Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 15. Jezero

Vlkodlačí máma - 15. JezeroTak je tu další kapitola, kde si Edward s Bellou hodně věcí vyjasní a dají se dohromady... Zároveň je to podle mě dobrý konec povídky, pěkně kulatých 15 dílů... Ale chápu, že takto nemůžu nechat. Ještě musíme vyřešit Filipa, přece nebude v domě plném spárovaných upírů, navíc, když je vlkodlak, takže čekejte tak maximálně díl, dva...

 

JEZERO
(Edward)

 

Všechno bylo zbytečné. Celé roky trápení a mučení nás obou. Za všechnu svoji i její bolest můžu jen a jen já. Způsobil jsem nám zbytečná trápení. Proč jsem tam tenkrát nezůstal a nepozoroval ji alespoň z povzdálí? Proč jsem z toho lesa hned potom, když jsem ji řekl ty ohavné lži, utekl? Ano, nemohl jsem se dívat do její zlomené a smutné tváře. Nemohl jsem se podívat do těch nádherných čokoládových očí, kterým stačilo pár vět, aby ztratily svůj lesk a jiskru, které mívaly, když bývala se mnou. Copak mě může po tom všem ještě milovat? Sliboval jsem jí, že ji nikdy neopustím. Sliboval jsem jí, že ji vždycky ochráním, ale nic jsem nesplnil. Jak by mi mohla ještě věřit?

Myslel jsem, že se mi to podařilo. Že měla manžela, hezký život, syna a přátele. Místo toho žila jako přítěž mezi bandou smradlavých vlkodlaků, starala se o cizí dítě, dívala se, jak její nejlepší přítel umírá a odstěhovala se z domova. Stala se zrůdou a ztratila rodinu. A za to všechno můžu já.

Copak jí ještě někdy můžu přijít na oči? Kdyby mi to ona opravdu všechno odpustila, dokázal bych si to odpustit já sám? Dokázal bych žít s vědomím, co vše jsem své lásce způsobil? Neuvěřitelně jsem zklamal Bellu, svoji rodinu, když jsem je od ní odehnal a navíc ještě sám sebe. Ale na mně nezáleží. Už znovu neudělám tu chybu, abych se rozhodoval podle toho, co je podle mě správné a ubližoval tím jen všem okolo. Znovu už ne, nikdy. Pokud bude schopná se mnou žít, budu dělat jen to, co si ona sama bude přát. Nikdy se nebudu rozhodovat bez ní.

Najednou mě z přemýšlení vytrhly blížící se zvuky. Automaticky jsem rychle seskočil z větve, na které jsem doposud zbaběle seděl a přemýšlel, místo abych byl s Bell. Nakrčil jsem se do bojové pozice a začal vrčet. Vše bylo naprosto automatické, vůbec jsem nepřemýšlel, co dělám. Přede mnou se však zastavila Bella a zmateně mě pozorovala.

Rychle jsem se opět narovnal a omluvně se na ni usmál.
„Promiň, jen jsem se lekl,“ omlouval jsem se jí.
„Copak se dá upír vylekat?“ zeptala se s úšklebkem.
„Když se moc zamyslí,“ pokrčil jsem rameny.
„A nad čím?“ ptala se zvědavě.
„Nad tím, jaký jsem hlupák,“ řekl jsem už naprosto vážně.
„Proč?“ nakrabatila čelo a já mohl zase spatřit tu roztomilou vrásku, když nad něčím přemýšlela. I když jsem už neslyšel její srdce, nemohl vidět její červenání, nemohl pohlédnout do těch očí barvy čokolády a už nikdy ji asi nebudu pozorovat při spánku, musel jsem uznat, že jako upírka byla nádherná a okouzlující.  Vlastně taková byla vždycky.
„Všechno jsem zkazil a podělal,“ povzdechl jsem si, „kdybych s tebou zůstal a pokud by sis to přála, tak tě přeměnil, mohli jsme být spolu a šťastní. Nemusela jsi tak trpět, žít mezi vlkodlaky. Tobě i celé rodině jsem ublížil. A navíc, jak jsem teď ještě utekl, když jsi mi všechno řekla. Docela rád bych si nakopal, kdyby to mělo smysl,“ vybalil jsem na ni všechno, co mě trápilo.

