Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 14. Příběh

08.04.2010 (14:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6949×

PŘÍBĚH
(Bella)

Nejistě jsem se na ně usmála a šla si sednout zpátky do křesla. Těžko říct, jestli jim to vadí, protože se ještě pořádně nevzpamatovali. Letmo jsem je přelétla pohledem, ale ti, kdo už byli schopni myslet a ovládat mimické svaly se na mě usmívali. Ale všichni mě pozorovali nechápavě a zvědavě. Dodala jsem si odvahu a nepotřebně se nadechla. Zvyk je zvyk.

„Odkud jen začít,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Co třeba od začátku?“ zeptal se Emmett naprosto nevhodně, protože to byla jen řečnická otázka.
„Dobrý nápad,“ přikývla jsem mu.

„Ten den, co mě Edward opustil v lese, jsem odmítala bez něj žít. Snažila jsem se ho ještě najít a nedbala jsem na bolest v nohou, na déšť. Prostě jsem šla dál a dál. Pak, hluboko v lese se kolem mě začal ozývat zlověstný smích. Bylo mi jasné, od koho pochází. Kolem mě kroužila Victorie a chtěla mě zabít. V tu chvíli jsme nemyslela na rodiče ani přátelé, myslela jsem jen na sebe. Smrt by pro mě byla útěk od bolesti. Stejně bych bez něj nemohla žít, opakovala jsem si stále dokola. Nevydala jsem ani hlásku, když mě mučila. Lámala mi kosti, házela mnou o stromy a kameny. Chtěla, abych trpěla. Nakonec mé krvi neodolala a kousla mě. Vysála mou krev a já cítila, jak ze mě odchází život. Byla jsem ráda, že umírám…“ odmlčela jsem se a pohlédla do ustrašených očí Cullenů. Z Edwardova hrdla se ozývalo vrčení a v jeho očích se odrážela vina, bolest, lítost a vztek. Skoro všichni se nadechovali k mluvení, ale já je znovu umlčela.

„Pak se ale něco změnilo. Už jsem necítila úlevu, ale bolest. Oheň po celém těle. Nedokázala jsem myslet. Když to přestalo, myslela jsem si, že jsem konečně mrtvá. Ale cítila jsem se divně. Když jsem otevřela oči, pohlédla jsem do těch Jakových ustrašených a ihned mi došlo, co se stalo. Vzpomněla jsem si, jak jste mi vyprávěli o vaší přeměně. Tenkrát jsem Jacoba málem zabila, že ji nenechal mě zabít, nebo že mě nezabil sám. Začala jsem lovit zvířata, smečka v La Push mě po dlouhém přemlouvání nechali ve vesnici a já bydlela s Jacobem. S ovládáním jsem neměla vůbec žádný problém, lidská krev mi smrdí. Pro rodiče jsme zfingovali smrt a já se snažila smířit se svojí novou existencí. Smečka mě odmítla zabít. Po čase se Jacob otiskl do Megan, ze které se stala moje nejlepší kamarádka. Nevadilo jí, kdo jsem. Za nějaký čas otěhotněla a porodila. Bohužel porod nepřežila,“ sklopila jsme hlavu. Pořád mi chybí, tenkrát mi tolik pomohla. Cullenovi se zase chystali začít mluvit, ale já je nenechala.

