si jistá, že ji unesu,“ pronesla jsem vážný tónem, ale stále vypadal váhavě.

„No tak, Edwarde,“ přemlouvala jsem ho.
„Dobře,“ řekl odhodlaně. „Ale věř, že to asi nechceš slyšet a už vůbec se ti to nebude líbit,“ varoval mě, ale mě to bylo jedno. Byla jsem strašně zvědavá na to jeho tajemství. Vůbec mě nenapadalo, co to může být.

Když jsem mlčela pokračovat.
„Bello, já… já nejsem… člověk,“ vysoukal ze sebe. Cože? A co jiného by byl? Vždyť má dvě nohy, dvě ruce, hlavu, mozek, všechno jako člověk. Překvapeně a hlavně nechápavě jsem na něj vykulila oči.
„Jsem upír,“ vyřkl tu větu a mě, ač jsem nic nejedla, zaskočilo. Začala jsem se dusit, kašlala jsem, oči mi slzely. Edward mě jemně uhodil do zad a asi po minutě jsem se konečně mohla normálně nadechnout.

„Jsi v pořádku?“ staral se a upíral na mě své dnes hnědé oči.
„Ano,“ zaskřehotala jsem. „Jen mě to… zaskočilo.“ Přesnější výraz už na to nebyl. „Myslel jsi to vážně?“
„Samozřejmě,“ řekl skoro dotčeně.
„Promiň, já jen, že to zní tak neuvěřitelně. Je to neuvěřitelné. Vždyť upíři neexistují… teda neměli by. Jsou to jen mytické bytosti,“ kroutila jsem hlavou a snažila si to nějak urovnat.
„Tobě to nevadí? Neutečeš ode mě?“ V duchu jsem se ušklíbla. Copak je slepý?
„Edwarde, i kdybych chtěla, neuteču, nemůžu, a to hned ze dvou důvodů. První je dost zjevný.“ Rukou jsem máchla ke své noze. „A druhý,“ teď jsem trochu zaváhala, city jsme si sice už vyznávali, ale to bylo za tmy, teď je plné denní světlo. „Druhý je ten, že tě miluju a už si nedovedu představit, že bych byla bez tebe,“ zašeptala jsem se sklopenou hlavou.

Položil mi ukazováček pod bradu a donutil mě tak podívat se na něj.
„Ale já jsem upír, Bello. Co o nás víš?“ Jeho otázku jsem dost dobře nechápala. Co na tom, že ho miluju, změnit to, že je upír?
„Co vím o upírech? Kromě toho, že vlastně neexistují, promiň, vím jen to, že vysávají lidi.“ Upřeně se mi díval do očí. Určitě čekal na mou reakci na to, co jsem právě zmínila.

Sají lidskou krev, sají lidskou krev, sají lidskou krev, sají krev… Pořád dokola se mi ta slova honila hlavou.

Ale pokud by mě chtěl zabít, měl k tomu už mnoho příležitostí. Byli jsme spolu o samotě tolikrát, že to ani nespočítám a nikdy mi ani vlásek na hlavě nezkřivil. Vždycky se choval jako pravý gentleman a když mě políbil… Na to jsem nemohla myslet, jinak bych ztratila nit rozhovoru. Ne, on mi nechce ublížit. O tom, jsem byla přesvědčená.

„Ty mi neublížíš, vím to,“ pevně jsem se mu zadívala do očí.
„Bello, jsem upír. Upírům bys neměla věřit.“
„Já upírům nevěřím, věřím tobě,“ usmála jsem se na něj.
„Jsi blázen,“ povzdychl si.
„Ano, ale jen do tebe. Víš, že je to vlastně fascinující?“ ptala jsem se bezelstně.
„Co je fascinujícího na tom, že tě můžu kdykoliv zabít a nikdo si toho ani nevšimne. Se mnou nejsi v bezpečí Bello.“
„Tohle jsem zrovna na mysli neměla. Myslela jsem, že je úžasné, co všechno tento svět skrývá. Jestlipak existují i ježibaby, čerti a jiná pohádková stvoření?“ přemýšlela jsem nahlas.
„Já nejsem pohádkové stvoření,“ protestoval. „Jsem vraždící monstrum,“ řekl.

Když jsem to slyšela takhle natvrdo, tak jsem se zachvěla. Ale copak by Edward mohl vraždit? Neuměla jsem si představit, jak někdo s tak krásnou tváří a laskavým srdcem někomu ubližuje. Ne, to nešlo dohromady.
„Ty jsi pohádkové stvoření, jsi pohádkový princ a přišel jsi vysvobodit Popelku,“ oznámila jsem mu, a když jsem viděla, že chce zase něco namítat, přitiskla jsem své rty na ty jeho a políbila ho.

Fungovalo to. Polibek mi začal okamžitě oplácet a já tála a tála. Celé tělo bylo jako z gumy, v mozku prázdno, vymeteno.

Opřel si své čelo o mé.
„Jsi si jistá? Neměla bys jednat tak unáhleně.“ Zcela neslušně jsem protočila oči.
„Tak dobře. Pověz mi vás všechno a uvidíme, jestli to změní můj názor. Ale moc nedoufej, dokážu si stát na svém,“ upozornila jsem ho.
„Nechci, abys měnila názor, jen se bojím, že jednou budeš svého rozhodnutí litovat,“ zašeptal smutně.
„To se nikdy nestane.“

A tak jsem si vyslechla příběh celé jeho rodiny. Pověděl mi o tom, jak se stal upírem, o svém otci, matce a sourozencích. Dozvěděla jsem se, čím se živí. Před tím, mě vůbec nenapadlo se touto otázkou zabývat, ani když jsem přemýšlela o tom, že by mě mohl zabít. Jen pro upřesnění, živí se zvířecí krví. To se mi líbilo. Byla jsem ráda, že nemusejí umírat lidé. Sice bych je za to asi neodsuzovala, protože je to jejich přirozenost a oni s tím nic nenadělají, ale radostí bych taky neskákala, takhle je to skvělé.

Řekl mi, že upíři jsou krásní, což on opravdu byl; silní, rychlí, nesmrtelní a spoustu dalších přívlastků. Nespí, nejí, nepijí, tedy kromě krve. Také nechodí na slunce, nevím proč, o tom se zapomněl zmínit, ale já to zjistím.

Šla mi z toho trochu hlava kolem. Tolik informací za jedno dopoledne. Ale celou dobu jsem ho pozorně poslouchala a přikyvovala, jakože rozumím.

Když skončil. Vyčkávavě se na mě zadíval a očekával ortel.
„Říkala jsem, že svůj názor jen tak neměním,“ pokrčila jsem rameny a znovu se oddala jeho polibkům. „Miluju tě,“ zamumlal mi do úst a pak už ani jeden z nás hodnou chvíli nepromluvil.

_________________________________________________________________________

Tak co Vy na to? Slibuju, že příště se to konečně trochu rozjede (teda doufám:))

_________________________________________________________________________

11. kapitola     SHRNUTÍ     13. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 12. kapitola:

 1
2. SimaRCullen
11.06.2013 [21:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
04.06.2011 [18:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!