Ona na mě chvíli nevěřícně koukala, pak si skousla spodní ret, jak to dělávala, když byla člověk a na čele se jí znovu prohloubila vráska. Pak se nejistě rozešla ke mně a zastavila se jen pár centimetrů ode mě. Pomalu zvedla ruku a přitiskla ji k mé tváři. Jemně mi rukou objížděla rysy a já slastně zavřel oči. Kolikrát jsem si to představoval a doufal v to. Teď tu přede mnou stojí, krásná, mladá a nesmrtelná.

Snažil jsem se každičkou buňkou v těle vnímat její ruku na mé tváři. Teplo z jejího dotyku se mi rozlévalo po celém obličeji a prostupovalo i mým tělem. V každé části těla jsem cítil slabé a příjemné mravenčení a ten krásný teplý pocit. Měl jsem pocit, že moje srdce se pod tíhou té slasti, který mi poskytl pouhý její dotyk, snad znovu rozbuší.

Objížděla svojí jemnou ručkou všechny rysy mého obličeje, každičký kout. Pak se ale zastavila. Vycítil jsem, že je na čase otevřít oči. Když jsem tak učinil, naskytl se mi pohled do těch jejích pobavených s jiskřičkami štěstí.  Pohltily mě, nemohl jsem se od nich odtrhnout a popravdě, ani jsem nechtěl. Stáli jsme tam v těsné blízkosti a hleděli si navzájem do očí. Ona navíc měla ruku přitisklou na mojí tváři.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala najednou.
„Promiň, za vše,“ řekl jsem tiše, abych nenarušil tu atmosféru mezi námi.
„Nemáš se mi za co omlouvat,“ usmála se. „Kdybys neodešel, neměla bych Filipa.“
„Přesto, nikdy si to nepřestanu vyčítat,“ zašeptal jsem slabě a sklonil zahanbeně hlavu. Tím jsem přerušil náš oční kontakt a ona stáhla dlaň.
„Netrap se, prosím. To špatné už je za námi, musí. Protrpěli jsme si toho dost, tak si to ještě nevyčítej, prosím,“ šeptala úpěnlivě. Zase mě dostaly její prosící oči a já ji v tu chvíli byl schopen odkývat cokoliv.
„Dobře,“ přikývl jsem, ale asi ne dost přesvědčivě.
„Myslím to vážně, Edwarde, proč nemůžeme za vším udělat tlustou čáru a být konečně šťastní? Proč bychom se měli trápit a vyčítat si minulost, když je už dávno za námi? Proč? Máme jeden druhého, milujeme se a k tomu početnou a hodnou rodinu. Co víc si přát?“ šeptala dál a naléhavě mi hleděla do očí. A mě došlo, že má vlastně pravdu. Minulost nezměním, ale můžeme žít přítomností a pro budoucnost. Pak mi v hlavě něco docvaklo…

„To myslíš vážně? Miluješ mě i po tom všem?“ zašeptal jsem tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli mě slyšela. Sklopil jsem hlavu a trpělivě čekal na odpověď.
„Samozřejmě, nikdy jsem tě nepřestala milovat,“ odpověděla vážně a dvěma prsty mi pozvedla bradu, aby mi viděla do očí. Ty jako by mi vše dokazovaly. Zářily láskou, štěstím a něhou a to vše patřilo mě. To si snad ani nezasloužím, pomyslel jsem si.
„Jsem tak šťastný,“ zašeptal jsem si pro sebe, ale ona to slyšela. Odpovědí mi byl její veselý smích, který jsem vždy tak miloval.
„Já taky, ani nevíš jak,“ zašeptala a váhavým krůčkem se ke mně ještě víc přiblížila. Její dech mě polechtal na tváři a mě přepadla neuvěřitelná touha ji políbit.

Pátravě jsem si ji prohlédl a s potěšením zjistil, že očima sleduje mé rty. Samolibě jsem se usmál, ale toho si díky jejímu směru pohledu všimla a zmateně mi pohlédla do celého obličeje. Já jsem na nic nečekal a přiblížil svůj obličej k jejímu. Ruce jsem držel svisle podél těla, aby si nedělaly, co chtějí. Když jsme se navzájem dotkly nosy, zastavil jsem se. Oba jsme zrychleně dýchali a mezi námi bylo téměř hmatatelné napětí. Věděl jsem, že už to dlouho nevydržím a její rty si přivlastním, ale čekal jsem na její reakci.

S potěšením jsem zjistil, že na tom byla podobně, jelikož své měkké rty nedočkavě přitiskla na ty mé. Byl jsem štěstím bez sebe. Uvnitř mě doslova bouchaly gejzíry lásky, štěstí a touhy. Náš první polibek po dvaceti letech. Užíval jsem si jemnou hru našich rtů, které se jen tak lehce oťukávaly a prozkoumávaly. Byl to pomalý a něžný polibek, prosycený naší láskou, která nám byla kvůli mně odepřena po dvacet let.

Pak Bella pootevřela ústa a já jsem využil příležitosti a pronikl do nich svým jazykem. Bella mi slastně zavzdychala do úst a pro mě to byl signál, abych pokračoval. Naše jazyky se proplétaly a navzájem jsme si prozkoumávali ústa. Polibek se stával čím dál dravějším a vášnivějším. Uvolnil jsem svoje ruce, které se okamžitě obmotaly kolem jejího pasu a přitáhl jsem si ji, jak nejblíž to šlo. Ona se na mě pevně natiskla a ruce mi zamotala do vlasů.

Celým tělem mi prostupoval pocit naplnění a hlavě nekonečné lásky směřované mojí Belle. Konečně jsem to mohl říct, že je moje. A bude navždy, protože já už se jí nikdy v životě nevzdám.

Naše rty se pomalu zklidňovaly, stejně jako naše vzdechy, kterými jsme plnila ústa toho druhého. Nakonec přestaly úplně a Bella klesla zpátky na paty. Zabořila mi obličej do hrudi a vydýchávala se, stejně jako já. Měl jsem hlavu zabořenou v jejích voňavých kaštanových vlasech a plnými doušky vdechoval její novou upírskou vůni. Voněla pořád krásně, ale teď už jsem netoužil proříznout její krk svými zuby a napít se. Neustále jsem jí objímal a tiskl ke svému tělu.

„Co kdybychom se šli proběhnout?“ zabručela do mé hrudi. „Baví mě to.“
„Rád,“ zašeptal jsem jí do vlasů, ale nechtělo se mi od ní odtrhnout. Bella se ale z mého sevření vyprostila sama a mému nesouhlasnému výrazu se jen usmála.
„No tak, máme přece celou věčnost, ne?“ zasmála se. Ano, máme celou věčnost a jí ji hodlám strávit s ní.

Ruku v ruce jsme se rozeběhli kolem jezera dál do lesů, až za hranice s Kanadou. Byla skoro stejně rychlá jako já, takže jsem běžel téměř plnou rychlostí. Běželi jsme vedle sebe a drželi se za ruce, takže bylo těžší vyhýbat se hustému porostu kanadských lesů, ale zvládali jsme to bravurně. Pokaždé, když jsme se těsně vyhnuli stromu, nebo se na poslední chvíli sklonili pod nízkou větví, prořízl ticho lesa Bellin šťastný smích, který mě hřál na duši. Teda pokud nějakou mám. Oba jsme si náležitě užívali rychlý běh i blízkost toho druhého. Po cestě jsme se pochechtávali jako puberťáci a leckdo by si o nás mohl myslet, že jsme blázni. Ale vždyť jsme byli konečně po dvaceti letech znovu úplně šťastní…

 


 

     



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 15. Jezero:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!