„Porodila krásného a zdravého chlapečka. Filipa. Jacob bez Megan nebyl schopný normálně žít, ale nakonec jsem ho přesvědčila, že ho jeho syn potřebuje. Že by si to Megan přála. Souhlasil pod jednou podmínkou. V den Filipových čtrnáctých narozenin se zabije. Nakonec jsem mu to odkývala, alespoň něco. Jacob se snažil, ale nezvládal to. Filipa jsem víceméně vychovávala já a on si na mě zvykl. Říkal mi mami a nejspíš mě tak i bral, i když věděl, že jeho matka zemřela. Když nastal Jacobův čas, řekli jsme Filipovi, kdo jsme. On nám na to pouze řekl, že už ví. Pochopil to z Quiletských legend. Smečka Jacoba po dlouhém přemlouvání zabila a nás dva v La Push už nic nedrželo. Smečka mě tam tolerovala, ale raději by mě viděli na druhé straně světa. Jacov mě měl na starosti a když zemřel, jejich obavy ze mě se znásobili a chovali se ke mně ještě odtažitěji než předtím. Filip trávil většinu času se mnou, protože ho ostatní odstrkovali. Kvůli mně. Takže jsme v podstatě vzali roha. Filip zdědil docela dost peněz, takže jsme se odstěhovali do Vancouveru. Filip nastoupil na střední a já na medicínu. S falešnými papíry samozřejmě. Vystudovala jsem a dostala práci v nemocnici. Filip si otevřel opravdu aut a začali jsme si sami vydělávat. Během střední se začal měnit na vlkodlaka, s čímž jsme samozřejmě počítali, když žil se mnou. Já zase začala objevovat svoji moc, díky které jsme k nerozeznání od člověka. Díky tomu jsme ve Vancouveru zůstali dohromady sedm let. V nemocnici jsem se docela vypracovala, takže jsme vydělala docela dost peněz. Za ty jsme si pořídili domek tady, ve Creed. No a pak už to znáte,“ dokončila jsem vypravování a pohlédla na všechny v místnosti.

Filip se na mě usmíval, byl rád, že nemusíme nic skrývat. Cullenovi na mě koukali, jako by spadli z višně, ale i přes to jsem na jejich tváři našla drobný úsměv. Jen Edward se tvářil jako boží umučení a mračil se. Při pohledu na něj mi trochu povadl úsměv. Takže mu vadí, že jsem upírka. Co jsem taky čekala, když mě nikdy nechtěl přeměnit, že?

Když si všiml, že se na něj dívám, vyskočil na nohy a vzápětí jsem ho už neviděla. Tohle bylo rychlé i na mě. Když jsem se ohlédla ven, viděla jsem jen jeho mizící záda v hustém lesním porostu. Když si ostatní všimli, kam se dívám a jak se tvářím, chtěli mě začít uklidňovat, ale já nechtěla. Prostě mu vadí, že jsem upírka a nechce se mnou být ani v jedné místnosti.

„Bello, neboj se, vrátí se,“ zatřásla se mnou Alice.
„Ale až budu pryč,“ povzdychla jsem si a vstala.
„To není pravda. On pro tebe chtěl normální lidský život, manžela, děti, štěstí. Proto tě opustil a sám trpěl. Žil jen s vědomím, že jsi šťastná. Ale pak jsem se s ním jednou pohádala, a když jsem byla naštvaná, pohlédla jsem do tvé budoucnosti. Nic jsem neviděla. Když to Edward zjistil, okamžitě jsme se vypravili do Forks. Ve vašem domě jsme našli vystřižený článek o tvé smrti a pak našli tvůj hrob. Edward se chtěl zabít, ale já ho díky vizím vždy včas zastavila. Nakonec jsme ho přesvědčila, že ty bys to tak určitě nechtěla. Ale on si to strašně vyčítal, vždyť jsi zmizela ten den, kdy tě opustil a pak tě našli mrtvou. Nakonec se trochu vzpamatoval a až tady začal znovu trochu žít. Pracoval v nemocnici, ale každý víkend, každý svátek a každou volnou chvíli trávil na Forkském hřbitově a povídal si s tebou. Trávil s tvým náhrobkem víc času než s námi a my mu to nevyčítali. Všem jsi nám chyběla, všichni jsme tě milovali. A pak ses tu objevila. Byla jsi člověk, měla syna, manžela, dobré postavení… Byl v podstatě pyšný na svoje rozhodnutí, protože sis žila docela normálně. Ale teď se mu to všechno zhroutilo. Mohl žít s tebou, mohli jste být oba šťastní a místo toho jsi trpěla. Musí se s tím smířit, dej mu trochu času,“ mlela zoufale Alice. Myslím, že Filip z toho pochytil sotva pár slov, protože i já měla problémy ji stíhat.

Ztuhle jsem dopadla zpátky do křesla a zpracovávala její slova. Ona mi naléhavě hleděla do očí a prosila mě nimi, abych zůstala. Takže on mě doopravdy miluje? Ale stejně, co když mě jako upírku nebude chtít? Teď to tady stejně nevykoumu, takže se tím budu zabývat později. Usmála jsem se na Alice a uvelebila se v křesle. Ta si oddychla a šla si sednout zpátky Jasperovi na klín.

„A co se stalo s Victorií?“ zeptal se Jasper.
„Jacob ji zabil,“ odvětila jsem.
„My jsme se ji snažili najít, ale bezúspěšně,“ povzdychl si.
„No jo, byla už mrtvá,“ zasmála jsem se. Teď bych ji nejraději poděkovala za to, co mi udělala.

„To oblečení se mi vážně líbí,“ rentgenovala mě Alice,
„Díky,“ uculila jsem se na ni.
„Nemáš zač,“ zasmála se.
„No jo, Edík se na tebe skoro vrhl, když si všiml, co máš na sobě,“ zasmál se Emmett.
„Ty máš co říkat, myslíš, že jsem si nevšimla, jak sleduješ Rose?“ rýpla jsem si do něj. Měla na sobě černé šaty kratší než ty moje a vysoké kozačky na podpatku.
„To víš, už se těším na vánoční lov,“ zasmál se.
„Vánoční lov?“ opakovala jsem.
„Vždycky na Vánoce jdeme na společný lov. Teda většinou po dvojicích,“ vysvětlila mi Rose.
„Aha,“ přitakal jsem. „Můžu se přidat?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě, snad se Edward do té doby vrátí,“ povzdechla si Alice.
„Nepůjdu s Edwardem,“ zašklebila jsem se.
„A s kým teda?“ ptala se nechápavě Alice.
„Nezapomíná tu někdo na takového malinkého vlčka?“ zašišlal Filip a rozesmál se.
„Aha,“ odpověděla sklesle Alice. Rozhodla jsem se jí udělat radost a stáhla jsem fyzický štít. Takže Jasper mohl cítit moje emoce a ona vidět budoucnost.

„Díky,“ vyjekla Alice.
„Nemáš zač,“ zasmála jsem se.
„Takže ty spát!“ ukázala na Filipa. „A ostatní na lov,“ dodala. Nechápavě jsem se na ni podívala.
„Vidím to, tak neodmlouvat,“ stála si za svým. Chtěla jsem se začít hádat, ale Filip zrovna hlasitě zívl.
„Asi vážně půjdu,“ omluvně se na mě podíval.
„To nevadí, půjdu sama,“ povzdychla jsem si. Esme se hned ujala Filipa a zavedla ho na horu. Brzy se od tama ozvala sprcha a my se vydali do lesa.

„Bello, chtěl bych se to omluvit za ty narozeniny,“ doběhl mě Jasper.
„Přestaň s tím, ano? Ty za to rozhodně nemůžeš!“ osopila jsem se na něj.
„Ale…“ nedal se odbýt.
„Nechci už nic slyšet, rozumíš? Není to tvoje vina!“ řekla jsem nekompromisně a přidala.

„Bello, chci se ti omluvit za svoje chování. Brala jsem tě jako ohrožení rodiny a neviděla jsem, že jsi naši rodinu rozzářila a přinesla do ní víc štěstí. Prosím, odpustíš mi to někdy?“ ozvalo se vedle mě od Rose. Tak tohle jsem nečekala.
„Samozřejmě, že ti odpustím. Chápu tvé chování,“ usmála jsem se na ni. Ona mi v běhu skočila do náruče a pevně mě objala.
„Děkuju, za všechno,“ zašeptala mi do ucha a odpojila se od nás i s Emmette.

Po pár kilometrech se odpojil Carlisle s Esme. Já pokračovala dál s Alice a Jasperem.
„Bello, stůj,“ zavolala na mě po chvíli. Zabrzdila jsem tedy a počkala, až mě doběhnou.
„Co?“ nechápala jsem.
„Ty teď poběžíš tudy,“ ukázala do leva.

S radostí jsem přikývla, protože jsem od tama pochytila pach vody. To bude určitě jezero. Vydala jsem teda tím směrem už sama. Jak ráda bych teď tudy běžela s Edwardem, ale třeba se jednou dočkám…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 14. Příběh: